Z pohledu Eliz
Probrala jsem se znova v bílí místnosti. Matně jsem si vzpoměla na včerejšek. Pořád mám na uších ty sluchátka. Sundala jsem si je a stoupla si na nohy. Ty mě ale nepodepřely a já skončila na zemi. Byla jsem trochu vykulená, ale ve chvíli kdy jsem dopadla na zem, začaly v pokoji křičet všemožné přístroje. Zakryla jsem si uši a nohy pokrčila k sobě. Z ruky mi zase sama vyjela kapačka. Byla jsem za to ráda. Do pokoje přiběhli dva doktoři. Hnedka vypnuly řinčící stroje. Zvedly mě a posadily mě na postel. Všimly si toho, že nemám ty píchátka v ruce. Nemám je ráda. Skoro z nich mám panickou hrůzu. ,,Eliz, ještě by jste neměla nikam chodit, potřebujete si odpočinout. Jste strašně zesláblá. Alespoň dva dny." ,,Tak jo." Souhlasila jsem a lehla jsem si. ,,Ale žádný věcičky zavedený pod kůži." ,,Ale ty by jste měla mít, nějak jste přišla o své schopnosti." ,,Co-cože?!" Byla jsem okamžitě v sedu. ,,Děláte si srandu!" Kolísal mi hlas. Už jsem si zvykla, nechci o ně přijít. ,,A co ostatní?" Snad alespoň oni ne. Je to to jediný, z čeho by jsem se mohla radovat. ,,Oni jsou všichni až na Jasona mrtvý, Jason jako jediný přežil. Je mi to líto." Srdce se mi rozbilo na milion kousíčků. Z očí mi začaly téct slzy. Zabořila jsem hlavu do polštáře. ,,Néé, vy lžete, určitě jsou v pořádku." Rozběhla jsem se pryč. Běžela jsem po chodbě. ,,Bethany, Arthure? Kdokoliv!" Někdo mě zezadu chytil a zabránil mi tak v útěku. Odvedl mě zpátky. Byl to Tony. Sedl si vedle mě na postel. Vzal mě do objetí. ,,Určitě to bude dobrý." Snažil se mě chlácholit, ale já vím že to dobrý nebude.                                                                                                                    Ani dva dny mi nepomohly, právě naopak. Na všechny jsem křičela že lžou a třikrát jsem se pokusila utéct. Zavřely mě. Zdi byly měkký a podlaha taky. Zhroutila jsem se na zem.

Z pohledu Jasona
Když jsem slyšel o Eliz a jejím problému, bylo už pozdě. Pět dní byla v blázinci. Ano, spal jsem dlouho. Skoro jsem přišel o schopnosti, ale začaly se mi vracet. Věřím že Eliz se vratí taky a pak můžeme být spolu. Ani se jí nedivím že zešílela. Začínám šílet taky. Proč mě opustila, i všichni ostatní. Netrvalo dlouho a skončil jsem v blázinci. Hnedka mě vedly do jídelny. Byla tam i Eliz. Seděla u stolu sama a dloubala se v jídle. Vzal jsem si svůj tác a došel jsem k jejímu stolu. ,,Ahoj." Zašeptal jsem jejím směrem. Ona se na mě vykuleně koukla. ,,Ty mě vidíš?" Koukala na mě s děsem v očích. Ona se asi doopravdy zbláznila. ,,Ne to byl vtip, ale měl si se vidět. Vypadal si jak kdyby tě opustila tvoje duše." Plácala se smíchy. Hlídači po ní koukaly. ,,Trošku se uklidni, koukaj sem hlídači. Přece nechceme přilákat pozornost." ,,Jj to fakt nechceš, víš co je ale divný, ale nikomu to neříkej. Mě se vracej schopnosti." ,,Věděl jsem to, mě se vracej taky. Můžeme spolu utéct a žít. Co ty nato, odsud nás nepustí. Máme ještě v ruce čip, ten by jsme si musely vyndat..." ,,A nebo ho vyvodit z funkce, jsem silnější a zvládla bych to. Kdy plánuješ zdrhnout?" ,,Zítra po večerce na záchodech, zvládneš se tam dostat?" ,,Měla bych. Ty už víš jak dál?" ,,Ještě něco vymyslím. Jdou k nám tak ššš."

Z pohledu Eliz
Vzal si do pusy své jídlo a já udělala to a to samé. Došli k nám. ,,Co jste si tady šuškaly?" Ujala jsem se slova. ,,Jen jsme se spřátelovaly, až se polepšíme, mohly by jsme spolu žít v chatce u lesa." Nasadila jsem zasněný výraz blázna. Oni si nade mnou pokroutily hlavou. Jason na mě vyjeveně koukal. Když se vzdálily, nechala jsem herectví. ,,Co na mě koukáš?" ,,Vážně? Chatka v lese?" ,,No, musela jsem je přesvědčit v tom že jsem silně labilní a neznám realitu. A povedlo se, už se těším." Hodila jsem po něm úsměv. Dala jsem tácek na pult a odešla jsem.

V pokoji jsem si sedla a snažila jsem se uvolnit svou moc. Byla jsem na pokoji sama. Sedla jsem si do tureckého sedu, narovnala jsem se a zhluboka jsem dýchala. Čas se zpomalil, slyšela jsem zpomaleně každý krok v budově, kapající kohoutky, bylo to úžasný. Otevřela jsem oči a stále jsem se držela ve stavu úplného uvolnění. Všechny předměty v místnosti byly ve vzduchu, až na mojí postel, na který jsem seděla. Pomalu jsem se stáhla. Byla jsem vykulená, takovou moc jsem neměla. Těšila jsem se na zítřek. Někdo mi zabouchal na dveře. ,,Večeře." ,,Už, to jsem byla v mém uvolněném stavu tak dlouho? Šest hodin. Letěla jsem dolů. Sedla jsem si ke stolu. Jason seděl jinde, aby jsme nepřilákaly pozornost. Najedla jsem se a šla jsem si vyčistit zuby. Chovaly se k nám jak k malým dětem. A uspávaly nás plynem. ,,Sakra." Potichu jsem zaklela, oni nás uspávají, když nás uspěj, nemůžeme utéct. Zítra na obědě se Jasona zeptám.

Z pohledu Jasona
U večeře jsem si nesedl vedle Eliz, abych nepřilákal pozornost. Jen by mě zajímalo,co jí to napadlo, zkoušet svou moc. Zářila, ale nevím jestli to někdo neprokoukl. Když si něco naštvaně zašeptala, zpozorněl jsem. Zkusil jsem se jí napojit do hlavy, zvládl jsem to, ale jen na chvíli. Uspávací plyn, to mě nenapadlo, i když jedna věc by tu byla, na mě ten plyn nefunguje, asi kvůli schopnostem, na ní asi tuhle noc nebude fungovat taky. Doufám. Po večeři jsem šel do pokoje a šel jsem spát. Už jsem se těšil na zítřek, snad se nám útěk zdaří.