Vytváření postav je často jedna z dalších strastí každého spisovatele. Někdy se vám stane, že postavy sice už máte dopodrobna vymyšlené, ale chybí vám zápletka. Jindy máte zápletku, ale pokulháváte s postavami. Rozhodně v tom nejste sami, já si tím prošla tak milionkrát...

Jak tedy takového hlavního hrdinu nebo jen vedlejší postavu vymyslet? Vezmeme to popořadě...

Jméno

Abych pravdu řekla, zbožňuji vymýšlení jmen pro své postavy. Ráda si vybírám hlavně ta, která nejsou tak známá. Zároveň ale do příběhu zasazuji i ta naprosto obyčejná. Pokud vás jméno nenapadne ihned, otevřete si například stránku nameberry.com, tam chodím nejradši a věřím, že tam najdete opravdu všechno.

Držte se ale toho, že jméno by nemělo být až moc neznámé. Ujistěte se, že ho čtenář dokáže přečíst a nevyláme si na něm jazyk. Hlavně ve fantasy knížkách mají autoři pocit, že čím méně má jméno samohlásek, tím lépe (nebo naopak). Někdy to dokonce vypadá, že ho vytvořil tak, že pěstí bouchnul do klávesnice. Na druhou stranu bych se ale vyhýbala i těm až moc používaným. Samozřejmě, že jméno je to nejmenší, čeho bychom si měli u postav všímat, ale občas je otravné, když čtete knihy o samých Elizabeth nebo Jessicách.

A za poslední... dávejte jméno, které se hodí k zemi, ve které se příběh odehrává. Máte svou knihu zasazenou v Americe? Fajn, zkuste nějaká anglická jména. Španělsko? Podívejte se, co je oblíbené tam. Fantasy? Trochu neobvyklá jména se celkem hodí. Česká republika? Well, snad víme, co je tady časté, ne?

Strašně moc mě totiž štve, když se v příběhu, který se jasně odehrává u nás, objeví Jessica, Elizabeth a Chloe dohromady (a očividně nemají žádné předky z jiné země). Ano, poslední dobou se tato jména rozmáhají i u nás, ale ještě pořád to není tak špatné, aby tyto postavy existovaly vedle sebe.

Vzhled

Černé vlasy? Blonďaté? Nebo snad modré? Je to opravdu jen na vás. Pohrajte si s postavou, jak chcete. Najděte si obrázky slavných herců, zpěváků nebo jen nějakých modelů a nechte se inspirovat. Já to dělám neustále a dost to pomáhá, když poté píšete jejich popis... což je jeden z těch větších problémů.

Opravdu nedělejte to, co spousta začínajících autorů:

Ahoj, jmenuji se Jessica a je mi 17 let. Jsem vysoká a hubená blondýnka s modrýma očima. Mám dlouhé řasy a krásné plné rty...

Ne, ne a ještě jednou ne. Okamžitě zapomeňte na jakékoliv ahoj (o tom budu psát ještě několikrát) a stejně tak rychle vymažte ten dlouhý výčet vlastností vaší postavy. Nikdo tohle nechce číst, věřte mi. Místo toho zkuste do příběhu vzhled vašeho hrdiny zakomponovat jinak.

Pokud píšete z prvního pohledu, používejte zrcadla. To dělám strašně ráda. Postava jednoduše projde kolem zrcadla a spěšně si například prohlédne své rozcuchané tmavé vlasy, které je vždy tak moc těžké zkrotit a její hnědé oči spěšně přelétnou pohledem bledou pleť, na které září několik desítek pih.

A pokud popisujete jinou postavu, zkuste tolik nezmiňovat barvu jejich vlasů nebo očí (stačí to zopakovat jen párkrát, on si to čtenář zapamatuje, pokud se do příběhu vžije). Spíš se soustřeďte na jeho charakteristické pohyby, úsměvy, nakrčení nosu nebo svraštění obočí, když přemýšlí. Cokoliv, co ho dělá trochu lidského. Tak si totiž získá sympatie od čtenářů.

