Právě jsem se vracela z lesa kde jsem sbírala bylinky. Přešla jsem most a pozdravila stráže. Došla jsem na ošetřovnu a bylinky roztřídila. Pak jsem zamířila domů přes královské zahrady. Potřebovala jsem něco vyřídit ve městě za zahradami, jenže jsem se zdržela v zahradách kde jsem dětem vyprávěla o svém dětství. Seděli jsme na lavičce u jezera a jedna malá holčička si mi sedla na klín.

,,Vyprávěj nám svůj příběh, Elenno," prosil jeden asi desetiletý kluk.

,,A co byste chtěli slyšet?" zeptala jsem se jich.

,,Všechno!" řekli jednohlasně.

,,A nebudete se bát?"

,,Né!"

,,Tak dobře," zasmála jsem se. ,,Tak si sedněte pohodlně, bude toho hodně. Budu vám vyprávět jak jsem se dostala do Temného hvozdu."

,,Když jsem byla malá, žila jsem s rodiči v Lórienu, má matka tam byla léčitelka, jako teď já, a otec byl strážník u hranic lesa. Mladší sestra mojí maminky se provdala do Temného hvozdu a od té doby se neviděli. Když byl Ëarnil dost velký na to, aby s námi jel takovou dálku, sbalili jsme vše potřebné a vydali na cestu.

Po několika dnech cesty podél toku Anduiny jsme na obzoru konečně zahlédli Temný hvozd. Těšili jsme se, že si konečně odpočineme po náročné cestě.

Jela jsem na koni s matkou a můj mladší bratr Ëarnil, jel s otcem. Oba moji rodiče hleděli k obzoru a nemohli se dočkat, až se uvidí se svými příbuznými. Zasáhla do toho však skupina skřetů, která nás zezadu zahlédla ale byla ještě daleko. Zkusili nás alespoň sestřelit šípy. Jeden z nich naneštěstí trefil otce do zad a zabil ho."

Ozvalo se několikeré zalapání po dechu.

,,Jak padal ze sedla, spadl i Ëarnil. Celé jsem to vyděšeně sledovala a zmohla jsem se jen na tiché ,Ada!'. Matka si toho všimla a okamžitě zastavila koně. Skupinka skřetů byla ještě daleko, a tak matka Ëarnilovi nakázala, aby se nehýbal a dělal, jako by byl mrtvý. Že ho skřeti snáz přehlédnou. Celý zamazaný od otcovy krve vystrašeně přikývl.

Já s matkou jsme se mezitím připravily k boji. Bylo mi jasné, že mne zabijí, ale hodlala jsem alespoň jednoho zranit a pomstít se jim, za to, že mi zabili tátu. Všechno se pak seběhlo hrozně rychle. Zabila jsem jednoho, než jsem spatřila svou matku zraněnou a skřeta, napřahujícího se, aby ji zabil. Sekla jsem ho tedy vší silou do zad. Ale jak padal, praštil mne do hlavy a matku také ještě stihl zranit. Svět se se mnou zatočil a pak mne pohltila tma.

Když jsem se probrala, matka ještě žila, ale byla smrtelně zraněná.

,Běžte do Temného hvozdu a najděte tam krále,' zašeptala. Asi mi toho chtěla říct víc, ale už to nezvládla. Zemřela mi v náručí. Dlouho jsem jen seděla a brečela. Kdyby mě neprobral Ëarnil asi bych tam seděla ještě hodně dlouho.

,Elenno, musíme do lesa. Mohli by se vrátit.' Buď mu matka také něco řekla, nebo to slyšel. Nebo měl strach a les mu připadal bezpečnější.

Sebrali jsme, co jsme unesli, hlavně jídlo a vodu, já jsem si také vzala maminčin váček s bylinkami, protože mne toho stihla už hodně naučit. Zvláštní bylo, že skřeti si nic nevzali. Jen mi zabili rodiče a odtáhli pryč. Nikdy jsem nepochopila, proč to udělali. Skřeti sice často zabíjejí jen tak pro zábavu, ale že by nechali jen tak ležet spoustu cenných věcí, to mi nešlo do hlavy.

Hrozně mě vytáčelo, že musím rodiče nechat takhle, ale Ëarnil mě nervózně zatahal za rukáv tuniky a chtěl se vydat za elfy do Temného hvozdu, asi mu úplně nedochazelo, že už své rodiče nikdy neuvidí. Zůstat jsme ale nemohli, skřeti se mohli kdykoliv vrátit a najít nás tu. Takže jsem se otočila a na roztřesených nohách a následovala Ëarnila do hlubin Temného hvozdu."

Dovyprávěla jsem kousek svého příběhu a podívala se na děti, které na mě zíraly, mnohé s otevřenou pusou. Chvíli bylo ticho a pak se ozvala dívenka zezadu.

,,A dál? Co bylo dál? Nestalo se vám cestou nic?"

Usmála jsem se na ni a vyprávěla dál.

--------------------------------------------------------------

Tak po dlouhé době jsem se konečně dokopalo k psaní. Musela jsem příběh upravit protože mě nedošlo, že nemůžu popisovat každou kapitolu jeden nebo dva dny od jejích čtrnácti let. Jo já vím, jsem blbá.