Tak když už jsem tady, kdo by odolal?

Tyto myšlenky mu proběhly hlavou, zatímco odkývl nabídku hostinského vyzkoušet jejich nejlepší pálenku, pět let vyleženou, vypálenou z té nejlepší sklizně za posledních dvacet let. Vždy slyšel jen samý věhlas ohledně Winajské pálenky, jen se mu za dvacet jedna let života ještě nepoštěstilo ji ochutnat, a k tomu v samotném srdci celého Winaje. A nyní, když už tu byl, jen hlupák by nezkusil bohatství této říše, o níž se mluví až v dalekém Furthu.

Brzo mu hostinský donesl jeden hrnek, glazurovaný, s precizní kresbou růžovoučkých květů třešně a fialové hrozny vistárie, plný průhledné opojné tekutiny, vonící na metry daleko.

Isra neměl s takovou intenzivní vůní dosud čest. Pálenky v Xetingu sice nebyly špatné, jih nabízel množství ovoce, které se dalo vypálit do nejrůznějších podob; ale tajemství winajské pálenky bylo tak ceněné, tak hlídané, že by jeden druhého raději zabil, než aby mu dovolil vyzradit jen malinko z procesu výroby. A ta dovážená, kterou otevírali na královském dvoře a nalévali ji hrnků vylitých ze zlata a vysázených rubíny, vždy postrádala cosi, co nešlo nikde na světě najít. Co se nacházelo pouze ve Winaji.

Proč tomu tak bylo? Měl by dát podnět na prošetření dovozu pálenky a možného pančování, které se dělo přímo v královské kuchyni? Nebo raději mlčet?

Jeho kariéra byla na vzrůstu. Přestože ho krylo silné jméno rodiny, nechtěl si úplně znepřátelit ministry a eunuchy sloužící králi. Ale kdyby se mu podařilo vypátrat, co se děje, vytrhnout ten kořen plevele... Králova věrnost by se stala snad doživotní.

Jaké idealistické myšlenky ho posedly, a to se vlastně ani nenapil. Popadl hrníček, odpovídající vysoké úrovni hostince, v němž se nechat ubytovat, a ovoněl ten sladký likér.

Jak to jen dokáží?

Isra kroutil hlavou, vůně pořád neopustila jeho čichové buňky. Přisunul si tedy hranu hrnku ke rtům a opatrně se napil, jen trošičky, aby si ho vychutnal co nejvíce. Aby ani kapička nepřišla nazmar.

To je naprosto -!

Isra koukal nevěřícně na hrníček ve dlaních, očarován tou chutí - sladkou, přesto ne přeslazenou, aby z něj nebolela hlava. Ostrou, ale ne agresivní, aby člověku nehořel krk. Ovocnou, přesto nepřipomínající žádnou šťávu, kterou dosud pil. A lehce kořeněnou, jen tak akorát, a zavánějící květinami, přestože na hladině žádný okvětní lístek neplaval. Bylo to tím, že se jednalo o nejlepší šarži místní palírny, nebo takto chutnal každý drink této země? Nevěděl. Ale co věděl přesně - až odejde zpátky, až se vrátí do své domoviny, už nikdy nebude moci pít nic jiného, než pravou winajskou pálenku. Už nikdy.

Dal si druhý lok. Akorát do místního hostince vkročila hrstka mládenců, typického winajského dorostu.

Přelíval po jazyku tekuté zlato, ale očima pozoroval příchozí skupinku, jejich veselou náladu, manýry i oblečení, které měli na sobě. Podrobně zkoumal jejich lehký šat, založený na volných skládaných nohavicích, bohatě vzorovaných drobnými ornamenty a plných barev. Kdo měl dostatek financí, leskly se na kalhotách zlaté a stříbrné nitky, někdy odrážely světlo našité korále, perle nebo drahokamy. Zatímco v Namasilii a Xetingu byla nejvýraznějším kusem oděvu tunika a její výšivka, ve Winaji to byly tyto nohavice. Vrchním kusem pak byla obyčejná košile světlé barvy, na pár knoflíků a s páskem. Volná svými rukávy dostatečně, aby nikomu v tomto počasí nebylo horko, ale límečkem sahající až k čelisti - chránící nositele před nelítostivými slunečními paprsky.

