Já a moje rodina

Můj otec James Farrell se narodil v Dublinu v roce 1971. Vystudoval zde jak základní, střední ale i vysokou školu a to přesněji Dublin Institute of Technology. Má zde i vlastní firmu na programování, dříve programoval dokonce pro Apple, ale to ho prý tolik nebavilo a neposouvalo dál. Podle mého mu prostě jen chyběl barmbrack, který prý stál v Americe za dvě věci. Jeho rodiče Kirk a Megan zemřeli při automobilové havárii, ještě když tatínek studoval. Kdybych měla říct jeho koníčky, tak jsou to pravděpodobně šachy, díky čemuž si říká velký sportovec, sbírání irské whiskey a čtení detektivek, hlavně hledání staronových svazků v antikvariátech. Na střední škole se učil německy, v USA si zdokonalil angličtinu a ovládá základy irštiny.

Moje maminka Ava Farrell se narodila v Millisle v roce 1972. Studovala v Bangoru základní školu, poté Glenlola College a nakonec Queen's University Belfast. Nyní pracuje jako hlavní sestra v Roayl Victoria hospital, což ji velice baví a naplňuje, teda alespoň myslím, podle toho jak nadšeně o tom doma vykládá. Její otec Ewan umřel za druhé světové války a maminka Maeve je slavná historička. Má také bratra Killiana , který učí historii a krav magu a také mi dal ochutnat poprvé alkohol. Mezi maminčiny koníčky patří turistika, mineralogie a detektivky – s tatínkem měli doma obrovskou knihovnu.

No a jak se seznámili? Tatínek jel na maturitní ples svého bratrance Chandlera, který byl už od dětství jeho nejlepším kamarádem, i přes odstěhování do Belfastu. Ten den strašně pršelo a autobus měl zpoždění, tatínkovi se vůbec nechtělo, skoro nestihl přestoupit. Nakonec však na ples dorazil, přece by si takovou událost nemohl ujít! Když vstoupil do sálu, dříve než už lehce přiopilého Chandlera si všiml dívky v bleděmodrých šatech. Tu barvu si prý pamatuje, protože jí krásně ladila k očím. Celý večer po ní pokukoval, ale neodvážil se udělat první krok a asi by na ní vzpomínal jen jako na krásnou, ale neznámou dívku, kdyby nezasáhl bratrance. Ten už byl značně opilý a vrazil do stolu s hlasovacími lístky pro krále a královnu plesu. Oné dívky to byl velmi dobrý kamarád a tak se James a Ava setkali u jednoho stolu, teda vlastně pod jedním stolem uklízející onen nepořádek. Slovo dalo slovo a pár spolu protancoval celý večer a nejenom tenhle. Chandler jim šel dokonce za svědka spolu s Killianem, ale jen za podmínky, že nezopakuje to, co se stalo na tom dávném plese. Příběh jak z pohádky, ale jenom skoro. Taťka a mamka se nakonec rozvedli kvůli taťkově práci, kterou si nosil domů a mamka zase zůstávala v práci dlouho. Ale ani jeden si zatím nikoho nenašli a já mám pocit, že tohle není jejich konec, že se jejich cesty ještě nerozdělili.

Dětství jsme měli skvělé, hodně času jsme trávili u babičky, která nám vyprávěla, jak pracovala pro vládu a pomáhala Dětem hvězd. I o nich nám hodně vyprávěla. My to brali jako skvělé pohádky před spaním. Jo, kdybych věděla, jak jsem byla naivní.

Mám tři sourozence, mému nejmladšímu bratrovi je 16, jmenuje se Atri a je dost tajemný, má svůj vlastní svět, kam moc lidí nepouští i pro nás je těžké se tam dostat. Lidí se bojí skoro tak jako ohně, v minulosti mu oboje hodně ublížilo, což mu budou až dokonce života připomínat dvě jizvy na krku. On si sice myslí, že to nevím, ale většinu času tráví v lese a trénuje parkur se sluchátky v uších. Jo, historky o tom, že spadl ve škole a proto má kolena do krve, už mu nevěřím hodně dlouho.