Povaha

Řekněme, že někdy můžete mít dopodrobna naplánovanou povahu vašeho hrdiny, ale po první kapitole se jeho chování naprosto změní. Je to hlavně kvůli tomu, že se přizpůsobujete příběhu, který zrovna píšete. A někdy je to dobrá věc. Jindy ne zase tolik.

Dnes jsou oblíbení například záhadní chlapci s tajemnou osobností. Jsou sarkastičtí, drzí a myslí si o sobě, že jsou nejlepší. V hloubi duše jsou ale jen zlomení tragickými chvílemi, které je v životě potkaly... připomíná vám to někoho? Edward Cullen? Jace Herondale? (mám ho ráda, ale dochází mi, jak moc je to přeidealizovaný člověk) No, každá z nás je jednou milovala, ale podívejme se na to reálně...

Je dobré mít v příběhu někoho tajemného. Ale nedělejte z něj největšího borce. Je dobré mít v příběhu někoho, kdo trpí mentální nemocí, ale neidealizujte ji. Je dobré mít ve svém příběhu někoho vtipného, ale s vtípky to tolik nepřehánějte. Chápete, kam tím mířím? Potřebujeme prostě nějaký hezký střed.

Jak jsem psala v první kapitole, zkuste si povahu své postavy někam napsat. Stejně jako vzhled a backstory. Přečtěte si to několikrát, abyste si to pořádně zapamatovali. A potom se toho držte celou dobu.

Nesnáším, když je v první kapitole příběhu řečeno, že hlavní postava je sarkastická, ale ve finále ani nechápe, co sarkasmus vlastně je (většinou je to také tím, že autor sám nechápe, co sarkasmus vlastně je, ale jelikož je to cool, tak to tam musí zakomponovat). Nebo se dozvíme o nějaké tragické události v jejím životě, ale ona nad tím jen pokrčí rameny a nic si z toho nedělá. A hlavně nezapomeňte na to, že jak se příběh vyvíjí, tak by se měl vyvíjet i váš hrdina. Někdo veselý a nadšený do života nebude pořád tak veselý, když mu zabijete většinu přátel.

Ale to už se pomalu dostávám k poslední části:

Mary Sue

Mary Sue je hodně velký problém pro začínající autory, ale i v tištěných knihách se s nimi můžete snadno setkat. Hádám, že lidé, kteří se v psaní trochu orientují a občas si přečtou nějaké rady na psaní a podobně, přesně vědí, co Mary Sue (nebo někdy používaný Gary Stu pro mužskou verzi) je.

Pro ty z vás, kdo stále tápou, vám to hned vysvětlím.

Mary Sue je naprosto zidealizovaná, bezchybná a vysněná postava. Poslední dobou se s ní můžete setkávat ve všemožných fanfikcích a vsadím se s vámi, že když teď otevřete kategorii Teen Fikce alespoň v jedné z knih v první pětici na žebříčku, se bude nacházet jedna hlavní postava, která vyhovuje tomuto popisu.

Autoři tyto postavy často přizpůsobují sobě, takže vlastně vloží sebe samého do příběhu, ale vybírají jen své nejlepší povahové a vzhledové rysy. Anebo vezmou ideální představu sebe samého a s tou poté pracují.

A všechno tohle je naprosto špatně.

Ano, spousta z nás píše příběhy, aby se dostala pryč z reality a možná udělala neskutečné skutečným. Jenže i když píšete nějaký fantasy příběh plný vlkodlaků, víl a draků, nikdy by žádná z postav neměla být naprosto perfektní.

Protože pokud se rozhodnete příběh někdy sdílet, už nepíšete jen pro sebe, ale i pro ostatní. Chcete, aby se vaši čtenáři do hlavních postav vžili, aby cítili každou jejich emoci a abyste je vtáhli do příběhu. Myslíte si, že někoho bude bavit číst o naprosto perfektní Jessice, která má všechno, co si kdy mohla přát? Že má dokonalé vlasy, skvělý módní vkus, milující rodiče a každý kluk se za ní otáčí?

Mě by to tedy nezaujalo. S velkou pravděpodobností by čtenář tuto postavu začal brzy nenávidět, protože je na rozdíl od něj naprosto dokonalá nebo ještě hůř, začal by si myslet, že přesně takto by měl on sám vypadat a jeho sebevědomí by šlo rychle dolů.

