Winai.

Isra netušil, co kdy Haixanovi udělal, že ho takto zkouší. Že zatáhl za nitky osudu a opět ho navádí do té voňavé, věčně hřejivé a rozkvetlé země; do toho hříšného, tužbami a zábavou opředeného města.

Prostě dostal rozkaz od krále a do pár dnů už vyrazil z Liwu. Osha mu opět dělal doprovod, avšak nyní, na rozdíl od minule, se jeho jezdec nehnal tajně, neplížil se mezi domky, neodposlouchával každý nahodilý rozhovor, aby si naposlechl řeč či pozjišťoval informace o stavu země.

Nyní na sobě nesl diplomatický oděv, sestávající se z téměř identických kousků, jako jeho lehká uniforma stráže. S tím rozdílem, že jeho ramena byla ztěžklá o dvě vrstvy vyšívaných indigových tunik navíc, a vlasy neměl sepnuté ve vysokém copu, ale napůl volně spuštěné a důkladně učesané.

Také necestoval sám. Takový úkol si vyžadoval společnost. A jelikož byl nově jmenovaným kapitánem, deset mužů klusajících na koni po jeho boku tvořily oficiálně jeho četu, které velel.

Bylo to téměř jako tehdy, kdy se hnal s muži proti vzbouřenci v kopcích, kdy jel ve špičce formace a s bojovným pokřikem zvedl meč a sťal jím první hlavu.

Dnes takto bojovně naladěn nebyl. Ale přítomnost dalších Xetingských mužů mu dodávala familiaritu a příjemný, nepopsatelný pocit. Rozhodně se cítil jistěji, neschvácen úzkostí z neočekávaného, a sebevědoměji – s titulem a důležitým úkolem, stal se diplomatem samotného Jeho Veličenstva. Jeho úkol navíc nebyl složitý. Naopak, příliš jednoduchý.

Přestože mu ležely na mysli jisté záležitosti – proč vůbec král Soren pověřil jeho, jak s předchozím úkolem, tak nyní; naznal, že by měl být spokojený s vrabcem v hrsti a ignorovat toho hlasitého holuba na střeše.

Tuto zmiňovanou familiaritu však zasáhl hluboký otřes, jakmile překročili řeku Sharas a ocitnuli se na winajské půdě. Stráž si exotickou krajinu i vybledlou architekturu užívala, nosy natahovala za všemi pachy, kolem kterých projela. Oči pak mířila na každou dívku, která se na ni usmála velice vybízivým způsobem, jenž nechal muže utopené v podivných představách. Prožívali vše, čímž si Isra dávno prošel a dokázal si to vnitřně znechutit natolik, že celou dobu mezi obočím nesl hlubokou rýhu a koutky jeho úst směřovaly k bradě.

„Nechte toho. Musíme se ubytovat," rozkázal roztěkaným mužům, kteří ihned srovnali svá záda a obnovili hrdý postoj, aby velitele nezahanbili.

Bylo však poněkud obtížné najít hostinec, který by měl místo pro tak velkou skupinu. Prošli možná celé Yishi, než Isra konečně seskočil z koně a předal ho sluhům, aby jej na noc ustálili. Budova nevypadala nic moc, vybledlá béžová omítka začala nekompromisně opadávat a tvořit velké, jak celé ovce rozlehlé mapy. Dřevěné trámy vykukovaly ven a nastavovaly svoji nahnitou stránku; na zemi se pak kupily třísky měkké a křehké jako hrad z písku. Avšak měli nejvíce volných pokojů. A Isra se potřeboval pouze najíst a vyspat, nic více.

Dohlížel na to, aby se o každého koně postaralo, zatímco jeho podřízení mizeli za dveřmi budovy. Myšlenkami se snažil přemluvit se, aby nemyslel na ty vůně okolo, na všechny volné nohavice ze vzorované lesklé látky, aby si nevšímal eukalyptu, jehož větvičky měli vystavené vedle recepce.

Jednoduše byl příliš zaměstnaný a bylo tedy pochopitelné, že pohotových osob ve winajské uniformě si nevšiml, dokud nestály přímo u něj.

