Světnicí se nesl tichý škrábavý zvuk, jak mladík zběsile přejížděl svým brkem po pergamenu a v rychlosti dopisoval esej, na jejíž přípravu měl celé prázdniny. Neodhodlal se však na úkol ani podívat, natož stvořit něco, s čím by mohla být profesorka McGonagallová alespoň částečně spokojena. A tak tu seděl, teď, když zvony kostela přes ulici odbíjely dvanáct hodin večerních, a přemýšlel jak zformulovat své myšlenky. Na chvíli odložil brk do kalamáře s inkoustem, podepřel si bradu pravou rukou a zaujatě vyhlédl ven z pootevřeného okna před sebou na potemnělé okolí. Den to byl pochmurný, hustá černá mračna již od rána bránila slabým slunečním paprskům proniknout skrz, takže nebylo možné spatřit ani sebemenší zář hvězd, foukal silný studený vítr a k večeru začalo i hřmít. Obrovské kapky bubnovaly na skla oken a čas od času se celá světnice rozsvítila od blesku, který udeřil do střechy jednoho ze sousedních domů. Černovlásek se zamračil, když se obrátil vítr a navedl silný déšť směrem k jeho pokoji. Malé okénko totiž nápor prudkého vzduchu nevydrželo a otevřelo se dokořán, což celkem okamžitě zapříčinilo malou kaluž na podlaze. Vítr, který se díky tomu dostal dovnitř, navíc smetl z desky stolu i několik papírů, včetně rozepsané eseje, jež se rozletěly po pokoji a pomalu se spouštěly zpět na zem. ,,U Merlinových vousů," sykl mladík podrážděně. Vyskočil na nohy, rychle se protáhl okolo stolu a okénko zavřel. Záclony, které vichr rozfoukal, se konečně uklidnily a ustály. Jediné, co bylo slyšet, bylo už jen hlasité bubnování nadprůměrných kapek na okno, jež černovlásek zabouchl. Oddechl si a chtěl se otočil, aby mohl ze země posbírat nepořádek a vrátit se k práci, jelikož hodlal esej dokončit dřív, než přijde ráno. Stále svírajíc kliku okénka si však všiml čehosi, co sice přes zamlžené sklo vypadalo jen jako pouhá šmouha, ale při bližším pohledu se ve tmě vyrýsovala postava přikrčené osoby. Byl v domě sám, jen s jejich domácím skřítkem. Matka odjela na pracovní cestu, jeho starší bratr už se v domě nezdržoval a nikdo jiný k nim nechodil. Proto neočekával žádné návštěvy. Postava se však viditelně blížila k hlavním dveřím jeho domu. Netrvalo dlouho a místností se roznesl dotěrný zvuk zvonku, jež ohlašoval nově příchozího. Černovlásek svraštil obočí a pomalu se otočil čelem k východu ze svého pokoje, kde ve dveřích stál jeho pokorný sluha. ,,Můj pane, mám se o našeho hosta postarat?" Zeptal se klidně a hluboce se uklonil tak, jako to dělával vždy, když mluvil s někým z rodiny svých pánů. Černovlásek moc dobře věděl, že i přes to, jak vlídně skřítkova věta zněla, myslel tím jen, jestli má toho otravného člověka vyhodit sám a nebo to nechat na něm. Tajemný příchozí, jež musel absolvovat mrazivou cestu v bouři jen, aby se dostal k jeho domu, ho však nepopíratelně zajímal a nechtěl ho vyhazovat dříve, než sám zjistí, o koho se jedná. Proto se jen pomalým krokem vydal ke dveřím, kde bese slova obešel domovního skřítka a zastavil se až u mohutného schodiště. ,,Uvítám ho sám, Kráturo," pohlédl nakonec na drobné stvoření, které jen chápavě pokývalo hlavou a se slovy: ,,Jistě, můj pane," se vytratilo. Černovlásek našlapoval pomalu, nikam nespěchal a cestou přemýšlel o možných osobách, které by se takhle pozdě venku v bouři mohly zdržovat za cílem jeho návštěvy. Tajemný příchozí však zřejmě čekat nehodlal, jelikož se domem roznesl opětovný zvuk zvonku, jež nabíral na hlasitosti každým metrem, který mladík ke vchodovým dveřím udělal. A tak nakonec stanul v chodbě, kde kromě několika párů bot, pečlivě