Probrala jsem se v tmavý místnosti. Rozhlídla jsem se kolem. Nikde žádný okno. Šáhla jsem si k šortkám, ale nožík jsem u sebe neměla. Tápala jsem po zdi a hledala dveře. Omylem jsem narazila na vypínač a rozsvítila světlo. Ostrý úponky mě uhodily do očí. Nešlo zhasnout. Padla jsem na zem a kryla si obličej. Slyšela jsem někoho vstoupit. Chytily mě za ramena a táhly mě chodbami. Tam bylo přítmý. Přidělaly mě k nějakýmu křeslu a zavřely tlusté dveře. Byla tady tma. Měla jsem na hlavě nandaný divný sluchátka. Všude se rozsvítily modrý světýlka. Na hlavě mi sluchátka začaly vibrovat. Začaly zářit a od nich skoro zářily moje vlasy. Bylo to kouzelný, ale zároveň jsem se bála. Cítila jsem tlak na těle ze všech stran. Dostala jsem ránu a upadla do spánku. Vždy jsem usínala a zase se probouzela tady. Nevím jak dlouho jsem tady byla, ale pomalu jsem se měnila, ve špatným slova smyslu. Nevim jak, ale cítila jsem na sobě změny. Ani nevim jaký.

Seděla jsem tady a už se zase zapínaly sluchátka. Rozrazily se dveře a dovnitř vnikly agenti. Máma mě rozvázala a vzala mě do náruče. ,,Chyběla jsi my, ale teťka jdeme." Rozběhly jsme se chodbou. Běžely s námi ještě Natasha a Capitán Amerika. Máma se mnou běžela vzadu, Natasha a Capitán nám probíjely cestu. Máma občas taky vystřelila na někoho za náma. Docela mě štvalo, že jsem nebyla užitečná, ale mlžil se mi zrak, a cítila jsem že můžu každou chvíli omdlít. Bylo mi špatně. Uvědomila jsem si, že jsem celou dobu nic nejedla a nepila. Jak douho jsem tam mohla být? Týden. Víc asi ne. Nepočítala jsem dny. Nevím kolikrát jsem spala, ani jak dlouho. Nevím co se se mnou dělo. Kolik mi vlastně je? Běžely jsme chodbou a já spadla. Máma mě zvedla. Za náma se ozvala střelba. S mámou jsme se rozběhly. Natasha a Capitán čekaly u východu. Už jsme dobíhaly. Máma oplácela palbu. Capitán mě vzal. Mámu postřelily. Kulka jí prolítla hrudníkem a máma spadla k zemi. Natasha zabouchla těžký dveře a mámu tam nechala. Chtěla jsem mámu zachránit. Pokusila jsem se Capitánovy vykroutit ze sevření, ale držel mě moc pevně. ,,Musíme jí zachránit, nemůžeme jí tam nechat." Capitán mě vzal do náruče. Nebraly na mě ohled a běžely jsme dál. Křičení mě unavilo, až jsem nakonec omdlela. Propadla jsem únavě a nevěděla co se dělo dál.