Jejich uniformu znal. Měl ji napozorovanou od minule. Jednobarevné volné kalhoty a hnědou košili překrývala soustava úzkých bronzových plátů, vodorovně a flexibilně spojených k sobě tak, aby zakrývaly nejkritičtější místa a umožňovala pohyb bez omezení. Několik tvarovaných plátů směřovalo od krčního límce na ramena, kde se přehupovala přes paže a kopírovala linii vojákova těla. Další soustava pak kryla hruď a záda, umožňovala předklon i úklon, a sahala až pod pás, kde se rozdvojila na samostatné části chránící jednotlivá stehna. Voják však nebyl plně ozbrojen, speciální chrániče paží, předloktí a rukou, spolu s helmou, nejspíš schválně nechal na jejich služebně. Vynikly tak jeho tvořící se vrásky a pár šedých vlasů zapletených v drdolu.

„Zdravím, plukovník Fortich, bezpečnostní síly Yishi. Neuniklo nám, že se tu nachází důstojníci Xetingské armády. Z hlediska bezpečnosti i dobrých vztahů mezi našimi zeměmi, musím se vás zeptat. Jaký je důvod vaší návštěvy?"

Voják ve předu, už od pohledu starší a zkušenější, na to šel velice přímo. Nehodlal se s ničím párat, ať to byla Isra a Xetingčani, nebo skupina opilců dávající si jeden hák za druhým.

„Jedná se o diplomatickou cestu. Zde máte svolení Xetingského krále, Sorena Xe."

Isra vytasil s jedním z několika svitků, seřazených dle utajenosti, s tím, že tento byl určen právě na takovéto zdržovačky.

Fortich neváhal a sebevědomě po srolovaném a zapečetěném kusu svitku chňapl. Nejenže nesl jednu pečeť na sobě, ale i uvnitř se na konci listu nacházel obtiskl Xetingské nejvyšší pečetě, aby byl platný i po přečtení nějakým zvědavým strážným, jako byl Fortich.

„Dobře. Hádám tedy, že se v Yishi nebudete zdržovat dlouho," předal svitek zpátky a prohlížel si mladého diplomata od shora dolů.

„Jen doplníme zásoby a vyrazíme."

„Přeji příjemný pobyt ve Winaji," poklonil se zdvořile plukovník a se svojí jednotkou opustil ulici.

Snad bude... V duchu utrousil Isra a opět se věnoval koním.

Zatímco jeho muži neváhali, samozřejmě po svolení a upozornění, ať nevyvádějí, sejít dolů a objednat si celé dva džbány pravé winajské, Isra váhal, jestli dolů jít či nikoliv. Už jen pohled z okna ven představoval výhled na běžný večerní ruch, množství žen se zvláštně a složitě sepnutými a zamotanými vlasy, ve velice volných a širokých šatech s upnutým skromným svrškem. A také na muže, kteří také vytáhli ze skříní své nejlepší kalhoty, z lehkého hedvábí a saténu, vzorované a protkané zlatými či stříbrnými nitěmi, lehké jak větřík, že jim vály za každým krokem.

Dost mu to připomínalo hlavní město země, ačkoliv mírou nočního života Yishi ještě stále zaostávalo.

Nakonec ale přeci jen sešel dolů, z důvodu bližšího seznamování se s jeho podřízenými, aby měl větší představu o tom, kdo mu bude chránit záda.

Avšak co se týče pití, ať mu muži nabízeli kalíšek pálenky jakýmikoliv způsoby, pod všelijakými záminkami, vždy Isra přišel s důvody, proč si nemůže dát a ani jednou za celý večer v pálence jazyk nesmočil.

A na druhý den, hned z rána, rušné město opustili.

Jakoby řeka Sharas představovala hranici nejen dvou zemí, ale dvou úplně odlišných topologií. Zatímco na straně Xetingské sice rozlehlé louky a políčka na rýži obklopovaly celé pobřeží, povrch byl více kopcovitý než ve Winaji. Člověk musel vyjít na kopec, aby z něj viděl na kopec vedlejší a při troše štěstí kopec schovávající se za ním. Směrem na jih se sice povrch zplošťoval, přesto nikdy nepředstavoval tak rovinatou plochu jako ve Winaji. Tady by jeden z Yishi dohlédl až na západní hranice Winaje, a možná i na přilehlou poušť.