Ale my nechceme brát našim čtenářům sebevědomí, ne?

Proto zkuste tuhle perfektní Jessicu trochu změnit. Dobře, třeba má skvělý módní vkus a milující rodiče, ale ráda si kouše nehty a často se červená. Je nešikovná a občas poněkud hlasitá. Její blonďaté vlasy se vždy lesknou, ale pokud je venku moc vlhko, začnou se jí kudrnatit.

Prostě do toho vložte cokoliv! Vzpomeňte si na své vlastní zlozvyky nebo na něco, co na sobě zase až tolik nemusíte. Nebo třeba napište o zlozvycích svých kamarádů. Jíte hodně? Hrajete si se svými vlasy? Hodně se potíte? Neustále na něco zapomínáte? Přesně tohle jsou věci, které dělají vaši postavu reálnou. A co že máte nějaké vady? Nějaké špatné vlastnosti? Vaše postava může být stále krásná, i když má velký nos.

Další z problémů je backstory vašich postav.

Strašně často se setkávám s postavami, které mají naprosto tragickou minulost. Rodiče jim zemřeli, byli týráni, znásilněni... prostě ty největší hrůzy, které si můžete představit. Říkáte si asi: „To je strašné. Chudák člověk, muselo ho to hodně psychicky poznamenat."

Jenže naše Mary Sue to má očividně na háku. Vlastně si dál žije svůj skvělý život. Občas možná je trochu sarkastičtější a nepříjemná, ale to je tak všechno.

Ne! Proč tohle děláte? K čemu vypisování té příšerné minulosti, když nemá na příběh žádný vliv? Bylo by tak strašné dát hlavní postavě normální milující rodinu? Tragické backstory nejsou zajímavé a nejsou něco, co do svého příběhu za každou cenu musíte nacpat.

Všechno tohle má nějaký účel a smysl. Pokud není příšerné dětství vaší postavy důležité pro vývoj příběhu a vy jste ho tam napsali jen proto, že je to „cool" a všichni to tam mají, tak to vymažte, protože je to naprosto zbytečné.

Poslední věc k Mary Sue, je její styl oblékání. Jak už jsem zmínila je trendový a z nějakého důvodu je na ní nejdůležitější.

Chybu, kterou spousta z nás dělá nebo dělala, je to, že až moc popisujeme oblečení ostatních. Začínající pisálci mají potřebu vypsat celý outfit své postavy do naprostých detailů. A co je ještě horší, dávají do toho všechny současné trendy. Nehledě na to připojují obrázky nějaké dokonalé modelky, které našli na internetu (pardon, ale jestli nedokážete popsat něčí oblečení a musíte používat obrázky, tak možná ani nepište vůbec).

Pokud budete mít někdy štěstí a opravdu napíšete knihu, která se vydá, bude to dlouhý proces, který může trvat roky. Anebo si knihu někdo bude chtít přečíst deset let po jejím vydání. Módní trendy se do té doby desetkrát změní, takže není důležití popisovat, jak má vaše Jessica crop top a k tomu legíny. Nebo že nosí široké džíny či upnuté. Čtenář si v hlavě postavu přizpůsobí do svého vlastního stylu podle trendů své doby.

Samozřejmě, jiná věc jsou historické romány nebo fantasy, kde je oblečení dobré trošku víc popsat.

Ale být vámi se držím klasiky. Napište třeba barvu trička, to že měl na sobě tílko nebo džíny, ale nevypisujte každý kousek jejich spodního prádla. Pokud budou postavu vystihovat věčně potrhané kalhoty, šup tam s tím! Pokud postava ráda nosí vytahané oblečení, jasně! Ale jestli to nemá (opět se budu opakovat) větší smysl a vy jste to tam napsali jen aby Jessica vypadala víc „cool", dejte to pryč.

Jaký je váš největší problém při tvoření postav? A jak vnímáte přehnané popisy módních trendů?

O popisech chci udělat další kapitolu, takže se nebojte! Pokud máte jakékoliv dotazy nebo připomínky, valte to na mě. A pokud máte nějaké přání na další kapitolu, napište mi to sem!