Ráno jsem vstala a začínaly prázdniny. Dodělala jsem základku, konečně. A nyní o prázdninách je mi čersvě patnáct a jdu do S.H.I.E.L.Du na speciální výcvik. Máma pracuje u S.H.I.E.L.Du jako agentka a já mám absolvovat stejný výcvik jako ona, ale táta s tím nesouhlasí. Stejně tam jdu. Sbalila jsem si pár věcí a s mámou jsme vyrazily. Pořádně jsem se rozloučila s tátou a jely jsme. Cestou v autě mi máma vyprávěla, jak to tam chodilo. Doufala jsem že jí nezklamu a projdu. Zvládnu to. Když jsme dojely do základny, ujaly se mě dva agenti a odtrhly mě od mámy. Ta se nesnažila mě zachránit a nechala je ať mě odvlečou pryč. Dovedly mě do bílé místnosti a tam mě přivázaly k židli. Odešly a nechaly mě tam. Vzpomněla jsem si, jak mě máma učila.

Vzpomínka
Bylo mi deset let. Mámu táta přivázal k židli a máma mě začala poučovat. ,,Měj u sebe vždy ostrou věc, například nožík. Vždy si ho dávej za opasek, tak aby ho nikdo neviděl, ale mohla jsi ho kdykoliv bez povšimnutí vytáhnout." Jak to dořekla vytáhla nožík a pár tahy přeřízla provaz a rozmotala se. Vstala a poklepala na můj pásek. ,,Teť ty." Přivázala mě k židli. Vzala jsem svůj nožík, ale spadl mi na zem. Máma mi ho podala a ukázala mi jak správně přeříznout provazy. Už mají zase jiné výcvikové metody. Pak jsem to zkoušela sama. Dlouho se mi to nevedlo.
O dva roky později, stále vzpomínka.
Zase mě máma přivázala k židli. Vytáhla jsem nožík a pár ladnými tahy ho přeřízla. Vyskočila jsem ze židle, ale zakopla jsem o provaz a plácla jsem sebou o zem.

Zasmála jsem se vzpomínce. Vytáhla jsem nožík a byla jsem z provazů venku. Vymotala jsem nohy a rozběhla se ke dveřím. Vzala jsem pinetku a rozběhla se ke dveřím. V hlavě se mi vynořila další vzpomínka.
Vzpomínka
Máma se mnou stála u dveří do obýváku a zamkla dveře. Koukla jsem na ní a ona se usmála. ,,Zkus se dostat přes ty dveře." Chtěla jsem jí vzít klíče, ale ona je zvedla do vzduchu a záporně zakroutila hlavou. Stoupla jsem si před dveře. V hlavě mi to šrotovalo, jak se dostat na druhou stranu. Máma mi do ruky dala pinetku. Koukala jsem na ní jak na blázna a zakroutila hlavou. Ona mi vzala pinetku a strčila jí do zámku. Chvíli s ní kroutila a pak jí vytáhla a otevřela dveře. Dala mi jí do ruky a dveře znova zamkla. Zkusila jsem to. Bylo to docela lehký.

Vzala jsem pinetku a odemkla dveře. Za nimi stál agent v bojovým postoji.
Vzpomínka
Máma si stoupla naproti mě. ,,Určitě se někdy dostaneš do boje. Pak se musíš bránit a protivníka srazit k zemi. To si pamatuj. NIKDY SE NEVZDÁVEJ!" Jen jsem přikývla a máma mě začala učit základní obranné i útočné pozice.

Stoupla jsem si proti protivníkovy a on zaútočil pěstí mířenou do obličeje. Vyhnula jsem se a uhnula jsem do strany. On ale hnedka útočil. Přestala jsem myslet a používala jsem všechno co jsem se za tři roky od mé mámy naučila. Je jedna z nejlepších, doufám že jí neudělám ostudu. Po chvíli jsem ho srazila k zemi. On na mě ze země koukl s úsměvem a ve chvíli mé nepozornosti mi málem podrazil nohu.
Vzpomínka
Mámu jsem konečně dostala k zemi. Vím že se nesnažila úplně, ale i tak to byl pokrok. Za měsíc skončím devítku třídu a pojedu do S.H.I.E.L.Du na výcvik. Ztratila jsem pozornost a máma mě shodila ne zem. ,,Nikdy neztrácej pozornost. Musíš byt při boji vždy plně pozorná." Nikdy mi za to nenadávala. Byla trpělivá, ale zase na obranu, většinou ani nebylo za co nadávat. Byla jsem učenlivá a nadaná.