Mé sestře Selkie je čerstvých 22 let a studuje historii. Je to velký introvert, má pár přátel ve škole, ale mimo ní se nimi moc nebaví. Takže já ji za pár let vidím v kanceláři, jak studuje dokumenty z druhé světové války, o kterou se začala zajímat díky našemu dědečkovi. Už od mala dělá capoeiru a před čtyřmi roky začala s krav magou, blázen. Překvapivě stále nemá kluka, což mě dost překvapuje. Z jejího pokoje se buď linou zvuky počítačové hry nebo tvrdá muzika, což vždycky dokáže parádně vytočit naši mamku.

A pak je tu můj bratr Noah, bude mu teprve 18, ale já bych mu tipla minimálně dvacet, což možná dělá i jeho výška – 185 cm, je dosti pohublý, přestože se ho babička už od mala snaží vykrmit. Babičce jezdí pomáhat na venkov, neboť nemá rád město a velké davy lidí. Paradoxně je alergický na dřevo, což mi však nikdy nezabránilo pořídit obrovský vánoční stromeček. Je do strašný blázen do Marvelu, nesnáší svoje přeřeky a má řadu divných zlozvyků – třeba si neustále nandává botu, což mi přijde fakt extrémně divný a taky všechny zdraví, což vytáčí mě. Díky jeho ,,šikovnosti" si popálil kůži kolem levého oka.

No a já? Já se jmenuju Ellie a za pár měsíců mi bude 21 let. Jsem zrzka s hnědýma očima, měřím kolem 165 cm a má postava je pravděpodobně průměrná, přestože já na ní vidím dost nedokonalostí. Studuju na vysoké škole obor obecná matematika a nepovinně navštěvuju semináře genetiky. Na rozdíl od mých sourozenců jsem extrovert a můj největší strach je být sama. Na rozdíl od mého bratra si nedokážu představit žít mimo město. Miluju módu a pečení, což je vlastně dohromady s matematikou dost divná kombinace.

Asi před třemi lety jsme začali zjišťovat, že to, co jsme považovali za babiččiny vymyšlené pohádky, je vlastně pravda. Všechno to začala Selkie, když si na capoeiře sedřela kůži na předloktí. Když se šla večer umýt, odřenina se naprosto uzdravila. Přestože ji to vyděsilo, zkusila pár triků, které k jejímu překvapení fungovaly, snažila se to utajit a zapomenout. Postupně se i u nás ostatních začaly projevovat schopnosti.
Já ovládám zemi, ale překvapivě u mě žádná květina nepřežije, zalévání není úplně moje silná stránka. Svoji schopnost jsem objevila na Velikonoce, kdy jsem přinutila vykvést Zlatý déšť jen díky mé myšlence. Dost mě to vyděsilo, ale začala jsem poctivě trénovat a musím se pochlubit, že mi květina už vyroste docela vysoko. Taky dokážu pohybovat menšími předměty, největším úspěchem byla asi mísa s těstem na sušenky. Schopnost se objevila, když jsem byla naštvaná na Noaha, že mi bere věci a shodila na něj květináč, naštěstí jsem zamířila dost vedle. Když jsem ale nervózní a roztěkaná, tak mám problém udržet pozornost, takže věci v půlce přenosu občas prostě spadnou, což mě dost štve.
Noah ovládá vítr, jeho schopnost se objevila pár týdnů po objevu Selkie, když mu vítr vzal čepici jeho oblíbeného baseballového týmu. Brácha si to nenechal líbit a vítr překvapivě rychle zkrotil. Musím přiznat, že svoji schopnost ovládl nejrychleji z nás a stalo se mu nejméně nepříjemností.
Atri mi vlastně nikdy neřekl, jak odhalil svoji schopnost, ale les blízko našeho domu neshořel, takže to vypadá, že nejvíce přehmatů mám na svém kontě já.

