Vzbudilo mě ostré světlo. Rozhlédl jsem se a záhy jsem zjistil, že se nacházím v nějaké jeskyni. A ležel jsem na něčem měkkém. Asi na hlíně nebo písku.
"Kelione, ty žiješ? Už jsme tě chtěli pohřbít a zasypat tím pískem" uvítala mě Taeris.
"Ty bys mě tak zakopala, zlato" řekl jsem, postavil se a věnoval jí letmý polibek na čelo.
"Kelly!" vykřikla Sara a vrhla se mi okolo krku. Objetí jsem opětoval.
"Co, taky sis myslela, že jsem mrtvej?" zeptal jsem se s pobavením v hlase.
"No to ne. Já jediná si myslela, že žiješ. Holky tě zakopávaly, já tě vyhrabovala" řekla trochu smutněji.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co řekla.
"Holky?" svraštil jsem čelo.
"Jo, slyšíš dobře. A hádej co! Amy nám zachránila koně! Jinak by utekli.." řekla Sara a už mě k nim s Taeris táhla.
"Amy? To je, hm, to je ta Amelie, ne?" zeptal jsem se.
Taeris jen kývla.
Vyšli jsme ven z jeskyně, a opravdu. Byli tu všichni naši koně, ještě spolu s jedním ryzákem.
A stála tam ona.
"Um.. Ahoj?" řekl jsem směrem k ní.
"Ahoj" odpověděla Amelie. "Jsem -" začala, ale já ji přerušil.
"Vím, kdo jsi, Amelie. Vždyť to kvůli tobě jsme podnikli tuto vražednou cestu" zasmál jsem se, doufajíc, že ji to nijak nevyděsí ani si nebude říkat, že jsem sem jet nechtěl.
Taky se zasmála. "To mi došlo, že jste sem asi nejeli kvůli tomu, abyste si nasbírali borůvky."
"Borůvky? Borůvky!" vykřikla nadšeně Taeris a začala se rozhlížet, zda nějaké nenajde. Potom se s ještě větším nadšením vrhla k jednomu borůvčí a začala jíst ony modré plody.
Já jen s pobavením sledoval, jak se raduje z takové maličkosti.