Vyhnula jsem se noze a jeho úsměv se rozšířil. Vstal, ale já byla pořád v pozoru. Kolem mě se objevily další dva a zaútočily. Srazily mě k zemi. Chtěli mě svázat, ale mrskala jsem sebou. Až se mi povedlo jednomu zasadit pěstí do nosu. Povolil a já se mu vysmekla, a skopla ho ze sebe, ale vrhly se na mě další dva. Jedem mě zalehl na zem a druhý mi chytil levou ruku. ,,Konec hry." Jen jak to dořekl mi do ruky zarazil injekci a vztříknul do mě její obsah. Bránila jsem se látce, která kolovala v mých žilách, ale po chvíli jsem upadla do spánku.

Když jsem se probrala, ležela jsem v tmavý místnosti na měkký posteli. Sedla jsem si. Když jsem si v hlavě přehrála včerejší den, z oka mi vytekla neposlušná slza. Praštila jsem vší silou do polštáře. ,,Sakra." Zašeptala jsem a začala jsem brečet. Nedala jsem to. Neprošla jsem testem. Nejen že nejdu na speciální výcvik, ale taky jsem mé mámě udělala ostudu. To je to nejhorší. Všichni si nyní budou šeptat, že její dcera je neschopná, jestli máma jen neměla štěstí, že jí vzaly. Moje slzy se valily jedna za druhou a já objímala polštář. Když jsem se uklidnila, do pokoje přišla máma a rozsvítila žárovku. Schovala jsem hlavu do polštáře. ,,Promiň." Máma se mi omluvila a zhasla světlo. Ví jak moc jsem na to háklivá. Sedla si na postel. ,,Co se děje?" Zvedla jsem hlavu. Koukla jsem se jí do očí. Viděla jsem v nich lásku vůči mě. Tu mateřskou. ,,N-nic." Odbyla jsem to, ale z oka mi vylítla slza a skutálela se mi po tváři. Máma jí zachytila ve vzduchu. Objala mě. ,,Co se děje. Vždyť si prošla testem, a dokonce si jedna z nejlepších. Prošla jsi třemi testy ze čtyř. Až u čtvrtého jsi spadla. Jsi jedna z nejlepších. První zkouška byla, jestli se dostaneš ven z místnosti, to se ti povedlo. Dokonce jsi byla jedna z nejrychlejších. Druhá zkouška byla boj s jedním agentem. To se ti taky povedlo. Třetí zkouška byla ta jak si ho dostala k zemi. Měl se tě pokusit shodit na zem. To byla pozornost. Ta nejprve nebyla, jako zkouška, jenže právě tam většina ztroskotá. Myslí si že ho srazí k zemi a je hotovo. Ty jsi prošla i tam. A pak přišel boj se třemi. To už jsi nemohla zvládnout. To už je konec. Píchli ti uspávací sérum. Jak říkám, jen jeden z dvaceti se přes čtvrtou zkoušku dostal. Ti co se dostanou přes čtvrtou zkoušku jsou nejlepší ale ber to tak že si lepší jak já. Já ztroskotala u pozornosti. Ten první mě dostal na zem. Právě si se úspěšně dostala přes první test a dala jsi ho úspěšně na devadesát procent. Nyní se prospi a zítra bude druhý test.
Než jsem šla spát, tak jsem si zašla do sprchy. Zalezla jsem do sprchy. Užívala jsem si pocit teplých kapek, které mi dopadaly na tělo. Vylezla jsem a vzala jsem si na sebe uniformu. Ulehla jsem do postele a hnedka jsem usnula.