Ubytování bylo velkolepé. Rozhodně nic, na co byl Isra zvyklý. Jeho samotná rezidence byla poněkud skromná; a dům, v němž vyrůstal, by takto nejspíš vypadal, kdyby jeho otec nezahynul a Isrově matce by se nadále sypaly hruhry do klína. Což se však nestalo. Ani Federel, i se svými úspěchy, si nemohl dovolit výzdobu, jaká byla zde.

A co více, všechny uměle vytvořené předměty byly doplněné o voňavé kvítí a vázy plné eukalyptového listí. Isra toužil vše vyhodit z okna. Přesto se uprostřed místnosti zastavil a zhluboka se nadechl, nechal intenzivní vůně proniknout do jeho plic a omámit mu na okamžik mysl. Necítil ani svůj pot, ani žádný jiný nepříjemný pach po týdnech cesty. Jen nádhernou vůni, svěží a probouzející.

Uznal, že ať se jim bránil jakkoliv, potřeboval trochu uklidnit své vědomí, roztřesené ze zážitku v sálu. A nechat se ovládnout svojí únavou a vyčerpáním z rozhovoru, kde nesměl ukázat ani náznak své slabiny, a přesvědčovat o něčem, o čem sám nebyl plně přesvědčen.

Až po dlouhých minutách se rozhodl, že přeci jen využije místní lázně a nechá uvolnit i své tělo, úplně ztuhlé po celých dnech jízdy na koni.

Sluhové mu donesli osušku i náhradní převlečení; to však Isra odmítl a vzal si své sbalené tuniky a kalhoty. Vše lepší, než ty lehké nohavice!

Lázně byly opravdu blízko, a stále v rámci palácového komplexu. Rozdělené na několik jednotlivých sekcí, podle charakteru lidí, kteří do nich mířili – jestli se jednalo o vážené osobnosti, ženy, nebo sluhy, mající také svoji malou a ne příliš honosnou část lázní. Královské lázně se však jako jediné nacházely úplně jinde, na dosah obytné zóny panovníka.

Isra byl veden galerií, jejíž strana nabízela pohled na další část té květnaté divočiny, plné roztodivných květů, plodů, ale i zvířat, jež nikdy v životě předtím neviděl. Obzvlášť opička s černobílým pruhovaným ocasem a podivná liška s ušima delšíma než její končetiny, zaujaly jeho pohled.

„To je dárek ze zámoří. Už několik generací se udržují v královských zahradách a zpříjemňují Jejímu Veličenstvu chvíle," s úsměvem na tváři vysvětlil sluha, když si povšiml Isrova zaujatého pohledu.

„A co potrava? Čím je krmíte?"

„Rychle si zvykly na zdejší stravu, akorát fenci jsou náročnější na zachování jejich přirozených podmínek. Jestli chcete, mohu vás pak zavést k jejich písečnému výběhu. Obzvlášť v podvečer oživují."

Sluha byl otevřený, uctivý, přesto rád mluvil. Isrovi to kupodivu nevadilo, naopak to vítal. S ušima široce nastavenýma, čerpal jakékoliv informace z paláce. Jeho mise totiž neskončila, naopak začala.

Brzo byl zaveden do prostého pokoje, kde se mohl vysvléct a odložit své věci, než v lehkém županu opustil pokoj a mířil přímo k vodě. Neměl představu, jaké lázně budou. Jestli se jedná o vytvořené jezírko, nebo velké nádrže z opracovaného kamene či dřeva, do kterých je podzemní voda přiváděna. Cítil však již proudy teplého a vlhkého vzduchu, který mu začal sedat na kůži i župan, a osvěžoval ho ještě před smočením prvního prstu.

Otevřel dveře.

Jezírko – to byla jeho první myšlenka. Nepravidelné, mělké, přesto si udržovalo oválný tvar, a nebylo větší než jeho hostovský pokoj.

Zůstávalo zahaleno ve stínu díky stromům a kamenné zídce, i přes nádherně slunečný den. To však ničemu nevadilo, jelikož teplota vody se držela na stejné hodnotě i v zimě a nikdy nezpůsobila podchlazení, ať v ní člověk trávil hodiny a kolem něj mrzlo až praskalo. Vyšší teplota také způsobovala tvorbu oparu nad hladinou, jenž byl hustší a nepřístupnější, čím chladněji venku bylo. Dnes, vzhledem k letnímu odpoledni, se mohlo zdát, že vzduch byl ještě teplejší než samotná termální voda.

