,Ëarnile, pojď se převléct.' Zavolala jsem na svého bratra a zvedla sametově černou tuniku s vyšitými stříbrnými květy a lemováním ve stejné barvě.

,Kam půjdeme?' zeptal se rozespale.

,Maminka a tatínek budou mít pohřeb.'

,Ale já nechci aby měli pohřeb. Já je chci zpátky!' Ëarnil začínal popotahovat.

,Já vím, že ti chybí. Mně taky moc chybí ale teď s tím už nemůžeme nic dělat,' snažila jsem se ho utěšit. Potom jsem mu podala menší tuniku a šla se převléct do jeho pokoje. Jakmile jsme byli převlečení, šli jsme s Istoladem na kraj království kde se měl konat pohřeb. Ëarnil skoro celou dobu brečel. I já jsem ale plakala.

Na pohřbu byl i sám král se synem. Spousta elfů nám přála upřímnou soustrast ale já je skoro nevnímala a Ëarnil už vůbec ne. Nakonec za Ëarnilem přišli dva malí elfové s jiskřícíma očima a hnědými vlasy. Představili se jako Errion a Arion. Byla to dvojčata asi ve stejném věku jako Ëarnil. Errion byl kluk se zacuchanými vlasy a rošťáckým úsměvem a Arion byla jeho sestra se stejným úsměvem jen trochu víc učesaná. Za chvíli už spolu běhali a hráli na babu. Nějakou dobu jsem je s Istoladem pozorovali a já pak šla položit květiny na hrob svých rodičů. Pořád jsem měla před očima vzpomínku, jak můj otec padá ze sedla. Byl skvělý bojovník a nebylo fér, že ho zabili právě takovým způsobem. Jenže to skřety nezajímalo.

Povzdychla jsem si a utřela dvě malé slzy, které mi ukáply. Ëarnil, stejně jako otec a strýc, dnes hlídá hranice našeho království a už spoustu skřetů zabil ale pomstít se za to, že nám zabili oba rodiče přímo před očima snad ani nejde. Radši jsem se začala soustředit na hezké vzpomínky. Těch je naštěstí víc.

Vzala jsem si od něj šíp, natáhla, zamířila a vystřelila. Do terče jsem se trefila ale ne tam kam jsem chtěla. Šíp byl zabodnutý asi tři palce od středu.

,,Na to cos mi tvrdila tak střílíš dobře. Jen víc zpevni ruku a nespouštěj ji tak brzo dolů, může to ovlivnit dráhu šípů."

Tohle byla moc krásná vzpomínka. Začátek mého přátelství s naším princem. Byli jsme přátelé snad od druhého setkání a teď jsme se zasnoubili. Už jen pouhá zmínka o tom mi dokázala zlepšit náladu po celý den. Vešla jsem mezi domy. Musela jsem asi úplně zářit protože kdykoliv jsem někoho pozdravila, vševědoucně se usmáli. Museli si domyslet, proč jsem tak šťastná. Já si jich ale moc nevšímala a nechala se unést dalším proudem vzpomínek, protože jsem musela dojít až na druhý konec města.

,,Ahoj. Ty jsi Ëarnil?" Ëarnil vyvalil oči.

,,Ty znáš moje jméno?"

Otočil se na mě. ,,Elenno, ta paní zná moje jméno!"

,,Já vím, to je vpořádku." uklidnila jsem ho.

,,Ëarnile, my jsme se ještě neviděli ale já jsem tvoje teta a Lanieth je moje dcera a tvoje sestřenice." pokračovala teta a napila se vody kterou zároveň s jídlem přinesla kuchařka.

,,Díky Thenëo." Thenëa nad tím jen mávla rukou. Lanieth už si taky sedla a jedla chleba s medem. Za chvíli jsem snídani dostala i já.

Všichni jsme se najedli a pak jsme šli za strýcem, který jel rovnou domů aby vybalil a připravil dům.

,,Chyťte ji! Chyťte ji, je to zlodějka!" zakřičel někdo za rohem. Probrala jsem se a zmateně se rozhlížela. Nestává se často, že by nějaký elf kradl. Očividně ale existují výjimky.

Hned na to kolem mě proběhla mladá elfka a vběhla do stájí. Za ní vyběhl z domu elf a vyzýval ostatní, aby ji chytili a přitom hrozil pěstí. Ozval se klapot kopyt na dláždění. Nechtěla jsem se do toho nijak míchat. U brány je stráž, která dívku nejspíš zadrží. Ani jsem nechtěla vypadat zvědavě, jako ostatní, kteří se u brány seběhli. Jenže jsem tam stejně měla cestu.

