24. listopadu 2028

Ve školní jídelně bylo hlučno. Jako ostatně vždy po šesté hodině. Studenti netrpělivě čekali v poměrně dlouhé řadě na chodbě. Prostornou místností se tak nesl smích, křik i hlasité rozhovory některých jedinců.

Jen kantoři mlčky seděli u jejich stolu a nepřítomně se šťourali v jídle. Pan Podhorský si už dávno všiml, že je to kvůli jeho přítomnosti. Narozdíl od studentů, v učitelském sboru se mu moc velké sympatie nedostávalo. Jedinou výjimkou byl snad jen samotný ředitel školy. Což mu ostatní profesoři neustále předhazovali.

Marek Podhorský nemohl říct, že by mu absence rozhovoru u stolu nějak vadila. Nemohl však také říct, že by se pod útlakem nepřátelských pohledů cítil komfortně. Ostatně si už zvykl.

Dožvýkal poslední sousto rybího filé, složil příbor a nádobí na tácku srovnal. Prudce se postavil, až zavrzala jeho židle. Dal tak ostatním u stolu najevo, že odchází. Když se potom u východu zběžně podíval zpátky, i za tu chvilku se jeho kolegové stihli rozpovídat. Na Markově tváři však nebyl jediný náznak žárlivosti či nelibosti. Překvapivě je zcela chápal. Pak už se otočil a vydal se z jídelny do svého kabinetu.

Jen co pan Podhorský odešel, dali se ostatní učitelé do řeči. Když už tu nový profesor nebyl, nemuseli se držet. Konverzace u stolu se různily, avšak téma zůstávalo dosti podobné. Marek Podhorský.

Jestli měla většina učitelského sboru něco společné, byla to jakási podezřívavost vůči novému kolegovi. Ne všem sice vyloženě vadil, ale všem se nelíbila náklonnost studentů, kterou si za tak krátkou dobu zvládl vytvořit. Nejeden kantor na jeho popularitu u žáků žárlil. A ačkoliv se někteří pokoušeli jeho metody napodobit, překovat pana Podhorského se jim nepovedlo.

Podobně jako studentům, ani učitelé nebyli schopni o Podhorském zjistit moc informací o jeho minulosti či běžném životě mimo gymnázium. A to i když měli přístup do školní databáze. I to byl jeden z důvodů, proč byl dlouhovlasý profesor i přes jeho otevřenou povahu zahalen tajemstvím.

Pro profesory také zůstávalo záhadou, jak panu Podhorskému mohl projít návrh s individuálními rozvrhy. Stejně tak jeho úpravy školního online systému. V očích mnoha kantorů měl prostě ředitele omotaného kolem prstu. A to se jim nelíbilo.

Nejvíce učitelů však štvala jeho trpělivost a vytrvalost. Nikdy ho žádný z nich neviděl vybuchnout vzteky, nebo jen zvýšit hlas. A to že podle drbů, co kolují po škole, měl příležitostí hned několik. Vždy však dokázal zachovat chladnou hlavu a situaci dokázal vyřešit v klidu bez zbytečných hrotů. Dokonce i několik z řad učitelů se pokusilo Podhorského vytočit. Neúspěšně.

9. prosince 2028

Byl pátek večer. Den vánočního večírku pořádaného školou. Hlavní sál kulturního domu byl plný lidí. Rodiče, učitelé a dokonce se ukázalo i několik studentů z vyšších ročníků.

Marek Podhorský však stál u stěny a veškeré dění pozoroval z povzdálí. Narozdíl od většiny zde přítomných se dostavil bez partnerky. Což lidi, kteří ho znali ze školy, překvapilo. Vypadal sice mladě, ale i tak se domnívali, že minimálně přítelkyni bude mít.

Avšak on se nachomýtal kolem stolu s občerstvením zcela sám. Nepovídal si s nikým okolo. Jen občas za ním někteří z rodičů přišli s chválou od jejich dětí.

Večer trochu postoupil a na podium vstoupil sám ředitel školy. Chvíli počkal, než si jej hosti všimnou. Posléze započal proslov.

„Milí hosté; rodiče, studenti, moji kolegové; je mi ctí vás ve jménu gymnázia přivítat na naši skromné adventní slavnosti," přivítal všechny příchozí.

Poté pokračoval shrnutím uplynulé části roku. Líčil úspěchy školy, prospěch studentů a nastínil i nějaké budoucí projekty. Pak však věci začaly být zajímavé.

„...A tradičně můj proslov zakončím vyhlášením ankety," pronesl ředitel a z náprsní kapsičky vytáhl poskládaný papír.

