Isra netušil, jestli je více naštvaný nebo potupený Falakovým přístupem. Celý ufuněný došel do svého pokoje – nejradši by tam doběhl, ale to by se ponížil ještě více – a prudce za sebou zavřel dveře. Sluhové s ním sotva drželi krok a když Isru doběhli, zavřel jim před nosem.

„Hajzl! Vychcaný hajzl!" mumlal pro sebe Isra, ale ani vyslovit nadávky nahlas neulevovalo jeho emocím. A praštit do drahého, z drahého dřeva vyřezávaného stolu se mu také nechtělo. Musel si pevně svírat ruku sevřenou v pěst a jen schválně vyvolávanou bolestí ulevovat vzteku a připomínat si, kdo je, kde je, a za jakým účelem. Trvalo však dlouhé minuty, než se plně vzpamatoval, a ještě dalších pár minut, než svoji ruku pustil. Přesto půlobloučky od zarytých nehtů nemizely ještě několik dnů.

Falak je podlý. Je chytrý. A umí to se slovy stejně jako Isra. Je prozíravý, na to přišel již tehdy, kdy uhodl Isrův původ i přes jeho dokonalé krytí.

Jinými slovy, je nebezpečný.

Pokud Isra udělá cokoliv podezřelého, pomocí Falaka se z toho může stát aféra vyvolávající válku mezi královstvími.

Vlastně – pozdě. Už se stalo. Isrova návštěva Winaje se brzo donese i ke královně a celá skupina bude vyhoštěna ještě do oběda.

A jeho budoucnost... Žádná už teď není.

Den předtím měl Isra problém zaspat. Nyní na tom nebyl lépe, ba ještě hůř.

Ráno se i jeho samotní podřízení báli jen podívat.

Isra, nejenže byl podrážděný a naštvaný, i ta opatrná ignorace vojáků ho ničila. Ani nedojedl snídani a odešel, popadl pár svých věcí a opustil palác. Už v něm nemohl setrvat ani minutu. Ruch města ho zabavil, rozptýlil mu myšlenky, když se soustředil na záležitosti jiných než své. Sedl si do zahrádky jednoho podniku a objednal si cosi na zob a čistou vodu. Musel překousnout své zklamání, když se i pod pojmem „čistá voda" ukrýval bylinkový louh, který by on sám prodával pod pojmem „parfém". Žízeň je však věc krutá a tak mu nezbývalo nic jiného, než tu parfémovanou vodu vypít a nevyhodit ji hned před sebe. Na stížnosti nebyl prostor. Neměl na ně právo.

Asi po hodině, co se slunil a naslouchal běžným rozhovorům lidu, už téměř zapomněl, že ho den předtím Falak odsoudil ke kariéře eunucha. Místo toho si dal šálek winajského vína a smál se absurdnímu příběhu o prokletém domu na kraji Winaje.

Nejspíš tam straší milenec tvé ženy, pomyslel si Isra a dokonce se ušklíbl, což sice nebyl plný úsměv, ale pořád to bylo něco na půl cesty, a to byl pokrok.

Jak zvláštní, že nikoho dalšího tato varianta nenapadla; a místo toho přicházeli na možné bohy, duchy, mýtická zvířata a další, a u každé možnosti všichni souhlasně kývali, že tohle je určitě ono.

Jací tupci.

Isra usrkl vína a zavrtěl hlavou, jak to s tou skupinkou vzdal.

Z druhé strany zase řešila matka svoji dceru, která si chce vzít cizince, jenže ten nemá u sebe ani satku, ani hruhru, ba ani kus zlata nebo drahokamu. A že sice chápe její pohnutky, nemyslí si, že by měly nutně vést k tak velkému kroku, jako je sňatek.

Tady máte tu vaši svobodu, opět Isra zavrtěl nechápavě hlavou, než se mu zastesklo po jeho rodné krajině. Možná měl spoustu nedostatků, ale byl to jeho domov, a nedal na něj dopustit.

Dopadala na něj melancholie, přestože slunečný den vítal pouze dobré nálady a chmury posílal pryč. Už se bál, že si tím znechutí tuto pěknou chvíli, když v tu něco zaujalo jeho uši.

Nastražil je tím správným směrem a vyčkával, jestli se mu to zdálo či nikoliv. Samozřejmě by byl rád, kdyby ano, ale... Jeho až na výjimky spolehlivý instinkt mu s důrazem našeptával, že se z toho může vyklubat cosi velkého.

