Přistěhovalci ze západu.

Moc to Isrovi práci nezlehčovalo. Většina přistěhovalců totiž přišla ze západu. Jen malá část má Xetingský nebo Namasilijský původ, případně původ ze zámoří. Ale západ?

Co tak věděl a pamatoval si z nastudovaných knih založených v Xetingské knihovně, Winai končil tam, kde začínala poušť. Ani na přechodných stepích se její obyvatelé příliš nevyskytovali a víceméně se sdružovali v rodných nivách a nížinách Winaje. A co bylo za pouští? Chaos.

Ne doslova. Mnoho různých národností tam bojovalo o svá území. Nikdo nechtěl živořit z písku a kamení, ale získat úrodnou půdu a mít dostatek zrna, alespoň na dva roky dopředu. Velké hory se však táhly daleko na severozápad a vrhali stín na cokoliv, co bylo na jihu od nich. Takže každé zrnko hlíny bylo ceněné o to více, a každý teplý závan vzduchu byl jak dar od boha.

Žít za takovýchto podmínek bylo obtížné. Možná nemožné. A proto každý jedinec, který překročil poušť do Winaje, byl přivítán s otevřenou náručí, dostal napít a najíst a byla mu přidělena práce, aby mohl pokračovat ve svém rodu a vyprávět potomkům o svých poutích. O strašlivém životě za hranicemi a o tom, jaký ráj objevil zde.

Generace a generace nových přistěhovalců se postupně zamíchali do obyvatelstva a vytvořili směs, která tu žije nyní. Kdyby tu někdo v sobě neměl přistěhovaleckou krev, to by Isra nazýval zázrakem.

Možná proto tak Falak zareagoval... Urazil jsem ho snad?

Jenže ti „dodariové", kteří podvedli kupce, se zdáli velice čerství. Neměli ještě vychytanou řeč, a možná, že po těch letech, už i vztah k přijímaní cizinců trochu ochladl, že jim nezbývalo najít si práci jinou než podvody.

Proč ne?

Levná pracovní síla, která nemá co ztratit - jelikož ještě nic nezískala. Bude hlavnímu šéfovi zavázaná navěky.

Byznys založený na využití těžké situace lidí. Smutné, ale nic neobvyklého.

Otázkou nyní bylo: co dál?

Ačkoliv se mohlo zdát, že se Isra někam posunul, pravdou bylo, že nadále stál na začátku. Neměl se čeho chytit. Dokonce by se mohlo mluvit o kroku zpět. Výraz, který kupec použil, byla nadávka na přistěhovalce, ne označení etnické skupiny. Takže... Jak se má vůbec dostat k cíli?

Sedl si ke stolu zahrádky a ani nevnímal, že mu někdo pod nos nalil kalíšek pálenky. Aniž by o tom věděl, jeho tělo konalo za něj a pálivou vodu z kalíšku vypilo.

„Pfuj!" rozkašlal se, když mu došlo, že se nenapil vody, ale ostrého alkoholu. Drže v ruce hliněnou nádobku, snažil se vstřebat ten nevyžádaný alkohol, hezký voňavý po jahodách a borůvkách. Kalíšek byl hrbolatý, jaksi surový, nejednalo se o dílo slavného hrnčíře, vypálené s bohatou malbou překrytou průhlednou glazurou. Ne, stačilo, že nějak vypálený byl a tekutinu uvnitř udržel.

Otáčel s nádobkou dokola, jen aby zabavil své prsty, zatímco jeho myšlenky utíkaly pryč.

Má se vrátit do paláce? Nechat si rozmyslet další krok? Nebo to má vzdát?

Jenže Isra nebyl muž, který se lehce vzdával. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nevytáhl paty z Liwu. Nikdy by nedržel meč v ruce a bojoval v čele vojáků. Nikdy by si nedal za cíl vypracovat to pěkně vysoko.

Takže - ne. Žádné vzdávání nebude. Ani teď, ani v budoucnu. Jen musí přijít s plánem. Nějakým plánem, který by ho mohl potenciálně dostat k těm přistěhovalcům.

