Další rána se ozvala z venku. Podívala jsem se přes mříže a všimla si dalšího meteoritu. Sedla jsem si rychle zpět na zem a koukala na naší malou skupinku.

,,Alex, jak dlouho ještě?'' ozvala se ta nejmladší. Koukala na mě těma uslzenýma očima. Věděla jsem na co se ptá. 

,,Nevím,'' řekla jsem tvrdě a nedávala na sobě znát, že mě něco mrzí. Nejsem tu od toho, abych byla milá. Pak přišli další rány. Do dveří začalo něco mlátit. Všichni jsme věděli, kdo do nich mlátí. Všichni ztichli a třeba čekali až to přestane. Ale v koutku duše věděli, že oni nepřestanou. 

,,Musíme pryč,'' řekla pohotově Andrea a vystrašeně na mě koukala. Bála se o svůj život, asi tak jako každý tady. Dveře začali praskat a já gestikulovala, aby se postavili za mě. Věděla jsem, že je to riskantní. Dveře povolili a bouchli sebou o stěny. 

,,Utíkejte!'' zařvala jsem a ty monstra se na mě vrhli. Na samopalu jsem zmáčkla spoušt' a začalo do nich kosit celý zásobník. 

,,Alex!'' zakřičeli ostatní zamnou a já se rozeběhla za nimi. Monstra leželi na zemi bez života. Jejich zkroucené ruce nehybně leželi. Jejich hlavy se nehýbali. Běželi jsme chodbou hotelu. Dostali jsme se do nějakého pokoje a zamkli za sebou.

,,Co to bylo?'' Andrea se zeptala hned, co mohla dýchat normálně. 

,,Nevím, tyhle jsem tu ještě nikdy neviděla,'' odpověděla jsem jí a rozdýchávala spíše ten šok, než běh. 

,,Chceš mi naznačit?'' Chtěla to slyšet, i když to věděla. Ostatní raději mlčeli a poslouchali, co na to řeknu. 

,,Nový druh, ano,'' potvrdila jsem jí její myšlenky. Ostatní přestali snad na pár sekund i dýchat.

,,Měli dvě hlavy. Přidali jim hlavu navíc a dvě ruce,'' oznámila jsem, jak vypadali a sama jsem tomu nemohla uvěřit. Začalo to obyčejnou invazí, která následovala epidemii. Nemoc, která z vás udělá chodící monstra. 

,,Chceš mi říct, že vir se začal upgradovat?'' zeptal se další člen skupiny. Postupně se přidávala všichni se svými připomínkami.

,,Arture, chtějí nás tím jenom děsit,'' snažila jsem se uklidnit i ostatní. Nemůžu dovolit, aby přišli další. 

,,Budou pomalejší, méně koordinace nad tělem,'' přesvědčovala jsem se. Sama jsem viděla, že o moc pomalejší nejsou, ale potřebovala jsem je trochu uklidnit. 

,,Více rukou, více možností nás polapit,'' začali bláznit ostatní. Nevěděla jsem, jak je uklidnit. Pokud budou takhle vyvádět, tak nás ty nestvůry uslyší a půjdou po nás. 

,,Co když nás všechny nakazí?'' Nemohla jsem je poslouchat. Tyhle slova mě opravdu nebavili. Kdysi, když jsme tohle říkali v armádě, tak to bylo za deset kilometrů běhu.

,,Zavřete huby! Chcete snad, aby nás slyšeli?!'' Najednou bylo ticho. Mohli jste slyšet, jak tlučou jenom srdce. Dech byl taky hrozně tichý. Všichni čekali, co se stane. 

,,Pokud ještě někdo něco řekne, tak ho ubodám.'' Můj hlas byl vážný a výhružný. Nedělala jsem si srandu, i když si občas říkám, že bych mohla. Věděli, že to udělám, protože už si to dva lidi vykoledovali. Bylo ticho. Čekala jsem na to až začnou lomcovat dveře. Sedla jsem si do tureckého sedu před dveře a vyměnila zásobník. Bylo nás tu tak sedm a já jediná uměla střílet. Zbraně měli i ostatní, akorát je používal jen v případě nouze. Kdyby mě došel zásobník a byla by potřeba jich trochu pozabíjet. 

,,Arture,'' zašeptala jsem a on si přišel rychle sednout vedle mě. Věděl, co má dělat. Vyměnil si zásobník a čekal, stejně jako jsem čekala já. A pak se to stalo. Pode dveřmi jsem uviděla stín. Jsou tady. Gestikulovala jsem, aby se někam rychle schovali, kdyby náhodou. Problém byl v tom, že někdo shodil vázu. Ten zvuk ty stvůry zřejmě uslyšeli a tak přicházeli ke dveřím. Když na ně začali narážet, tak jsem věděla hned, co musím udělat.

