Andrew na tom nebyl zrovna dobře. Nacházel se v místnosti se třemi dívkami, které k němu chovaly zlost. Katie za to, že její závislost prozradil Lauře, Laura za to, že ublížil Katie a Scarlett už jen tak z principu.

„Nemůžu si alespoň sednout?” Odvážil se zeptat po chvíli. „Tvůj gauč vypadá pohodlně.” Sluneční paprsky mu házely zlaté odlesky na žvýkačkově růžové vlasy a jeho nebesky modré oči zářily slzami.

„Ano, přesně tak. Tohle je Katein gauč... V tom případě i můj, takže nemůžeš.” Scarlett seděla vedle Katie a podle Andrewova názoru, byla dost hezká. Vlastně všechny dívky v místnosti by nejradši zatáhl do jeho bytu. No k jeho (a zcela jistě i dalších zástupců mužského pohlaví) smůle, Katie s Laurou byly mimo hru. Andrew se na Scarlettina slova zatvářil ještě víc smutně.

„Co ještě mám udělat, abyste mi odpustily?”

„Otevřít Kateinu skříňku s talíři.” Ano, Scarlett byla pěkně zákeřná a navíc v této akci viděla jakýsi způsob, jak rozveselit Katie, která celou dobu jen mlčky seděla a natáčela si vlasy na dlouhý prst zakončený černým špičatým nehtem. Ano, Scarlett jí její dlouhé nehty záviděla, protože ona sama zlomila každý kousek povyrostlého nehtu, který se na jejích rukou vyskytl.

O pár vteřin později se po Scarlettiných posledních slovech ozval Andrewův hlasitý výkřik, který Katie probral. Zjevně objevil její skrýš s hlavou poslední oběti.

Sally se procházela ulicemi nočního Londýna a přemýšlela, proč je vlastně členkou týmu, který svět ochraňuje. Ona sama ho chtěla zničit. Nebo alespoň nespravedlnost na něm, která ho stejně celý pomalu potápí. Upřela oči na starou kamennou budovu, která už zjevně dlouho stát nebude. Sirotčinec tak vypadal i před deseti lety, kdy v něm nedobrovolně pobývala. Odlupující-se omýtka v ní vyvolala vlnu vzpomínek a vehnala jí slzy do skoro černých očí.

Malá dívenka ležela zmlácená v jakési postranní Londýnské uličce. Mohlo jí být tak dvanáct, víc ne. Kudrnaté vlásky měla smáčené vlastní krví a konečky bílé od jakéhosi prášku, kvůli kterému se tohle celé stalo. Sice bylo dvacáté století, za pár let dvacáté první, ale o děti v sirotčincích stále nebylo nijak dobře postaráno. Helen si musela vydělávat kde se jen dalo a proto dělala naprosto všechno co se naskytlo. Přenášení drog? Žádný problém. I přes to všechno byla děcko, malé roztomilé a nejméně podezdřívané.

Zaslechla za sebou kroky a s bolestí semknula víčka. Buď to byl ten muž, který jí zmlátil toužící po druhém kole, nebo někdo z jejího sirotčince. V obou případech jí čekal jistý výprask.

„Ne, nepokoušej se vstát. Máš zcela jistě zlomené zápěstí.” Hlas, který Helen uslyšela se nepodobal ani jednomu z těch, které očekávala. Byl dívčí a medově jemný. Otevřela oči a zadívala se na dívku, která jí horečně ošetřovala rány. Měla dlouhé platinově blond vlasy a hlavně zářivě smaragdové oči, které zářily.

„Jmenuju se Katie... Kdo ti to udělal? Podle stylu ran bych řekla že středně vysoký muž... Ale to ty zjevně víš.” Katie byla první osoba, co na ní mluvila s přívětivým tónem. Helen se musela pousmát.

„Helen Covettová...” Helen Katie věřila. Zajímala se o ní a navíc jí ošetřila rány. „Potřebovala jsem prachy a tak jsem si sehnala kšeft, ve kterým snažilo jen přenýst drogy. Jenže se něco zvrtlo a já nedostala peníze, které můj šéf chtěl. Zmlátil mě a nechal tady.” Místo soucitného pohledu se v Kateiných očích objevil nechápavý.

„Já ty lidi opravdu nikdy nepochopím...” Helen se usmála a nechala si setřít krev, která jí vytékala ze rtu. Okamžitě na to ale posmutněla. Musela se zvednout a vrátit do sirotčince, kde jí čekal další výprask a tak Kateino ošetřování bylo stejně zbytečné. Blondýnka naproti ní se postavila a podala jí ruku.

„Katie, co mám dělat? Já se tam nechci vrátit!” Helen zoufale vzlykla a přijala Kateinu ruku.

„Můžeš bydlet u mě. Má rodina je mrtvá a i když porušuji zákon, tak bydlím v našem sídle sama.” Helen překvapilo, s jakou lehkostí a chladností to dívka říká. V jejím nitru zahořela jakási naděje a co nejrychleji se rozeběhla za blondýnkou, která už mizela ve tmě.

Sally se opřela o most a nechala si po tváři stéct pár slz. Ta blonďatá rozhledna pro ní udělala vždy naprosto všechno i přes to, že jí kdysi zradila právě mířila do jejího domu. Podle ní Katie měla jakési city, jen je skoro nikdo nedokázal pochopit. Skoro všichni v ní viděli absolutně neempatického sociopata rýpajícího se v mrtvolách. Sally jí ale měla za geniálního patologa, bez kterého by dávno byla pod hromadou hlíny, bez úcty a s věčnou samotou...