Slyšela jsem volání mého jména. Volala mě Natasha. To ona mi zastřelila otce. Ještě chvíli mě volaly a pak odešly. Vylezla jsem ze své skrýše. Tohle byla poslední kapka od všech. Všechny city, pocity, vše spojené se štěstím a láskou jsem zahnala. Pocity smutku jsem uklidila. Zůstal jediný pocit. Vztek. A ten mě požene dopředu za pomstou. Nejdřív se pomstím hydře. Viděla jsem plány budovy hydry, i obrázek jejich velitele. Mají dvě armády. Jednu normální, a druhou menší, ta se skládá z těch vylepšených. Je jich hodně, ale na mě použily nový model, a skoro ho dokončily. Máma mě zachránila u před posledním kouskem. Měla bych být mocná jak polovina jejich armády. Nejdřív to bude chtít vycvičit schopnosti a obnovit schopnost boje. Kondici. Všechno je zanedbaný, ale já to zvládnu a pak půjdu do boje proti hydře. Zničím je do posledního. Vydala jsem se pryč. Určitě mě chvíli budou hledat. Do týdne by ale mohly přestat. Vydala jsem se lesem. Šla jsem, dokud jsem nedošla k polorozpadlý chatce. Byla to stará, dřevěná, opuštěná kůlna. Schovala jsem se tam. Začala jsem s kondicí. Běhala jsem dokolečka a pak klikovala. Už jsem byla unavená, ale dokud jsem nespadla na zem, nepřestávala jsem. Asi při desátým kolečku mi nohy vypověděly poslušnost a já sebou u rohu flákla o zem. Schovaná jsem odpočívala. Přemýšlela jsem nad magii. Co všechno vlastně umím? Přišla jsem jen na jeden způsob jak to zjistit. Sedla jsem si do tureckého sedu a snažila jsem se uvolnit. Cítila jsem magii, jak lítá kolem mě. Stoupla jsem si na nohy. Ruce jsem natáhla od těla do stran a nechala v sobě proudit magii. To něco co mi kolovalo žilami. Mohla jsem zničit vše, co je hořlavý. V hlavě jsem viděla jak jsem to udělala. Začala se mi motat hlava a padla jsem k zemi. Z posledních sil jsem se doplahočila do stínu a tam jsem usnula.

Vzbudily mě kroky. Vstala jsem a byla jsem svěží, připravená na boj, ale jak dobře? Vykoukla jsem ze skrýše. Viděla jsem tam někoho stát. Byl vysoký, měl přes pusu látku, tak metr stoosmdesát, krátký blond vlasy...(viz obrázek). ,,Haló je tady někdo?" Ani jsem nedutala. Zalezla jsem, když se otočil mým směrem. A to co jsem viděla, nebo spíše neviděla mě překvapilo. Neviděla jsem vlastní tělo. Vylezla jsem ze své skrýše. Stále jsem stála u zdi. Pozorovala jsem ho. Byl otočený zády ke mě. Otočil se čelem a neviděl mě. Přišel i druhý. Ten měl černý vlasy, který neznají hřeben, metr stosedmdesát...(viz obrázek). Rozhlídl se po místnosti. ,,Cítím jí tady, schovává se." ,,Takže to je holka?" ,,Řekl bych že jo." Jak to poznal? Stála jsem u zdi, pořád neviditelná, a ani nevím, jak jsem to udělala. Do místnosti přišel třetí, kolik jich ještě přijde? ,,Je tady?" ,,Jo, ale schovává se." ,,Ale to přece není problém." Rozhlídl se po místnosti. (viz obrázek, úplně dole.) Pohledem se zastavil u mě, copak už nejsem neviditelná? Ruce mu začaly hořet. Sakra! To je špatný! Střelil po mě jednu ohnivou kouli. Uskočila jsem do strany. Tím jsem se zviditelnila. Zaútočily na mě ti dva se zbraněmi, útočily na mě oba dva mečem. Uhnula jsem ráně mířený na mě ale málem mě dostala rána od druhého útočníka. Zahnaly mě do kouta. Ten vyšší pustil zbraň. Chtěla jsem utéct, ale ten druhý mi přiložil ostří ke krku. ,,Ani hnout." Sklopila jsem hlavu, co dál? No upřímně, moc daleko jsem s tím bojem nedošla. Chci se utkat s hydrou a nezvládnu tři kluky? Jestli se z toho dostanu, začnu se hodně moc drtit, abych to někam dotáhla. ,,Jak se jmenuješ?" Neodpovídala jsem. Přemýšlela jsem jak se z toho vykroutit, ale nenacházela jsem jediný východisko. Jsem v pasti. Ostří se kousek pohnulo. Uvědomila jsem si, že mlčení mě nikam nedostane. ,,E-Eliz." Vážně? Já se zakoktám?? ,,A na čí straně jsi?" ,,Na ničí." Srdce jsem měla i v krku. Ostří mi sundal z krku. Moc času jsem ale neměla. Hnedka jsem se pokusila utéct, ale ten co stál v povzdálí, po mě hodil další kouli. Vyskočila jsem do vzduchu a saltem se dostala zpátky na zem a z kotoulu jsem rovnou vyběhla. Další jsem se vyhnula podřepem. Jen jak jsem si stoupla se přede mnou objevil vysoký blonďák. O krok jsem couvla, co dál?. Zezadu mě chytil ten druhý a ucítila jsem jehlu na rameni. Zkusila jsem se dostat ze sevření, ale marně. Dostala jsem injekci a moje tělo začalo bojovat s látkou. Padla jsem ke zdi. Podlamovaly se mi nohy. Víčka mi ochabovaly. Spadla jsem na kolena a tělo vzdalo boj s látkou. Spadla jsem na záda a víčka se mi zavřely.