naskládaných v botníku, nebylo možné najít nic jiného, než věšák s černými kabáty a staré špinavé zrcadlo se zaprášeným, zlatem zdobeným rámem. Černovlásek, s odstupem nejméně dvou metrů z důvodu případného nebezpečí, vytáhl z kapsy od kalhot svou hůlku a namířil její hrot na zámek mohutných vstupních dveří. ,,Alohomora," řekl polohlasně. Zámek cvakl a dveře se odemkly. A i přes to, že kouzlo bylo dokonáno, mladík ruku s hůlkou nesklopil. Ba naopak, byl připraven na případný útok a potřeboval se bránit. Už jen to, že někdo, kdo znal jeho adresu, přišel takhle pozdě v noci, v ohromné bouři, bylo dosti podezřelé. Jediné, co ho vnitřně uklidňovalo, že by to neměli být Smrdijedi možná prahnoucí po jeho smrti, bylo, že příchozí zazvonil. Černovlásek mávl hůlkou ještě jednou. To už dveře otevřelo dokořán. Hned, co uviděl postavu, zahalenou v tmavě zeleném plášti, ze kterého na zem tekly vodopády dešťové vody, sevřel hůlku pevněji. Byl připraven na cokoliv. Osoba, promrzlá a promáčená na kost, však neměla v úmyslu ho zabít. ,,Regulusi," zašeptala tichým nakřáplým hlasem a volnou rukou si sundala kápi z hlavy, čímž odkryla své zmáčené blonďaté vlasy, dlouhé kousek pod ramena. Mladíkův výraz se okamžitě změnil ve zmatený a starostlivý, když si všiml spícího dítěte, zabaleného v teplé borově zelené dece, v jejím náručí. Hned, co mu došlo, kdo to před jeho domem stojí, rychle zastrčil hůlku zpět do kapsy a rozeběhl se osobě na pomoc, jelikož žena působila tak, že zanedlouho omdlí. ,,Luciano, co tu-" podepřel ji a vyděšeně těkal pohledem mezi krvácející ránou na jejím čele a obličejem dítěte. Žena ho však nenechala domluvit, přiložila mu prst na rty, aby ho umlčela a se strachem v očích se rychle rozhlédla po tmavé ulici. Nikde ani živáčka. ,,Tiše. Nesmí nás slyšet. Smím dovnitř?" Regulus bezmyšlenkovitě přikývl a opatrně jí pomohl vejít, načež zamkl vchodové dveře a zabezpečil je tak, aby se dovnitř nikdo jiný nedostal. Na podlaze se opět objevila malá kaluž z vody, kterou plášť, jež černovlásek pověsil na věšák, nestihl nasáknout. Žena se raději ani neobtěžovala se zouváním, jelikož věděla, že bude zanedlouho stějně muset zase zmizet. Regulus ji opatrně zavedl do jídelny, kde jí pomohl se posadit, načež zasedl na mahagonovou židli naproti ní. Plavovláska si hlasitě oddechla a otřela si mokré čelo, kde se jí mísila dešťová voda s potem. ,,Děkuji," řekla tiše a zadívala se hluboko do mladíkových očí, které ji propalovaly neurčitým pohledem a nedočkavě čekaly na odpovědi, ,,nechtěla jsem tě obtěžovat. Jsi jediný, za kým můžu jít." Regulus si moc dobře uvědomoval, co mu hrozilo v případě, že se Vy víte kdo dozví o tom, že pomohl jeho ženě, která byla, jak to tak vypadalo, zřejmě na útěku před ním, ale ani myšlenka na jeho smrt, ho neodradila od podání pomocné ruky. Teď ho zajímalo jen pohodlí a bezpečí Luciany Malfoy-Riddleové, svírající v rukou svou drbnou dcerku, která stále pokojně podřimovala. ,,Co se stalo?" Přimhouřil obočí, zatímco vstal a došel pro skleničku s vodou, aby před ním unavená žena nezkolabovala. Luciana si povzdechla a s poděkováním si od něho pití převzala. Ruka se jí třásla, div vodu nerozlila. Regulus ji s lítostí v očích pozoroval. Pohled na vystrašenou a zbědovanou ženu, se kterou kdysi chodíval do stejné školy ho ničil. Nevěděl však, jak jí má pomoci, i kdyby jí totiž nabídl lékařskou pomoc, byl si celkem jist, že by odmítla. ,,Utekla jsem. Nemohla jsem to dál snášet," promluvila nakonec nakřáplým hlasem a odložila prázdnou skleničku na desku stolu. Oči se jí