Nevěděl jsem, kde jsem. Ani kolik je hodin, co je za den, kolik času uběhlo od doby, co jsem ztratil vědomí.
Jediné, co jsem věděl bylo to, že vedle mě nikdo není.
Kam všichni šli?
S bolestí hlavy a rukou přitisknutou na čelo jsem vstal a vydal se směrem k chatě. Doufal jsem, že tam je najdu.
A taky že ano. Sara se právě o něčem bavila s Taeris, která vypadala trochu překvapeně.
"... Líbíš. Přesně tohle mi řekl. Pozor, už jde" zaslechl jsem Saru.
Obě se ke mě otočily a zářivě se usmály.
"Tak co? Jak to dopadlo?" zeptal jsem se plný naděje.
"Zabil jsi ho, ale.. Šla jsem za vámi, ale oba jste ztratili vědomí, tak jsem se vrátila k tomu chlapovi, kdyby něco. A jeho tělo tam už nebylo. Ani nikde v okolí. Přitom je jasné, že byl mrtvý, to vím" pokrčila Sara rameny.
Tázavě jsem se na ni podíval, zda Taeris slyšela má slova. Sara přikývla.
"Víte, mám kamarádku. Amelii. A první dny, co nás ten muž sledoval, utekla, protože on by ji jinak zabil. Teď nevím, kde je, ale vím, jakým směrem se vydala. Možná je už mrtvá. Ale chtěla bych ji najít" podívala se smutně. Bylo jasné, že byly dobré kamarádky.
"Dobře. Ale nejdřív si odpočineme. Stále mě bolí hlava" zasmál jsem se lehce.
Obě dívky kývly na souhlas.