Anketa, jaká anketa? O tomhle pan Podhorský nevěděl. Zvedl hlavu a setkal se s upřeným pohledem jeho nadřízeného.

„Zde jsou tedy finální výsledky. Začnu třetí zmíněnou kategorií a to tedy nejoblíbenější nepedagogický zaměstnanec. Tím se stal opět náš školník, pan Jakub Golík!"

Místností se nesl hlasitý aplaus. Školník vystoupil na pódium. Ředitel mu pogratuloval a podal mu jeho cenu - dárkovou taštičku, kterou převzal od asistentky. To stejné se opakovalo i s druhou kategorií. Tu těsně vyhrála paní profesorka Lomná. Taktéž dostala taštičku a k tomu ještě nádhernou kytici.

„A teď to nejzajímavější. Poslední kategorií na našem seznamu je nejoblíbenější učitel. A tu tentokrát s rekordním počtem hlasů vyhrál pan Marek Podhorský!" vyhlásil ředitel poslední kategorii a v místnosti vypukl obrovský potlesk, hlavně ze strany studentů. 

Výherce nemohl říct, že by to nečekal. Stále mírně překvapený ze samotné existence přispěchal k podiu. Během poklusu si ještě upravil své vlasy, které měl nezvykle stažené do elegantního drdolu.

Vyběhl schody a stanul vedle ředitele. Nasadil přirozený úsměv, kterým zamaskoval své zmatení. Stejně jako předchozím dva výherci obdržel gratulaci a taštičku. Nakoukl dovnitř a uviděl v ní láhev rumu a nějakou bonboniéru. Poděkoval, rychle seběhl schody a vrátil se na své místo.

12. prosince 2028

Zazvonilo na přestávku. Primáci pana Podhorského se vyřítili ze třídy směrem oběd. I učitel už měl pro dnešek odpracováno. Byl už však po obědě a tak se vydal do svého kabinetu.

V tom mu však přišla zpráva. Odemknul svůj tablet, aby se podíval, kdo mu píše. K jeho překvapení odesílatelem byl profesor Wára. Vzkaz byl stručný:

Ahoj. Stav se za mnou do sborovny, až budeš moct.

Potřebuju něco probrat.

A.W.

Panu Podhorskému přišla jednoduchost požadavku trochu zvláštní, nicméně rozhodl se uposlechnout. Po cestě do sborovny se ještě zastavil ve svém kabinetě odnést si, teď již nepotřebné, učebnice.

O pár minut později stanul přede dveřmi sborovny. Odemkl si pomocí karty a vstoupil do místnosti. Za kulatým stolem neseděl pouze pan Wára, ale i několik členů učitelského sboru. A ne zrovna těch nejpříjemnějších. Pan Podhorský to však vzhledem k místu schůzky tak trochu očekával.

Přítomni se na něj nepřátelsky dívali. Dlouhovlasý učitel se snažil tvářit překvapeně a slušně je pozdravil. Odpovědi se mu však nedostalo. Pan Wára ukázal na volnou židli přímo naproti němu. Marek se beze slova posadil a čekal, co se mu ostatní kantoři chytají sdělit.

„Jsem rád, že jsi dorazil tak brzo," pronesl učitel zeměpisu.

„Dorazil jsem jak nejrychleji to šlo. Teď bych rád věděl, o co tu jde," odpověděl mu.

„To bychom se spiš měli ptát my tebe, pane Podhorský."

„Prosím?" podivil se učitel biologie i když moc dobře věděl, na co naráží.

„To, že mě po několika letech někdo porazil v té blbé anketě, se dá pominout. O něčem to však vypovídá. Ještě nikdo si nezískal studenty takovým způsobem, jako vy. Navíc jste tady prvním rokem a nikomu z nás se do rukou nedostaly žádné nové osnovy či doporučení vedení výuky. A vy přesto učíte nevídaným způsobem, kteří si žáci nesmírně oblíbili," pověděl zeměpisař. Podhorského mírně překvapilo to vykání, které kontrastovalo s přátelskou zprávou.

„Závist a žárlivost by v našem povolání neměly mít místo," řekl mu na to učitel biologie.

„Ano, to neměly. Proto se vás přátelsky ptám: O co vám jde? Čeho tím chcete docílit?"

„Kdybych vám řekl, že jsem cestovatel v čase na misi, která má zachránit svět, asi byste mi moc nevěřili, že?" řekl Podhorský a narovnal se ve svém křesle.

Učitelé propukli v smích. Ne, nevěřili.

Pan Somek si ironicky setřel slzu smíchu a prohlásil: „Vy opravdu umíte být vtipný, pane Podhorský!"