Zelená tráva a barevné kvítí, sbírané ženami z vesnic pro léčebné i ochucovací účely, je obklopily ze všech stran, a nejen vojáci byli překvapení – i koně neobvykle poskakovali, občas nějakou kytičku svými zuby usekli a vesele zařehtali, když jim zrovna zachutnala. A pak poskakovali ještě divočeji, jelikož tu dobrotu chtěli znovu najít.

Skupina měla co dělat, aby své oře udržela pod kontrolou a přešla přilehlé vodní toky hraniční řeky, míře na Winai.

Cestou přespali ještě v pár vesnicích, než dorazili k branám velkolepého Winaje.

A Isrovi se sevřelo hrdlo.

Winai sám o sobě byl obklopen mnoha přistavenými příbytky, boudami pro lid, který se do hlavního centra už nevešel, nebo na to neměl peníze. Nevypadalo to však, že střádali. Za ta léta se z budek staly rozlehlé objekty s dvorky a hospodářskými budovami, některé dokonce nesly více jak jedno patro. Někteří, kdo takto mimo Winai bydleli již několikátou generaci, vůbec neměli nutkání do hlavního města vejít a celý život strávili obchodováním a hospodařením u města. Mělo to své výhody i nevýhody. Kriminalita zde byla vyšší, jelikož chyběla stanice s stráží, jež by chránila bezpečnost obyvatel a včas zasáhla při jakémkoliv problému. Museli se spoléhat na městskou stráž, ta však byla plně vytížena denními i nočními potyčkami každého, kdo to s pálenkou trochu přehnal.

Alespoň zde ordinovali lékaři, a dokonce byl nedávno otevřen úřad, který měl na starost veškeré administrativy těchto lidí za Winaiem. To byla radost, když k tomu došlo! Obyvatelé skákali do nebes a v duchu doufali, že brzo budou následovat i další důležité úřady, a že se z předměstí stane celá nová čtvrť.

Isra se všechno dozvěděl už při jeho minulé návštěvě. Pár dní strávil v jednom z těchto nevýrazných, béžových domků, a zatímco on vyprávěl smyšlené historky z moře, velice výřečná žena hospodáře mu předala rodokmeny všech lidí z předměstí už od prvního historického osadníka.

Nemusel se ani snažit vyzvídat od ostatních. Pouze si potvrdil fakta a přesunul svoji zadnici za hradby.

Jelikož minule trpěl ve volných kalhotách, v nichž měl pocit, že mu každou chvílí uletí a zanechají ho plně nahého, proplul do města jakoby nic. Nyní však, plně oblečen v uniformě, si ho unavená stráž u hradeb zastavila. Jeho a celou skupinu Xetingských poslů.

Isra už předpovídal, jaké otázky padnou. Proto v ruce držel nachystaný svitek, který hodil ze svého koně winajské stráži spolu s velice jasně vyslovenou větou.

„Jsme vyslanci Xetingského krále, Sorena Xe, a neseme důležité sdělení Jejímu Veličenstvu královně Winaje."

Jeden ze strážných se na svitek letmo podíval, druhý však jen pokyvoval hlavou, a jen co Isra domluvil, jen utrousil zpod svých vousů: „Však už jsme vás čekali. Prosím."

Svitek se vrátil zpět do Isrových rukou držící otěže Oshy. Překvapen přístupem, chvíli dumal nad tím, jak se to mohli dozvědět. Až když vyšel ze stínu brány a opět ho ozářilo ostré odpolední slunce, došlo mu okamžitě, že hlídka v Yishi nejspíš stihla poslat do hlavního města oznámení.

Winai, hlavní město stejnojmenné země, bylo stejně placaté, jako zbytek země. Leželo na průtoku mezi jezery Suun a Deh, a díky tomu se do něj mohli plavit lidé obývající břehy těchto rozlehlých jezer a prodávat své zboží, nabízet ulovené ryby nebo vyvážet úrodu pěstovanou na polích za jezery. Mělo skvělý přístup i z moře. Za práce burlaků, nejchudobnější sociální skupiny Winaje, se mohli dostat lodě naložené exotickým zbožím až do Dehu. A odtud do hlavního města nebyl problém doplout.

