1. ledna 2082

Když Empathy-024 otevřel oči byl stále v kovové trubici. Datum na obrazovce však bylo jiné. Přesně to, které nastavil. Z toho usoudil, že nenastaly žádné komplikace.

Otevřel dveře stroje času a vyšel i s kufrem ven. Rozhlédl se a uviděl ostatní Empathy-vojáky dělat to samé. Domluvený čas měli všichni stejný, tudíž se všichni vrátili do stejného bodu v čase.

Vedle něj se rozletěly dveře jiného stroje času a ven vystoupil Markův přítel Empathy-025. Druhý čech ho hned pozdravil. S radostí se objali a začali se vzájemně vyptávat na jejich úspěchy.

„Hej, šlo to. Ty velitelovy techniky fungovaly dost dobře. Ten budoucí, nebo spíš už současný, premiér si mě hned oblíbil!" vychvaloval se David.

V tom do místnosti vtrhl Empathy-001 i s jeho společníkem. Tvářili se mírně nervózně, ale to mohlo znamenat cokoliv.

„Drazí Empathy-vojáci," začal velitel, „mám pro vás několik zpráv. Jak všichni víte, tak já a můj kolega jsme se vrátili o několik dní dříve než vy. Měli jsme tak možnost prozkoumat, jak se nám mise vydařila. Ta dobrá zpráva je, že jsme byli úspěšní. Žádná válka nikdy nenastala."

Velitel chtěl pokračoval, ale po oznámení radostné noviny místnost propukla v jásot. My to zvládli! John však vojáky pohybem ruky utišil.

„Ta o něco horší, ale ne nijak dramatická, zpráva je, že protože válka nenastala, operace Empathy nikdy nebyla za potřebí. Mutatio Militum je teď pořád ještě neškodným Mutatio Gene. Tudíž jako kdybychom nikdy neexistovali. Politici o ničem neví, nikdy o nás neslyšeli.

Proto můžeme celou akci pokládat za dokončenou. Co budete dělat dál, je více méně na vás. Jestli budete pokračovat jako vojenská síla, jestli budete žít běžný život, jestli se dáte do politiky. To je zcela na vašem rozhodnutí. Avšak nikdo z vás se nesmí vrátit znovu do minulosti, ani té vzdálenější. Na rozhodnutí vám dávám času tolik, kolik potřebujete, jako dočasné zázemí vám může posloužit naše budova. Pochopitelně také neříkejte o naši operaci běžným lidem," řekl jim Empathy-001 a odešel z místnosti.

Vojáci se na sebe trochu zmateně podívali. Nikdy nepřemýšleli o tom, co nastane potom. Až splní svůj úkol. Byli však potěšeni tím, že se jim to podařilo.

Ani Empathy-024 nebyl výjimkou. Velitelův proslov jej trochu vyděsil. Věděl moc dobře, že cokoliv si zvolí, nikdy už nebudou moct žít normální život. Právě díky misi Empathy měl s tím zkušenosti.

Byl však rozhodnut.

17. března 2082

Uběhlo již několik měsíců od doby, co byla operace Empathy úspěšně dokončena a rozpuštěna. Většině vojáků se během mise zalíbil obyčejný život a tak odcestovali do nejrůznějších koutů světa.

Stejně tak učinil i Marek Podhorský. Se svým kamarádem Davidem se vrátili do České republiky, která se oproti některým státům nezměnila tak dramaticky. Rozhodli se usadit se v Praze, aby měli přehled o dění z první ruky. Přece jen dostali poslední rozkaz: pozorovat jimi vychované lídry jestli si vedou tak, jak mají.

Poměrně rychle si díky své upravené geneticky přivykli na poněkud modernější prostředí i chování lidí. Rychle splynuli s obyčejnými lidmi a přestali používat jejich vojenská jména. Jediné, co je od normální společnosti lišilo bylo jejich tajemství a absence jakýchkoliv rodinných příslušníků, což některým lidem připadalo mírně zvláštní.

Marek právě ležel na chirurgickém oddělení. Nešťastnou náhodou si škaredě zlomil zápěstí levé ruky a nebyla jiná možnost, než jít na operaci rozštípnuté kosti srovnat. Vše však naštěstí proběhlo bez komplikací a Marek teď už musel jen několik dní počkat, než si ruka trochu odpočine. A taky než lékaři zkontrolují, že vše je v pořádku.

Do místnosti ve spěchu vešla sestra: „Pane Podhorský, za chvíli za vámi přijde pan primář vás zkontrolovat."

Pan Podhorský odpověděl jen pouhým kývnutím hlavy, že rozumí. Sestra odešla, avšak za několik minut se vrátila s postarším mužem po boku. Marek zachytil několik latinských pojmů, pravděpodobně popis jeho zranění.