Isra se vynasnažil, aby mezi obyvatele zapadl. Sice si stále nemohl zvyknout na ten límeček, ani na ty kalhoty, ale dodržoval místní kodex oblékání a naznačoval jím, že nepatří mezi spodinu, ale rozhodně není nejbohatším mládencem ve Winaji. Nechtěl vyčnívat. Což tito muži rozhodně dělali. Každý z nich mohl pocházet z winajské smetánky, schválně během sezení natahovali své nohy, aby ukázaly bohatě vyšívané a perlami zdobené boty; na vlasech sepnutých ve vysokém drdolu nesli stříbrné a zlaté korunky; nemluvě o nohavicích, které se nedali sehnat na celém tržišti.

Isra usrkl třetí lok, oči nespustil ze skupinky. Nejspíš nebyli úplné nuly, asi patřili mezi významné osobnosti Winajské šlechty. Rozhodně stálo za to je pozorovat a dovědět se více. Protože - to byl důvod, proč sem přišel. Možná by se mezi ně mohl připlést... Nebylo to úplně nereálné. Přeci jen, ani v tomto hostinci neseděl úplně náhodou, jen za účelem potěšení jeho chuťových buněk!

Snažil se být nenápadný, ještě neměl úplně promyšlenou strategii, jak se k nim dostat. Přesto si jedna bystrá osoba povšimla občasného pohledu z bočního koutku a rozhodla se nenechat to být. Naštěstí, nepřišla za účelem hádky, možné bitky, jak by tomu bylo v Xetingu. Naopak. Úsměv jí na tváři zářil jako slunce, světlé vlasy vynikaly v celé skupince, a jak byly hladce učesané do drdolu, odrážely světlo v celé vlně, až musel Isra přimhouřit oči.

Přikročila k malému stolku, položila na ni dlaň a strašně zvláštním způsobem se o něj opřela. Z části natočená ke svým lidem, z části k Isrovi; nabízela mu svůj drobný profil, než se k němu plně naklonila a párkrát zamrkala.

„Všiml jsem si, jak po nás pořád pokukuješ. Co, chceš se k nám přidat?"

Isra potřeboval chvíli, aby otázku vstřebal. A také podivně hluboký hlas, vůbec se nehodící k jemnému vzhledu této osoby.

„Pít sám je smutné," vyloudil ze sebe, hned jak se vzpamatoval a vžil se zpět do své role.

„To souhlasím. Proto ti to nabízím."

„Tak to nemůžu odmítnout."

„Falak," stihl natáhnout ruku, přestože se Isra ještě ani nezvedl.

„Isra."

„Hm, vidím, že ti hostinský nabídl jeho poklad. Ale věř mi - není jediný. Tak šup, už na tebe čekají!" skoro zpíval, zatímco lehkými kroky doskákal ke svému stolu. Sedl si schválně na kraj, aby mohl přizvanému dělat co nejlepší společnost.

Isra popadl svůj glazurovaný hrnek, vak s věcmi a usadil se vedle nové známosti.

Parta mladíků byla překvapivě vstřícná. Přestože ve Winaji už pobýval nějaký ten den, pořád nemohl uvěřit, jaká nálada panovala na každém kroku. Že ta temná aura, obezřetnost vůči komukoliv ze svého okolí, a neustálý strach o sebe a své věci byla věc Xetingu a že Winai byl úplně jiný. Že slunce zářilo i v noci, že by mohl usnout na ulici a nikdo by ho neokradl, že kdyby zaklepal na dům kohokoliv, tak by dostal nocleh zadarmo na celé měsíce.

Pořád tomu nevěřil. Ale vždyť toto byl další důkaz!

Popíjel s nimi jako se starými kamarády, bavili se o všem, bez žádných zábran. Nikdo nikoho neurážel, nikdo nikoho neponižoval, nevedl zábavu na úkor cizího neštěstí. Ačkoliv měl dobrý instinkt, který mu pokaždé říkal, kdy se držet zpátky, kdy chránit sebe a své soukromí a neodhalovat více než bylo třeba; v aktuální společnosti byl uspaný, odpočíval a vůbec před ničím nevaroval.

