Poté, co se Scarlett konečně uklidnila si Ragnor unaveně protřel oči a zadíval se z okna do nočního Londýna. Ano, samozřejmě, mohl něco říct, jenže to raději nechal na jeho blonďaté kamarádce.

„Nebudete mi věřit, ale seskládala jsem kostru.” Nikdy nechápal Kateinu genialitu a tenhle okamžik byl jeden z těch nejnepochopitelnějších. Sice se sám považoval za dost inteligentního, ale když sledoval patoložku, vždy se jeho sebevědomí záhadně vytrácelo. Sám se zareagovat neodhodlal, ale udělala to za něj Scarlett.

„Vždyť ta mrtvola byla rozmixovaná na pidi kousíčky! Jak?!” Scarlett byla neskutečně vyčerpaná a prozrazovaly to nejen její obrovské kruhy pod očima, ale i malátná chůze spojená s pohyby umírající pandy.

„Potvrdilo se mi, že jí zabila přesná střela mezi oči a také že je to opravdu ona. Věk, sportovní aktivita a výška sedí. Zbytek bohužel posoudit nemůžu.” Kateiny skoro bílé vlasy ve světle Scarlettiny kanceláře vypadaly žluté. Podle Scarlett by jí to slušelo. Příjemná změna po těch letech nudného a stejného sestřihu spojeného s nudnou barvou.

„Katherine?” Ozval se zezadu Andrew, kterému Katie stále nedovolila říkat jí Katie. „Já jí odvezu domů... Zcela zjevně ještě není úplně v pořádku...” Nervózně si žmoulal rukáv mentolového svetru a jeho zářivě modré, nyní skoro tyrkysové oči se podezřele leskly.

„Já ti pomůžu...” Nabídl se Ragnor galantně, kterému bylo zcela zjevně Andrewa líto. Chtěl ještě požádat Katie o čas, ve který se má další den dostavit do práce, ale blondýnka už tam nestála. Zmizela tak rychle, jako by sublimovala. Všichni v místnosti zcela zjevně sdíleli stejné zděšení jako on, protože se nervózně rozhlíželi kolem sebe.

„Sejdeme se tu v zítra v osm ráno...” Zavelela Sally, která byla ze všech nejvystrašenější. Hlavně proto, protože si jako jediná všimla toho, že se Katie porvala. A také jí znala nejdelší dobu. Nikdy nic podobného neudělala a nikdy se podobně nechovala. Nikdy po ní nechtěla drogy k jinému účelu než výzkumu a nikdy... Nikdy jí vlastně neřekla všechno. Každý o blondýnce věděl jen to, co sama uznala za vhodné a to i Sally, která s ní žila v jednom domě deset let. Mrzelo jí to. Samozřejmě. Jenže i to Katie dávalo její kouzlo...

O dvě hodiny zoufalého pobíhání po Londýně později se Laura konečně svalila na pohovku v Kateině domě, od kterého měla klíče. A k jejímu obrovskému štěstí tam nebyla sama. Po tom, co dosedla si všimla vysoké siluety sedící v křesle a držící v rukou něco, co se podezřele podobalo lebce. Po tom co rozsvítila lampu vedle ní se ze stínu opravdu vynořila Katie, se slepenou lebkou oběti.  V Lauře se konečně objevila odvaha, kterou v sobě hledala poslední týden a zeptala se:

„Katie... Jestli si tím vrahem ty... Prosím řekni mi to. Nebudu tě nijak soudit a rozhodně to nenahlásím... Jen s tím prosím přestaň. Už je obětí dost a... Jejich rodiny musí prožívat ohromná muka. Neříkám, že tě nějak podpořím, nebo ti dokonce pomůžu... Jen... ” Laura to ani nestihla doříct. Katie rychle vyskočila na nohy a vrazila zrzce, které tekly slzy po tvářích do rukou lebku. Laura jí okamžitě vyděšeně upustila a Kateina dvouhodinová práce se tak rozpadla na ještě menší kousky než byla předtím. V tom šeru, které v místnosti panovalo Kateina tvář vypadala ještě bledší a pohublejší než obvykle. Její oči v sobě ale měly to, co vůči Lauře nikdy předtím. Sklamání.

„Kdybych to udělala já, tak bych tak výrazně nezdůrazňovala své jméno, neměla naprosto dokonalé alibi, které si ty sama můžeš potvrdit... A hlavně bych pro vyřešení tohohle případu nedělala úplně všechno.” Blondýnčin hlas byl ale naprosto ledové klidný tak, jako obvykle. „To, že jsem jiná, než vy ostatní a smrt mi nevadí neznamená, že mám potřebu jí podporovat. Beru jí jen jak nezvrátitelný fakt, který prostě není jak by si ty řekla "fér" ” Katie se otočila na podpatku a jen v tričku na spaní zmizela ze dveří. Laura se s pláčem sesunula na pohovku. Netušila, jak mohla být tak hloupá a podezřívat někoho jako je Katie jen z domění, že by toho byla schopná. Jak mohla podezřívat někoho, komu by měla bezmezně věřit...