Představte si díru. Prostě jen díru. Zanedbanou. Tmavou. Opuštěnou... ne, vlastně ne. Kdyby byla opuštěná, neměli bychom příběh. Zkusme to jinak. Představte si místnost a v ní jednoho nájemníka, muže ozářeného mdlým světlem televizní obrazovky. Otupující světlo je jen doplňkem ke stejně otupujícímu programu: výsledkům loterie.

„A Eurojackpot," ozval se dlouho očekávaný hlas slečny z televize, „v hodnotě 225 milionů si odnáší šťastlivec s čísly: dvacet dva," dramatická pauza, „šest, tři a jedna!"

Vše najednou ztichlo. Ptáci přestali zpívat, krysy pod gaučem přestaly hlodat. A v Mirkovi by se člověk krve nedořezal. Pomalu, jako lenochod, otvíral pusu, až z něj nakonec vylezl jen ostrý výkřik: „Anooooo!"

Mirek by nikdy nečekal, že se na něj může usmát štěstí. Manželka mu utekla s jeho nejlepším přítelem. Nedávno přišel o práci, kterou měl sice rád jako svou ženu (tedy ani co by se za nehet vešlo), ale výplata mu zkrátka chyběla. Neměl nic, jen rozpadlé něco. Rozpadlý život, rozpadlý byt, rozpadlé sny. Najednou se mu už pokoj nezdál tak šedý. Onen malý žlutý papírek, který svíral v ruce, mohl otočit celý jeho život naruby. Přišel si jako Karlík, kterému se pod čokoládou zjevila zlatá propustka do ráje. Jediné, co stálo mezi ním a pohádkovou výhrou, bylo odevzdání lístku. Urychleně sebral z hromady hadrů něco, co se vzdáleně podobalo bundě a vyběhl ven, když v tom ho někdo rázně zastavil.

„Hej!" křikl na něj známý hlas. Byl to Tomáš, jeho „dobrý" soused, kterému nikdo neřekl jinak než pan Debil.

„Ano?!" Mirkovi ztuhnul úsměv na tváři. Doufal, že Tomáš nezaslechl jeho nadšené jásání. Bydlel v pokoji dvacet dva, což bylo přímo naproti Mirkovi.

„Nezapomněls doufám, že mi dlužíš peníze, že ne?" začal zvolna a jeho kroky se pomalu blížily k Mirkovy.

„Jak bych na tebe mohl zapomenout," snažil se nenuceně zasmát. „Co tě nemá, myslím na to den co den. Fakt. Nekecám."

Ve skutečnosti však myslel jen na to, jak panu Debilovi prožene hlavou kulku. A pak zdrhne na Havaj, kde bude až do konce svých dní dovádět s prsatýma ženskýma oblečenýma jen do těch kytičkovejch věnců.

„Fajn, tak je hodnej," řekl Tomáš a poplácal ho po čele jako nějaké štěně. „Ale jestli mi budeš chtít někdy podobně zdrhnout," znenadání se jeho ruka vymrštila a uhodila Mirka do čelisti tak tvrdě, až vylétl do vzduchu a dopadl na zem o metr dál, „tak nebudu tak hodný jako teď." Uštědřil mu ještě kopanec do břicha a při své cestě mu také „omylem" šlápl na ruku. I člověk o pár pater výš mohl zaslechnout, jak se jeho kůstky rozpadaly na prach.

Cítil, jak se mu do pusy dostávala pachuť krve. Hutná, teplá, železitá příchuť nutící k dávení. Sáhl do vnitřní strany bundy. Oddechl si. Výherní lístek tam stále byl. Stejně jako zbytek jeho žeber, která si však po několika uštědřených kopancích zahrála škatulata hýbejte se. Odplivl si a na chodbě tak přibyl další flek od krve, na který se však brzy zapomene. Stejně jako na ty předchozí. Mirek se odbelhal k východu. Teď už bude vše jen dobré, sliboval si, po dnešku mě tu už nikdo neuvidí.

Na své cestě narážel na různé noční podniky a bary. Hodiny na blízké věži pomalu odbíjely šestou, když se Mirek rozhodl pokochat se jedním z nich. Zářivé neony rámovaly zdi nablýskané budovy. Před dveřmi se kupila stovka lidí a on se skrz ně snažil protlačit. Chtěl jen zahlédnout tu krásu skrývající se za stylovými dveřmi. Vědět, co ho čeká, až bude nechutně bohatý. Dát si menší ochutnávku. Mohl být tak v polovině své cesty, když zničehonic prořízl vzduch vřískavý hlas nějaké ženské: „Hoříííí!"

