Z Klausova pohledu.

Andrel byla mocná čarodějka. Normální kouzlo kdy čarodějka způsobí upírovi neuvěřitelnou bolest hlavy. To u ní bylo mnohem horší. Jakoby vás neustále někdo střílel do hlavy. Každý výstřel je silnější a silnější. Dokud nezačnete omdlévat bolestí. 

Z Elenina pohledu.

Ten křik byl hrozný. Byl zoufalý a bezmocný. Museli jsme mu pomoct. Rozhodli jsme se jít za křikem. Došli jsme do skoro prázdné místnosti. Uprostřed byl Klaus. Byl připoutaný řetězy, které visely ze stropu. Byl celý od krve. A tentokrát od své vlastní. Jen tam tak visel. Nic nevnímal. Skoro si nás ani nevšiml. Podíval se na mě. " Eleno." Řekl a já se k němu rozeběhla. Bylo mi ho líto. Elijah mi s ním pomohl. Daleko jsme se ale nedostali. Do pokoje přišla Andrel. " Ale, ale, ale. Copak to tu máme. Dvojnici a původního upíra jak pomáhají původnímu hybridovi. To si člověk nevymyslí."

Andrel byla velmi mocná jedním pohledem nás všechny poslala k zemi. " Upozorňuji vás abyste si se mnou nehráli. Vás dva sice zabít nemůžu ale vaši přítelkyni ano." Podívala se na mě. Najednou mě odhodila ke stěně. Naštvala jsem se a rozeběhla jsem se k ní. Něco si mumlala a to je to poslední co si pamatuju. Asi mě nějak omráčila, protože jsem se probrala až večer. Venku už byla tma. Ležela jsem na podlaze. Snažila jsem se rozkoukat. Na druhé straně místnosti jsem viděla Elijahe  a Klause jak se svíjí bolestí. Pokusila jsem se neslyšně zvednout. Čarodějka si mě všimla a ihned mě zastavila. Ta bolest tu byla znovu. Tentokrát mi k té bolesti přidala ještě řezné rány. Ne jako od nože. Spíš jakoby se vás někdo snažil říznout něčím tupým. Neustále mi třeštila hlava a ještě ke všemu mi z ní tekla krev. Sála jsem si na ránu. Hojila se pomalu. Přestala si mě všímat a opět se vrátila k těm dvěma. Soustředila se na ně a tak jsem využila situace a chytla jsem ji pod krkem. Jedním rychlým pohybem jsem ji přitlačila ke zdi. Něco si mumlala a já začala krvácet. Všechno mě neuvěřitelně bolelo, ale nemohla jsem dopustit aby jim dál ubližovala. A Ano vím že nemůžou umřít, ale i tak. Ten pohled na ně mě mučil víc než ta bolest. 

" Proč to děláš? Proč je chráníš? Jsou to monstra a ty to víš." Musela jsem jí hned odpovědět. " Oni by mě taky ochránili. A jestli oni jsou monstra co jsi potom ty? To ty jsi monstrum." Dořekla jsem podívala se na ni ještě jednou a jedním pohybem ruky jsem jí zlomila vaz. 

Rozeběhla jsem se k Elijahovi a Klausovi. " Čím to je, že vás musí pořád někdo zachraňovat?" Podívala jsem se na ně a věnovala jim šibalský úsměv. Oba mi úsměv opětovali. Pomohla jsem jim vstát a dovedla jsem je domů. Klaus se mnou ještě chtěl mluvit a tak jsem šla za ním. " Proč jsi mě chtěla zachránit? Potom co všechno jsem ti vzal?" " Já ani nevím možná proto, že vím že ty i Elijah byste pro mě udělali totéž. Beru vás jako rodinu. Přesto, že mě občas štveš nikdy bych tě nenechala na holičkách." Odešla jsem a cestou jsem se stavila za Elijahem. Byl v posteli ale nespal. Pozoroval mě. Lehla jsem si vedle něj a poslouchala jeho dech. Pořád jsem na sobě měla oblečení od krve ale bylo mi to jedno. " Děkuji ti, že jsi pomohla mému bratrovi." " Nemáš zač. On není zlý jen nevidí to dobré." " To, že jsme pro tebe něco jako rodina jsi myslela vážně?" " Každý koho mám ráda je moje rodina." " Já tě mám rád a hodně." Řekl mi Elijah. " Já tebe ne, Já tě miluju." Otočila jsem se k němu a políbila ho. Nevím jak ale asi jsem tam usnula protože ráno jsem se probudila hned vedle něj.