Sandholt Reykjavik

podzim 2018

„Takže, přišli jste, protože..." nadzvedla tázavě obočí tmavovláska sedící za stolem naproti nim. Na sobě měla černou koženou bundu a upnuté džíny a Einar si už teď byl jistý, že kdyby odhrnula bundu stranou, našel by za jejím pasem zbraň. Působila dost nebezpečným dojmem, který však divoce kontrastoval s jemnou kavárnou, ve které se nacházeli.

Všichni se nacpali ke stolu v rohu, aby měli co největší soukromí, což se ovšem v přeplněné kavárně zdálo jako marné úsilí. Einar se stísněně zavrtěl a na chvíli zalitoval, že se vůbec o tom konkurzu zmiňoval. Zatím to moc dobře nevypadalo, alespoň měl ale jistotu, že je to bezpečné.

Slova se ujal Henrik, ke kterému se jako vždy tísnila nejmladší z nás, Asdis. „Můj bratr narazil na tohle," přisunul k Anzji Einarovi dobře známý letáček. Velkým písmem na něm bylo napsáno: ‚Hledá se rodina!' a drobnější text dole, 'Chcete se stát součástí Dětí Hvězd? Teď máte šanci! Tak neváhejte a přijďte do Sandholt Reykjavik!'

Dívka přejela letáček očima a zvedla k Einarovi pohled. Až teď si mohl všimnout, že za skly brýlí se v hnědých očích lesknou provazce zelené a vzpomněl si na to, jak použil svou schopnost, aby se ujistil o bezpečnosti tohohle konkurzu. Sensekinezi. Viděl tehdy všechny její myšlenky a vzpomínky. Ucítil, jak se mu do tváří vkrádá červeň a uhnul pohledem ke dveřím kavárny. Ale měl jinou možnost? Musel přeci prověřit, jestli svoji rodinu nevede do pasti Organizace.

„Ano, to jsem pochopila," odsekla příkře Anzjamod a probodla Einara pohledem. Bylo jasné, že nebyla ráda za to, co všechno v její mysli viděl. Kdo by taky byl?

„Tak tedy přejdeme dál," mrkla hnědovláska na složku papírů v jejích rukou. „Vyplňte mi tady vaše jméno, věk, schopnosti a charakteristické vlastnosti, okay?" Ani nepočkala na odpověď a podala jim list papíru s tabulkou, do které postupně vyplnili, co požadovala. Samozřejmě se to neobešlo bez Tomova kecání a peskování ze strany jeho moudřejší mladší sestry. Asdis samou nervozitou kousala tužku, kterou dostala s papírem, a Einar do tabulky jen něco spěšně načmáral. Henrik poctivě vyplnil papír jako první, což se dalo od nejstaršího čekat a poté napjatě pozoroval skupinku mladších hašteřících se sourozenců společně s Anzjou.

Pak se začala ptát, nahlížejíc do tabulky: „Takže, nejstarší z vás je? ... Henrik?" a vzhlédla k hromotlukovi s přívětivou tváří. Einar nikdy nedokázal pochopit, kdy Henrik tak vyrostl. I Tom, který byl průměrně vysoký, mu sahal sotva po ramena. Ale i přesto jak drsně působil, byl Henrik vlastně křehká duše. Měl manželku a dvě děti a ke všem se choval, jak nejlépe uměl, laskavě a s úctou. To mu od Lary získalo přezdívku Méďa.

„Vidím tady, že jsi Následovník," zvedla opět jedno obočí v otázce Anzjamod. „To je velmi zajímavé. Jak ses k Jonssonovým vůbec dostal, Henriku?"

Henrik se trochu narovnal a tím od sebe odtlačil Asdis, která nesouhlasně zabručela, ale opřela se o stěnu místo o bratra.

„No, můj otec byl v Organizaci. Moji biologičtí rodiče o Dětech Hvězd věděli celý život, jenže když jsem se jim pak měl narodit já...," trochu nakrčil ramena, „poslala máma nejmladšího pryč, protože o nás ještě Organizace nevěděla. Mě. A kam jinam mě ukrýt než ke spolehlivé rodině svojí dlouholeté kamarádky? S mužem, který mě může naučit mé schopnosti ovládat? Nikdo nemohl tušit, že Jón s Freyou poté budou mít sami Děti Hvězd..."

„Opravdu zajímavé," zabručela si pro sebe a něco připsala do složky, ale Tómasovi to tak zřejmě nepřišlo, protože znuděně zívl a ležérně se optal: „Kdy už nám přinesou to jídlo?" Lara ho šťouchla loktem mezi žebra a vyčítavě na něj pohlédla. On však jen pokrčil ramena, mrknul na Einara a zazubil se. Einar se pousmál, ať se dělo cokoliv, Tom byl prostě komediant.

Anzjamod Toma rychle přejela zkoumavým pohledem, protočila oči a vrátila se ke svému papíru.

„Narodil ses 21. 11. 1988 a tvá schopnost je aerokineze a lumokineze." Henrik jí všechno odkýval a poznamenal: „Ano, to jsou ty základní, vzhledem k tomu, že jsem Následovník, vlastně ani nevím, co všechno umím," pronesl Henrik.

