Klaus mě dovedl do nějakého podle vzhledu malířského ateliéru. " To jsi maloval ty?" Zeptala jsem se. " Ano maloval nevypadám snad na to?!" " No upřímně ne. Vypadáš jako typ člověka co ze sebe pocity vymlátí a ne že z nich vytvoří umělecká díla." Nechtěla jsem si to přiznat ale ty obrazy byly krásné. Některé byly plné hněvu jiné zase štěstí a síly.

" Líbí se ti?" Zeptal se mě. Vypadal jako, že mu na mém názoru záleží. " Vážně chceš názor někoho kdo tomu absolutně nerozumí?!" Zavtipkovala jsem. " Proč ne." " Tak v tom případě se mi líbí. Jsou nádherné." " Od někoho kdo mě před chvílí bodl přímo do zad to budu brát jako kompliment." Usmál se. " Hele já byla naštvaná a tys mi stál v cestě a navíc jsem se už omluvila. Ty někoho bodáš pořád nebo mu lámeš vaz a já snad nemůžu?!" Znovu se usmál. Když se smál vypadal mile. Ne jako někdo koho nenávidí skoro úplně všichni co znám. Ne jako vrah. 

Šel k nějakému stojanu a něco tam hledal. Já si mezitím prohlížela všechny ty obrazy. Nikdo by neřekl, že jsou všechny od jednoho člověka. Zastavila jsem se u jednoho obrazu. Byl tmavý. Někdo by řekl depresivní, ale na mě působil jinak. Jakoby z něj čišela síla a odhodlanost. Většinu toho obrazu tvořila síla, ale jedna jeho část mi spíš připomínala skrytý strach. Jakoby ten obraz nechtěl vědět co skutečně cítí. Za chvíli se vrátil a nesl něco za zády. Držel to tak abych to neviděla. Najednou po mně hodil něco co jako vypadalo jako kord. A překvapení byl to kord. Nechápavě jsem na něj koukala. " Řekl jsem si, že když se tady nudíš tak, že bych tě mohl něco naučit. A taky vím že máš ráda když máš po ruce zbraň." Můj výraz se neměnil. Pořád jsem koukala stylem " co to k sakru je".  " A uvědomuješ si, že když mám v ruce cokoliv ostrého jsem schopná někoho zranit i když nechci, i sebe.?!" " Já to risknu."

Ahoj doufám, že se vám moje tvorba líbí. Prosím zanechte mi nějaký komentář abych věděla co zlepšit nebo o čem byste chtěli nějaký ten příběh. AknelD.