Pomalu jsem si uvědomovala co se stalo. Nemohla jsem otevřít oči. Bylo pro mě extra namáhavé pohnout prsty. Rozlepila jsem těžká oční víčka a do očí mě uhodilo světlo. Chtěla jsem si skrýt oči ale nemohla jsem se hýbat. Měla jsem úplně stuhlý končetiny. ,,Už se probouzí. Eliz, jak ti je? Můžeš mluvit." Hlava mi spadla na stranu a vydala jsem ze sebe divný povzdech. Na nic víc jsem se nezmohla. Upadla jsem do dalšího spánku. Když jsem se vzbudila, nikdo tady nebyl. Bylo mi nádherně. Nebyla jsem ztuhlá a v pohodě jsem se zvedla. Koukla jsem na všemožný hadičky v mích rukou a zakňučela. Nemám to ráda. Najednou začaly samy vyjíždět z kůže. Se strachem v očích jsem to pozorovala. Když se dovysunuly, ranky, který po nich na kůži zůstaly se hnedka zavřely a zahojily. ,,Co to se mnou provedly?" Koukla jsem na moje vlasy a modře vybrovaly. Hnedka ale přestaly. Do místnosti vešla Natasha a za ní šel můj otec. Když mě spatřily jak stojím na nohou, jen vykulily oči. Rozběhla jsem se k tátovy a skočila mu do náruče. ,,Tati, je mi to líto, je to moje vina, kdybych se nenechala unést..." Táta mi ale skočil do řeči. ,,Neni to tvoje vina zlato. Hydra je zlá organizace, do prkýnka. No to je jedno, zlato, maminka tě měla moc ráda a chce po mě, abych se o tebe postaral. Začneš chodit do školy. Už je říjen, byla jsi tam dva měsíce. Zmizela jsi v srpnu. Všichni jsme se o tebe báli." To nezamluví, vím že organizace, která mě změnila a zabila mou matku se jmenovala hydra. Táta mě pořádně objal.

Odešli jsme domů. Další dva dny jsem probrečela nad zmrzlinou. Nemohla jsem se vyrovnat se smrtí mé mámy. Táta mi domluvil psychologa. Došel k nám domů a nevím jak, ale zvládl mě utěšit a pak mi i dokázal že se máma má líp. Hlavně jsem si sama uvědomila, že smutkem nic nevyřeším musím se posunout dál. Za týden jsem měla nastoupit do školy. Sedim v pokoji a hypnotizuju pohledem učebnici. Musim se naučit zeměpis, ale fakt mě nebaví. Koukám na učebnicy, ale ta se zvedla a bouchla. Leknutím jsem spadla ze židle a to přilákalo pozornost mého táty. Objevil se u mě a zvedl mě ze země. ,,Co se stalo?" ,,Ta učebnice se zničehonic zvedla a bouchla." Táta mě pozoroval. Zase mi vybrovaly vlasy, ale hnedka to přestalo. ,,Asi máš jistý schopnosti. Svítily ti modře oči." Táta odešel. Zkoušela jsem železnou lžičku. Tu se mi zničit nepodařilo, ale provaz jo. Nevím jak se mi to daří. Když jsem to zkoušela potřetí, zase se mi to nepovedlo.

Bouchla jsem naštvaně do stolu. Zítra jdu do školy a nejen že nic neumím, ale taky umim nechat cokoliv co může hořet zničit. Táta jim ve škole byl v pátek říct, že mám horečky, abych nemusela do školy. Prý bych mohla všechny ohrozit a navíc by se mi smály a zavřely by mě. Podle táty nejsem zrůda, ale já si o sobě myslím že jsem. Vždy když se snažim využít mou moc, se mi rozsvítěj oči a vlasy mi taky modře zářej. Hydra, co mi to říká. Táta mi odmítá poskytnout informace. Vzala jsem kufřík a vypadla z něj flashka. Na tu jsem si stáhla soubor s názvem hydra. Flashku jsem zapojila do počítače a rozklikla složku s názvem hydra. Něco se začalo stahovat. Za pět minut se stáhl soubor. Četla jsem si v PDF, vše co S.H.I.E.L.D o hydře věděl. To oni mě unesly. Dali my schopnosti. Měla jsem se připojit do jejich armády, ale máma mě zachránila. Z oka mi vytekla neposlušná slza. Hnedka jsem jí utřela a četla dál. Nakonci bylo napsáno, že je to přísně tajné. Flashku jsem vytáhla z počítače a schovala za pásek k nožíkům co tam byly. Pak jsem odstranila složku z počítače. Do pokoje vtrhl táta. Dole se ozývaly tichý zvuky. Schovala jsem se do předem smluvené skrýše. Nic jsem odtamtať neviděla, ale slyšela jsem výstřely.