„A teď pokračujeme," nahlédla znovu do tabulky a podívala se na Toma a Einara. „Takže Tome..."

„Tómasi," přerušil ji blonďák a přitom záměrně zdůraznil prodloužené o. Většina lidí už to nebrala v potaz a všichni ho oslovovali jako Toma. Za přerušení si vysloužil další dloubnutí do žeber ze strany své mladší sestry Lary. Kdyby nebylo jí, už by tady bavil svými myšlenkovými pochody nejméně polovinu kavárny. Byla vlastně svým způsobem takový opak Toma a vždycky ho hlídala, aby nevyváděl moc velké lumpárny i navzdory tomu, že byla mladší. Zkrátka zřejmě pochytila více zdravého rozumu, než vtipálek Tómas.

Dívka naproti nim si odfrkla a pokračovala: „Ty ses narodil 28. 3. 1995. A tvé schopnosti jsou biokineze a hydrokineze, že?" ujišťovala se a nahlížela do dokumentů ve své ruce.

„Jo, a suchý humor," utrousil Tom a čekal, jestli se ostatní začnou smát. Potom se podíval na tmavovlásku před ním, která na něj vrhla zamračený pohled. Trochu znejistěl, když nikdo nereagoval, ale pak se sám pro sebe vítězně usmál.

Henrik se na Anzju upřeně zadíval: „Víš, ono je dost těžké ti tady veřejně o nás říkat věci, které se snažíme celý život pečlivě tajit. Měl bych návrh, podej mi ruku a zavři oči."

Anzjamod na něj nedůvěřivě pohlédla a zamračila se. Einar ji útěšně chytil za ruku, Anzja ji ale naštvaně setřásla, jako by se o ni měla spálit a znovu se jí zakabonilo čelo, tentokrát spíše obavami než zlostí.

„On ti chce jen něco ukázat," vložila se do situace Lara, která chtěla vytvořené napětí trochu uvolnit.

„A proč to všechno?" zamrkala Anzji očima a pozvedla ruku, za kterou ji chtěl Henrik uchopit.

„Tělesný kontakt mi usnadňuje přenos vzpomínky a její vizualizaci, mít zavřené oči je lepší zase pro tebe. Není to tolik matoucí, jako kdybys je nechala otevřené a viděla dva různé časy najednou, svoji přítomnost a přehrávanou minulost," vysvětloval trpělivě Henrik. Měl pro její chování pochopení. Byli pro ni stejně cizí, jako ona pro ně, takže ostražitost byla na místě.

Poté už Anzi podala Henrikovi ruku bez protestů, ten ji jemně, ale pevně, uchopil a řekl jí: „Chci ti ukázat vzpomínku mojí matky, kterou jsem před časem získal. Je o tom, jak jsem se dostal k Jónovi a Freye."

Zavřela oči a před ní se objevilo úplně odlišné místo, než na kterém před chvílí byla. Podvědomě cítila, že sedí v kavárně na Islandu, ale v představě se právě nacházela v pokoji kdesi ve Švédsku.

Ljunda, Švédsko, před 31 lety

Margitt

Zírám na ty dva proužky v plastové krabičce, kterou křečovitě svírám v ruce. Srdce mám až v krku: „Cože! To snad není pravda... Ne! Já nemůžu být těhotná!" popírám to, co vidím.

Se zaúpěním se svezu po chladné stěně koupelny na podlahu. Zeď mě studí do zad, ale zmatek v mé hlavě nijak nezmírňuje. V domě je sice ticho, ruší ho jen kapající kohoutek nedaleko mé hlavy, ale připadá mi, že tlukot mého vyděšeného srdce musí slyšet i sousedi. Zvedám oči a nepřítomně hledím na béžové kachličky. Mikael na nich zase vytvořil svoje mýdlové obrazy. Jsme nad vanou vyobrazeni všichni, celá rodina. Vlastně ne, chybí tam miminko. Budu to muset umýt. Úklid je ale během vteřiny zapomenut jako nepodstatný.

V mé hlavě víří myšlenky jako by se zbláznily a já k tomu nemám daleko. Pevně tisknu víčka očí k sobě a snažím se získat nad sebou vládu. Nad svými myšlenkami, nad svým životem i nad životem svých dětí. Moje milované děti!

Co s nimi bude?! Arvid, Mikael, malá Brig a to miminko. Rukama obejmu svoje břicho. Ne, nedokážu jít na potrat. Nemůžu to dítě zabít! Je moje! Ale narodí se v listopadu! Co když... co když budou skutečně dětmi hvězd? Znovu mě jímá hrůza.

Žiju v tomhle šílenství už moc dlouho a nemůžu dovolit, aby se mé děti staly toho všeho součástí. To nepřipustím! Pevně se rozhoduju, že to se nikdy nestane. Musím to maličké dostat pryč a ochránit tak i jeho sourozence. Gustav se nikdy nesmí dozvědět, že jsou čtyři. Udělal by z nich lovce.

