Byl předvečer druhého dne. Isra vedl svůj vozík s oslem ke stánku, neustále se rozhlížeje, jestli nevidí dvě osoby. Opálenou pokožku Rashy, nebo otravný úsměv toho hajzla, kterého už neměl šanci se zbavit. Nemělo smysl se o to ani pokoušet, aniž by riskoval, že by ztratil důvěru Rashy, a k žádným podvodníkům by se nedostal. A tak jen zkousl, že cítí stín navíc, který úplně nekopíroval jeho pohyby, a posadil se ke stolu. Brzo před něj padly nudle, které sice byly opravdu dobré, ale Isra na ně zrovna neměl žaludek.

Jenže opět neměl na výběr. Bude-li sedět, vychladnou mu a stanou se odporné. Sní-li je, zadělá si na žaludeční potíže, ale jeho alibi se stane perfektním.

Popadl hůlky a pustil se do jídla.

Nebyl ani v polovině, když se naproti něj postavila cizí osoba.

„Farku!" Rasha se na něj usmíval ještě vřeleji, než den před tím. Isra od jídla vzhlédl ihned, jak zaslechl zaznít své falešné jméno.

„Ah, Rasho! Jak se máš?"

„Dobře, dobře. Tohle je Bandir, můj přítel."

Bandir byl o něco větší a celkově mohutnější než Rasha, dokonce než samotný Isra, ale jelikož následoval mentalitu Winaje a jejich věčný úsměv, působil velice vlídně a přátelsky.

Kdyby Isra nebyl Isrou, nechal by se jejich přístupem ošálit také.

„Velice mě těší, Bandire!" Isra vyskočil na nohy, aby se pořádně s prodejcem seznámil.

„Bandir říkal, že sudy má, že ti je prodá."

„Jo? To je báječné! A nechcete se nejdříve najíst?"

Který muž by odolal jídlu, obzvlášť tak vonícímu? Muži se jen na sebe podívali, než si přisedli a objednali místní specialitu. Isra za ně tentokrát neplatil, co by to bylo, aby měl tolik satků, jak na rozdávání.

Jejich konverzace byla prakticky o ničem. Muži rozebírali své rodiny, práce, které musí vykonávat, a Isra občas přispěl nějakou historkou, které byl svědkem v Xeitngských hospodách, ale přetavil ji v historku Winajskou. Muži rozhodně museli mít pocit, že mají Isru lapeného, avšak totéž si myslel i Isra o nich. A s tímto nastavením se všichni odebrali pryč, za nachystanými sudy pálenky.

Než došli do jejich skladu, nějakou chvíli to trvalo. Opustili nejrušnější část předměstí a spíše se nořili do ne příliš vábných uliček, které obývali ti nejnovější přistěhovalci. Mezi velkými domy se čím dál častěji objevovali boudy, sestavené jen z několika prken dřeva, obývané těmi nejchudšími. A každou další uličkou těchto boud přibývalo.

Jenže Isra nebyl vyděšený či vystrašený. Zatímco úroveň žití klesala, množství lidí na ulicích stále bylo dostatečně velké, takže to nepůsobilo nijak podezřele. A když Bandir zastavil přímo na hlavní ulici, před větší boudou s přistavenou stodolou, proč by Isra měl pochybovat?

„Jsme tady," oznámil vysoký muž a naváděl Isru dovnitř té stodoly.

Nebyla prázdná. Kromě množství sudů, dřevěných beden a keramických váz v ní už dvojice mužů čekala a hrála karetní hru. Té ale okamžitě nechala, když dovnitř vstoupil Bandir a Rasha se zákazníkem.

„Ty teda chceš sudy pálenky? Kolik sudů?"

„Tak teď mi bude stačit šest, ale rád bych brzy ještě pár dokoupil," pravil Isra a očima spočítal, kolik jich tu celkem měli. Ne tolik, kolik očekával. Toto místo může zásobovat tak dva, tři podniky, ale ne více, a už ne něco vyvážet ven.

„Můžu ochutnat?"

„Určitě!" jeden z mužů, co hráli karty, se zvedl a už šel odpustit kousek do menší hliněné lahve.

„Uvidíš, pravá Winajská, z květů broskví a mandloní, nasbíraných nad Suunem a dovezených lodí," začal vykládat s nadšením Bandir, stojící na opačné straně, a tak se za ním Isra musel natočit. A jak tak naslouchal, najednou mu do ruky přistál pohárek, který voněl jako právě vykvetlé třešně a čerstvě vyloupnuté mandle. A chuť nezaostávala za vůní. Isra se musel držet v plném pozoru a nenechat se unést tou kvalitou, kterou mu nabízeli.

„Výborná, naprosto výborná," nelhal, když hodnotil právě ochutnanou pálenku.

„Já ti to říkal!" přihlásil se Rasha, který stál za ním.