Poslední, co si pamatoval byla vlna lidí, kteří se přes něj snažili dostat do bezpečí. Ležel na chladném chodníku a cítil, jak jeho hlava opakovaně naráží na dlažbu. Du-dum. Du-dum. Lidé se přes něj hnali jako stádo splašených nosorožců. S každým jejich krokem cítil, jak se pomalu lisuje. Jako by se jeho tělo mělo každou chvíli obrátit naruby a vyplivnout všechny jeho orgány na chodník. Plesk. A v té největší agónii to konečně přišlo. Ucítil poslední tupý náraz do temene a před očima se mu zatmělo.

Když se probral, zahlédl odjíždět několik posledních sanitek. Pomalu se zvedal ze země. Zůstal sám. Ostatní buď odešli po svých nebo je odvezli do nemocnice. Nad ním se nikdo nepozastavil, a to byl ze všech nejvíce domlácený. Přejel rukou po oknu, na kterém se usadily saze, a pohlédl na svůj odraz. Byl stále vagabund. Jeho tvář se nyní podobala něčemu, co vypadlo z plechovky rajčatového protlaku. Počet celých kostí v jeho těle razantně poklesl. Mirek se odvrátil od okna a pohlédl na hodiny. Sedm. To už je tolik? Byl v bezvědomí hodinu, stejnou hodinu, kterou mohl trávit na Havaji! Zatraceně, pomyslel si a šouravým krokem se vydal směrem k sídlu loterijní firmy. Místo, o které se opíral rukou, označoval táhlou rudou šmouhou. Jeho levá noha se snažila jít kupředu, zatímco pravou jen vlekl za sebou. Část od kolena dolů byla vytočena do nepřirozeného úhlu. Stačil by jeden zbrklý pohyb, aby se poslední vazy v noze zpřetrhaly. Noha by se odtrhla od těla stejně lehce, jako noha hadrové panenky. Ale pokračoval. Zažíval nesnesitelná muka, ale nezastavil. Jeho život nestál za nic. Už nedokázal čekat ani vteřinu. Dnes večer skončí s bídou. Skončí s trápením. Ať to stojí, co to stojí.

Zbývalo mu dojít jen dvě ulice. Byl tak blízko. Měl však smůlu. Musel projít kolem opuštěné budovy, kterou si za svůj cíl vybrala tříčlenná banda chuligánů.

„Hele," řekl první, „co to je za magora?"

„Slušný pošuk," přitakal druhý a odložil sprej.

Poslední z nich, jejich šéf, byl mužem činu. Vběhl Mirkovi do cesty a ušklíbl se. Mirek ho však ignoroval, stejně jako vše ostatní, co stálo mezi ním a cílovou destinací. Soustředěně opíral o zeď a tupě zíral před sebe.

„Co si takhle pohrát," prohlásil šéf party a podrazil Mirkovy nohy.

Nesnažil se zvednout. Věděl, že by ho skopli zas. A zas. A zas. A tak jen ležel na chodníku. Čekal, až je přestane bavit. Ostré světlo pouliční lampy dopadalo na jeho zkrvavený obličej a měnilo jeho výraz v ošklivou grimasu.

„S ním nic nebude... Vždyť se vůbec nebrání," jeden z nohsledů do Mirka párkrát kopl, aby tak podložil svá tvrzení. Ze země se ozvalo jen pár těžkých vzdychů, jinak nic. Ležel bez hnutí, s očima vytřeštěnýma vzhůru. Světla lamp pomalu pohasínala. Cítil, jak ho obklopuje všudypřítomná tma.

„Nemá aspoň něco cennýho?"

„Jen se na něj podívej, vypadá na to? Je úplně bezcennej. Prostě spodina."