Zhluboka se nadechuji, abych dostala svůj dech pod kontrolu, a začínám znovu počítat. Opravdu, vychází to na listopad. Stále strnule hledím před sebe. Co budu dělat? Musím se vzpamatovat, než přijdou domů ze školy a školky.

Zvedám se ze země, rychle likviduji těhotenský test, lámu ho na malé kousky a inkriminovaný papírek se dvěma čárkami pro jistotu spálím.

V hlavě mi to šrotuje, jak se snažím najít východisko z mojí zoufalé situace. Domácí práce dělám zcela automaticky. Přistihnu se, že stojím s rukama ve dřezu a koukám do blba. Před nevidomýma očima mi probíhají tváře přátel a lidí, na které bych se mohla obrátit s prosbou o pomoc.

No jistě! Freya! Doučovala kluky angličtinu, ale byly jsme si velmi blízké. I když byla tak mladá. Byly jsme si jako sestry, kterou ani jedna nemáme. Pak se zamilovala a ze Švédska odešla za svou láskou. Už jsme se spoustu let neviděly, ale stále udržujeme kontakt. Ta měla pro mě vždy pochopení i pro všechny podivné věci mezi nebem a zemí. Ta by mi mohla rozumět. Žije teď na Islandu, s tím turistickým průvodcem. Myslím, že se jmenuje Jón. Ona byla vždycky milovnice přírody, musí se jí tam moc líbit. Ta volnost a nespoutanost. Celá Freya.

Kdo ale ví, jaké je její manželství? Jestli je pro ni vězením tak, jako pro mne. Pak mě ale napadá – Island, není to příliš nebezpečné? Přemýšlím, jestli tím své dítě ještě více neohrozím. Přeci jen je to země Organizace. Ale ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. V zemi, kde organizace sídlí, nikdo Dítě Hvězd hledat nebude. Doufám. Nemám moc na výběr.

Nikdo není doma a tak volám Freye. A ona se po čtvrtém zazvonění ozývá: „Margitt! To je překvapení! Tak dlouho ses neozvala. Jak se máš? Moc ráda tě zase slyším. Co Arvid s Mikaelem? Kolik už jim je vlastně let? Tolik let jsme se už neviděly, je to dlouho, viď? 10 let?! Chtěla bych se s tebou zase vidět!" Jo, byla vždycky tak trochu živel, lavina jsem jí říkávala.

„Jedenáct," hlesnu tiše, „co jsi odešla ze Švédska. Vím, že je to troufalé, ale potřebuji tvoji pomoc," říkám se staženým hrdlem.

„Co se děje? Jsi nějaká vyděšená. Co ti ten chlap udělal!" hledá důvod pro můj strach.

„Zatím nic, ale mohl by. Ne přímo mě, mým – teda – našim dětem. Je to složité"

„Víš, že na tebe si vždycky čas udělám, povídej," řekne Freya a já slyším, jak si přistavuje židli k telefonu, aby mě mohla pohodlně vyslechnout.

„Víš, ty jsi vždycky měla ráda tajemno a všechno, co nás přesahuje. Mnohokrát jsme se spolu smály, že by byla zábava mít nějakou superschopnost."

„Ano?" Freya najednou zní ostražitě.

Kdysi jsme spolu sdílely myšlenky i sny. Ale tohle od ní neznám, odstup, opatrnost. Byla vždy bezprostřední a upřímná. Plná spontánnosti a nadšení. Její přátelství mi pomáhalo vstřebat vše těžké v mém životě. To, co se dělo kolem Gustava a jeho „práce". Ale nikdy jsem se jí nesvěřila, s tím, co dělá, do čeho je zapojený. I když Freya nejspíš tušila, že moje manželství není tak růžové, jak by se mohlo zdá. Byla tak mladá! Ztratila by i tu poslední iluzi o mužích. Nechtěla jsem jí zatěžovat.

Jde mi to těžko, ale vysvětluji jí situaci. Kdo jsou děti hvězd a co dělá můj muž. Slyším, jak zatajila dech. Je překvapená, ale zdaleka ne tolik, jak bych čekala.

„Víš Margitt, taky mám tajemství a je zřejmě čas ti ho svěřit," obočí mi letí vzhůru, jak mě zaskočila.

„Můj muž, Jón, je taky dítě hvězd, takže opravdu vím, o čem mluvíš," tentokrát oněmím já, překvapením.

„Přijeď. Řekni mu, že mám rakovinu a potřebuju pomoc. Budeš se o mě starat a pak se uzdravím. A o miminko se postaráme. Vždyť víš, jak děti miluju," nevěřím vlastním uším! Moje Freya! Vděčností se až zalykám.

Když přijde večer Gustav domů, sděluji mu naši historku. Musím být věrohodná, nesmí mít ani ždibec podezření. Jsem strachy bez sebe, ale vykládá si to jako strach o Freyu. Ano, je naštvaný, že tu nebudu a že se nebudu starat o děti, ale na druhou stranu to chápe. Má však podmínku. Brig si musím vzít sebou. S kluky to už nějak zvládnou, ale dcerka je ještě nesamostatná a moc malá a na krku ji mít nemůže. Je často pryč a ona tu sama být nemůže. Má pravdu, bohužel. Přemýšlím, jak to vyřešit, ale nakonec souhlasím. Brig pojede se mnou na Island. Bude muset to tajemství udržet se mnou...