„A kolik za jeden sud?"

„Šest desítek satků," Bandir stanovil cenu téměř okamžitě.

„Cože? To zase ne. Můj dodavatel mi je dával po padesáti, více já nedám."

„Ale to je kvalitní pití. To levněji také nemůžeme dát."

„To chápu, ale šedesát je moc. Tolik ani nemám, a méně jak šest sudů fakt dovézt nemohu."

„Pět desítek a sedm."

„Pět desítek a pět," rychle usmlouval Isra cenu, která se mu zdála jako dostatečná oběť za poskytnuté informace.

Bandir nejprve přemýšlel, možná se snažil vyjít z toho, jaké číslo to je, ale nakonec pomalu pokývl hlavou. Pět satků dolů za sud nebylo moc, ale na větším počtu se to projevovalo.

„Dobře! Takže dohodnuto?" Isra sršel radostí z provedeného obchodu, a ti cizinci přejímali tu radost od něj.

„Hej, pomožte naložit!" zaúkoloval Bandir své muže, jakmile si s Isrou podal ruku.

„A mohl bych ochutnat ještě z dalšího sudu? Třeba toho?" přerušil Isra pohotově chlapy, kteří již hmatali po sudu a chystali se jej zvednout.

Neobvyklý dotaz je zaskočil, muži se po Isrovi zvláštně podívali, ale přesto s ním překvapivě spolupracovali. Bandir rychle pokýval hlavou a naznačil mužům, aby odpustili kousek i z toho sudu.

„Klidně i z toho, toho a toho, všude je stejná, ale nalijeme, my jsme čestní, jsme rodinný podnik," Bandir přitom vedl Isru a ukazoval na všechny ostatní sudy, hodně gestikuloval, aby zdůraznil svá slova a zároveň upoutal Isrův zrak. „Já bydlím hned přes ulici, mý bratranci na konci ulice. Za Suunem pak můj strýc a bratr mají sady, každý rok tam sbírají květy."

Isra samozřejmě sledoval, jak Bandir ukazoval otevřenými dveřmi boudu přímo naproti, jak rukou směřoval na konec ulice schovaný momentálně za zdí stavení. K tomu bylo ve stodole poněkud přítmí a slunce akorát zapadlo za obzor. Vše bylo nastavené tak, aby Isra neviděl, jak nalitý kalíšek nekvalitního alkoholu nahradila kvalitní voňavá pálenka, kterou pak podstrkovali zákazníkům jako to „pravé" v sudech.

Isra nebyl hloupý. Všiml si toho hned poprvé. Ale proč by se prozrazoval? Ne že by všechny muže v místnosti nedokázal pobít, spíše by tím nic nezískal. A tak hrál hloupého majitele hospody v Meridu, který se nechal oklamat ne jednou, ale hned dvakrát.

A když zhodnotil, že i pití z „druhého" sudu bylo stejně tak dobré, satky mu proklouzly prsty do rukou Bandira a s naloženým vozíkem hnal osla pryč z tohoto místa. Nebo, pryč z ulice minimálně. Jakmile totiž zmizel z jejich dohledu, zastavil a sám ochutnal, co to v těch sudech bylo.

„Pfuj!" Odporný štiplavý a vodou naředěný chlast!

„Co, prodali ti ocet?" Falak se rozhodl, že jakmile na ně nesvítilo slunce, nebude se držet formálností a naprosto odignoruje Isrův titul. Vynořil se zpoza jeho zad, ne však neočekávaně. Isra si celou dobu byl vědom nechtěného pozorovatele a byla jen otázka času, kdy odhalí svoji tvář. A tak se rovnou na toho špeha obořil.

„Tohle je vaše proslulá winajská pálenka? Že mě to ani nepřekvapuje. Pověsti vždy předbíhají realitu, která už není tak růžičková."

„Takže nejsi mladý a nadějný kapitán, vycházející hvězda Xetingské bezpečnostní služby?"

„A ty nejsi geniální dítě, kterého královský rádce Ganta Rhadani adoptoval pro jeho mimořádné schopnosti?" odvětil Isra vítězně. Také nelenil, a sem tam něco o tom podivném Falakovi zachytil. Bylo by hloupé pustit se do boje s osobou bez nulových informací o jejím zázemí. A když už strávil tolik dnů na ulicích Winaje i mimo něj, příležitostí prohodit otázku o zastupujícím veliteli bylo dost.

Falak samozřejmě neodpovídal. Ne jinak než neměnným úsměvem.

„Ale kvalita opravdu není dobrá," vrátil se Isra zpátky k pálence, když se dostatečně nabažil zaskočeného Falaka.

„Můžu?"

Isra se nad otázkou zarazil, ale nakonec do toho stejného kalíšku, co měl schovaný právě kvůli ochutnávce, nalil i pár kapek Falakovi.

