"Kelione, Kelione! Jsi tam ještě?" zakřičí mi někdo do ucha.
Ehm, počkat. Jsem v pokoji sám. Pohnu trochu hlavou a vidím mobil.
Volající: Sara.
Čas volání: 1 minuta 37 sekund.
Chvíli jsem sledoval, jak nabíhají minuty hovoru, a potom jsem se ozval.
"Saro? Jsi to ty?" zeptám se opatrně.
"Ne, tady Taeris. Vždyť jsi mě pozdravil 'ahoj Saro', a já odpověděla 'jo, to jsem já, Kelione'. Netrpíš nějakou ztrátou krátkodobé paměti?" zeptala se netrpělivě.
"Nepamatuju si, že bych tě zdravil. Nebo že bych ti volal" řeknu nechápavě.
"Hm, super. Krizi středního věku hádám ještě nemáš" zavtipkuje, v jejím hlase ale slyším strach.
"To fakt ne. Víš co se mi zdálo? Byl jsem na takovým palouku, a -" začnu, ale Sara mě vyruší.
"A byli tam mrtví černí ptáci a krvavý potok, že? To se mi zdálo taky. A nejdřív před tím vším jsem byla v lese a šly po mě nějaký hlasy" řekne zaujatě. A vyděšeně.
"Takže.. Se to zdálo i tobě? Musíme si promluvit. Je to divný. Nejdřív se trochu upravím a potom přijdu k tobě. Probereme to" prohlásím.
Když Sara souhlasí, položím hovor a jdu se připravit.