A jak tak držel ten kalíšek, jeho oči se rozostřovaly, přestávaly vnímat kresbu na povrchu hliněné nádobky a naopak více vnímaly i okolí. Nízké i vyšší budovy, krémové omítky, světlé trámy křížící zdi a přetínající jednotlivá patra, siluety lidí, co se mihly a proměnily v šmouhy.

Vnímal vše, přestože rozostřeně, ale to mu vůbec nevadilo. Naopak. Byl tak vnímavější vůči abnormalitám, vůči svému instinktu. A ten se začal hlasitě ozývat, když kolem projel malý vozík táhnoucí oslem.

Isra slyšel jen hýkání zvířete a šramot koles přejíždějící pískovou cestu. Ale okamžitě zostřil zrak, když ho instinkt jako blesk probudil a ukázal mu správnou cestu.

No jasně!

S úsměvem dopil zbytek pálenky a už se zvedal, v hlavě sestrojen nový plán.

___

Jak byl zprvu nadšený, nadšení z něj pomalu opadávalo.

A Isra pochyboval, jestli se opravdu přeci jen nemýlil a lpěl na něčem, co jednoduše neexistovalo.

Zatímco královna Winaje nadále vysedávala ve svém paláci obklopena rádci a rozhodovala se, jestli nabídku k sňatku přijmou či nikoliv, tak on již třetí den po sobě brouzdal osamocen předměstím Winaje. Po boku mu asistoval vozík s oslem, který si na týden pronajal od jednoho obchodníka, a sám ze sebe dělal největšího chudáka Meridu, menšího městečka pár hodin jižně od Winaje. Se ztrápeným obličejem hledal levnou pálenku, a když už se mu někdo ozval a nabídl mu své sudy, vybíravě je odmítl, že nelahodí jeho chuťovým pohárkům.

Samozřejmě lhal, jeho chuťové pohárky byly pokaždé pohlazeny jak saténem nejvyšší kvality, jednoduše ale nenarazil na ty lidi, které potřeboval.

Doufal, že si jej všimnou lidi z gangu, že se ho pokusí podvést, ale vždy došel do sklepení poctivého ochucovače, a každý sud byl stejně kvalitní, jako předešlý. Tady jednoduše k podvodu nedocházelo.

Jednou se mu stalo, že se ho skupinka pokusila podvést a obrat, ale pokud si myslela, že přemůže Xetingského kapitána a druhého pobočníka generála Izmara, tak to byla na omylu. S jedinou dřevěnou tyčí je všechny přemohl, ale při bližším pátrání z nich nevypadlo nic, co by ukazovalo na komplikovanou síť podvodníků. Jednalo se spíše o samostatnou, ne příliš úspěšnou skupinku. A podle uctívaných atribut si navíc Isra odvodil, že pravděpodobně to byli dokonce burlaci, které přestalo bavit tahat lodě do Dehských přístavů.

Aby toho nebylo málo, jednou v ulicích narazil na samotného Falaka, který se svojí skupinou strážných mířil směrem do paláce. Doufal, že by jeho sledováním mohl něco získat, ale bohužel na něj narazil pozdě. A sám se neodvažoval příliš riskovat. Falak se možná zdál jako bezstarostný, stále usmívající se mladík, mladší než ve skutečnosti byl; ale někdy vyzařoval takovou auru, kterou Isra nechtěl pokoušet.

Byl by to akorát další důvod, proč Isru a ostatní Xetingčany vyhostit z Winaje.

Což bylo zase podivuhodné, a Isra to nechápal - proč ještě Falak neřekl královně o jeho návštěvě před měsíci?

Netušil, co se mu honí hlavou, a vědět to ani nechtěl. Ale tato záležitost, otevřená a nevyřízená, byla jak meč u jeho krku. A mít ten meč u krku už několik dní nebylo zrovna příjemné.

Už se blížil večer. Byl rozhodnutý, že následující den hned tak ráno nevyrazí a spíše stráví snídani se svými podřízenými, možná - velké možná - navštíví lázně a pokusí se nechat mysl odpočinout, jestli poté nepřijde s lepšími nápady. A jestli na ty nápady bude čas.

