1.září 2028

Zvoní na hodinu. Opozdilí studenti gymnázia spěchají do svých tříd. Na chodbách se to postupně utišuje. Ve třídě primy však ticho přetrvávalo již dobrou půlhodinu. Sotva jedenáctiletí žáci po sobě nenápadně pokukovali, nikdy předtím se totiž neviděli.

Po chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil mladě vypadající učitel s tabletem v ruce a úsměvem na tváři. Nejednoho studenta zaujala jeho barevná a šíleně vzorovaná košile. Zejména pak dívky upínaly pohled na docela velký přívěsek, který se mu houpal na krku. Svým tvarem jim připomínal hodiny.

Učitel položil tablet na katedru a rozhlédl se po třídě. Napočítal dvacet osm dětí. Někdo chybí. Pak už se začal věnovat třídě.

„Zdravím vás studenti a vítejte na našem gymnáziu! Mé jméno je Marek Podhorský. Ode dneška jsem vaším novým třídním učitelem a následujících osm let vás budu provázet těmi nejtemnějšími zákoutími, která může škola nabídnout. Kromě toho vás budu také vyučovat biologii, fyziku a případné zájemce i latinu. Kromě toho na této škole učím i chemii," pronesl příjemně působícím hlasem a vrátil neposlušný pramen jeho poměrně dlouhých, tmavých vlasů zpátky za ucho.

„Teď bych rád znal i vaše jména," prohlásil a podal krabičku se stojánky studentovi sedícímu v první lavici, „Umístěte, prosím, vaše AVP kartičky do stojánku stejně jako já, aby strana s QR kódem směřovala ke mně. A samotný stojánek postavte do rohu vaši lavice. To už ale nejspíše znáte z vašich starých škol."

Zatímco co krabice kolovala po třídě, zapnul pan Podhorský svůj tablet. Po několika klicích se na něm objevil seznam, na kterém byla abecedně seřazená jména všech třiceti jeho nových svěřenců. Vedle většiny z nich zářila zelená fajfka. Kromě dvou řádků. Přesně tak, jak očekával. Jak se na lavicích začaly postupně objevovat červené kartičky, učitel spustil fotoaparát svého tabletu. Kameru namířil na třídu. Na displeji se kolem QR kódů rýsovaly tenké namodralé čtverečky, u kterých byla připsaná jména daných žáků. Jakmile se v horním rohu tabletu objevilo číslo dvacet osm, stiskl pan Podhorský modrou šipku pod ním. Po chvilce se na obrazovce načetla tabulka zasedacího pořádku žáků. Učitel se pousmál. Zaklapnul tablet a položil ho do rohu stolu.

Další asi půl hodinu učitel představoval svým žákům školní aplikaci a co vše v ní najdou. Vše jim promítal na tabuli, což studenty obzvláště nadchlo. Nový učitel se jim líbil. Na konci výkladu jim rozdal papírky s přihlašovacími údaji. Většině primáků se podařilo do systému přes tablety přihlásit bez problémů. Profesor dal svým žákům do konce hodiny čas na to si aplikaci projít a vyzkoušet.

Přestože systém fungoval na škole už nějakou dobu, byl teď nově aktualizovaný. Na tvorbě jeho nové verze se z velké části podílel právě i pan Podhorský. A to i když na tomto gymnáziu učí teprve první rok. Kladl důraz na to, aby bylo v aplikaci vše pro žáky přehledné a snadno dohledatelné. I za tu krátkou dobu si ostatní učitelé všimli jeho podivuhodného pochopení pro ostatní. Tuto vlastnost si oceňoval zejména ředitel školy.

Po přestávce donesl s sebou pan Podhorský plánek s půdorysem školy a rozmístěním tříd. Doplňoval ho i QR kód, který, jak prváci rychle zjistili, odkazoval na 3D virtuální verzi rozpisu. Nejeden žák si zvládl domyslet, co je v následující hodině čeká.

„Tak studenti," oslovil profesor třídu, zatímco papír věšel na nástěnku, „teď si půjdeme prohlédnout naší školu. Sice jsem vám zde právě pověsil plánek, ale věřím, že některé místnosti, jako třeba toalety, stojí za to si zapamatovat. Nemám pravdu?"