Díky dobrému hospodaření a správně odvedené práce jednotlivých funkcionářů, opravdu se na první pohled nemohlo říct o Winaji špatné slovo. Žádné špatné slovo rozhodně nenapadalo členy Isrovy skupiny, kteří opět, jako v Yishi, očima hltali vše, co spatřili.

Účesy dívek byly mnohem složitější a mohutnější. Tvořily celé koruny, někdy zase připomínaly velkého motýla usazeného na jejich temeni. Jindy labuť s roztaženými křídly, připravenou vzlétnout na dlouhou cestu za moře. Že se extravaganci meze nekladly, o tom mohly vyprávět i oděvy mužů. Isra měl podivný pocit, jako kdyby tu nebyl celou věčnost, jelikož za pouhý měsíc přišel do módy nový trend, jenž se nyní uplatňoval na každém druhém muži. Místo bohatě vzorovaných nohavic muži nosily jednotné, jednobarevné, často bílé. Jen od spodu se do nohavic vpíjela barva, jakákoliv, a táhla se pomalu až ke kolenům, kde zeslábla a zmizela. Připomínalo to mlhu vznášející se na kopcích, či mrak zaclánějící azurové nebe; nebo kapku inkoustu pronikající do papíru, dokud neztratí svůj pigment, a někdy okvětní lístky magnolie.

Podivný to národ.

Ne že by v Xetingu trendy neexistovaly. Ale ironicky více kopírovaly styl Namasilie, kterému se jakoby chtěly přiblížit. Vyjít tedy do ulic s adranuchskou výšivkou nebyl nikdy šlápot vedle.

Jak toužil být už v paláci. Zmizet z těch vůněmi prosycených ulic. Jak se je snažil ze sebe dostat, a nyní do nich opět skočil po hlavě.

Představoval úplný opak jeho podřízených. Ti byli naprosto omámení, okouzlení tímto cizím městem, legendárním z pouhého vyprávění, samotnou svojí atmosférou.

Ještěže je winajská stráž netahala schválně po celém městě a rovnou mířila k hradbám paláce.

A je to tu, pomyslel si a semkl rty, když procházel v pořadí druhou bránou, otevírající květnaté prostory nádvoří paláce.

Na rozdíl od Liwu, kde byl palác vybudován předky rodu Xe mimo město, aby mohl pohltit co nejvíce prostoru, rozvalit se jak kočka na střeše, a dle potřeby se ještě roztáhnout do volného prostranství; palác Winaje takový luxus neměl. Rozhodně zabíral tak třetinu velikosti paláce v Liwu. Ale to ho nedělalo malým nebo strádajícím.

Mramor vyplňoval celé nádvoří až ke schodům paláce. Kde nebyl mramor, kvetly řady rostlin, vypouštějící do vzduchu vůně tvořící dohromady celý parfém. Odkvetlé vistárie vystavovaly své lusky, eukalypty zas stříbřitě zbarvené vejcovité listy. Místo bílých mohutných květů magnólií rostliny nyní zdobily sytě červené šáchy, stejně tak zajímavé, jako její květy na jaře. Bílé květenství po nich nyní převzaly plumérie, do jejíž, jak vrtulky stočených okvětních lístků, se vpíjely odstíny různých barev, nápadně připomínající oděvní trend na ulicích města.

Mezi tím odrážely sluneční lesk ornamenty vylité ze zlata, drahokamy zasázené do masivních kovových soch pak dodávaly jiskry života přírodního božstva i každému zvířeti nebo rostlině, kterou socha znázorňovala.

To, co palác postrádal na rozloze, investoval do ozdob a honosnosti. Kdo se v umění aranžérství nevyznal, mohl to pojmenovat chaosem. Přeplácaností. Možná i kýčem. Ale Isra, ať to na něj nepůsobilo zrovna dobře, měl pro dvůr a přilehlé zahrady jiné pojmenování.

Tato zahrada je definicí Winaje.

Isra seskočil na zem, jeho podřízení jeho krok kopírovali. Nechali si převzít koně do prozatímního opatrovnictví a vydali se vpřed, kam je již vybízeli noblesně oblečení sluhové.

Mladý kapitán si nemohl pomoci. Pořád mu na mysl vyvstávaly všelijaká srovnání. Třeba – palác v Liwu má více schodů. Nebo, palác v Liwu nemá takový koberec při vstupu. Nebo, palác v Liwu je chladnější. Ale barevnější. Tedy, pracuje s méně barvami, ale hodně sytými.