S nastraženýma ušima naslouchal historkám o Winaji, o hlavním městě, o přilehlých vesnicích, o přístavech i rozlehlých sadech. Naslouchal příběhům o manželkách a manželech, o tchýních i o dětech, vše ve sladkém opojení winajské pálenky, té nejlepší na světě. Popíjel, vychutnával si ji, a ani nevnímal, jak se mu mysl začínala zatmívat, jak přestával rozumně myslet. Vnímal jen světla svící, zářivé úsměvy společníků, vzor na jejich kalhotách a dlaně Falaka, když mu doléval hrníček.

Vnímal svá ústa, která se ne a ne stáhnout, až ho bolely líce, a i tak se usmíval dál. Cítil křeče břišních svalů od smíchu, sladkou chuť pálenky a také svobodu, která s ní přicházela.

A cítil také občasné dotyky Falaka, který se o něj vždy opřel, když něco vyprávěl, nebo když se smál, nebo když se chtěl něco dozvědět nazpět, a tak položil své štíhlé dlaně na Isrovo rameno - lehce, něžně, žádné hrubé bezohledné sevření.

„Já si vždy myslel, že Ernst je na muže. Proč se tomu tak divíte," plácl jeden ze společníků a lhostejně mávl rukou. Jeho pohyby byly velice zpomalené a jazyk se mu motal, až bylo těžké porozumět tomu, co říkal.

Jenže opilec opilci rozumí. A parta to pochopila bezchybně.

„Však já se nedivím tomu. Divím se jen tomu, že spí se sirem Daranim. Vždyť je zadaný. A starý. Kolik vnoučat už má?"

„Sedm!" zvedl obě své dlaně Falak, aby to číslo také ukázal. „Sedm vnoučat, od čtyř dětí. Docela plodný to stařík!"

„Doufal jsem, že vytvoří pár s Lahikem. Hodili by se spolu."

Na ta slova Falak pevně semkl rty, než si dolil hrníček a hned půlku vypil.

„Muž nemůže spát s mužem. A sotva tvořit pár! Co to blázníte?" Isra se jen tak tak chytal konverzace, ale základ pochytil. Jen pochyboval, jestli ho pochytil správně.

„A proč ne? Já teda sám nedám na ženy dopustit, ale pokud jsi alespoň jednou zažil mužský dotek, tak bys to měl chápat. Navíc, je to jejich věc. Nikdo ti to nepodstrkává," zasmál se jeden ze společníků.

„Prostě... Ne," Isra nadále ohrnoval nos nad tou nechutnou představou. Xeting byl vždy proti tomu. Kolikrát byl svědkem procesu nějakého smilníka! Vždy se jednalo o ohyzdného odporného muže, který smrděl, měl mastné vlasy a zneužíval mladé chlapce. Takové lidi viděl rád viset na oprátce!

A tyto lidi má podporovat? Má doufat, že s někým vytvoří pár? To sotva!

Falak si podepřel loktem hlavu o stůl a dlouze, mlčky na cizince hleděl, až to začalo být Isrovi nepříjemné.

„Co je?"

„Nic," a stáhl se zpět, aby dopil svoji druhou půlku hrníčku.

„Hele, mysli si, co chceš, ale ti lidi nejsou zlí. Můj strýc, budiž mu země lehká, celý život prožil se svým partnerem. Měli jsme ho rádi. Byli to skvělí lidé. A když jeden umřel na nemoc, druhý ho do půl roku následoval," pokračoval pořád ten stejný společník, jenž očima bloudil z Falaka na Isru a na svůj hrnek s pitím.

„Mě nezajímá tvůj strýc."

„Jen ti to říkám. To byla láska. To nevidíš mnohdy ani u těch běžných párů."

„Hm," Isrovi to pořád nešlo do hlavy. Ale jak tak sledoval svůj okruh, všichni se zdáli s tím být naprosto v pořádku. Až ho to udivovalo. Cožpak všichni tihle byli na muže? Ne, vždyť celou dobu vzpomínali na své zážitky s teplem mladých dívek.

Až na...

Promnul si obočí. Hlava mu dávno nemyslela. Ale pokud si dobře vzpomínal, Falak k tomu neřekl ani slovo.

Náhle ho ochrnula myšlenka.

Cožpak je on na muže?