„Takže pan Podhorský. Hned se na vás podívám," řekl primář a pohlédl mu do obličeje. V ten okamžik ztuhl. Marek se zmateně podíval na sestru, která však taktéž nedokázala nic odvodit.

„Pane profesore?" zašeptal doktor. Marek sklouzl pohledem na jeho vizitku. Vojtěch Slípa. Hned mu došlo, co primáře tak zarazilo. I když si za těch několik měsíců nechal narůst vousy, vypadal díky cestě v čase pořád stejně jako před skoro padesáti lety.

„Ano?" odpověděl mu s přátelským úsměvem. na tváři.

„Sestři, skočte mi prosím pro čaj. Zapomněl jsem si ho v kanceláři," přikázal sestřičce, zatímco stále nevěřícně zíral na jeho bývalého učitele.

Sestra zmizela ve dveřích. Primáři se na obličeji objevil velký uvolněný úsměv.

„Takže to byla pravda," řekl si pro sebe Vojta.

„Nakonec se nám to i podařilo. Jak můžeme vidět, nežijeme ve válce," odpověděl Marek.

„Já měl pocit, jako by se mi ten náš rozhovor jenom zdál. Nějaký zvláštní výplod moji fantazie."

„To tak s těžko uvěřitelnými věcmi, které se nedají nijak prokázat, bývá."

Nastalo ticho. Primář zpracovával co je právě děje. Podobně byl na tom i Marek. Předpokládal sice, že některé se svých bývalých studentů potká, ale nečekal, že si ho budou pamatovat a poznají ho.

„Jak vidím, tak jsi to dotáhl až na pozici primáře. To mne těší," prolomil ticho učitel.

„Nebyla to lehká cesta, ale ano. Dokonce zde pracuje i můj syn. Bože, já jsem teď vlastně starší než vy!"

„Technicky vzato jsi vždycky byl. Narodil jsi se v roce 2017, já v roce 2060," odpověděl pan Podhorský.

„60'? To znamená, že je vám jenom..." zarazil se pan Slípa.

„Dvacet jedna. Plus těch osm let v minulosti. Jako ostatně všichni geneticky upravení vojáci, máme i my dvakrát zrychlený vývoj. Nečeká se od nás nějaká velká dlouhověkost," vysvětlil mu.

„A co teď budete dělat, když je mise dokončena?"

„Žít normální život a kontrolovat politiky, které jsme vychovali," odpověděl s kamennou tváří pan Podhorský.

„Honza!" vyhrkl primář v uvědomění, že jeho spolužák z gymnázia se stal českým prezidentem.

„Přesně tak. Divím se, že ti to dochází až teď," zasmál se učitel.

Jejich konverzaci přerušila sestra, která s hrnkem čaje v ruce zaklepala na dveře. Primář vytáhl z kapsy pláště průhlednou kartičku a položil ji na stolek vedle postele pacienta. Ten však věděl, k čemu bude potřeba.

Pak už se Vojta za asistence mladé sestry dal do práce, za jejíž vykonáním původně přišel.

4. května 2082

Pana Podhorského probudilo cinknutí. Automaticky natáhl ruku k nočnímu stolku a vzal z něho zařízení asi ve velikosti puku. Zmáčknul tlačítko na jeho boku a nad kolečkem se objevil namodralý obraz. Vlastně postava. Markovi chvíli trvalo, než se probral a uvědomil si na koho se dívá. Empathy-001. Byla to sice jenom nahrávka, ale ji tak Marka jeho drsný pohled vyděsil.

Pan Podhorský se posadil a postavil holografický projektor před sebe. Pak zmáčknul jiné tlačítko a zpráva se spustila.

„Drazí Empathy-vojáci, všiml jsem si, že velká část z vás zvolila možnost běžného života. A téměř všichni z této skupiny pokračuje dál jako učitelé, což mě upřímně velmi těší.

Mezi našimi řadami se proto zrodil návrh. Podařilo se vám odvrátit válku, ale to neznamená, že válka nemůže vzniknout v dalších generacích. Někdo přece současné politiky nahradí.

Proto mám prosbu: potřebuji několik dobrovolníků, kteří se společně se mnou vrátí do minulosti za stejným účelem. Ten zbytek, ať si vezme na starost budoucí pedagogy. Naučte je jak učit jako vy. Přece jen, věčně tu nebudem a někdo musí stát chránit."

Nahrávka velitele jakoby zamrzla. Kovový hlas utichl.

Marek, i když stále ještě rozespalý, si byl jistý jednou věcí.

Zase má pro svět význam.

Přichází škola budoucnosti!