Z pohledu Eliz
Už půl hodiny po tom, co byla večerka stále ležím v posteli a nemohu usnout. Cítím tady ten plyn, ale nefunguje. Ležím v posteli a převaluji se. Nakonec mě pohltí spánek.

Ráno jsem se probrala. Byla jsem docela vyspalá. Šla jsem na snídani. Jason si sedl jinam. Pak jsme šli ven na zahradu. Jen jak jsme vyšli ven jsem zapískala jak malá a rozběhla jsem se na houpačku. Tam jsem se začala houpat a smála jsem se u toho. Jason si mě zadumaně prohlížel a pak se usmál a sedl si na lavičku. Abstinenční příznaky : blbnutí a neovládání se. Pak jsem musela na kolotoč a pak znova na houpačky. Jason se mi smál, ale tak, aby nepřilákal zbytečnou pozornost i když se snažit nemusel. Veškerou pozornost jsem dostávala já. Pak jsme šli na oběd. Jason zase seděl jinde. Snad u večeře, jinak si ho odchytím. Pak jsme šli spinkat! No vypadám sice nadšeně, ale těším se asi stejně jako malý hyperaktivní dítě. Takže nulově. Poslušně jsem si lehla do postýlky a zavřela oči. Vychovatelka odešla. Než byly tři hodiny, přemýšlela jsem nad tím, jak asi bude probíhat útěk, a co po tom. Já nic nevím.

Po třech hodinách přemýšlení nad ničím a děsné nudy pro nás přišla vychovatelka a odvedla nás do společné místnosti. Bylo tam v mísách nakrájený ovoce. Hnedka jsem si vzala kousek hrušky a sedla jsem si do křesla. Přisedl si Jason. ,,No konečně, bála jsem se že už nepřijdeš." Šeptala jsem, abych nepřilákala pozornost. ,,To bych ti nemohl udělat. Dneska se dostav na záchody, hned jak začnou do pokojů vpouštět uspávací plyn. Jen jak nás uspěj jdou na večeři, všichni. Máme proto čas zdrhnout. Jasný?" ,,Já už se tolik těším."

Večer jsme si lehly do postele a čekala jsem až přijde plyn. Byla jsem strašně nervózní. Už je tady. Potichu jsem vstala z postele. Šla jsem na záchod. Kamery mě snad neviděly. Na záchodech jsem srazila Jasona. Spadly jsme dovnitř. Usmál se na mě. Já na něj taky. Vstala jsem a on mě chytil za ruku. Rozběhly jsme se pryč. Běžely jsme ven. Už tam skoro jsme. Najednou mě někdo chytil za ruku a mrštil mě na zeď. Další skočil na Jasona. Odrazila jsem toho mého útočníka a skočila jsem na něj. Bouchla jsem mu dvakrát hlavou o zem a dostala jsem ho do bezvědomí. Postavila jsem se a koukla jsem na Jasona. A v tu chvíli mu zezadu útočník zarazil nůž do zad.

,,Jasone!" Padla jsem na kolena. Postavila jsem se. Naplnila mě zloba. Koukla jsem do skla, vypadala jsem jinak. Měla jsem bledší pleť a červený oči(obrázek). On neměl umřít. Všichni za to budou pykat! Z rukou mi vyšlehly červený šlahouny a procházely každým. Dokud všichni neumřely. Klekla jsem si k Jasonovi. ,,Neumírej, prosím, neumírej." ,,To-o je v po-pořád-dku, u-u-uteč." Vykašlal krev a umřel. Rozběhla jsem se pryč. Běžela jsem lesem. Zakopávala jsem o každou větvičku a hlídači mi byly v patách. Zakopla jsem o další větev a neudržela jsem se na nohou. Spadla jsem na zem. Dohnaly mě. Bez Jasona jsem byla, slabá, ale on by to tak nechtěl, nesmím se nechat chytit. musím být silná, už jen pro něj. Obklíčily mě. Namířily na mě zbraně. ,,Ruce za záda. Pomalu!" Dala jsem ruce na zem a sevřela v nich hlínu. Byla jsem naštvaná, vytočená, ale taky zlomená. Všechny to odhodilo. Celá zem pulzovala, stejně, jako jsem já psychicky kolísala na hraně. Slyšela jsem jejich bolestné výkřiky. Jen jsem ještě pevněji sevřela hlínu. Všechno utichlo. Začaly na mě do padat chladné kapky deště. Skoro jsem cítila jejich chlad. Byly tak chladné. Proč už taková nejsem? S myšlenkami u chladných kapek jsme vyčerpáním a zničená ze ztráty jediného kamaráda omdlela.