Když se povyk v místnosti uklidnil, Marek opět s vážnou tváří promluvil: „I přes tu neuvěřitelnost, vám však říkám pravdu."

V ten moment veškerý smích utichl jako lusknutím prstů. Všichni se na něj podívali. Někteří zmateně, někteří překvapeně a někteří dokonce znechuceně, jako kdyby spadl z Marsu. Mezi nimi byli i pan Wára a pan Somek.

„Ptali jste se o co jde. A já vám upřímně odpovídám. Mým posláním je vychovat budoucího prezidenta České republiky. Vychovat ho k empatii, soucitu, slušnosti a asertivitě. A tím zabránit válce, která v budoucnosti vypukne," pokračoval stále s kamennou tváří.

Několik lidí se uchechtlo, ale nikdo už se vyloženě nezasmál. Možná i proto, že je vyděsil nezvykle chladný a snad i nepřátelský pohled mluvčího.

„Schizofrenik. To nám tady ještě chybělo," povzdechla si paní učitelka Procházková.

„Neprosím se o vaše pochopení či přátelství, o to vlastně ani nestojím. Chtěli jste pravdu a tady ji máte v syrové podobě," dodal pan Podhorský ještě.

„Dobře dobře. Děkujeme, za vaši odpověď. Dovolte mi vyjádřit ještě jednu prosbu. Za celý učitelský sbor našeho gymnázia vás žádám, abyste příští školní rok už na naší škole neučil. Jsme vám schopni poskytnout finanční odškodnění ve výši..." pokračoval pan Wára a ostatní učitelé jen přikyvovali.

„Obávám se, že to nebude možné. A ty peníze nepotřebuju. Myslel jsem, že víte, co se na škole povídá," přerušil ho Podhorský se sarkastickým tónem v hlase. Bylo vidět jak muž naproti němu zrudl.

„Pokud vám nevadí, tak je to už podruhé, co jste mi skočil do řeči..."

„Ani ne. Ale pokračuj," usmál se biolog pobaveně.

„Neříkal jste náhodou před chvílí něco o slušnosti?" zeptal se zaměpisář a snažil se zachovat chladnou hlavu.

„Je to možné. Ale co to má společného s naší konverzací, Adame?" pronesl Podhorský a nasadil ještě více provokující úsměv.

„Odejděte. Okamžitě," pronesl pan Wára tiše rudý vzteky.

„Děkuji převelice. Bylo mi ctí si s vámi popovídat," poděkoval dlouhovlasý učitel, zvedl se a otočil se k východu.

„VYPADNĚTE!" vykřikl zeměpisař a vyskočil ze židle. Učitel vedle něho zareagoval rychle a okamžitě se snažil Wáru uklidnit. Jeho tvář se však rudých odstínů nezbavovala.

„S radostí," pronesl Marek a odešel z místnosti za doprovodu pohledů neskrývané nelibosti.

Jakmile za sebou pan Podhorský zavřel dveře a otočil se na chodbu, k jeho překvapení tam stál jeden z jeho primáků.

„Ahoj, Vojto. Jaktože, že nejsi na obědě?" zeptal se a snažil se zakrýt své leknutí.

„No, řekl jste mi, ať se potom stavím za váma do kabinetu se domluvit na tu písemku, kterou jsem nepsal. A pan učitel Doležal mě poslal sem," odpověděl chlapec s bledou tváří. Markovi hned došlo proč.

„Ty jsi slyšel ten rozhovor, že?"

„Vím, že by se nemělo odposlouchávat," sklonil Vojta poraženecky hlavu.

„S tím už nic nenaděláme," povzdechl si učitel, „Co se té písemky týče, byl bys schopný si ji napsat ve čtvrtek před školou? Asi o půl osmé v mém kabinetě."

„Neměl by to být problém."

„Výborně. Tak domluveno," prohlásil biolog a chystal se k odchodu.

„Je pravda, že jste z budoucnosti?" zeptal se s vážnou tváří žák.

„Pšt! Tady nás může kdokoli slyšet. Ale ano, pravda to je," zašeptal pan Podhorský.

„Wow! A jak jste se sem dostal? Kdo vás sem poslal? Proč jste vůbec tady?" vychrlil Vojta hromadu otázek. Učitel si znovu povzdechl.

„Je to trochu na delší vyprávění. Kolik máš času?"

„No, ten dřívější autobus už nestíhám a další mi jede až za hodinu," odpověděl chlapec a podíval se na své chytré hodinky.

„Tak pojď. Řeknu ti to někde ve větším soukromí," řekl učitel s úsměvem a přehodil si Vojtovu tašku přes záda. Oba se vydali směrem ke kabinetu biologie.