Návrat do reality byl trochu horší a Anzja nevypadala zrovna dvakrát nadšeně. Navíc se zdála i trochu zmatená tím, co právě zažila. Sotva Henrik pustil její ruku, stáhla ji rychle pryč z jeho dosahu, pod stůl, kde ji zatnula v pěst a zamračila se.

Einar se na ni pochybovačně podíval a čekal, jestli náhodou nevytáhne zbraň, aby je tu všechny na místě zneškodnila. Věděl, že by toho byla schopná, ale v kavárně plné lidí?

„Tohle," procedila skrze zuby tmavovláska a spražila pětici lidí pohledem a pokračovala, „už nehodlám absolvovat znova," ohradila se.

„Nepůjdeme raději někam jinam," nadhodila Asdis, které se nálada u stolu zamlouvala asi stejně jako Einarovi. I Tom se zdál trochu zaskočený, ale nedal to na sobě znát.

„Můžeme jít k nám," navrhla Lara a snažila se uklidnit okolní atmosféru. Byla dobrá v hašení požárů po Tomovi, takže vytušila, že jde do tuhého. „Bude tam klid, a můžeme ti všechno povyprávět normálně," vysvětlovala mezitím, co se oblékala.

„Asdis, zavoláš mamce, že přivedeme návštěvu?" Malá zrzka vytáhla chytrý telefon, pár rychlými tahy po displeji vytočila číslo a než stihla Anzja vůbec něco namítnout, už hovor pokládala s vítězným úsměvem na tváři.

„Tak na co čekáte? Jedem!" pobídla je a všichni postupně nasedli do Henrikova rodinného džípu.

Když přijeli k jednomu z řadových domků uprostřed Reykjavíku, uviděli dvě postavy, které stály před ním.

Byli to, jak později Anzja zjistila, Jón a Freya, rodiče mladších čtyř sourozenců.

Opravdové překvapení však nastalo, sotva se Anzjamod dostala na zimní zahradu. Zpod jedné zakrslé břízy, na kterou jako malí všichni rádi lezli, se k ní s vrčením přihnala obrovská chlupatá koule, která na tmavovlásce o okamžik později přistála a porazila ji na zem. Byl to statný šedivý husky s průzračně modrýma očima. Chvíli na Anzje stál, předními packami ji tlačil k zemi a zlověstně cenil zuby.

„Elsone, fuj!" ozval se za Anzjou dívčí hlas. Husky hned přestal vrčet a provinile se podíval na Laru, která teď stála nad ním, ruce v bok a vypadala ještě děsivěji než pes. „Ten je hodný," pokračovala dál šedovlasá holčina a odtáhla to závaží z tmavovlásky. Ta, jakmile se mohla volně pohnout, se rychle odtáhla a postavila se. Oprášila ze sebe trávu a zamračila se na psa, který si teď klidně seděl vedle své paničky, jako by se Anzju nesnažil před chvílí roztrhat na kousky.

„Co to je?" snažila se znít sebejistě, což se jí celkem dařilo.

„To je Elson," vysvětlila Lara, jako by to byla samozřejmost. „Náš pes," dodala ještě.

„Tak koukám, že ji náš rošťák, nesežral," přidal se k nim Henrik a v závěsu za ním šel Tómas s Einarem.

Každý z nich nesl něco jiného. Tak se postupně na stůl, ke kterému už zasedla Anzja a Lara, dostaly hrnky horké čokolády a mrkvový dort.

„Takže, co se bude dít teď?" zeptala se evidentně nervózní Anzja. Nevěděla, co dalšího čekat od téhle zvláštní rodinky. Možná snad ještě něco nenormálnějšího.
„To se za chvíli dozvíš," zasmál se potutelně Tom. Šťouchl do Einara, který seděl vedle něj. Ten se mlčky zvedl a pomohl Tomovi natáhnout na zeď veliké plátno. Shodou okolností by se do něj dal zabalit mrtvý člověk.
„Mám to!" ozvalo se po chvíli tichého vychutnávání horké čokolády. Na zahradu vyběhla nejmladší Asdis, její zrzavé vlasy za ní vlály ve větru a v rukách nesla promítačku. Doběhla k Henrikovi a vrazila mu malý přístroj do ruky. Ten se na ni usmál a pohladil ji po vlasech, ale ona se na něj jen vesele zašklebila a uhnula z dosahu jeho ruky. Občas se k ní ostatní stále chovali jako k malé holce. Jenže ona už byla dost velká na to, aby nebyla za jejich malou holčičku! Někdy jim musí dokázat, že se o sebe dokáže postarat i sama a nemusí mít za zády své starší bratry a sestru.

Henrik mezitím postavil promítačku na stolek před plátno a sedl si vedle. Vlevo od něj seděla překvapená Anzja a napravo od Henrika byla prázdná židle, na kterou se posadila jejich matka, Freya.

