Šel jsem kolem toho paneláku.
Kolem toho, ve kterém žila.
A zase jsem si na ni vzpomněl.
Na Taeris.
Sevřelo se mi srdce, jako vždy, když jsem na ni myslel.
Chyběla mi.
Litoval jsem toho. Že jsem za ní nešel, neřekl jí, co k ní cítím.
Choval jsem se jako kretén. Nedostupně, jako bych byl něco víc.
Teď jsem toho litoval.
Po záležitosti s Marcusem jsem se začal hodně bavit se Sarou.
Vždy, když jsme se navštívili a já si potřeboval vylít srdce, objala mě a naslouchala.
Já se jako koťátko schoulil do jejího svetru a plakal. Ano, plakal jsem, ačkoli jsem kluk. Nejvtipnější bylo, že Oheň byl něco jako ukázka silné osobnosti. Moc se to na mě nehodilo.
Nikdy jsme se Sarou nebyli nic víc než nejlepší kamarádi. Měli jsme na to dohodu.
Sara by se mnou ale nechodila, vždyť věděla, že miluju Taeris.
Mé srdce patřilo jen jí.
Doufal jsem, že jí ho někdy budu moct dát.