,,Arture, vezmi všechny do koupelny a zamkni je tam,'' zavelela jsem mu šeptem a on se zvedl, aby vykonal můj rozkaz. Čekala jsem, až začnou velké rány a stvůry se sem budou chtít dostat. 

,,Alex, měli bychom jsem zavolat ještě někoho se zbraní, nevíme kolik jich tam je,'' pošeptal mi vystrašeně Artur a čekal, co na to řeknu. Jak jsem už říkala. Nikdo tu neumí pořádně se zbraní. Jediný, kdo se trochu trefuje a jde mu to, je právě Artur. 

,,Nebudou tam víc než dva.'' Vzala jsem za klíč a odemkla dveře. Hned jsem začala kosit ty dvě stvůry za dveřmi. Možná Artura ani nebude potřeba. Když jsem přestala střílet a koukala jsem se na dvě mrtvá těla, tak jsem uslyšela kroky. Kopla jsem do těl, abych mohla rychle zavřít dveře. 

,,Asi jich je tam víc, než jsem čekala,'' vydechla jsem tu větu ze sebe a opřela se o zed' vedle dveří. Dýchala jsem rychle, nejspíš ze strachu. 

,,Já ti to říkal. Nevíš kolik jich tam je,'' mrkl a čekal, co bude dál. Momentálně už bych netipovala, že jich tam bude málo. Nejspíš jich sem nahnali dost, aby nás vyřídili a nakazili. 

,,Myslíš, že tu umřeme?'' zeptal se po chvilce Artur. Nečekala bych zrovna tyhle slova od muže, co holýma rukama sundal devět tvorů.

,,Zkus hádat,'' mrkla jsem na něj a rozevřela dveře. Znovu jsem začala střílet, jako o život. Asi protože mi o ten život šlo. Artur tohle nečekal a tak ustrašeně uskočil a pomateně začal střílet. 

,,Rozstřílej jim hrudník!'' zavelela jsem a sama tak činila. Ozývali se pouze výstřely. Sem tam jste mohli slyšet, jak ty stvůry vydávají nějaké zvuky. Začali mě bolet ruce z neustálého střílení. A taky mi pomalu ale jistě docházeli náboje. Kopla jsem do dveří a tím je zavřela. Zamkla jsem.

,,Náboje?'' Otočila jsem se a viděla, jak se Artur směje. Vydechla jsem a vyndala další zásobník. Všimla jsem si, že mi dochází. 

,,Kolik máš ještě zásobníků?'' zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem ani slyšet, že by došli, protože tam těch oblud je ještě dost.

,,Už jenom jeden a tím momentálně hodlám kosit ty strašidla,'' zasmál se. Je zvláštní, že vzhledem k situaci, jakou máme ted' se ještě pořád směje.

,,Sakra,'' zaklela jsem a nevěděla, co vymyslet. Nemohla jsem jít za ostatními, aby mi dali zásobníky. Věděli by, že se něco děje. Byla by ještě větší panika. 

,,Máš u sebe nůž?'' Věděla jsem moc dobře, že až dojdou náboje, tak se budeme muset bránit i jinak než že do nich budeme střílet.

,,Má ho každej, proč se ptáš?'' pozvedl obočí. Viděla jsem mu v očích to, že už nechce mít fyzický kontakt s tím za dveřmi. 

,,Až dojde munice, tak se budeme muset bránit i jinak.'' Jasně, že je to velmi nebezpečné, protože stačí jenom aby vám udělal modřinu a infekce se chytí. 

,,Blázníš?!'' Takhle vystrašeného jsem ho ještě neviděla.

,,Neptej se mě na tak debilní otázky a koukej dělat, co ti říkám! Už jsi jich zabil dost! Nevidím v tom problém!'' Otevřela jsem znovu dveře a stiskla spouště. Bylo jich tam moc, až moc. Musela jsem ustupovat a pouštět je, protože na takové množství nestačili ani zbraně.

,,Je to sebevražda!'' zařval Artur, ale já dělala že ho neslyším. Odhodila jsem zbraně a vytáhla mačetu z pouzdra. 

,,Tak co ty svině,'' provokovala jsem je slovy, i když jsem tušila, že mi nerozumí. Svírala jsem mačetu v ruce. Ruce se mi potili, protože tohle jsem dělala jenom jednou. Jenom jednou jsme je museli zabíjet ručně. Pak jsem se rozmáchla. 

__________________________________

Nová akční sci-fi povídka! Vypustila jsem teď hodně povídek, tak se mrkněte, ale pravděpodobně začnu všechny psát později! Ale nebojte! Budu psát! :)