v horizontu vyhaslých čar

odešli už poslední hosté

ze zvyku, ze strachu

lámu si svou diagnózu

pro půlnoc

tepu krví

hniju dechem

v poledne popíjím se svým strachem

a rozpadám se v jeho monologu

víno mi ukazuje pravdu

když mi ve vodopádech kape na duši

v zářícím městě

krystalizuje se sláva

v ohni plápolá naděje

na to, že někdy zase přijdu k sobě

že budu u zrodu měsíce

pod úhlem

našich snů

jež jsme obrátili naruby

pochodujem jako jeden

muž, co zboural hrany

a nyní na jedné stojí

v rámusu

obalený stěnou

vrytý mezi citáty

ponechán napospas

epilogu na začátku