Zatímco hlavní sál Winajského paláce byl jak jarní louka. Hrál množstvím barev, avšak nesoucími se ve světlých, pastelových tónech, a sem tam vykukovala výraznější ozdoba nebo předmět. Působilo to příjemně, uklidňovalo to roztřesená srdíčka politiků, kteří přišli řešit závažné případy; tak srdce panovníka, který se hned nezastrašil jakkoliv hrozivě znějícím problémem.

Isra směřoval doprostřed sálu. Teprve tam se zastavil, i jeho po dvojicích seřazení muži, a uctivě poklekl na jedno koleno. Jeho tichý elegantní dopad byl následován ohromným zahřměním, jak se desítka vojáků sesunula do kleku a sklopila tvář hluboce k zemi.

Nynější královna Winaje, Valiana Prakash, tuto návštěvu už nějaký den očekávala. Nejen Yishi, ale i vesnice situované na cestě z Xetingu jí zaslaly drobné zprávy o neobvyklé návštěvě na území Winaje. Byla pravda, že vyslance cizích zemí již dlouho nevítala, a o to více se těšila, co jí to její sousedé vůbec přinesli. Soudě podle jejich prázdných rukou, košík sladkého ovoce ani medové pochutiny by čekat neměla.

V duchu si odfrkla, na venek pouze spojila prsty k sobě. Její volné blonďaté lokny sklouzly po ramenech až na její ňadra, zakrytá mohutnou bronzovou sukní tvořenou nespočtem vrstev – od vzorovaných saténů, po téměř průhledné hedvábí, které jako pavučinka nechalo prosvítat vrstvy pod ním a zároveň šaty ozdobovalo nádhernými strukturami vyšitými zlatým vláknem. Sukně sahala až po zem, nenechala vykouknout ani kotník, ani prstík schovaný ve vyšívané botě. A ramena, která u mnohých žen v ulicích měst kryl napůl průhledný kabátek, překrýval kabátek krajkový. Krátký akorát pod lopatky, ale zakrývající štíhlé ruce královny až po její prsty. A přestože barevně splýval s kůží vládkyně, každým pohybem se drahá vlákna krajky zaleskla a upoutala pozornost na bohatství Winajské země.

„Nu, tak pověz, co má tvůj král na srdci, že poslal tebe až sem," začala a opřela se do křesla. Opřela se i přes její složitý účes, v němž horní část jejích vlasů byla spletena do útvaru připomínající roztažený vějíř. Ozdoben drahokamy a šperky, zářila jak vycházející slunce, které dennodenně poctí Winai a stojí za sladkým ovocem a nádherně kvetoucími rostlinami.

„Vaše Veličenstvo. Jmenuji se Isra Fenha, a jsem kapitán sloužící v Bezpečnostním úřadu Liwu. Byl jsem osobně pověřen Jeho Veličenstvem králem Sorenem Xe jako speciální vyslanec, abych Vašemu Veličenstvu předal důležitý dokument. Abych seznámil Vaše Veličenstvo s jeho obsahem a výhodami a diskutoval o možných podmínkách, které by Vaše Veličenstvo chtělo stanovit."

„To zní důležitě," odfrkla si mladá královna a pokynula rukou sluhovi, aby skočil pro daný dokument.

Sama si důkladně prohlížela jak Isru, tak jeho podřízené, kteří za celou dobu ani trochu necukli hlavou vzhůru, aby na královnu byť jen koutkem očka mrkli. I Isra celou dobu jakoby mluvil do země. Jelikož nedostal přímé svolení, nedovoloval si porušovat pravidla chování před vládcem.

Královna se usmála. Její plné rty, ozdobené meruňkovým pigmentem, zářily na jejím opáleném obličeji, podobně jak světlé oči, které jak střecha chránilo strmě klenuté obočí, dávající královně přirozeně ostrý pohled. Její krása byla ohromující, ale také strašlivá. Neblížila se žádné nevinně vyhlížející dívce, které lákaly muže na svoji stydlivost a roztomilost. Byla jako trnitá růže, jak nabroušený meč, připravený setnout hlavu za každé neuposlechnutí rozkazu. A přestože na sobě nesla výjimečné šaty a vznešený účes; její pevně srovnaná záda indikovala, že se pod nimi skrývalo i silné tělo, schopné nemožného.