Nasměroval vozík s oslem zpět k obchodníkovi, kde mu dají najíst a napít a nachystají ho na další den. Sám se však naštvaně kousal do rtu, frustrován, že tento dle něj nejlepší plán nepřinesl žádné výsledky. A že ho nenapadalo, jak ho ještě vylepšit a zefektivnět.

„Dobrý večer, pane," ozvalo se za jeho zády, nesouce tvrdý přízvuk.

Ohlédl se, jen aby spatřil opálenou tvář, zářící v barevném spektru zapadajícího slunce. Jenže to ještě nic nevypovídalo. Přistěhovalců a opálených tváří je plné celé předměstí, ale i samotné centrum Winaje. Zastávali všechny úkoly, všechny byznysy, a vedli jej způsobem, že by člověk jen těžko našel nějakou chybku, nějakou závadu.

A i samotný Isra začínal chytat hnědé odstíny po těch dnech, co byl slunku vystaven.

„Dobrý! Jdete si také pro nudle?" Isra se přátelsky usmíval a okamžitě zaimprovizoval - jeho směrem se nacházel stánek s provozem od rána až do pozdní noci, a vařili tak dobré těstoviny, že se k nich scházela snad půlka předměstí.

„Ano," odvětil stručně muž.

„Tak pojďte, pozvu vás!" Isra nasbíral veškerý elán, který měl, aby působil jak typický winajský občan. Otevřená náruč, otevřené srdce, a občas i peněženka. Zdálo se, že stejné zásady převzal i cizinec, který rozšířil svůj úsměv a rozjiskřily se mu oči. Okamžitě přidal do kroku a navázal klasickým rozhovorem o tom, kdo je, co dělá, jaké je počasí a jestli má Isra rodinu.

„Ajej, rodinu nemám, stále ne. Musím živit matku, nemám na to, abych živil ještě svoji ženu a děti! Kde na to mám vzít? Jsem jen rád, že mi funguje podnik, ale nikdy nevíš, co se může stát!" seděl už Isra u stolku a "stěžoval si" na svůj život.

„To znám, moc dobře. Sám mám ženu, pět dětí, každý je hladový krk, jeden větší než druhý," kroutil hlavou Rasha, nebo jak se alespoň Isrovi představil.

„Pět dětí? Tak to obdiv za to, jak to zvládáš, můj příteli!"

„Snažím se. Dělám to, dělám tamto, a tak žijeme. A ty? Jaký podnik máš?"

„Takovou hospůdku v Meridu. Celkem úspěšná, tedy doteď."

„Doteď?" Rasha si všiml nezakrývaného náznaku smutku.

„No, achjo," Isra zoufale vložil hlavu do dlaní, než pokračoval. „Můj dodavatel, nedávno se mu stala nehoda a umřel. A já nutně potřebuji nové sudy. Ještě než jsem odjel, jsme narazili poslední, a možná touto chvílí již vytekla poslední kapka..."

„Sudy?"

„Pálenky, nebo i vína, ale pálenka se dá aspoň namíchat s něčím. Proto jsem sem přijel. Ale všichni prodávají příliš za draho - a z toho bych já nevyživil, kupovat od nich pravidelně!"

„To mě mrzí. Taky dlouho trvalo, než jsem našel práci. Žena pořád do mě, že se nesnažím, ale já snažil. To ostatní nechtěli," Rasha si posteskl nad tím, jak těžký život měl.

„Kdyby to bylo pár let zpět, tak hned máš u mě místo!"

„To já ne. Já musím zůstat ve Winaji," zavrtěl Rasha hlavou, přesto se bláhově usmíval.

„Kvůli ženě a dětem?"

„Taky. Ale... Mám nápad."

„Hm?" Isra zpozorněl, avšak jeho charakter pouze nezáživně nadzvedl obočí.

„Mám kamaráda, ten prodává sudy. Můžu tě seznámit," nadhodil Rasha nezávazně.

„Jo? Tak... Já nevím. Pomohlo by mi to moc," váhal Isra, nejistý, jestli má přijmout tuto nabízenou pomoc.

„Ceny se nemusíš obávat, dává levně, a je moc dobrá," přesvědčoval Rasha, ne moc vlezle, jen jako příjemnou nabídku. Rozhodně už nějaké zkušenosti měl a charaktery lidí přečtené také, i přes jeho poměrně naivní vzhled.

