Šel jsem lesem. Věděl jsem, že ji najdu.
Byla blízko.
Chtěl jsem ji konečně vidět, mrzelo by mě, kdybych tu bloudil zbytečně.
Najednou jsem uslyšel křik. Bylo to jako slyšet umírat raněnou laň.
Ten křik mi trhal srdce.
Vydal jsem se k němu. Nejdřív opatrně, ale potom jsem zrychloval.
Najednou se ozvalo i něco z druhé strany.
Tohle znělo ještě naléhavěji. Byl jsem ale blíž k tomu prvnímu než k druhému.
Znovu se ozval výkřik. Vycházelo to že směru, na který jsem mířil.
Obě strany se začaly překřikovat.
Začaly mě pálit spánky. Hlava mi mohla vybuchnout.
Snažil jsem se utéct. Běžel jsem kolmo od obou hlasů.
Zdálo se mi, že běžím na místě. Les se nerozestupoval, spíš mě zatahoval víc do sebe. Neměl jsem sem jít sám. Sara říkala, že půjde se mnou. Jenže pán machýrek si myslí, že celou věc vybaví sám. A teď tohle.
Hlasy se blížily. Už to nebylo jen zvířecí naříkání, měnilo se to v lidské nářky a výhružky.
Neutečeš.
Neschováš se.
Nemáš kam.
Hlas mě pronásledoval.
V běhu jsem se otočil. Nikdo za mnou však nebyl.
A najednou jsem ztratil rovnováhu.
Spadl jsem na obličej, na který se mi okamžitě přilepilo mokré listí.
Jakmile jsem se postavil a oklepal si hlínu z kalhot, došlo mi to.
Najednou bylo úplné ticho. Dokonce ani listy nešuměly. Nic.
A když jsem se opatrně otočil, poslední, co jsem dokázal vidět, byl stín, jenž se na mě znenadání vrhl.

A pak už nebylo nic..