Zvláštní řeč tvořená změtí neznámých slov vyplňovala rozhovor trvající možná celou hodinu. A než všechny osoby opustily domek, byla již hluboká noc. Isra přesto neusínal, ani se mu nepřivíralo oko. Přestože nerozuměl ani slovu, jeho instinkt mu vzkazoval jasně - ani to nepotřebuješ, abys věděl, že pokud lidé mluví svojí rodnou řečí, nechtějí, aby někdo jiný slyšel to, co říkají.

A to nutilo Isru zůstat ve střehu.

Postupně všichni odešli. Bouda se stala tichou, jako kdyby v ní odpočívala mrtvola. Přesto se Isra ze svého stanoviště na střeše nehnul, kdyby se ta mrtvola rozhodla vstát a chodit. Až když si byl jistý, že celá ulice spí, že se nikdo nemotá po cestě na míle daleko, že žádné světýlko, kromě dohasínajících podchodní a lampionů, nevidí, sesunul se na zem a zkoumal zdi boudy.

Kromě dveří měla jen jedno okýnko, momentálně zabedněné, aby nikdo, za žádnou cenu, nemohl nakouknout dovnitř domku.

Přesunul se ke dveřím. Nebylo žádné překvapení, že na dveřích visel zámek, chybějící na dveřích všech domečků okolo. Ti, kteří vedli tento byznys padělaného alkoholu, si své zázemí velice dobře střežili. Ale ne dostatečně před Isrou.

Vrátil se zpátky na střechu, kde vypáčil povolený šindel i s hřebíkem. Pár ran o zemi a již měl v ruce zrezivělý nástroj, kterým mohl zatlačit na ta správná místa a zámek povolit, aniž by se jednalo o invazivní metodu, po které by nedokázal zakrýt stopy.

Uvnitř byla tma. Ani světlo vyhasínajících pochodní venku nepronikalo dovnitř. Isra musel vytáhnout svůj balíček zápalných tyčinek, aby vytvořil alespoň nějaké světýlko, které ho navedlo k nejbližší lampě. Zapálený knot okamžitě rozjasnil celou boudu.

Nebyla velká, a uvnitř se zdála ještě menší. Možná za to mohlo, že velkou část místnosti podél zdí zaplňovaly dřevěné truhly, obyčejné a dost opotřebované. A jen jeden až dva sudy polehávaly kolem, ale rozhodně nebyly hlavní skladovanou věcí.

Isra nevěnoval pozornost lavici a stolu, ze kterého vzal zapálenou svíci. Otočil se k bednám, jen aby se ujistil, že uvnitř nich jsou další sudy, jen kompaktně skladované.

Položil stojan se svící na vedlejší bedýnku a pomalu odkrýval víko.

Na první pohled se nezdálo, že by v ní ležely sudy nebo džbány s pálenkou. Nenahmátl nic, co by vyčnívalo. Ani zář svíce se neodrazovala od hladkého, oblého tvaru sudu. To nebylo zrovna nic, co očekával. A co nalezl uvnitř už vůbec ne.

Již krátké hmatání rukou v prostoru bedny způsobilo, že tiše hisl bolestí. Vytáhl ruku, na jejímž prstu se tvořila kapička krve. Hleděl na ten zvětšující se puntík, ve tmě vypadající jako černá skvrna, a druhou rukou popadl svíci, aby si posvítil dovnitř. Jen tak tak mu nekápl vosk na dřevěné víko a nezanechalo stopy, které by odhalily přítomnost narušitele v tak skrytém doupěti. I za cenu popáleniny, zachytil ji dlaní a pak jen zmuchlal ve voskovou kuličku, jež rychle zatuhla.

A pak se konečně podíval do truhlice.

To snad...

Isra se nejprve váhavě odklonil od úkazu uvnitř. Ihned mu došlo, že to bylo zbytečné, a tak se nahnul přímo nad truhlici a svící si ozařoval celý její obsah.

Od levé strany po pravou, v truhlici širší než metr, se nacházely masivní rukojetě zakončené oblým ostřím, buď ploše tvarovaným do oblouku, nebo rovným, ostrým, jako dýka. Některé měly na konci hrubé ostnaté šišky, které rozederou každého, koho se dotknou. Jiné svými třemi špicemi napíchnou člověka jako rybu ve vodě. Řetěz spojující kratší část dřeva pak umožňoval nástrojem prudce máchat a kohokoliv v mžiku zasáhnout. Jiné zase širokým plochým ostřím umožňovaly oběť rozsekat na kousíčky a poslat domů její hlavu oddělenou od těla čistým řezem.