To musela být blbost. Takový šarmantní muž, takto dobře stavěný, s nádherným úsměvem, po kterém ženy musely lítat; ten rozhodně nemohl patřit mezi ty smilníky, které vídal na oprátce. Jak se on může nechat strhnout nějakým z těch vousatých starých chlapů, jak jen může -

Ne. Přeci určitě ne! Falak na to nevypadal. Jeho něžné ruce byly určené k rozplétání dívčích účesů, jeho štíhlý pas a široká ramena zase k obejmutí dívek v nesnázích. A jeho rty...

Rychle do sebe hrkl celý hrnek. Už nevěřil vlastním myšlenkám. Měl pocit, že ho zrazovaly. Že ho zaváděly někam, kde neměl co dělat. Odkud celý život utíkal, čeho se držel zpátky. Bylo to nebezpečné - bylo nebezpečné myslet si, že všechny ty věci, které si celou dobu namlouval, byly lži.

„Co ti na tom nejvíce vadí?" Společník musel větu zopakovat dvakrát, aby Isru probudil ze snění bdění. Ten si ještě dovolil okamžik k přemýšlení, jak to nejlépe zformulovat. Měl vypito, ale to neznamenalo, že musel urazit všechny okolo. A navíc, sám nevěděl, co přesně mu vlastně vadilo.

„Nepřijde mi to normální," nakonec zamumlal a ještě chvíli zvažoval, jestli to řekl správně.

Bylo to nemyslitelné. Zakázané. Prostě to nebylo normální. Hotovo.

„Není to normální?" tiše promluvil Isrův soused a nalil si do půlky hrnku pálenku. „Z čí pohledu?"

„Hm?"

Falak do sebe hrkl alkohol, a ještě okamžik vyčkával, až dozní jeho chuť.

„Z tvého pohledu, nebo z pohledu lidí okolo?"

„...Já nevím," přiznal poraženě. Vždy si myslel, že je to z jeho pohledu, ale nyní, když se nacházel úplně v jiné společnosti... Jaký na to vlastně měl názor?

Falak se narovnal, jeho rty se zkroutily v úškleb. Alespoň to si ještě Isra pamatoval, než se mu před očima naprosto zatmělo.

Jak by jen mohl uvažovat o obraně? Ve stavu, kdy je rád, že ještě neusnul s hlavou na stole? Ve stavu, kdy stejně po ruce nemá meč a jeho vytažení by ho prozradilo?

A jak se mohl bránit tak vášnivému, hlubokému, divokému polibku, který se ho zmocnil a zcela ho ochromil? Jak se mohl bránit tomu vřelému dechu, té sladké ovocné chuti pálenky a vlhkému jazyku, jenž dráždil jeho útroby a zasahoval na všechna citlivá místa?

Byl zcela podmaněn tou intenzivní, neočekávanou vášní, která ho zasáhla jak blesk a probouzela v něm dávno potlačené emoce a reakce. Bylo špatné, že polibek vracel? Že nevěděl, která bije, kromě toho, že stěží popadal dech a jeho rty se automaticky otevíraly, aby vpustily tu nevídanou bouři dovnitř? Že dávno zapomněl, že nelíbal ženu ale muže - a vlastně ani ženu nikdy takto hluboce nelíbal, pouze nějak, jak si myslel, že by to mělo být?

Důvod, proč vlastně dosud nikoho pořádně neměl.

Ne, už nevěděl, co dělá. Prostě chtěl jen pokračovat v činu, a tak se sunul vpřed a dlaněmi zachytil zátylek jeho partnera, zatímco se něco dotklo jeho vzrušeného údu.

A náhle bouře ustala. Jeho partner se vzdálil a donutil Isru otevřít oči, s přímým pohledem na drobnou tvář Falaka. A Isra si uvědomil, že stále hleděl na Falaka pouze z boku, z jednoho jediného boku. Jenže nyní viděl jeho celou tvář, a hlavně - jeho podivné oči. Světle hnědé, jak jantar zářivé oči. Nebo spíše, pouze jedno oko, to pravé. Protože jeho levé neslo úplně jinou barvu. Jedna třetina, blíže k nosu, ještě zářila jak pryskyřice, avšak zbylé dvě třetiny připomínaly průzračnou vodu. Jak zvláštní. Podivné a záhadné. A přesto...

Nikdy neviděl nádhernější...

„A tohle ti přišlo normální?" pravil Falak hlubokým hlasem.

