Čekal jsem u svého auta na Saru. Ona si ještě balila poslední věci.
Potom už někdo odemykal dveře. Rychle jsem k nim došel, aby jsem jí pomohl s kufrem.
"Ach ty holky. Musí mít tolik věcí" ušklíbl jsem se.
"Nestěžuj si, jo?" odpověděla Sara na oko naštvaně a přísně, já však věděl, že se usmívá.
Když jsme oba nasedli do mého šedého Škoda Kodiaqa, kterého jsem dostal k narozeninám na jaře, zeptala se: "A kam vlastně jedeme, Kelione?"
"No, mám jednu příbuznou v místě, kde byla naposled spatřena. Snad nám tam někdo pořadí" odpověděl jsem nejistě.
Sara tedy přikývla a já nastartoval auto.
Celá cesta probíhala v tichosti, jen rádio hrálo.
Přišlo mi, jako by ty písně odpovídaly přesně cestě, po které jsme jeli.
Třeba když jsme v rychlosti projížděli polní cestou a kolem nás se vířil prach z cesty, hrálo The Ocean od Mike Perry. Sara začala zpívat a já se k ní přidal.
Jako bychom zapomněli na to, co nás pravděpodobně čeká.