Bylo neuvěřitelné, jaké spektrum zbraní se v jedné truhlici schovávalo, a také jaké množství! Byla zaplněna třiceti až padesáti nástroji!

Proč někdo shromažďuje...

Isra zavřel truhlici a pokusil se nakouknout do nějaké další, kterou bude moci otevřít. Sám se neodvažoval truhlici odsunout, odhadoval, že mohla mít několik desítek kilo.

Jenže ani druhá truhlice nebyla o nic lepší. Ležely v ní zbraně pro dalších padesát lidí.

Celkem tato bouda mohla ozbrojit tak přes tisícovku mužů!

Tohle nebylo jenom o pašování alkoholu.

Tady někdo shromažďoval prostředky. Na co? Těžko říci.

Isra doufal, že vytáhnutí nějakého problému, třeba těch „dodarijců", nějaké nepřizpůsobivé skupiny, a jejich prodávání pančovaného alkoholu na Xeting, by mohlo působit jako páka, jako další skvělý argument, proč sňatek uzavřít. Zvýšení bezpečnostní úrovně pomocí Xetingských strážných, propojení vyšetřovací sítě a lapení pachatelů do pasti, nebyl to sice žádný extrémně důležitý a život ohrožující důvod, přesto stálo zato ho před královnou nadhodit.

Nečekal však, že problém bude mnohem větší.

Světlo svíce ozářilo jeho široký úsměv, než zmizel ve tmě, a svíce s čoudícím knotem se vrátila na původní místo.

Isra místo opustil, vrátil zámek a tiše se vytratil pryč.

Měli se s Falakem sejít mimo kritické místo, mířil tedy ke stánku s nudlemi, ač dávno zavřeným. Nejprve si myslel, že Falak ještě stále pronásleduje Rashu. Nebo že šel na služebnu. Protože - proč by měl dlouho do noci čekat na nějakého cizáka, který chce zabrat Winai, že? Už tomu začal věřit, že zde byl sám a že se jen otočí na patě a také se odebere do paláce. Až když byl téměř u zavřeného okýnka si povšiml stínu, který vyčníval za rohem boudy. A najednou se ten stín vykutálel ven a odhalil svoji tvář zakrytou pláštěm.

„Trvalo ti to dlouho, to ses cestou zastavil v nějakém ze zdejších domků?"

„A víš, že ano? Nevěřil bys, co jsem viděl a zažil!" Isra se vítězně usmíval na Falaka, který byl snad poprvé tím méně znalým, a Isra si toho nesmírně užíval.

„Jo? Lepší, než se mnou?" zamrkal Falak a lehce sklonil hlavu, zvláštním svůdným způsobem, se kterým Isra ještě nebyl obeznámen. Nedokázal na to odpovědět. Jen zavrtěl nechápavě hlavou a rozhlédl se kolem.

„Tak co jsi viděl?" naladil se Falak na vážný tón, kterým dal najevo, že vtípky jdou stranou a je čas řešit byznys.

„Rozhodně zajímavé věci... Ale než ti je řeknu, potřebuji také něco málo znát."

Falak pozoroval Isru, jeho oči představující bouři, jak slouží jako předzvěst nebezpečí, které má přijít. Nezdálo se, že by lhal. Že by si z Falaka střílel. A ani Falak nebyl tak naivní, aby si myslel, že je ve Winaji všechno v pořádku.

„Pojď někam, kde bude méně očí a uší," špitl a zakryl svoji tvář pláštěm, než se vydal do kroku, směr služebna úřadu vnitřní bezpečnosti.

Chůze z předměstí až na služebnu ve městě zabrala dost času, ale překvapivě nikdo z nich nemukl ani slůvko. Snažili se být tišší, nevydávat zvuk větší než škrabot kamínků, aby nikoho nevzbudili a nedali mu záminku k drbům.

Až když se blížili služebně, Falak se zastavil, aby si sundal svůj plášť, a mlčky ho přehodil přes Isru.

„Co -"

„Pššt," položil mu Falak prst na ústa, když už měl dlaně u jeho krku, jak mu zapínal plášť. Poté ještě přehodil kapuci přes Winajský drdol a zakryl tak jeho obličej, i falešnou jizvu a znaménka, která si Isra ráno pečlivě kreslil.