Žáci s úsměvem přikývli na souhlas. Učitel pohybem ruky naznačil, aby se postavili. Potom v místnosti zhasnul světla a otevřel dveře. Nezapomněl prvákům připomenout, že se mají počas prohlídky utišit a chovat se slušně. Poté pokynul, aby jej následovali na chodbu. Když ze třídy vyšli všichni, pan Podhorský dveře zase zavřel. Vytáhl svou fialovou kartičku a přiložil ji ke tmavému kolečku pod klikou. V ten moment se zelené světlo po jeho obvodu změnilo svou barvu na červenou. Zámek, došlo studentům.

„Začnu asi tím nejdůležitějším. Záchody najdete na konci chodby každého patra..." započal profesor svůj výklad, zatímco co žáky vedl ke schodišti.

4. září 2028

Otevřely se dveře a do třídy věšel pan učitel Podhorský. Prváci se v ten moment utišili. Někteří ještě narychlo schovávali boxíky se svačinami, někteří si rychle chytali věci do hodiny biologie. Všichni však nakonec otočili hlavu směrem k jejich třídnímu učiteli, který je má dnes poprvé vyučovat.

„Zdravím studenti," přivítal třídu. „Jak vidím, tak posluchárnu biologie jste všichni bez problémů našli. A matematiku s panem Somkem jste přežili taky. To mě těší," dodal s úsměvem.

Žákům se rozzářily oči. Minulá hodina opravdu moc příjemná nebyla a vědomí, že jejich učitel s nimi ten názor sdílí, je při nejmenším potěšilo.

„Doufám, že vás zatím ostatní vyučující moc netrápili. Nicméně, já si pro vás na zopakování učiva z minulého ročníku připravil únikovou hru."

Třídou to vzrušeně zahučelo. Učitel svůj tablet připojil k projektoru, který zapnul. Než se na stěně objevil obraz, vysvětlil prvákům princip připravené hry. K výhře bylo potřeba prolomit několik kódu s pomocí nápovědy. Nic těžkého. Nakonec profesor s jeho tašky vytáhl malý balíček gumových bonbonů.

„A ten, kdo jako první vyřeší všechny úkoly, má u mě cenu za výhru."

Nadšený ruch ve třídě ještě zesílil. Na stěně se už objevil jasně viditelný QR kód. Několik nedočkavců na něj i bez pokynu namířili kamery svých mobilů či tabletů.

Aby je pan Podhorský nezdržoval, řekl ještě žákům, že mohou, ale nemusí, pracovat ve skupinkách a s učebnicí. Pak už je nechal pracovat.

Během několika minut se všichni dali do práce. Hluk ve třídě však neutichl. Spolužáci se navzájem radili a každou chvíli se někdo pana učitele ptal na nějakou nejasnost v zadání. Ten na dotazy ochotně a srozumitelně odpovídal.

Hodina ubíhala rychle. Žáci byli do hry zabráni tak, že ani nekoukali na čas jako v předchozích hodinách. Ke konci hodiny se ze zadní lavice ozvalo nadšené vykřiknutí.

„Mám to, pane učiteli! Mám to!"

Pan Podhorský rychle přispěchal dozadu k žákovi. Naklonil se mu přes rameno až mu jeho dlouhé vlasy spadly do obličeje. Jen co si je vrátil zpátky za uši, uviděl na obrazovce tabletu kreslený pohár s gratulací k úspěšnému dokončení úkolu.

„Výborně, Kájo. Bonbony jsou tvoje," pochválil chlapce a podal mu balíček se sladkostmi.

Klučina jej hned otevřel a nabídl svému vyučujícímu. Ten si s úsměvem na tváři několik gumídků vzal. Poplácal Káju po zádech a zase se začal věnovat ostatním žákům.

15. října 2028

„A co ten novej, Terko? Ten Podhorský?" zeptala se výrazně nalíčená brunetka své spolužačky.

„Ten je actually narozdíl od většiny učitelů docela v pohodě. U něj mi procházej taháky i když je doslova vidí. A ten výlet do planetária byl nakonec celkem sranda," odpověděla s uchechtnutím druhá sextanka.

