pojď

vezmi děti do lesa

do neprobádaných koutů betonové džungle

v rámci zachování duševního klidu

jít zkoumat jejich ústa

jak požírají malé výhonky

osobního rozkvětu zla

obejmi mě

odnes od tmy

jen našeptávej, že se všechno nakonec zlomí

přesvědč mě o tom, že jsem blázen

až ti řeknu, že se blíží konec

v ulicích

cizího dechu

mě pozoruj pouze z druhé strany

a neboj se

že by nepřišel čas

se rozběhnout a srazit

v branách

neutrálního území

v kapitolách osobního šoku

se už nepíše o rozsvícených světech

zůstaly jen popraskané stěny

s pouhými světýlky

které necítí začátky a konce

a na konci toho všeho

té zkázy v odrazu našich očí

až nás opustí i ruce Boží

si budu

pro sebe a pro tebe šeptat

že možná vše pomine

a budeme začátek