„Teď ti něco ukážeme, protože se ti nelíbilo, když jsem ti ukazoval vzpomínky v kavárně. Koukej," pobídl ji a ukázal na plátno. Chytil Freyu za ruku a sám položil ruku na promítačku, ze které se začalo linout světlo, vytvářející obraz na nataženém bílém plátně a začínalo nabývat různých barev. Objevila se na něm zahrada, na které se právě nacházeli. Jenom ta promítaná byla od nich pomalu dvacet tři let vzdálená.

Reykjavik, léto 1995

Freya

Seděli jsme v zimní zahradě a obědvali. Bylo krásné letní poledne a ani moc nefoukalo. Přestože Island leží prakticky na polárním kruhu, bylo docela teplo. Golfský proud nám tu zajišťuje příjemné klima. Mám tu léto opravdu ráda, je světlo téměř 24 hodin.

„Jóne, telefonovala Margitt, že Arvidovi bylo minulý týden 18. Mikael i Brig už se projevili. Musíme se připravit, že Henrik také. Sám ovládáš vzduch a víš, že je to ošemetný živel a nejtěžší na ovládnutí. A ten malý kluk to sám nemůže zvládnout. Měl bys ho vzít někam do hor a venku si s ním o tom promluvit. Co myslíš?"

„Já vím," povzdechl si Jón a rukou si prohrábl vlasy, „viděla's tuhle jak proběhl dům? Mám pocit, že už to začíná. Všechno kolem něj vlálo. Navíc mu nic netajíme, moji schopnost má denně na očích. Ale není to tak jednoduché. Musím si promyslet, jak to vysvětlit takovému prckovi," odvětil jí Jón.

Z domu se náhle ozval pláč a Freya odběhla za maličkým Tómasem, který se právě probudil. Bylo po klidu.

„Nechce se mi tě tu nechat, Freyo, s Tómasem samotnou."

„Neboj, jsem dobrá matka," poplácala jsem shovívavě Jóna po ruce.

„To vůbec nezpochybňuju, ale budu se cítit provinile tě tu nechat s miminkem a sám si půjdu na výlet."

„Ale jdi, vždyť si vezmeš Henrika a budete se učit," pronesla jsem.

Obraz se rozmazal a Freya odešla do hlubin domu a její místo nahradil vysoký Jón. Opět se opakovala stejná akce, ale nyní se před nimi objevil skalní útes. Anzja skoro cítila, jak jí vlasy cuchá silný vítr a sledovala další pokračování vzpomínky.

Jón

Šli jsme k větrným elektrárnám, tam je nejlépe vidět, jak pracuje vítr. A vždycky tam fouká, a u nás na Islandu fouká opravdu hodně. Dívali jsme se, jak vítr vane od moře, nabírá sílu a opírá se do listů turbíny. Jak svojí silou s tou obrovskou masou kovu otáčí. Henrik měl oči navrch hlavy.

„Tohle umí vítr? Proč to dělá? Kam se ztratí? A co dělá vítr, když nefouká? Má dovolenou? A kde je na prázdninách?" šla mi z jeho otázek hlava kolem. Ale moc mě jeho zapálení a zvědavost bavila.

„Ano, tohle dělá vítr," odpověděl jsem mu na jeho všetečné otázky. „Henri a my dva jsme s ním kamarádi," řekl jsem mu.

„Já vím, tati. On si se mnou povídá..."

„Cože? Jak?" zůstal jsem s pusou dokořán. „Jak si s tebou povídá?"

„No, šeptá mi a dělá, co chci," nestačil jsem se divit.

„Chceš něco vyzkoušet?" zeptal jsem se ho. „Ano, ano!" vykřikoval radostí Henrik.

„Tak si stoupni přede mne. Čelem proti větru. Ano, to je ono. A natáhni před sebe ruce. Zavři oči a vnímej, jak ti do dlaní naráží vzduch," radil jsem mu. A ten klouček to udělal. Rozpřáhl ruce, jako by chtěl obejmout celý svět a prstíky hýbal, jakoby si vítr ohmatával. Šlo mu to dobře. Mírně se u toho usmíval.

„Tati, já ho cítím," zašeptal a s úžasem otevřel oči. Modré duhovky mu svítily a on natočil levou ruku dlaní vzhůru a lehkým pohybem zakroužil rukou. Vytvořil vzdušný vír, ani nevěděl jak.

Zůstal jsem na něj koukat s otevřenou pusou. To není možné! Vždyť je mu teprve sedm let! Chtěl jsem mu předat všechny své zkušenosti, jak s energií vzduchu nakládat. Aby se soustředil na každý závan větru. Vnímal, jak vane a věnoval mu veškerou pozornost a obdiv. Aby procítil každé jemné zavanutí i silnější poryvy a mohl do něj vkládat svoje myšlenky. A ten kluk to udělá podvědomě zcela sám! Neuvěřitelné! Myslím, že bude následovník s velkou větrnou mocí.

Obraz se opět rozmazal a malý Henrik, který si na plátně ještě před chvílí hrál s větrem, také. Anzja se podívala zmateně za odcházejícím Jónem a pak na Henrika. Poznal, že se jí hlavou honí spousty otázek, ale počkal, až si je urovná a zeptá se sama.