Více řečí nebylo třeba. Isrovi došlo, že nakráčet na služebnu mezi stráž, která Isru už viděla, nebylo zrovna vhodné - ne v této noční době. A tak jen přijal kus sešlého hadru, který Falak ukořistil od nějakého člověka, a snažil se nemyslet na množství blech a štěnic, které by se mohly mezi vlákny látky nacházet.

Avšak - kéž by ho trápilo pouze tohle.

Brzy se mu do nosu dostala vůně. Vůně, která přebíjela pach obnošeného hadru. Vůně, kterou plášť nabyl v posledních hodinách, kdy ho ze sebe Falak ani jednou nesundal. Vůně jarních květin, svěžest eukalyptu a mužský pot, který mu však byl sympatický.

Vůně, která mu připomněla noci, kdy k sobě nevědomky tiskl pytlíček se sušeným suvenýrem z Winaje. A také jednu noc...

Hleděl na Falakova záda, zvýrazněná upnutou tenkou košilí. I ve tmě, letmo ozářené několika lampiony, snadno spatřil vystupující svaly trapézu, vlnící se lopatky a úzký pas. Připomínalo mu to siluetu Furthské číše, ze zlata ukované, s tenkou úchytkou, ale zvonovitým ústěním vzhůru. Stačilo by se jen dotknout... Jen ucítit pevné svalstvo, roztápějící se pod jeho dotykem...

ISRO!

Úplně se probudil, až nadskočil.

Byl unavený, vyčerpaný, a myslel na nepřípustné věci.

Haixane, kde jsi? Prosím, podej mi pomocnou ruku, ať se dokážu přenést přes tato pokušení života!

„Jdeš?" místo Haixana mu odpověděl Falak, který stál v otevřených dveřích a natahoval k němu ruku, aby ho navedl dovnitř služebny. Zpoza něj se linula vlna záře několika svící, vytvářela kolem něj zlatou siluetu, přímo magickou.

Isra už chtěl ruku natáhnout za ním, ale místo toho ji pevně sevřel v pěst a jen kývl hlavou.

„Doneste nám nějaké jídlo a pití," rozkázal Falak napůl ospalé stráži, která se nutila být v pozoru, obzvlášť, když přišel jejich nadřízený. Sám mířil do kanceláře, kde ho pár dní zpátky navštívil Isra. V jejich stínu se držel jeden zelenáč, který rozsvítil všechny dostupné zdroje světla, takže si jejich velitel mohl rovnou sednout a odpočinout si.

Mladý velitel sám nespustil zrak z oka, které vykukovalo zpod kapuce pláště. Hleděl na cizince s letmým úsměvem, tím, který se stal jeho běžným výrazem. A stráž mezitím donesla čaj a pečivo s ovocem.

„Co potřebuješ vědět?" začal Falak, čímž indikoval, že je již bezpečné započít rozhovor. Isra si sundal kapuci, aby si nestrkal ten zdroj vůně přímo pod nos, a natáhl se pro kus pečiva. Ani mu nedošlo, jak moc byl vyhládlý.

„Winai není tak idylická země, jakou se tváří být, že?"

„Každá země má své problémy. Netvrdím, že Winai ne," odvětil Falak velice diplomaticky.

„Můžou se ty problémy týkat nových přistěhovalců ze západu?"

„Třeba," pokrčil rameny Falak.

„Že nejsou tak přizpůsobiví a vděční, jako dříve?"

„Možná."

„Byly tam slepice. Spousta slepic, plné klícky, mnoho už mrtvých. A na jejich mase se živily ty nové, jejichž maso je pak prodáváno," vyhrkl seriózně Isra, unaven Falakovou nedostupností.

„A? Hlavní je, že je stále maso."

„Naser si," Isrovi došla trpělivost. Však on tu má tajnou informaci, on má navrch. A ke zbytku se umí dopátrat, má své způsoby. Proč by se měl zdržovat tímto bastardem.

„Isro, no tak, počkej," zvolal na něj Falak, ale Isra mířil ke dveřím. Zastavila ho až bobule hrozna, která se mu odrazila od krku.

Naštvaně se po Falakovi ohlédl. Ten se však usmíval jak sluníčko a pokynul k židli naproti.

„Dobrá, už si nebudu dělat srandu. Posaď se, sám to nesním."