Až moc... Jako kdyby pravější polibek nezažil. A jeho mužství mělo co říkat.

Falak se odtáhl jakoby nic, ani nikdo další ze skupiny nemukl. Jeden společník navíc usnul, ten dokonce nebyl svědkem žádné scény.

Přesto se Isra cítil neuvěřitelně zahanbeně. Co řekl, co mu bylo provedeno - byla to potupa. Nechat se vzrušit mužem! S tímto se nemůže v Xetingu ani ukázat, ani tam vkročit! A co teprve, že se to stalo přede všemi! Před celým hostincem! Každý viděl, že líbal... Že se doslova muchloval s mužem!

Do obličeje se mu nahrnula rudá, a to jí tam měl vlivem alkoholu již dostatek. Jeho dolní část však stále byla nabuzená a nechtěla opadnout. Bylo jasné, že tady zůstat nemůže. Nechtěl. Nesnášel je! Nesnášel sebe!

Beze slova vyběhl ven z hostince, pryč, za roh, který stejně sloužil jako místo pro úlevu po dlouhém pití. Už dovnitř nemůže. Už se nevrátí. K nim, nikdy! Tohle!

Setřel si dlaní rty, stále na nich ulpívala vrstva cizích slin. Ale vůbec se mu nepodařilo ji setřít! Ať se snažil jakkoliv, pořád ji tam cítil, a hlavně cítil ten cizí jazyk ve svých ústech a vše, co s tím souviselo. Všechny reakce v jeho těle, každý chlup, který se mu postavil, i zběsilý tep srdce. A zvláštní oči Falaka, které se na něj dívaly, rozostřené vzrušením stejně, jako jeho samotné.

To je alkohol. To všechno je alkohol. Neměl pít. Neměl vůbec pít.

Musí si jít lehnout.

Kusové myšlenky se mu vkrádaly do mysli, ale tělo neposlouchalo.

„Tady, zapomněl jsi," objevil se před ním vak s věcmi, a osoba, která jej držela, byl Falak.

Isra jej prudce vytrhl z jeho dlaní, ale jak se sotva udržel na nohou, málem sebou strhl i sám sebe.

„Omlouvám se za to poškádlení. Ale tvá slova mě urážela."

„Pche!" Jaké škádlení! Co tohle mělo mít společného se škádlením.

„Nejdříve jsem si myslel, že je to tím, že nejsi přímo odsud. Ale ty nejsi vůbec z Winaje, že?"

S těmito slovy Isra ztuhl. Ať s ním pálenka kolísala jakkoliv, náhle se dokázal udržet rovně a bez hnutí.

Avšak Falak si jen povzdychl a opřel se vedle něj o zeď.

„Xeting je tak upjatý, až nevíme, jestli se smát nebo brečet."

„Neříkal jsem -"

„Říkal jsi to všemi možnými způsoby, jen ne přímo," opravil ho Falak a laskavě se usmál. „No, ale tak to dobře pro tebe, ne? Tady nejsi v Xetingu. Tady se nemusíš skrývat. Užívej si to, dokud to jde."

„Nemám zapotřebí se před ničím skrývat. Proč bych měl, hm?"

„Protože ti ze mě pořád stojí, Isro," zasmál se přes celou uličku Falak a prstem mu brnkl po bradě. Isrův obličej byl už rudý jak krev.

„Blbost! Jen alkohol. Celou dobu jsem si myslel, že se líbám s krásnou dívkou. Že jí pročesávám vlnaté vlasy a hladím velká prsa," vypnul Isra hruď a zasněně hleděl na hvězdné nebe.

„Opravdu? No mně přišlo, žes naopak nikoho dlouho a pořádně nelíbal. Ale jestli chceš, na dívku s vlnatými vlasy si na jednu noc můžu zahrát," svůdně zamrkal, až se Isrovi zatajil dech.

„Ne. Nikdy."

„Jak myslíš. Ale řeknu ti jedno, Isro. Poznám, koho muži vzrušují a koho ne. Poznám, jak se dívají na ostatní, aniž by to sami věděli. Jinak bych za tebou nešel."

Isra hleděl na Falaka a pokoušel se mu jedním dlouhým pohledem vnutit, že se mýlí. Že tomu tak není. Že on takový není.