„Co to sakra bylo?" vyhrkla, jakmile si byla jistá, že se v polovině věty nezakoktá.

„Magie..." zašeptal jí za jejími zády do ucha Tom, který v nestřežené chvíli přistoupil blíž, čímž ji zaručeně vyvedl z míry úplně. V tichu, které se pak rozhostilo, byl slyšet pouze veselý Tómas, který prskal smíchy. Ale i mlčenlivý Einar se musel pousmát. Jenom jedna osoba zrovna neumírala smíchy.

„Myslím, že teď jsem na řadě já," prohodil vesele Tom a došel až k židli vedle Henrika, naprosto ignorujíc vzteky rudou Anzju.

„Jo, ale promítat bude Asdis s Einarem," odpověděl mu Henrik a ztěžka se zvedl ze židle. „Já si na chvíli dáchnu," dopověděl a svalil se jako medvěd na jednu ze židlí vedle Anzjy. Lara odběhla a o chvíli později se vrátila s novým šálkem čokolády. Henrik si ho s poděkováním vzal a najednou vypadal mnohem přívětivěji. Sestra uměla úplně nejlepší čokoládu vůbec. Vždycky ji dávala svým bratrům, když se pohádali, aby se usmířili. Henrikovo místo obsadila Asdis, která hned sáhla po promítačce a Einar se, nic neříkajíc, posadil mezi ní a Toma.

„Abych ti vysvětlil, jak to funguje," naklonil se k Anzje Henrik, „mojí a Asdisinou schopností je lumokineze, což už víš. Dokážeme různě měnit proud světla a k tomu využíváme projektor, přes který promítáme různé vzpomínky na plátno. Já to mám jednodušší, protože ovládám i sensekinezi, takže můžu někomu číst myšlenky a zároveň je přenášet na plátno. Asdis číst myšlenky neumí, proto jí pomáhá Einar, který tu schopnost má. Promítne vzpomínku na čočku projektoru a Asdis ji lumokinezí přenese na plátno. Vzájemně se doplňují," vysvětlil jí ve zkratce celou vědu téhle malé vymoženosti a zhluboka se napil ze svého šálku čokolády. Tvář mu zdobil úsměv a hleděl na prozatím bílé plátno.

„Teď sleduj," sotva to dořekl, světlo promítající se na plátno zablikalo a před nimi se objevila malá turistická výprava.

Park Heiðmörk, 2001

Tómas

Skupinka lidí v lesíku se nedala přehlédnout, široko daleko totiž rostly jenom malé zakrslé stromky, občas někde z chudého porostu trčel starý pařez. Pomalým krokem jsme se blížili k mnohem většímu lesu, který byl pravým opakem toho, ve kterém jsem se nacházel. Před námi se rozprostírala vysoká hradba smrků, pod jejichž korunami se táhl lesem temný stín. Turisté ihned vytasili foťáky a snažili se najít nejlepší místo na fotku.

Mezitím, co se všichni oháněli fotoaparáty pod přísným dohledem vysokého světlovlasého průvodce, jsem se snažil prodrat skrze houf lidí já. Malý, sotva šestiletý hoch jsem tenkrát byl. Roztomilejší stvořeníčko byste nenašli. Nadšeně jsem doběhl až ke světlovlasému muži vepředu. Byl jsem rád, že tady dnes je jenom s tátou, mamka zůstala s mladším bráškou u dědy. Prý nechtěla toho tříletého prcka tahat po vandrech, ještě by se mu snad, chudáčkovi, něco mohlo stát!

Při vzpomínce na mladšího bratra jsem se zakabonil. Neměl jsem ho zrovna dvakrát v lásce. Sotva se narodil, hned to byl maminčin miláček. Už to nebylo jako dřív, kdy měli všichni oči jen pro mě, nemluvě o mém starším bratrovi. To já měl být oblíbený a nelíbilo se mi, že se všechno změnilo, sotva se to uřvané mimino objevilo u nás doma.

Teď jsem se tím nechtěl zaobírat, pomstím se mu, až přijedeme domů. Chtěl jsem si užívat volno s tátou. Jenže jak jsem zjistil, ani ten na mě neměl čas, jelikož právě vysvětloval něco zvědavým turistům. Chvíli jsem jen mlčky poslouchal, co jim vykládá, ale o sekundu později už jsem se smrtelně nudil. Zatahal jsem ho za vestu, kterou na sobě měl otec navlečenou, aby si mě všiml.

„Můžu se jít podívat do lesa? Můžu, můžu?" prosil jsem a sledoval skálopevný výraz na tváři svého otce. Vypadal takhle celkem děsivě, a kdyby to nebyl můj táta, jistě bych se počůral strachy. Trpělivě čekal, co mu odpovím. Nemyslel jsem, že tyhle výlety budou taková nuda. Čekal jsem dobrodružství, jako v knížkách které nám četla paní učitelka ve škole.