Několik lidí se v něm již vesele smáčelo, od pasu dolů ponořeni ve vodě, z toho dva byli dokonce členové Isrovy skupiny. Isra se pokusil zapamatovat si, kdo byl tak pohotový, aby si na ně dal v budoucnu pozor. Aby nevyužili hospitality příliš nápadně nebo ve chvílích, kdy by to nebylo vhodné.

Zdálo se, že si jej všimli, a mávli na pozdrav. Isra jim však neodpověděl. Hmátl po cípech pásku županu a přikročil ke břehu.

Sotva si rozvázal pásek, s hlasitým začvachtáním se zvedla jedna z přítomných osob, a Isrovy oči automaticky zabloudily za zvukem. Jeho ruce se zastavily v pohybu a pořád držely cípy pásku, ačkoliv jeho župan byl již rozvířený a připraven na odložení.

Nějak byl zaujat osobou, která měla koupelí pro dnešek dost. Schvácen zvláštním tušením a zároveň fascinací, zvědavě pozoroval tu osobu, její postavu, její rozpuštěnou hřívu, neobvykle tmavší než v slunečních paprscích. Její silueta byla neuvěřitelná. Štíhlý pas a mohutné zádové svaly pokryté jizvami lezoucími až na kulatá, široká ramena vytvářely kombinaci, kterou neměl šanci často vidět, ne v takové formě. Jaksi očarující formě.

Isra měl, co dělat, aby nezůstal stát opařen nad tím vzezřením. Nedokázal pochopit, proč ze všech lidí – mužů, kteří odpočívali v teplém prameni, koukal jak poleno zrovna na něj. Možná za to mohlo, že si právě spínal vlasy do drdolu, a tak svá záda protahoval a vše ukazoval v tom nejlepším světle. Nebo potoky vody, které stékaly po jeho zátylku do rýh jizev a následně se zhoupaly na reliéfu svalů až po hýždě. Nebo, že na rozdíl od ostatních, po prsa ponořených ve vodě, byl připraven opustit vodu a přejít do sucha.

Nebo za to mohla dvojice znamének, která osídlovala jeho půlku zadnice.

Jakmile si Isra všiml tohoto detailu, zastavilo se mu srdce. Téměř vyskočil z kůže, když tento znak na hýždi muže zpozoroval. Přímo ho to paralyzovalo, spolu se vzpomínkou, která se mu automaticky vlila před oči.

Možná ho jen zmáhá divoká fantazie. Možná se ho pomalu zmocňuje tužba, a nyní tu projektuje iluzi, jen aby v Isrovi probudila potlačované vzrušení. Možná blázní – třeba z alkoholu. Cokoliv.

Ale ta znaménka mu byla příliš povědomá.

Blbost. Isro, co by dělal v paláci?

Rychle si řekl, přesto váhal, jestli si má sundat župan a sklouznout do vody či nikoliv.

„Kapitáne, tak na co čekáte?"

Zdá se, že už za něj bylo rozhodnuto. Jeho úžasní podřízení bez špetky svědomí na něj opět zamávali, čímž Isru odsoudili k záhubě.

Osoba s mokrým drdolem se totiž otočila.

A nestačila se divit.

A Isra taktéž.

Drtil své rty k sobě, aby zabránil jejich jakémukoliv zkřivení do brečícího obličeje. Protože tohle bylo opravdu k pláči.

Cizinec pomalu vystoupil z vody. Celý nahý, v kolektivu mužů, nevadilo mu, že se ukazoval před ostatními – samozřejmě. Obzvlášť, když jeden přítomný jeho nahé tělo už kdysi viděl.

Usmíval se velice přirozeným způsobem, stejně lehkým a nonšalantním, jako tu noc. Nebylo v něm ani stopy po nenávisti, opovržení nebo studu. Byl tak otevřený a upřímný, že Isra začínal pochybovat, jestli s tímto mužem opravdu spal.