„Jednu noc. Máš tu možnost. Pak se vrátíš a celý život si už pořádně neužiješ..." Falak se odrazil od zídky, jen aby se přiblížil k Isrovi, něžně mu uchytil dlaň a položil ji na svůj pas.

Pevný, svalnatý mužský pas. A přesto štíhlý jako střed přesýpacích hodin. Zakrytý volnou košilí, ale zvýrazněný zavázaným páskem.

Falak nechal Isru, aby po něm přejížděl, ohmatával ho, zkoumal a představoval si, jakpak by asi vypadal nahý. Jenže u pasu jeho zvědavost nekončila. Po chvíli jeho ruka zabloudila výše, šplhala po žebrech až na hruď, kde v reliéfu vystupovaly vypracované prsní svaly. Ačkoliv stále klouzal po látce, v jeho očích viděl holou kůži, světlou až průsvitnou, obepínající pevný hrbolek, ozdobený rudou bradavkou. A o něco výše, nad vystupujícími klíčními kostmi, se vlnil ohryzek, svůdně zakrytý límcem košile.

„Co to dělám?" zamumlal Isra a zmateně stáhl dlaň k sobě.

„Vidíš? Nech Xeting Xetingem. Tady je Winai. Isro..." naklonil se blíže k němu, aby jejich tváře dělil jen kousek. Jen maličký kousek. Aby cítili dech toho druhého, aby se omamovaly navzájem tou blízkostí a atmosférou opilé noci. „Nikdo se to nedozví..."

Falakovy dvoubarevné oči se v temnu noci zdály líhní ohně. Spalovaly vše, co bylo v jejich dohledu, stejně jako Isrovo tělo. Cítil žár, který ho ne a ne pustit. Který se v něm probouzel s každým Falakovým dotykem a vyústil v ten polibek, který musí zapomenout. Anebo naopak - uchovat ho jako vzpomínku, ke které se bude v časech největších nesnází vracet.

Falak říkal, že se to nikdo nedozví. Je to tedy správné? Správné zkusit něco, co ho lákalo, co si upíral, co v sobě veškerou silou udupal a zakryl obrázky z hrůz šibenice?

„Nikdo?" zašeptal smyslně Isra, zatímco položil své ruce zpět na Falakův pas.

„Nikdo..." vrátil mu slova Falak, než se letmo otřel o jeho rty. Nechtěl tentokrát nic iniciovat, chtěl, aby to šlo od Isry. Aby to byl Isra, kdo něco chce, kdo po něčem touží. Kdo splnění té touhy chce dosáhnout.

Jen mu dát čas.

Chvilinku. Malou. A ono to přijde samo.

A také že přišlo. Isra nejprve nejistě otřel své rty zpět. Blízkost cizí osoby ho znervózňovala, i přes množství alkoholu, který vypil. Jenže pak se rozmrkal, pořádně se zahleděl na člověka, který ho tak znervózňoval. Cizinec, kterého sotva potkal. A který ho dokázal přečíst až do duše. Tam, kam neviděl on sám. Osoba, která působila neskutečně šarmantně, okouzloval své okolí, Isru nevyjímaje. A aniž by si toho všiml, během jednoho večera mu propadl.

Kdy se poštěstí splnit si své sny, získat to, po čem člověk touží? Většinou tomu tak nebylo. Vlastně, téměř vždy. Falak se mu však nabízel, podstrkoval se, své tělo, své kouzelné oči, nádherný bezstarostný úsměv malé tváře a hebké vlasy, svázané v drdol.

Nebyl jak žádný ze smilníků, které viděl. Připomínal mu naopak všechny kolegy ze svých tréningů, jejich společné koupele a opakovaný úžas z těl ostatních, který dosud nebyl opodstatněný.

Bylo na čase zodpovědět si ty otázky.

Políbil Falaka zpět, stejně horlivě, jako v hostinci. Převalil ho ke zdi, jen aby ho znehybnil, aby mu neutekl, a aby o něj mohl otírat svůj ztopořený úd a uspokojovat tak skryté tužby, co nejméně nápadně.

Avšak, jak nenápadné to bylo, že?

„Pojď se mnou," s plným úsměvem, pohladil Falak Isru po tváři a stáhl ho s sebou do pokoje v hostinci.