V květnu před dvěma lety, kdy se mi podařilo úspěšně odmaturovat a já si měla užívat zaslouženého volna, se všechno pokazilo. Objevila se Organizace. Teda my o ní samozřejmě věděli od babičky z jejího vyprávění, ale brali jsme to jenom jako nereálnou hrozbu. Skoro jsme se trefili. Poprvé nás našla v půlce května, já byla zrovna na týden s kamarádkami na jihu Anglie, bratrům a sestře se naštěstí podařilo uniknout, Atri si však odnesl ošklivé jizvy. Všechny nás to dost vyděsilo a najednou jsme nevěděli jak dál. Taťka před několika lety zdědil chalupu uprostřed ničeho, z které jsme si udělali útočiště. Všechny nákupy jsem zařizovala já, Organizace neviděla můj obličej, znala jen moje jméno. Pocit bezpečí nás ukonejšil natolik, že jsme mamku na konci května poslali na pár dní za její sestřenicí do Dánska. Když jsem jednou byla ve městě v kavárně, slyšela jsme, jak se nějací lidé ptají číšníka na opuštěnou chatu, jestli neví, kde je. On nevěděl, za to já věděla, že je zle. Už s bušícím srdcem jsem vyšla z kavárny a začal můj nejdůležitější běh v životě. Ve sportu vážně nevynikám, ale za tohle by se nemusel stydět ani vrcholový atlet. Měla jsem pocit, že se proti mně spikl úplně celý svět. Ulice byli plné lidí a já musela dorazit domů než bude úplná tma, protože jinak bych v lese bloudila několik hodin. Hvězdy se tu noc rozhodly, že zářit nebudou a já to vnímala jako špatné znamení. Běžela jsem kořeny nekořeny, stromky nestromky a cítila hroznou úzkost. Přestože jsem se svými sourozenci kolikrát neshodla, nehodlala jsem přijít ani o jediného.
Domů jsem dorazila za pomyslných pět minut dvanáct. Za dvacet minut nám měl jet vlak, ale času jsme podle mě měli ještě míň. Ani Atri tentokrát neodmlouval a všichni jsme si sbalili to nejdůležitější a opustili chatu, kterou jsme už neměli nikdy vidět. Hvězdy nám ten den opravdu nepřály a my vlak nestihli, Organizaci jsme ujeli jiným vlakem, ale bylo jim jasné kam. Čtvrt roku jsem prchali před nimi přes celou Evropu. Celé ty měsíce se skládali jen z neklidného spánku, baget, káv z automatu a nekonečných jízd vlakem, párkrát dokonce lodí. Také jsme zjistili, že je Selkie následovník, vlivem stresu se u ní projevila její další schopnost – dokázala léčit nejenom pomocí vody, což nám několikrát zachránilo krk. Naše cesta byla ukončena v Itálii, přesněji řečeno v Dolomitech. Dohnali nás nakonec útesu, pod námi jen moře a špičaté skály, žádná úniková cesta. Vlastně jediná možná cesta byla přímo dolů. A tu jsme zvolili. Cestu smrti. Nevím, čím to bylo, možná tím, že hvězdy stály při nás a jasně zářily, možná naším odhodláním, ale přežili jsme se. Každý z nás musel použít své schopnosti a vydat se ze svých sil, ale po pár desítkách minutách jsme stáli na břehu. Mokří a vyčerpaní, ale snad už v bezpečí.
Nějakou zvrácenou ironií v té vesničce, kde jsme přečkali noc, prodávali přívěšky z hvězdných kamenů. Jasná past pro turisty, ale každý z nás si jeden koupil. Na letišti jsme se viděli naposledy, každý jsme se museli vydat jiným směrem, spolu jsme byli až moc nápadní.
Všichni z nás věříme, že si Organizace myslí, že jsme mrtví. Atri odletěl do Ameriky, Selkie do Anglie, Noah se přestěhoval k babičce, já studuju v Dublinu a příští rok si chystám splnit sen – jet studovat do Paříže, tak mi držte palce. A doufám, že jak nás hvězdy rozpojily, tak nás třeba zase jednou spojí.

A tady je rodinka F! Mockrát děkuji -Evanlyn-, papelosin, evadlouha a CarolineMcDey! Jste úžasní a moc si vašeho zapojení do soutěže vážím! ♥