okamžitě začaly plnit slzami. ,,Všechny ty vraždy, mučení, krev... to není lidské, Regulusi," pokračovala a přitom třesoucí rukou hladila tvář své dcery, ,,tolik let stojím v jeho řadách. Byla jsem slepá, přehlížela jsem vše zlé, přesvědčovala jsem se, že to jde mimo mne, ale... teď, když přišla na svět ona... nemůžu jí nutit být součástí toho krutého pekla." Luciana zvedla hlavu a probodla černovláska ostrým pohledem, ze kterého mu přebíhal mráz po zádech. ,,Hledají mě. Zradila jsem vlastního muže, svého pána, Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit... zabijí mě, hned, co mě objeví. Nemám kam utéci, neschovám se, ale nedopustím, aby dostal ji," poukázala na dítě ve svém náručí, ,,Elizabeth Merope Riddle. Svou jedinou dceru." ,,Proč jsi přišla právě za mnou?" Zeptal se nejistě černovlásek, který se stále snažil zpracovat vše, co k jeho uším dolehlo. Nečekal, že práve Luciana, nejloajálnější stoupenkyně Pána zla, matka jeho dcery, se vzbouří proti režimu a už vůbec ne, že se jí povede utéci z toho pekla tam venku. Věděl však, že mu teď v rukou leží velká zodpovědnost. Luciana musela počítat s nebezpečím, že ji zradí a přivolá Smrtijedy, což by vedlo k nejen její, ale i ke smrti její dcery, takže k němu musela chovat neuvěřitelnou důvěru. ,,Jsi jediný, kdo mi může pomoci. Poslední, kdo mi zbyl," zašeptala žena a sklopila hlavu. ,,Můžu je kdykoliv zavolat," přimhouřil Regulus obočí a skřížil si ruce na dlani. ,,Já vím," přikývla Luciana, ,,jsem si vědoma nebezpečí, které kontaktování tebe, přináší." ,,Tak proč jsi tady?" Žena přivinula svou dceru blíže ke svému hrudníku a nechala jednu osamnělou slzu stéct po své tváři. Potom vstala a pomalu přešla ke zmatenému Regulusovi, který nebyl sto se pohnout. Luciana mu bezeslov předala spící dítě a sledovala, jak se na spokojené tváři její dcery rozlil blažený úsměv. Regulus nechápavě sledoval kouzelné stvoření ve svých rukou a hypnotizován její roztomilostí si ani nevšiml, že se Luciana pomalu vyplížila z kuchyně, kouzlem odemkla dveře a s tichým Sbohem zmizela v černočerné tmě. Ještě ten večer ji chytili Smrtijedi, kteří měli za úkol ji najít a po předvedení před jejich Pána byla po dlouhém mučení, kdy se z ní snažili vymanit místo, kde nechala svou dceru, popravena. Statečná matka však o Regulusovi neřekla ani slovo a zemřela tak s tím, že svého potomka i dlouholetého přítele zachránila od rozsudku smrti.
   ,,Co s tebou?" Povzdechl si černovlásek, tiše stojící ve vstupní chodbě, s malou Elizabeth v náručí. Neměl na vybranou, Luciana to vymyslela dobře. Kdyby ji totiž přecijen zradil a její dceru Smrtijedům předal, byl by odsouzen za napomáhání proviněnné a on opravdu nehodlal zemřít tak mladý. Musel se proto o dítě postarat. Hned potom, co znovu zamkl domovní dveře a uklidil nádobí v kuchyni, i přes to, že by to měl dělat jeho domácí skřítek, se šouravě vydal po schodech do svého pokoje, kde měl stále rozdělanou svou esej pro profesorku McGonagallovou. Dívka v jeho rukou se jemně zavrtěla a zrovna, když za sebou zavíral dveře, otevřela bouřkově šedé oči, kterými zaujatě skenovala jeho obličej. Regulus byl okouzlen. Jeho srdce pomalu tálo nad tím malým stvořením, které teď měl pod svou ochranou. Teď už si byl naprosto jistý, že ji stoupencům zla nevydá. Postará se o ni a vychová z ní stejně statečnou ženu, kterou byla její matka, Luciana Malfoy-Riddleová. ,,Teď už jsi v bezpečí," usmál se a drobnou dívenku jemně pohladil po tváři, což ji znovu donutilo zavřít oči a pomalu se oddat spánku, ,,postarám se o tebe."

...