"Takže.. To už víš?" zeptal jsem se opatrně.
"Ano" odpověděla.
"A jaký máš na to názor?" zeptám se zase.
Uběhl už skoro týden od té události. A za tu dobu jsem se víc spřátelil s Taeris. Sara často chodila na procházky, aby nás nechala o samotě a my si mohli nerušeně povídat.
"Že Vzduch a Oheň se vzájemně neruší, takže by klidně mohli být spolu" usměje se tím tajemným, nádherným úsměvem, který tak miluji, a přesto tak nesnáším, protože nevím, co se za ním skrývá.
Jemně mě políbí na tvář, podívá se na mě a nakonec i na pusu.
A odejde.
Někam do lesa, zase, jako vždy.
Aby mohla v tichosti přemýšlet a probrat události tohoto dne.
A zase, jako vždy, ji zasněně sleduji a přemýšlím o ní.
O jejím ladném stylu chůze, o jejích tmavě hnědých vlasech, oříškových očích, o tom proklatě krásném úsměvu, o jiskře v jejích očích i o tom, jak se ke mě chová. Nebo ke zvířatům. Neustále chodí ke krmelci hladit si srnky. Je tak dobrosrdečná.
Mám ji rád.