Předal mu jej s výrazným očním kontaktem, jako kdyby mu říkal „Tady máš to vaše bohatství!".

Falak asi věděl, co očekávat, a jeho výraz nevypověděl nic o tom, jestli se to dalo pít či nikoliv. A dokonce pokýval spokojeně hlavou. Isra to nechápal.

„Tak dobře, odhalil si prodejce padělané pálenky. A co hodláš dělat teď?" Falak vrátil kalíšek zpátky do Isrovy dlaně a ležérně se opřel o sudy na voze. Jeho odměřený přístup, volné kalhoty plandající ve večerním větříku a široké oči, jiskřivé jako hvězdy vykukující na nebi, Isrovi znesnadňovaly odpovědět okamžitě a trefně. Naopak si dal chvilku pauzu, aby všechno zpracoval.

„Samozřejmě pití reklamovat."

„Hodně štěstí. Viděl jsi, jak dopadl jejich předešlý kupec?"

„Aha, a neříkal jsi, že ten gang byl už dopaden?" chytil ho Isra za slovo a opravdu, Falak na okamžik semkl rty.

„...Jeho část."

„Malá část?"

„Menší část," opravil Isru mladý zastupující velitel, který nerad přiznával svá pochybení.

„A co hodláš dělat ty? Proč s tím nic neděláte?"

„Děláme. Jen máme vlastní metody, než na sebe patlat falešné jizvy."

„Očividně jsou mé metody účinnější než ty vaše."

„Kapitáne Isro," Falak se odrazil od sudů, aby stál opět plně na svých nohách, a přikročil k muži blíže. „Myslím, že jsem byl jasný. Jestli něco ohrozí bezpečnost a celistvost Winaje..."

„Tak proč nic neděláte? Proč jste mě už nezatkli? Proč jsi mě nenahlásil? Hm?" Isra sebral sílu a také udělal krok k Falakovi, jen, aby je od sebe dělila vzdálenost jedné stopy. Obličeje měli tak blízko, že Isra mohl detailně vidět tu dvoubarevnou duhovku jednoho Falakova oka, ten malý kus karamelově hnědé ukotvený v průzračně modrém oku.

Ani jeden z nich nehnul brvou, ani jeden z nich neodvrátil pohled. Se stabilním dechem na sebe tiše koukali, vedli vnitřní boj s tím druhým, kde vítězem byl ten, kdo zůstane tím druhým nedotčen.

„Mám pocit, zastupující veliteli Falaku, že mě docela dost využíváš. Že?"

Falak mrkl - ale nic víc. Nadále se usmíval tradičním, velice milým úsměvem, jakoby věnovaným příteli při dojemném shledání po letech odloučení.

„Já? A jak?" hrál nevinného, což se mu poněkud dařilo. Ale Isra mu to nevěřil.

„Vím, že se chceš také dostat tomu gangu pod zub. Dochází k podvodu ve Winaji i mimo město a zdá se, že se nejedná o něco malého. A že tvá fantazie očividně není tak dobrá jako ta má, takže sis řekl, že mi necháš dostatečnou svobodu nato, abych tě dovedl k jejich vůdci. Že?"

„Týjo, koukám, že jsi mě úplně prokoukl! Jak jsi na to všechno mohl přijít?" Falak předstíral naprostý údiv, takže Isrova triumfální dedukce vyplynula jako naprosto zbytečná.

„Kdyby ses mě pokusil chránit před podvodníky, jako správný člen bezpečnostní služby důležitého diplomata ze sousední země, asi by to vypadalo jinak, ne?"

„Jsme zaneprázdnění, kdo tě má hlídat? Ještě, když se nedržíš ani v samotném městě!" postěžoval si Falak.

„Hm? A proč jsem měl dojem, že jeden člen má až příliš volného času, a sledoval mě ještě od Winaje?" „jakože" se zamyslel Xetingčan, dokonce se naoko poškrábal na bradě.

„A možná se mi jednoduše líbíš," odvětil Falak a naklonil se kupředu, čímž překonal nejbližší možnou vzdálenost mezi těmi dvěma, dána jakýmsi vzájemným tichým souhlasem, který je měl chránit od věcí minulých.

Isra instinktivně ukročil zpět. Nehodlal do toho spadnout znovu.

„To je má krása tak jedinečná, že jsem okouzlil i samotného zastupujícího velitele Falaka?" zamaskoval své rozpaky vtíravou hláškou.

„To netvrdím. Mám jen trochu jiný vkus," semkl rty Falak, nemohl přece Isru potěšit, a to žádným způsobem.

„Hodně jiný," odfrkl si Isra.

„Takže?"

„Takže co?"

„Jdeme za nimi?" navrhl Falak s nezbedným úsměvem.

„Beru si Bandira," otočil se Isra na patě a plížil se k rohu budovy.