Asi vás zajímá, co se stalo potom. Samozřejmě jsme přečkali v jeskyni noc a ráno se vydali na cestu domů.
Co by se tak mohlo stát za měsíc nepřítomnosti? No, hodně věcí.
V první řadě, když jsme dojeli zpátky do vesnice a šli vrátit koně - stáje byly prázdné. Obešli jsme je ze všech stran, ale po řediteli jako by se slehla zem.
Když vtom si Sara všimla papírku přilepeného na jeden z boxů.

Pokud to čtete vy tři, tak vám chci vše vysvětlit. Musel jsem naléhavě odjet kvůli určitým událostem. Neřeknu vám, kde jsem, ale vězte, že jsem daleko od vás. Asi se ptáte, co s koňmi. Prosím vás, nechte si je. Neutraťte je. Můžete je ustájit tady. Stáj je stále napsaná na mě a je celá zaplacená, nemusíte si dělat starosti se splátkami. Opravdu bych nechtěl, aby kvůli své opuštěnosti propadla státu. V boxu za papírem je svazek klíčů a potvrzení, že vlastníte část stáje. Pokud by ale byl problém se o koně starat, můžete mě kontaktovat na číslo 735 781 502. Nebo je propustit do přírody. A proč vám je vlastně nechávám? Protože vím, že jste určitě citlivé bytosti, které se o ně dobře postarají. A o nic nepřicházím, ty koně jsem dostal od kamaráda, který je ukradl, takže jsou vlastně zdarma.
Věřím, že se rozhodnete správně.
P.S.: Je to jen mezi váma dvěma, protože ta holka s tmavýma vlasama bude určitě chtít stáj nechat. Viděl jsem její pohled na Meralla.

Všichni jsme byli absolutně ztuhlí.
"Shit" řekla Taeris.
"Shit" řekla Sara.
"Shit" řekla Amy.
"Shit" dodal jsem já.
Potom se Taeris zasmála a začala okolo nás poskakovat v jakémsi tanci.
"

Budeme chovat koně! Budeme chovat koně!" skandovala.
"Nebudeme" uzemnil jsem ji já.
"A to jako proč?" zeptaly se všechny tři naráz a vražedně se na mě podívaly. Pohled Taeris byl o trochu víc vražednější než pohled zbylých dvou dívek.
"Fajn fajn fajn, žádný boje. Stay calm, jasný?" podívala se Amelie na Taeris.
Byl jsem jí za to opravdu vděčný, neboť se na mě Taeris přestala upřeně dívat.
"Budeme hlasovat" dodala Amy.
"Ano" zvedla ruku Sara.
"Ano" zvedla ruku Amy.
"ANO!" zakřičela na celou stáj Taeris.
"Fajn, tohle bylo za dva" zasmála se Amelie. "Přehlasováno."
"A koho jste přehlasovaly? Já totiž říkám ANO!" Zakřičel jsem to na celou stáj, ještě hlasitěji, než Taeris.
Když to zaslechla, pověsila se mi kolem krku. "Děkuju" vydechla. Tekly jí slzy.
Možná, že pravé sny se někdy dějí.
Možná, že tohle byl náš osud.
Možná, že tohle bylo něco jako naše životní poslání.
Možná, že jsme se měli potkat.
My čtyři.
Prožít to, co jsme prožili.

A jestli to byl osud, měli jsme na něj sakra štěstí.