„A prej to celý organizoval sám a dokonce to platil ze svého," přidala se do konverzace rezavá dívka.

„Fakt? Nemá to platit škola?"

„Jop, měla. Ale slyšela jsem, jak se o tom baví Vánsová a Walloň. Nebyli z toho zrovna nadšení."

„Se nedivím. Ale zajímalo by mě, odkud ty prachy má."

„To netuším. Nejde ho nikde dohledat. Instáč nic, TikTok nic, dokonce ani Facebook nemá," pronesla první dívka.

„To je divný. Fakt nic?"

„Nope. Ani ve školní databázi nic užitečnýho nebylo," odpověděla brunetka, zatímco se dívala do displeje svého mobilu.

„Stejně mi přijde nejzvláštější, že si za měsíc a půl získal celou školu. Neříkám, že není dobrý učitel, ale je to takové...no..." ozval se zezadu klučičí hlas. Všechny tři dívky se otočily.

„A kdo se ptal na tvůj názor, Lukáši?" odbyla ho namalovaná brunetka.

„Co je na tom zvláštního," přitakala zrzka, „Prostě tu práci umí dělat líp, než ostatní učitelé. Tak co čekáš."

„To jsem nepopřel," bránil se Lukáš, „Jen jsem řekl, že to zvládl za tak krátkou dobu. Navíc ze svých zdrojů vím, že učí každou jednu třídu, alespoň hodinu týdně."

„Uznávám, to už trochu divný je."

„To pořád nemění fakt, že je můj oblíbený učitel," pronesla Tereza a založila si ruce na prsa.

„Tak se omlouvám, že jsem se chtěl zapojit do vaší konverzace, dámy," protočil chlapec očima a začal se opět věnovat svojí svačině.

3. listopadu 2028

Hodina fyziky se blížila ke konci. Primáci zaujatě poslouchali výklad pana Podhorského. Na jeho hodiny se vždy těšili. Dokázal jim totiž vše srozumitelně vysvětlit a neztrácel trpělivost s pomalejšími žáky.

„...Za chvíli nám zvoní, tak už se můžete sbalit. Jenom, Péťo a Patriku, stavte se o velké přestávce u mě v kabinetu. Potřebuju s vámi něco probrat. Souhlas?"

Všechny hlavy se otočily na zmíněné chlapce. Ti se na sebe zmateně a možná i trochu vyděšeně podívali. Byli si jisti, že neprovedli nic, za co by měli být potrestáni. I přes to však učiteli přikývli na souhlas.

O velké přestávce kluci přišli ke kabinetu biologie. Oba byli trochu nervózní, ale nebáli se. Přece jen je to jejich oblíbený učitel. Nakonec se odhodlali zaklepat. Pan Podhorský jim otevřel téměř hned.

„Oh, to jste vy. Výborně. Pojďte dovnitř," přivítal je učitel a otevřel dveře dokořán.

Pustil žáky do kabinetu a ukázal na dvě křesla vedle stolu. Chlapci se poslušně posadili, zatímco se rozhlíželi po kabinetě. Bylo v něm mnoho různých rostlin a vycpaných napodobenin zvířat, že víc než kabinet, připomínala místnost spíš nějakou podivnou džungli. Profesor se posadil do křesla naproti nim.

„Začnu zeširoka. Čím byste chtěli být až vyrostete?" zeptal se. Rty se mu zkroutily do jemného, ale příjemného úsměvu.

„Myslíte jako práci?" otázal se blonďatý chlapec, očividně zaskočen otázkou. Učitel pohybem hlavy potvrdil jeho domněnku.

„Asi vědec," špitl Petr, „I když je to asi dost nereálné."

„Nikdy neříkej nikdy. Jaký vědec, jestli už máš představu? Takových vědců je nepřeberné množství."

„Chtěl bych pracovat v laboratoři. Líbí se mi ta představa míchat různé chemikálie. Ale co přesně, to nevím," odpověděl klučina.

„Dobře, nevadí. A co ty Patriku?"

„No, já moc na výběr nemám. Táta má firmu," řekl druhý chlapec a díval se při tom do země.

„A to znamená?" usmál se na něj učitel.