Probrala jsem se v posteli. U postele seděla dívka se zelenými vlasy na sestřih mikádo a na zádech malinký andělský křídla. Oči měla zelený. Vypadla na třináct let. Sedla jsem si a posunula jsem dál od ní. Tím jsem jí probrala. Upřela na mě její zelená kukadla. ,,Ahoj, já jsem Bethany, ale říkej mi Beth. Promiň chování kluků oni jsou takový. Potřebovaly tě prověřit a věděli že dobrovolně by jsi nešla." ,,Nojo no, ale co po mě chcete a jak jste mě našly?" ,,Našli, to je těžší vysvětlit, ale Leo, černý vlasy..." Kývla jsem že chápu. ,,No tak on cítí, kde je někdo magický, a ty jsi v jednu chvíli zářila jak supernova. Úplně jsi ho ochromila. Zastavil se za chodu a chvíli jen stál, a pak spadl na kolena a měl nepřítomný pohled. Hned nato omdlel. Pak, když se probudil, nám všechno řekl. Tak jsme vyrazily a našli tebe." ,,A co po tobě chceme? Přeber si to. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel." Odešla. ,,A co na tom mám přebírat?!?" Zakřičím na ní, ale nikdo se neozve. Bouchnu do polštáře. ,,A co nyní?" Zeptám se šeptem a paranoidně pozoruji místnost. Nevím co očekávat. Začaly na mě doléhat pocity. Smutek a lítost. Vylítla jsem na nohy a bouchla do zdi.

Ruku jsem na zdi nechala. Nevěděla jsem co dělám. Ruka mi najednou spadla do zdi. Vyjekla jsem. Byla tam po zápěstí. ,,Ne!!" Nešla vyndat. Zapřela jsem se nohama a snažila se ruku vytáhnout, ale nohy mi najednou podklouzly a byly taky ve zdi. tak jo, právě se tě snaží zabít zeď, ale jinak je všechno v pohodě. Do místnosti vešla Bethany. ,,Eliz!!! Co to vyvádíš!" no jasně, já za to můžu. Do místnosti přiběhla dívka s blond vlasy. ,,Proboha, kde je Endy!" Do pokoje přilítly i další dva. Chyběl tady zatím blonďák. ,,Co to sakra, Endy!" Koukaly na mě. Jo, byla jsem vyděšená a docela to bolelo. Ta zeď se mě snažila vcucnout? ,,Né!" Vypískla jsem když jsem tam měla i břicho a záda. ,,Uklidni se. Endy tě vytáhne. Jen se uklidni." Sklouzla jsem po bradu. Zavřela jsem oči a smiřovala se se smrtí. Cítila jsem že mi tam sklouzne i krk a obličej a udusím se. Už kloužu. Objevila jsem se na zemi a držel mě blonďák. Otevřela jsem oči. Položil mě na zem. ,,Uklidni se." Chytil mě za ramena a cítila jsem, že mě skoro propaluje starostlivým pohledem. Dýchala jsem přerývaně a byla ještě v šoku z toho že mě málem zabila zeď. No komu se tohle povede? No mě ta zeď měla ráda. To rozhodně. Snažila jsem se dýchat pravidelně, ale zadrhával se mi dech. Zavřela jsem oči. Pocit šoku jsem uklidila do povzdálí, jako ostatní pocity. Vydechla jsem se a byla jsem v pohodě.