A tak položil ruku s šálkem na stůl a jen nehybně vysedával, aby šumem oblečení nenarušil vlnu zvuku hrnoucí se k němu.

„...Ti! To byli oni! Ti mi prodali falešnou pálenku!"

„Blbost!"

„Opovažte se jen pohnout!"

„Tento je vedl a ostatní mu pomáhali! To on mi dal ochutnat a poté mi prodal padělek!"

„Co jsem řekl?!"

„Ale to my nebyli, to jiní!"

„Ještě máte drzost popírat?"

K Irovi se dostávali minimálně tři různé hlasy. Jeden dost ukňouraný, ublížený hlas podvedeného; uhuhlaný, podivně hučící hlas obviněného podvodníka; a třetí hlas rázný a silný, jenž dostával pod kontrolu tuto kriticky vyústěnou situaci.

A ten třetí hlas znal!

Ne že by měl náladu vidět tu potvoru, která předčasně ukončila jeho kariéru a ještě mu dvě noci po sobě naprosto porušila spánkový režim. Ale zase ho lákalo zjistit, co se děje. K čemu tak velkému došlo, že sám velký zastupující velitel vyšel do ulic ne za účelem zábavy, ale opravdové práce.

To bylo udivující.

A tak vstal a odhodlal se následovat ty hlasy, skrývající se za třemi stánky.

Isra už viděl Falaka vymóděného, nahého, nahého a mokrého, a v lehké Winajské uniformě.

Nyní byl celý zahalen do zbroje. Jeho ramena a paže, hruď a záda, dokonce i stehna, kryly úzké bronzové pásy, reagující na každý jeho pohyb mírným přeskupením. Leskly se ve sluneční záři pomalu jak zlatu, byly tak oslepující, že si Isra musel na okamžik překrýt oči. Hlavu měl schovanou v přilbě, jen jeho obličej, neobvykle vážný a nesoucí smrtící element, byl odhalen protivníkům.

Mladý kapitán byl vhozen do velkého dilema. Je děsivější vážný Falak, nebo Falak usmívající se?

Nebo oba stejně?

Nedokázal momentálně posoudit. Avšak cítil z těch rozličných očí nebezpečí a krvelačnost, a to stál opodál a schovával se za zdí stánku. Co teprve ta skupinka, na níž jeho pohled byl mířen?

„Já říkal. To my ne, on lže!"

„Nelžu, vy zasraní dodariové! Jen podvádíte, nic víc! Myslíte si, že když se vám to povedlo u Curia, u mě vám to taky projde? Omyl! Mám důkazy!"

Skupinka mužů trochu snědší barvy kůže, která byla obviňována starým kupcem, se jen mezi sebou ušklíbala a vrtěla hlavou.

„Ne ne, to ne. Ty nejsou pravé. My jsme poctivě prodali, Všechno dodrželi!"

„Pche," Falak si posměšně odfrkl a zkousl ret.

Ano, s úsměvem je děsivější, problesklo Isrovi hlavou, když se jeho úhlavní nepřítel krátce pousmál na absurdní výpovědí těch barbarů.

„Takže se nechcete přiznat, jo?" utišil svůj hlas, jímž před okamžikem nastavoval autoritu. Ti dodariové celou tu dobu ani necukly. „Tak to s vámi na stanici, ne? Možná vám skřipec rozváže jazyk. Hm?"

„My nic neprovedli. Nikam nejdeme."

„Ano, on lže, snaží se nás usvědčit, ale my nic. My jen chceme vyžít, vydělat peníze, uživit rodinu."

„Mám ženu a šest dětí, starám se o staré rodiče. Já chci jen vydělat."

„Žena nemocná, upoutaná na lůžko. Musím se postarat o děti i o ni."

Výmluvy se na Falaka sypaly ze všech stran. Doprovázeny jakože nevinnýma očima, až by jim jeden uvěřil.

„A co kdybychom pozvali na stanici vaše děti? Hm? Máme pro ně speciální cely," usmál se na ně zširoka, a Isra se musel otřepat, jak se mu dostal pod kůži Falakův šílený návrh.

Dodariům zmrzl úsměv na rtech. Vytřeštěnýma očima po sobě začali pokukovat, jak jim odcházelo, že z toho se už nevykecají jen tak. A že jim reálně hrozí nebezpečí.

A jakmile posoudili míru tohoto nebezpečí, ze všech potenciálních řešení této situaci vyhodnotili jedno jako nejschůdnější.

