Pokračovali jsme stezkou, která neměla konce. Sice už byla podstatně širší, ale pořád tu bylo riziko, že se na nás sesype skála, která nás obepínala.
Ozvalo se dunění. A ještě jedno. A další. Pořád čím dál blíž.
"Proč mám takový pocit, že se to na nás sesype?" zeptala se skepticky Sara.
"To jsou kecy, je to pevné" odporoval jsem, ale jistý jsem si nebyl. I tak jsme ale všichni zrychlili.
A potom - v dálce za námi se utrhl kus skály. Cítili jsme to. Otřásla se zem.
"Oukej, tohle není dobrý. Rychleji!" zavelel jsem.
Na koních jsme se kus posunuli, ale potom se ulička zase zúžila. Museli jsme slézt. Já šel poslední.
Když už jsme si oddechli, kus skály nad námi se utrhl, zasekl se mezi masami kamenu a na nás se sesypaly kamínky. Nikdo nestihl zareagovat.
Viděl jsem jen Dalley, která mě v návalu paniky přeskočila a utíkala dopředu.