Otec se na mě otočil s úsměvem na tváři a odpověděl: „Můžeš, ale nechoď daleko, za chvíli půjdeme dál," varoval mě a zase se otočil k jednomu páru, který si prohlížel jakýsi druh nízké orchideje, která seděla v trávě. Poté jim něco řekl v jazyce, který jsem neznal, když si chtěli to malé kvítko utrhnout a zastavil je.

Otočil jsem se čelem k vysokým stromům, které se natahovaly k nebi, až mi vlasy spadly do obličeje. Uvnitř vypadal les děsivě, ale já už přeci nebyl malý! Nebudu se bát bubáků a ponožkových skřítků. I když ti ponožkoví skřítci mají něco do sebe... Vydal jsem se vesele směrem k první věci, která mne zaujala. Chlupatý strom, který byl ve skutečnosti od kořenů k větvím porostlý mechem. Připomínal mi našeho dědečka, alespoň co se jeho plnovousu týkalo.

Poté mě k sobě nalákal malý černý kámen, který vypadal jako dračí vejce. Vzal bych si ho s sebou, jenom kdyby nebyl tak těžký. Takhle jsem pochodoval už hodnou chvíli, občas zastavoval, abych mohl poslouchat dění v jarním lese a ani si nevšiml, že vchod do lesa mi již dávno zmizel z dohledu. Jaké to pro mě bylo překvapení, když jsem se otočil s tím, že se vydám zpátky, protože táta na mě už jistě bude čekat celý naštvaný a zjistil jsem, že jsem jaksi ztracený kdesi v lese. Rozhlížel jsem se, jestli někde neuvidím kudy zpět, ale spíš jsem si připadal čím dál víc ztracený.

Nakonec jsem se, unaven přemýšlením nad tím, jak se dostat zpátky k tátovi, posadil na jeden z mnoha kamenů, roztroušených kolem. Slzy jsem měl na krajíčku, ale nechtěl jsem se tady rozbrečet. Jsem velký kluk, nemůžu pořád bulet, jako můj bráška. Otřel jsem si slzy, které se mi kutálely po tvářích, a utřel si nos do rukávu mikiny. Já se odtud dostanu. Tak jako se hrdinové z pohádek od mé maminky dostávají za svými princeznami! Jak mi chybí maminka. Už bych chtěl jít domů. Jenže tohle není pohádka, a já jsem tu sám. Zase jsem se rozbrečel.

Zčistajasna se přede mnou objevila malá chlupatá kulička. Vykukovala zpoza jednoho kamene a zvědavě si mě prohlížela. Její na pohled heboučká tmavá zimní srst pomalu línala, jelikož mělo brzy přijít léto, a místo ní se objevoval hnědý kožíšek barvy čokolády. Na pláč jsem rázem úplně zapomněl. Maličké stvoření, které, jak jsem později zjistil, byla polární liška, zastříhala ušima a popošla ke mně blíž. Natáhl jsem k ní ruku a ona si ji očichala. Kýchla a poodešla, jako bych snad smrděl.

„No, počkej, ty bestie, já tě chytím! A až tě dostanu tak... si tě nechám a pak tě pustím bráchovi do pokoje!" zakřičel jsem na to malé zvířátko a rozzářily se mi v očích ďábelské jiskřičky. „Nebo z tebe udělám mamce kabát," dodal jsem ještě, ignorujíc fakt, že lištička by stačila sotva na čepici.

Ta chlupatá kulička jako by mi rozuměla, rozeběhla se po mechu pryč a přeskočila kmen padlého stromku, schovala se za kámen a zmizela mi z dohledu. Já se ovšem rozeběhl za ní, nedbajíc toho, že ještě před pár sekundami jsem byl beznadějně ztracený. Běžel jsem a sledoval, jestli se lištička ještě někde neobjeví. Má rozjařená mysl každou chvíli viděla v podrostu její huňatý ocásek, a tak jsem běžel dál.

V jeden moment jsem sledoval míhající se kmeny kolem mě a v další se válel ve vlhké lesní půdě sudy. Naštvaně jsem se podíval, co mě vyvedlo tak nečekaně z rovnováhy, že jsem se musel setkat se zemí a oči se mi rozšířily nadšením. Právě přede mnou na zemi ležel velký černý kámen, který už vážně připomínal vejce.

A vedle něj se krčilo malé hnědé stvořeníčko a sledovalo mě zvědavýma očkama, ve kterých se leskla obloha. Doplazil jsem se k tomu chlupatému klubíčku a pomalu ho chytil a přitáhl k sobě. Schoulilo se mi na mikině a já musel uznat, že čepici bych z něj dělat nechtěl. Opatrně jsem ho uklidil do mé klokaní kapsy na mikině a z obou stran si do ní ještě dal ruce, aby nikdo nic nepoznal.

Už jsem si byl jistý, že cestu zpět najdu, když se lesem ozval hlas mého táty.

„Tómasi! Tómasi!" ozvalo se poblíž a zpoza stromů se vynořila obří silueta.

„Tati!" rozběhl jsem se k té vysoké hoře, které jsem říkal táta. Z očí mi tekly slzy štěstí a byl jsem rád, že jsem se dostal zpátky.

