léto ovívá tvé tváře
 
a ty stále sedíš jen s tím málem

co zbylo s námi

a se vším tím, co lámem

pro dnešek nebo pro podzim

než přežijeme to, že nás hlídá slunce

budeme plout na hladině

a třást se zimou

sfoukáváš si svíčky ve tvůj den

v televizi zase dávají jen zrnění

neslyšíš ty známé hlasy

jen pouhé nápovědy darovány ozvěnou

když křičíš a mneš si rány

schovaný pod krajinou

na dně cizí vany

 
 
bojím se, že až

vyběhneme ven

nebudem se znát

a z krků se stanou oběti

které lze omotat

a pod rozkvetlou jabloní

v břiše

klaustrofobických paranoií

zůstaneme tiše

hlásat fejetony

o klidu lidské duše

 
 
chyť se mě

končí léto

poslední možnost zkusit si solárium

a říkat si vzpomínky

než se rozpadnou jako dvě povídky

a rozloží se do

do slov

n

e

  na

       le             ze

ný                            ch

n á m i

     spolčených