„Že to po něm nejspíš jednou celé zdědím," povzdechl si Patrik.

„Jakou firmu tvůj taťka vlastní?" otázal se pan Podhorský.

„Přesné jméno nevím, ale začínalo to na K. Cosi s kryptoměnama. Není to moc velká firma."

„A bavilo by tě to?"

„Upřímně, asi i jo. Jen se trochu bojím, že to nezvládnu řídit. Rodiče mě z nějakého důvodu nechcou poslat na ekonomku," odpověděl chlapec tentokrát už se vztyčenou hlavou, avšak bez úsměvu.

„Dobře. Děkuji vám za odpovědi. Víte, kluci, proč jsem si vás sem dneska zavoval?"

Petr i Patrik horizontálně zakývali hlavama. Pan Podhorský se usmál ještě víc. Odlepil záda od opěradla jeho křesla a naklonil se dopředu, aby byl chlapcům blíže. Opřel lokty o desku stolu. Pak položil klukům další otázku.

„Víte, co by vám mohlo pomoct dosáhnout vašich cílů?"

Chlapci opět nevěděli. Podle výrazu na jejich tvářích byli hádankami zaskočeni.

„Tak já už vás dál nebudu napínat. Mám pro vás návrh. Co byste řekli na to, kdyby jste měli rozvrh přizpůsobený pro vaše budoucí zaměření, ale hlavně podle toho co vám jde a baví vás?" řekl profesor přátelsky.

Oběma dvěma primákům spadla brada.

„To je možné? Já si myslel, že gymply jsou právě že bez zaměření," vyhrkl Petr.

„Co se tvého dotazu týče, tak ano. Už nějakou dobu to mám domluveno s panem ředitelem. Jen jsme vám museli dát nějaký čas na rozkoukání se po škole a taky jsme si vás potřebovali trochu oťukat, jestli mě chápete. Co se týče tvé domněnky, tak máš také pravdu. Avšak pokud můj návrh přijmete, nepůjde o zaměření, jako třeba právě na ekonomické škole, jak zmiňoval Patrik."

„A jak to teda bude fungovat? Jestli se můžu zeptat," otázal se chlapec znovu.

„Samozřejmě, že můžeš. Jak už jsem řekl, nepůjde o zaměření v pravém slova smyslu. Avšak rozvrh budete mít upravený. Například, když se ty budeš chtít věnovat ekonomice, tak určitě můžeš obětovat nějakou hodinu biologie nebo výtvarky. A přidat si matematiku. V tomhletom se lehce inspirujeme Amerikou a do určité míry máte volnou ruku. Samozřejmě to taky budeme muset probrat s rodiči a ostatními učiteli, ale o to tu teď nejde.

Kromě toho budete mít přístup na některé přednášky pro starší ročníky, nebo s nimi pojedete na nějakou exkurzi a podobně," vysvětlil jim učitel.

„Zatím se mi to líbí. Ale, to to budeme na celé škole mít jenom my dva?" zeptal se Petr a ukázal i na spolužáka.

„To určitě ne. Nejraději bych do tohohle projektu zapojil celou mojí třídu, ale nevím, jestli mi to vedení dovolí," povzdechl si učitel a znovu se zády se zapřel do opěradla, „Jen tahle úprava rozvrhu jen dost individuální věc, to musíte sami uznat. Takže to raději řeším v mírně komornějším prostředí. Takže, měli byste zájem?"

Spolužáci se na sebe zběžně podívali a potom souhlasně přikývli.

Přestávka se pomalu chýlila ke konci. Z kabinetu biologie vyběhli dva chlapci s několika papíry v rukou a velkým úsměvem na tváři. Ani za sebou nemuseli zavírat dveře, poněvadž se do místnosti chystal vejít další učitel biologie - pan Doležal.

„Tak přece jen jsi se rozhodl uskutečnit tvůj projekt. Se divím, že ti to vůbec prošlo u ředitele," řekl panu Podhorského zatímco se stále díval za běžícími primáky.

„Dělám to pro dobrou věc. Jednou mi za to možná poděkuješ," odpověděl mu na to dlouhovlasý učitel.

Pak si ještě zamumlal pod vousy: „Pokud se toho dožiješ."