Ale ano. Určitě. Určitě viděl ty dvojbarevné oči, nyní vesele rozevřené, jako dětské, tehdy zastřené chtíčem a rozkoší. Ale nyní si přál, aby tyto vzpomínky z hlavy vymlátil.

Muž se natáhl pro svůj župan, který si sice přes sebe dal, vůbec se ale neobtěžoval zavázat si pásek, a ta nejkritičtější mužská část tak byla stále plně odhalena.

A co více, ani jednou nespustil z Isry pohled. A dokonce se k němu přiblížil na krok.

Isra suše polkl.

„Kapitán? Snad ne kapitán Isra Fenha, který k nám zavítal až z Xetignu!" S nadšením Isru uvítal, přičemž se na něj krátce zazubil.

Hajzl.

Isra přesto nahodil úsměv, zprvu křečovitý, ale rychle se do své role dostal.

„Ano, to jsem já. A mohu se zeptat...?"

„Ach, Falak Rhadani. Zastupující velitel oddělení vnitřní bezpečnosti,"  podal Isrovi ruku, a s nadšením vyčkával na vrácení pozdravu, ačkoliv to Xetingskému kapitánovi trvalo trochu déle.

Očividně, nečekal, že jeho jednonočka nebyla žádný mladý šlechtic, ale muž podobného zaměstnání, jako on sám.

„Ach tak," Isra se vzpamatoval, tedy musel rychle vzpamatovat, a vrátil stisk zpátky. „Nevěděl jsem, že má Winai v bezpečnostních službách tak mladé a talentované lidi."

„Mohu říci totéž," se stále stejným úsměvem na rtech a přátelským pohledem v očích, zesílil Falak stisk, až začal mladému kapitánovi drtit ruku. Jenže, i přes jeho snahy, Isra nedal znát jediný diskomfort nebo zlobu. „O to větší důvod k překvapení, že?"

„Rozhodně. Ale jsem rád, že vás poznávám, ačkoliv podmínky setkání jsou poněkud... Řekněme, neformální." Isrova dlaň odolala brutální síle a konečně byla uvolněna. Přesto si ji nemnul, jednoduše ji svěsil dolů, jako kdyby ho vůbec nebolela.

„Taková setkání jsou ale nejlepší, nemyslíte?" Falakův úsměv se ještě více rozšířil. Až by se jeden divil, jestli to bylo možné. Jenže i pro tak zkušeného muže, jako Falak, bylo obtížné držet stoický výraz, obzvlášť v tak prekérní, přímo absurdní situaci. Jenže na rozdíl od Isry, neviděl v tom katastrofu jako spíše pobavení. Velké, náramné pobavení. A on si ho užíval, jak jen mohl. „To se jeden pak dozví o druhém mnohem více, než během tradičních úklon a zdvořilostních frází."

„To rozhodně," přitakal Isra vřele. Uvnitř však vřelý nebyl. Neuvěřitelný hajzl!

„Možná by stálo za to nějaké neformální setkání ještě uspořádat. Bohužel, teď musím odejít, ale snad jindy?"

„Zdržíme se tu jen pár dní. Bojím se, že zastupující velitel nebude mít čas na další setkání." Isra nasadil výraz smutného pejska, jemuž se nedostalo kousku masa, kterým majitel před psíma očima mával, dokud ho celý nesnědl.

„Můj rozvrh není pevně daný. Věřím, že nějaké místo si mohu udělat."

„Nechám to na vás, zastupující veliteli Falaku. Teď vás ale nechci zdržovat." Isra letmo ustoupil svým tělem, aby naznačil jednomu nestoudnému veliteli, že je na čase odejít. Falak naštěstí jeho indikaci okamžitě pochopil.

„Buďte tedy u nás vítáni. Věřím, že se vám pobyt ve Winaji bude líbit. Užijte si jeho odlišnou kulturu a nadýchejte se jeho unikátního vzduchu. Kdyby bylo cokoliv potřeba, můžete se obrátit na mě a mé muže, rádi vám se vším pomůžeme."

Při poslední větě na Isru mrkl modrým okem, než si konečně zavázal pás županu a opustil lázeňské prostředí.

A mladého kapitána chuť se koupat rázem přešla.