Za chvilku se ozvalo zaklapání druhých kopyt. Přes hlavy zvědavců jsem zahlédla, že na koni sedí Legolas. Ve vteřině byl zase pryč.

pohled třetí osoby

Po cestě mezi hustými a starými stromy se od sídla hnali dva jezdci. Dívka a mladý muž. První se snažil koně přimět k co nejvyšší rychlosti, přesto ho druhý jezdec pomalu doháněl. Chvíli hnali koně bok po boku. Pak druhý jezdec vytrhl dívce otěže z rukou. Ale ona z koně seskočila do dřepu na zem. Postavila se a pokusila se utéct do lesa. Po prvním kroku se ale s výkřikem skácela na zem. Mladík zastavil oba koně hned po dívčině skoku. Seskočil na cestu pokrytou čerstvě spadaným listím a pomalu k ní došel. Chvíli na ní mluvil a pak natáhl ruku. Děvče jen klopilo oči do země. Potom vytáhla malý kožený váček a podala mu ho. Položil ji otázku na kterou odpověděla zavrtěním hlavou. Pomohl jí vstát a pak ji vysadil na jejího koně a sám nasedl. Pomalým krokem se vrátili k bráně ze které prve vyjeli. Tam už se mezitím shromáždil větší dav.

pohled Elenny

Viděla jsem jak oba vjeli zase do města zpátky a do stáje. Teď už se tu shromáždilo spousta elfů. Hlavně menší děti ale dospělí tu byli taky. Snažila jsem se davem prodrat pryč a pokračovat ve své cestě dál ale někdo mě chytil za ruku. Byl to Legolas.

,,Pomůžeš mi?" zeptal se mě.

Přikývla jsem.

,,Zkus jim vysvětlit, že tu není nic zajímavého k vidění a že si můžou jít zase po svých. Já s ní zatím zůstanu uvnitř."

Usmála jsem se na něj a šla rozpustit dav. Po chvíli přesvědčování se začali pomalu trousit zpátky. Došla jsem Legolasovi říct, že už jsou pryč. Zrovna pomáhal té elfce ze sedla.

,,Zvládneš to?" ptal se jí. Pokrčila rameny.

Přišla jsem k nim blíž.

,,Co se stalo?" položila jsem otázku.

,,Vyvrtlý kotník." zněla odpověď. ,,Sama asi nezvládne chodit. Potřebuju jít ještě za její rodinou. Pomohla bys jí prosím k otci? A počkejte na mne před vchodem do sídla."

,,Jasně."

,,Jsi nejlepší." řekl, dal mi pusu a odešel.

Dívka mi položila ruku kolem ramen a opřela se o mě. Dala jsem jí ruku na záda, kdyby potřebovala pomoct. Pomalu jsme se blížily k sídlu. Zprvu nás doprovázely zvědavé pohledy obyvatel města ale nakonec si nás přestali všímat. Když jsme procházely zahradami zeptala jsem se jí.

,,Jak sis ten kotník, prosím tě, vyvrtla?"

,,Byla jsem hloupá, seskočila jsem z koně v plné rychlosti a myslela, že uteču do lesa. Byla jsem zmatená a vystrašená a nepřemýšlela jsem."

,,Budu se muset podívat jestli sis ho nezlomila. To by bylo dost nepříjemné. Bolí to hodně?"

,,Dá se to vydržet ale chodit nemůžu," odpověděla a zkusmo s kotníkem zakroužila. Následně se zašklebila, protože i kdyby ten kotník byl jen naražený, dost by to bolelo.

,,To nebudeš moct ještě chvilku. Jinak, za králem s tebou asi nemůžu ale určitě tě pak přivedou na ošetřovnu."

Přišly jsme ke vchodu tak jsem jí pomohla opatrně si sednout do stínu pod stromy. Sedla jsem si za ní a ona řekla.

,,Děkuju za pomoc, mimochodem, jmenuju se Mindë."

,,Nemáš zač, já jsem Elenna."

Než přišel Legolas chvíli jsme si povídaly. Něco málo jsem se o Mindë dozvěděla ale spíš jsem mluvila já a ona jen poslouchala.

S Legolasem přišla nějaká elfka, nejspíš matka Mindë. Když přišli, zmlkla a začervenala se. Matka si k ní dřepla a chvíli na ní zklamaně koukala. Radši jsem se zvedla a šla trochu dál. Ještě jsem zaslechla jak Mindë zašeptala ,,Je mi to líto, mami." Pak už jsem nic neslyšela.