„Tak nic," prohlásil šéf rozhodně a vytáhl pistoli, „nechceme, aby nám tu to zvíře strašilo, že ne?" Namířil hlaveň na bezvládné tělo, které se před ním bolestně svíjelo. Jeho oběť věděla, k čemu se chystá. Chtěl bojovat, jenže jak? Křičet, ne řvát. Nedat se. Možná i volat o pomoc. Jenže kvůli všudypřítomné krvi nahrnuté do úst, zlomeným žebrům a možná i propíchnuté plíci, nebyl schopen vydat jediné hlásky. Nedokázal se však ani zpříma podívat na své tyrany. Očekávaný výstřel mohl přijít každou chvíli. Odpočítával vteřiny. Každá mohla být tou poslední. Zvuk výstřelu byl však nahrazen něčím jiným. Sirénou.

„Pryč!" zakřičel na šéfa se zbraní jeden z jeho kumpánů. „Chlupatý!"

Skupinka hbitě přeskočila zídku a muži zmizeli do tmy. Policejní auto však jen projelo kolem zraněného Mirka a zmizelo do neznáma. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Po chvíli nastalo ticho. Hrobové ticho přerušené jen krátkými vzdechy.

Znovu se postavil na nohy. Na své těžce rozklepané nohy neschopné udržet hmotnost bezvládného těla. Znovu zkontroloval výherní ticket. Na místě, kde ho přetřel rukou, zanechal táhlou rudou šmouhu. Pohlédl na čísla a vykulil oči. Rozklepal se. Viděl svá šťastná čísla, ale byla opravdu šťastná?

22

Číslo bytu Tomáše, jinými slovy pana Debila, který z něj málem vymlátil duši.

6

Přesně v šest hodin vypukl požár, který způsobil, že ho málem zabilo stádo maniaků.

3

Počet chuligánů, kteří ho málem zabili.

Do očí se mu naplavily slzy. To nebyla šťastná čísla, ale čísla smrti! A stále mu ještě jedno zbývalo.

1

Měl pocit, jako by se mu to číslo vysmívalo. Jedna. Co jen může znamenat? Co má za lubem? Mirek zavrtěl hlavou a zbavil se veškerých obav. Poprvé za celý svůj život mohl Mirek říci, že NEMÁ strach. Na jeho zkrvaveném obličeji se zračil úsměv. Ať už ta jednička znamenala cokoli, nemohla ho zastavit. Cíl byl na dohled. Co by se mohlo stát? Stovka lidí se po něm přehnala jako stádo nasraných nosorožců a on stále dýchal! Jednička, pomyslel si, jedna blbá jednička mě nemůže... Nesmí zastavit.

Těžkými kroky se došoural k rohu ulice. Pustil se stěny, nohy se mu podlomily a on ztěžka dopadl na dlažbu. Byl už tak blízko. Chtěl jen lepší život. Něco znamenat. Nebýt opomíjený. Zvedl levou ruku do vzduchu, jako by se chtěl dotknout budovy na protější straně ulice. Položil ji na zem, přišoural se o kus blíž a napřáhl druhou. Plazil se po čtyřech jako týraný pes. Zanechával za sebou jen čáru krve a potu. Toužil po tom, aby ho doktoři ošetřovali a policie chránila. Svalil se z chodníku na silnici a pokračoval v cestě. Už mu zbývalo jen pár metrů. V uších mu hučelo. Srdce bilo jako o závod. A z náhlého ostrého světla se mu začaly dělat mžitky před očima. Otočil hlavu doleva, aby spatřil zdroj té záře, ale bylo už pozdě. Příliš pozdě.

***

Ten večer se v okolí sídla loterie nikdo nevyspal. Sirény hladce prořezávaly vzduch jako blýskavé mačety a světla majáčků policejních aut házela modrá, červená a bílá prasátka na zdi okolních budov. Několik strážníků se vyptávalo svědků, zda něco neviděli. Zbytek policistů stál u náklaďáku a mluvil s řidičem. Všem se dostalo stejné odpovědi: prostě tam vlezl. Jediné, co mohl člověk spatřit, byly dvě boty čouhající zpoza karosérie. Nikdo nevěděl, komu patřily. Nikdo ho neznal. Nikomu na něm nezáleželo.

Jedinou vzpomínkou na Mirka byl drobný lístek třepotající se ve vzduchu. Jen ten lístek, který proletěl kolem náklaďáku, na jehož dveřích se ve zlatém kruhu skvěla neméně zlatá jednička.

Představte si díru. Prostě jen díru. Zanedbanou. Tmavou. Opuštěnou... ne, vlastně ne... Žádná díra není ve skutečnosti opuštěná. Jen stále čeká na svého majitele.