„Vážně? To by bylo skvělé!" Isra se chytal na jeho návnadu.

„Musím ale domluvit, jestli ještě mají. Zítra před soumrakem, tady?"

„Určitě! To ti budu dlužen celý život!"

„Haha, není třeba. Už je tma? Musím jít, žena bude zuřit. Díky za nudle!"

Rasha se celkem pohotově zvedl a vypařil se v soumraku ulic. Isra za ním ještě chvíli s úsměvem hleděl, jako člověk, jemuž rázem opadly všechny starosti.

Jakmile však zmizela jeho záda, zmizel i Isrův úsměv a nahradila ho zamyšlená vráska mezi obočím.

Připomínal mu tu skupinku, na kterou tehdy kupec nadával. Je možné, že je na ně napojený. Nebo alespoň zná správné lidi. A tak, když se Isra dostane alespoň k nim, nebude těžké někoho sledovat, dostat se k jejich skladu, nebo ještě lépe, k jejich nadřízenému. A možná...

„Nemáš peníze na to, abys uživil ženu? Copak Xeting platí kapitánům tak málo?"

Isra až nadskočil, když se zpoza jeho ozval poměrně hluboký, přesto ne hrubý hlas. A bohužel hlas, který moc dobře znal.

Ach, to ten otravný winajský hajzlík. Isra se už otáčel, připraven poslat Falaka s úsměvem do prdele.

„Tak to by sis měl najít bohatou ženu. Já mám peněz dost, mimochodem."

Ještěže už byla tma a stánek osvěcovaly pouze lampiony a pár pochodní. Nebylo tak vidět, jak Isra rázem zrudl.

„A copak sháníš? Sudy pálenky?"

Falak seděl na židli přímo za ním, a vykroucen tak, že se opíral překříženýma rukama o opěradlo, a hlavou položenou na předloktí k němu velice neformálním způsobem promlouval.

„Suvenýr z Winaje," odsekl ho s úsměvem Isra.

„Pro celé Liwu?" zasál se Falak a jeho veselé roztodivné oči přímo zářily pobavením.

„Mám poměrně dost přátel."

„Jenom přátel?" rýpnul si do Isry Falak. A Isra si v ten moment uvědomil jednu zásadní věc. Falak nikdy, nikdy - opravdu nikdy nepřestane narážet na tu chybu, která se bohužel stala a jakkoliv si ji Isra cenil, najednou by se radši probodl, než aby si dovolil ji opět provést.

„Zpět k věci," začal Falak a Isra si neodpustil v mysli tiché „bylo by na čase". „Neříkal jsem, že v této záležitosti dál nevrtej?"

„Winai je svobodná země, ne? Proč bych neměl dělat to, co chci?"

„Není to bezpečné."

„Jsem kapitán bezpečnostní služby, ne žádná slečinka," odvětil svérázně Isra.

„Můžu tě zatknout za maření vyšetřování."

„Maření? Jsi si jistý s formulací? Není to spíše vypomáhání?"

Na to Falak nic neříkal, pouze se stále usmíval jak sluníčko a s každým jeho mrknutím Isrovi naskočila husí kůže.

„Mimochodem, co tu děláš? Neměl bys jako zastupující velitel sedět v haldě spisů?"

„Přišel jsem na nudle, jak jinak," pokrčil muž rameny.

„Tak daleko?"

„Hold, tady mají nejlepší. Nebo nesouhlasíš? Nelahodí xetingskému jazýčku?"

„Nejsou úplně špatné. Ale měl jsem lepší."

„Když myslíš," Falak jen semkl rty, nic Isrovi nevymlouval. A ten, jelikož se už nechtěl zdržovat a odhalovat více ze svých plánů, začal se pomalu sbírat pryč.

„No, já jsem ale už dojedl, takže mě omluv," nasadil svůj štěněčí výraz, kterým dával jasně najevo, jak mu to je líto, a už popadl oslíka za řemen. Ještě přece musí vrátit vůz a postarat se o toho chudáka, co mu celý den na slunci dělal doprovod.

„Takže zase zítra?" zvolal na něj ještě Falak.

Isra měl sto chutí po něm něčím hodit.