Isra z ní cítil respekt. Ne proto, že to byla královna, ale z její osobnosti. Z jejího nonšalantního hlasu, který se ve chvilce může změnit v bouři. Byla to žena, která měla pod palcem celý Winai. A odrážela jeho práva, jeho svobodu, jeho zvyky a lid, a chránila je jako matka celým svým bytím.

Tušil, že bude silnou osobností, už jen z povídání lidí ve městě. Ale netušil, jak moc. A začal pochybovat, jestli všechny argumenty a návrhy sepsané v dokumentu budou stačit.

Vytáhl ze své tuniky zapečetěnou tubu, jíž následně předal sluhovi. Ten postupoval velice opatrně. Na pokyn královny rozlomil pečeť a otevřel ji, ne však v její blízkosti, kdyby byl uvnitř schovaný jedovatý prášek. Když se nic nedělo, vytáhl svitek a uctivě jej předal jeho vládkyni.

A ta začala číst.

Isra držel hlavu sklopenou, jeho tělo se nehnulo ani o milimetr. Přesto se hluboko v duši třásl nervozitou, očekáváním, jaká bude reakce královny, a jak se ho to dotkne. Jak úspěšný bude. Jelikož jestli ne... Na vyšší pozici než kapitána to už nikdy nevytáhne. O to se Soren Xe určitě postará.

„Ha!" vykřikla s posměchem. „To má Soren pořádnou kuráž!"

Isra si konečně dovolil jen mrknout na osobu na trůnu, jež byla plně investovaná do čtení dlouhé zprávy od Xetingského krále. Avšak záhy schoval zrak zpět. Ne že by si ho vládkyně všimla, ale naopak on měl pocit, že se na její ohromený obličej nemůže dívat déle. Tušil, jak to dopadne.

Po dalších dlouhých minutách plných mnoha pobavených zvuků nakonec dokument složila, předala zpět sluhovi a spojila prsty k sobě.

„Tak, kapitáne Isro Fenha z Xetingu. Asi víte, co je obsahem té zprávy."

„Ano, Vaše Veličenstvo."

„Dobrá..." pokývala hlavou a zhluboka se nadechla. „Co si o tom myslíte?"

Isra sebou zděšeně trhl. Měl neuvěřitelné nutkání překvapením vzhlédnout na královnu a pohledem se tázat, o co jí to jde.

Zachoval však klid.

„Není mého místa, abych sděloval svůj názor k záležitostem králů."

„Jen se nebojte. Já si úpěnlivě přeji, abyste mi řekl svůj názor. A nebojte se zvednout hlavu, neslyším vás takto dobře."

Isra, pořád ještě ochromený královniným přístupem, pomalu pohlédl kupředu. Na ženu neobvyklé krásy, síly a honosnosti. Jakoby nad ní Haixan držel ochranou ruku a předával jí svoji moc, díky níž takto zářila.

„Myslím, že je to výhodná nabídka. Že naše země mají blízko, přestože se mohou zdát odlišné, a že to prospěje jak jedné, tak druhé. Xeting má lepší přístup k drahokamům i k Namasilii, může posílit ekonomiku Winaje podporou trhů a obchodních cest. Winai má co nabídnout, ale bohužel se to drží pouze na jeho území a za hranice téměř nic neproudí. A pokud ano, omezeně a... Ne úplně původně. Také to posílí geopolitickou situaci obou zemí. Xeting má skvělé vztahy s Namasilijskou vládou po celé generace, Winai se tak dostane pod Xetingská křídla. Kdyby došlo k ohrožení neznámým nepřítelem, je vysoká šance odražení útoku a ubránění území."

„A co když se stane opak? Co když Namasilie pocítí ohrožení z tak velkého státu za Azurovým zálivem a rozhodne se nebezpečí eliminovat? Už jednou proti sobě bojovali, může se to stát znovu," namítla královna plně vážně.

