jak v dálce vyjí zvony

které odebírají tvou niť

a pak z ní pletou nešikovný

vzduchy unavených zřítelnic

kdo se dneska bojí

kdo je na řadě

volám tě k ránu šeptem

schovaný pod tlustou peřinou

a za okny pískaj vlny

jak se prodírají do lidských duší

a tvoří strachy

paranoie

nenávist ku blikajícímu světlu

které pohlcuje, ale neumí chytnout temnotu

pot stéká po tvářích

opřené o bílé zdi

pomalujeme je svým dechem

až po nás nezbude nic

viry prázdných sídlišť

znečištěné trafikami

vlastněné lidmi, kteří si koupí sadu cigaret

a pak po tobě koukají

mlčí