Utéct.

Jako když jeden luskne, všichni se zvedli ze židlí, odstrčili lidi, co jim stáli v cestě, a rozběhli se do všech stran. Falak měl u sebe několik pomocníků, a všichni se okamžitě pustili do práce – zastavit ty uprchlíky. Tasili štíhlé meče i s pouzdrem, aby nikoho nezranili sečnou stranou, ale probudili v nich dostatek bolesti na to, aby se zastavili a už nepohnuli.

S podivnou sehraností spolupracovali jednotliví členové skupiny a zastavovali jednoho uprchlíka za druhým, zabraňovali jim v útěku ze spárů spravedlnosti. Společnými silami a tvrdými tupými ranami dostávali ty podvodníky na kolena, nebo dokonce na zem, až v neuvěřitelné rychlosti.

Byl fakt, že od zločinecké skupiny nebyli projeveny žádné bojové schopnosti, kromě slepých ran pěstí, kterým se vyhne každý po první lekci sebeobrany. Avšak v něčem přeci měli výhodu. Bylo jich hodně. Rozhodně více než vycvičené stráže, která sice dělala vše, co mohla, a s vysokou efektivitou, ale ne dostatečně rychle.

Falak sice předváděl jednu bojovou pózu za druhou, možná až příliš nápadně – Isra měl takový pocit, že jen ukazuje své tělo ze všech úhlů a náhodou při tom občas sejme uprchlíka – přesto se jim nedařilo udržet všechny pohromadě. A tak brzo skrze jejich síto prošly tři osoby, které se okamžitě rozběhly směrem za svobodou. Falak nebo jiní strážní si toho všimli příliš pozdě. Mohli jen očima sledovat ty hbité nohy, jak se vzdalují a vyhýbají trestu.

Nebo?

Isrovi se ihned zvedla nálada, když v očích Falaka spatřil selhání. Tak jasné a výrazné selhání, že Isrovi nemohlo ujít. Bylo tak nádherné, tak uspokojující, že ještě pár sekund bez hnutí stál, aby se ho nabažil, jak jen to šlo. Potřeboval si uložit tento pohled do paměti, Falakův obličej plný vzteku a nezdaru, které ho postihlo.

Ach, jak dílo slavného malíře! Jak báseň plná naděje! Jak rezavá zbraň, která byla po letech opět naleštěna a nabroušena!

Přenádherný pohled!

Isra nohou zahákl za dřevěnou židli, kterou chodidlem odhodil na druhou stranu. Akorát se dostala pod nohy jednoho zločince, a ten o ni samozřejmě zakopl a rozplácl se o písečnou cestu. Podivné zadunění přinutilo zbylou dvojici zpomalit a ohlédnout se, jen aby spatřili svoji zhoubu. Řítil se na ně Isrův kop, který zacílil do jedné osoby, a ta svým tělem padla na druhou a svalila ji na zem. Jak kostky domina.

První svalený už chytal dech. Přestože byl dolámaný od země a dřevěné stoličky, kterou svým pádem zalehl, pořád se nechtěl vzdát. Popadl jednu tyčku a rozhodl se svoji svobodu vybojovat.

Jak dětinské, pousmál se Isra a vyhnul se úplně špatně mířené ráně tak, že nemusel vynakládat téměř žádnou energii. Jako kdyby se jen pootočil. A opět. S rukama za zády jen drobnými krůčku ustupoval před agresivními útoky muže, který už začínal doslova pěnit z té marné snahy.

Isrovi došlo, že by si měl s ním přestat hrát, a tak ho zastavil jedním jasným, ne moc silným kopancem do břicha. Možná neodhadl sílu, protože útočník se náhle sklonil bolestí až k zemi. Než však stihl upadnout, vyrazil mu Isra tyčku z rukou, a zatímco se ještě vznášela ve vzduchu, kopnutím ji nasměřoval kupředu.

Trefila se akorát do zad muže, jenž se chystal utéci. S pózou vzlétající labutě se opět rozplácl na zem a znovu s sebou stáhl svého společníka. A aby to měl Isra jisté, ještě do nich po jednom kopl, jen aby měl zajištěné jejich podvolení.

Položil svoji nohu na jedno ze tří zubožených těl a hrdě se na Falaka zubil.

„Jedna – jedna, ty hajzle," řekl nahlas, ač neexistovala žádná šance, že by ho muž několik metrů opodál, s přilbou na hlavě a v davu hlučných lidí, slyšel.