„Dovolte mi s vámi nesouhlasit. Namasilie je velice rozlehlá, ačkoliv ne na všech místech plně obydlená. Její hranice kopírují celý poloostrov a končí až na severu, kde ohraničuje území lidu Zamrzlého moře. Kdyby její panovník chtěl, může dobýt i toto nehostinné prostředí a deklarovat tam svoji zemi. Někdo již počítá, že se tato oblast stala součástí Namasilie. Ať tak či tak, jejich území je stále mnohem větší než jaké by bylo, kdyby se Xeting a Winai spojili v jedno.

A za druhé, přestože spolu tato království v minulosti bojovala, boje byly víceméně založené na pocitu ohrožení než za účelem dobývání. Šíje přátelství je příliš úzká, a kvůli Rokli smrti o to více. Kdyby se komukoliv podařilo dobýt území za šíjí, neudržel by si jej dlouho. Nesnadný přístup by omezoval kontrolu, jak správní, tak vojenskou, a tato oblast by byla dobyta zpět při jednom jediném útoku."

Královna poslouchala, na tváři měla zvláštní zaujatý úškleb. Kdo ví, jestli vnímala, co Isra říká, nebo se jí hlavou honily jiné myšlenky. Avšak pohled, který na mladého kapitána upírala, jako by říkal, že má celou její pozornost. A i tak se zdál vzdálený a nejasný. Isra se ho snažil nevnímat a plně se soustředil na sázení přesvědčivých argumentů, jak se to od něj očekávalo.

„Pocit ohrožení než dobývání? A proč tam bojovali celá desetiletí?" nakonec položila otázku, když uplynulo poměrně dlouhé ticho od Isrova odmlčení.

„Rozpoutat válku je rychlý a snadný proces, zato domluvit mír je cesta trvající věčnost s nejistým výsledkem. Sám nemůžu říci, jaké všechny faktory tehdy hrály roli, je to velice dávno, Vaše Veličenstvo. Ale vězte, že jsem potomek generála, který tehdy bránil území Xetingu. Něco málo o tom boji vím."

„Ah, a já si říkala, kde jsem to jméno slyšela," usmála se královna a vráska mezi jejím obočím zmizela. „A ještě jedna otázka, kapitáne Isro. Je tato cesta opravdu plně diplomatická, nebo má vaše vyslání indikovat něco více?"

Isrovi se náhle udělalo v krku úplně sucho. Takové sucho, že nemohl ani polknout, jak se bál bolesti, která tento proces doprovázela. Jeho nervozitou třesoucí se srdce, pečlivě uchované v kleci z žeber, aby to nedalo najevo, začalo klepat o všechny strany a dobývat se ven.

Měl najednou strašně krátkou dobu na to, aby srdce uklidnil a dal královně uspokojivou odpověď.

„Čistě diplomatická, Vaše Veličenstvo," opět se hluboce uklonil, aby vyjádřil tu nejvyšší úctu a upřímnost jeho duše. „Král Xetingu, Soren Xe, je osamělý muž, který si dosud nezvolil královnu, jež by vládla po jeho boku. Dlouho slýchával o vaší inteligenci, spravedlivosti, a kráse, a přesně tyto atributy považuje za nejdůležitější pro budoucí královnu Xetingu. Vidí také množství výhod, které sňatkem vzniknou pro obě země, a proto mě vyslal jako posla, který je má představit, a přinést zpět odpověď. Ať bude jakákoliv, bude ji plně respektovat."

„Plně respektovat?" zvedla královna obočí, ale rozhodla se do toho více nevrtat. „Každopádně, je to záležitost, která významně ovlivní obě naše království. Nemohu své rozhodnutí vyjádřit okamžitě. Prosím, přijměte moji nabídku ubytování v našem hostovském křídle. Mí sluhové vás tam doprovodí. Určitě musíte být po tak dlouhé cestě unavení a vyčerpaní. Využijte našich koupelí, v přírodním pramenu vyvěrajícím z podzemí. A užijte si svůj pobyt ve Winaji."

„Děkujeme vám, Vaše Veličenstvo, za vaši štědrou pohostinnost," Isra se hluboce uklonil, ale to královna už jen mávla rukou, přičemž vyvolala tisíc jisker zlatých vláken, a nechala skupinu odejít.

„Nabídka k sňatku, huh? Jednou to však přijít muselo," povzdechla si žena a odložila svitek bokem, a její dobrá nálada byla ta tam.