Z pohledu Jasona
Nevím jak se to povedlo, ale začínal jsem nabírat vědomí. Celá zem pulzovala. Eliz! Pamatuji si, že jsem chtěl s Eliz utéct a bodly mě do zad. Pak všichni popadaly k zemi. Eliz to hodně vzalo. Pak už si mě smrt odnesla. Tak proč tady stojím a žiju? Sáhl jsem si na záda a měl jsem tam jizvu. Rozběhl jsem se ven. ,,Eliz!" Kam mohla jít. Rozběhl jsem se do lesa, les ještě mírně vibroval. Běžel jsem lesem a pak jsem jí uviděl. Byla strašně bledá. Dešťové kapky na ní padaly stejně jako na mě. Došel jsem k ní. ,,Eliz." Zaklepal jsem s ní, ale nereagovala. Nahmatal jsem jí pulz. To je dobře. Žije. Vzal jsem jí do náruče a rozešel jsem se s ní lesem. Nevím jak dlouho jsem šel, ale padala na mě únava. Byl jsem zmoklý a zmrzlý až na kost, i dál. Narazil jsem na vesnici. Bylo to spíš město. Padal jsem únavou a zavíraly se mi oči. Za mnou se objevila zlatavá záře. Svítalo. Vyrazily jsme za tmy, ještě večer. Jak jsem tam stál zavřely se mi na chvíli oči. Málem jsem to nevyvážil. Otočil jsem se a pomalu jsem se rozešel s Eliz vesnicí.

Všude kolem se začali objevovat lidé. Koukal jsem kolem sebe. Došli až ke mě a udělaly kolem mě kruh. Chtěl jsem něco udělat, ale únava byla silnější. Pamatuji si jak ke mě běží a já zavírám oči a padám k zemi.

Z pohledu Eliz
Probrala jsem se na posteli. Okamžitě jsem si sedla. Byla jsem v malým útulným pokoji. Potichu jsem vstala. Kde to jsem? Někdo mě asi našel. Došla jsem ke dveřím. Někdo za nimi mluvil. ,,Ale nevíme kdo to je? A co budou dělat až se probudí." Otevřela jsem dveře. ,,Kdo jste." Začala jsem docela tvrdě, ale bála jsem se. ,,Uklidněte se, přinesl vás sem váš kamarád, bílí až stříbrný vlasy, kožená bunda..." Jason, ale to není možný. ,,Lžete! On je mrtvý! Zabili ho!" Křičela jsem na ní a pak jsem se v slzách rozběhla ven. Padla jsem doprostřed vydupaný cesty a začala jsem nekontrolovatelně brečet. Země pod mým dotykem začala vibrovat. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních. Země se rozvibrovala. Vlnila se. Nevím jak dlouho tam ležím, ale docházej mi slzy, ale bolest neodchází, strašně moc to bolí. Někdo se ke mě přibližuje. Cítím to. Kroky dvou lidí se zastavily nade mnou. Jen jak se dotkl mé ruky jsem se zvedla do sedu a zacouvala od nich dál. ,,Slečno, jste v pořádku?" Ještě jsem se posunula dál. Uhnula jsem pohledem. Pokusila jsem se vstát, ale spadla jsem na zem. Hnedka mi přispěchaly na pomoc. Já se ale postavila. ,,Nechte mě na pokoji!" Křikla jsem a napřaženou rukou jsem je odrazila dál. Chtěla jsem se rozběhnout do lesa, ale...

Z pohledu Jasona
Probral jsem se a slyšel jsem zezdola nějaký povyk. Matně si pamatuji co stalo a pak mi to došlo. Eliz si myslí, že jsem mrtvý a neovládá se. Řekl bych že je nebezpečná. Vyběhl jsem na chodbu. Byly tam dvě paní. Jen jak jsem rozrazil dveře couvly ke zdi. ,,Kde je?" Zněl jsem zoufale. ,,Leží na náměstí." Jen jak to řekla jsem se rozběhl ven. Eliz stála na nohou a srazila jednoho pána co jí chtěl pomoct k zemi. Odletěl o metr dál. Doběhl jsem k němu a pomohl jsem mu na nohy. Eliz se pravě rozbíhala. ,,Eliz! Stůj!" Natáhl jsem k ní ruku a chytil jí. Otočila se ke mě. ,,Ty tady nemůžeš být to nejde!"