„Ty kluku divoká, kde ses toulal? Ani nevíš, jak jsem se bál!" zamračil se na mě onen muž a přivinul si mě k sobě do medvědího obětí. Otočil se a i se mnou v náruči se vydal zpátky.

„Já se bál, tati," fňukal jsem mu do ramene. „Myslel jsem, že mě nenajdeš."

„Ale našel, teď půjdeme domů, mamka by se na nás zlobila," odpověděl a šel dál. Turisty už dávno poslal domů a teď je čekala cesta k babičce, kde byla jejich mamka s malým bratrem.

„Viděl jsem lišku!" spustil jsem nanovo a začal vyprávět, co všechno jsem dnes viděl. Z kapsy mikiny mi najednou vykoukla malá hlavička se špičatými oušky a zakňučela. Úplně jsem na ni zapomněl a ona byla teď z toho objímání celá pomuchlaná.

„Copak to tu máme," zeptal se táta a naklonil se, aby na tu ospalou kuličku viděl pořádně zblízka.

„Můžu si ji nechat, tati, prosím," žadonil jsem a těkal očima mezi mým otcem a liškou, která si nás zvědavě prohlížela.

„Dobrá, ale budeš se o ni starat, vychováš si ji a mamince to vysvětlíš sám. Hlavně nezapomeň, že je to divoké zvíře," varoval mě obezřetně.

Rychle jsem mu vše odkýval a pak se rozzářil jako sluníčko. Po chvíli jsem usnul a nechal se nést se svým mazlem až domů. Vzbudil jsem se, když táta procházel dveřmi domu, ve kterém žili mí prarodiče. Otec mě postavil na zem a sotva jsme udělali pár kroků dovnitř, objevila se v chodbě naštvaná žena s velikou naběračkou v ruce. Z očí jí skoro šlehaly blesky, jak vypadala nepříčetně.

„Kde jste byli?" spustila, aniž by nás pozdravila a máchala přitom ve vzduchu železnou naběračkou. „A co je tohle?" Ukázala na rozpustilé lišče, které se mezitím kvůli rámusu vzbudilo a teď znovu vykukovalo z kapsy.

„To je Elias, bude teď s námi bydlet. Mami, neuvěříš, co se stalo, byli jsme s tátou v lese a já-‚" další slova jsem nestihl ani vypustit na svět, jelikož mě zarazil můj otec.

„Zdržel jsem se v práci, zlato, omlouvám se. A neboj, Tom se o to zvířátko postará," ujal se přesvědčování otec a pousmál se na mě. Tohle zůstane naším tajemstvím.

„Zmeškali jste večeři," konstatovala žena, otočila se a zamířila pryč, „takže budete o hladu!" zakřičela ještě.

Tohle mi ani nevadilo. Byl jsem si jistý, že mamka nám nechala nějaké zbytky v lednici, nikdy nás o hladu nenechala. Rozběhl jsem se do obýváku, kde jsem předpokládal, že bude můj starší bratr a už z dálky jsem vykřikoval: „Henriku, Henriku, hádej, co jsem našel!"

Obývací pokoj se rozostřil, až zmizel úplně a s ním i puberťácký Henrik, který seděl na gauči a zvědavě si prohlížel malého otravného Toma, který držel v náručí lišče.

„Páni, pořád mi to přijde děsně vtipný," zasmál se Tómas a podíval se na Einara, který se taky pousmál. Oběma Elias chyběl. Ale srandy si s ním užili víc než dost, hlavně, když ho brávali na zahradu. I malá Lara a Henrik ho měli rádi.

„Pamatuješ, jak jsem strčil Eliase k tobě do postýlky a čekal, že tě podrápe? A on ne, on tam usnul s tebou a ještě se k tobě tulil!" vyprávěl a přitom se smál na celé kolo. Einar jenom přikývl a taky se usmál.

„Jo mě je jasný, že si to nemůžeš pamatovat a že už jsi to slyšel ode mě nejmíň stokrát, ale mě to pořád přijde děsně vtipný," jel si svou dál Tómas. Anzja ho jen nechápavě sledovala a dožadovala se vysvětlení. Naklonila se proto k Laře: „To je Tom padlej na hlavu? Proč si povídá sám se sebou?" Šedovláska se k ní otočila: „Víš, Einar s námi už nějakou dobu nepromluvil. Povídá si jenom s Tomem a to výjimečně, před námi používá jen sensekinezi. Po jedné nehodě neřekl ani slovo. To se později dozvíš," usmála se smutně a otočila se zpátky. Na plátně se mezitím objevil zaneřáděný pokoj nějakého bordeláře. Anzja se letmo podívala na židli vedle Einara a zjistila, že na ní stále sedí Tómas.

Reykjavik, 2013

Tómas

„Vstávej, jdeme do školy!"

V polospánku do mě cosi strká a já se probouzím. Koutkem oka sleduju hodiny, které visí na druhé straně pokoje. Chvíli se snažím rozluštit, kolik mám času. Sotva se mi to povede, třeštím oči a hrkne ve mně. Nestíhám!

Rychle se zvedám, odkopávám ze sebe peřinu a přebíhám ke skříni. Oblékám na sebe první věc, která mi přijde pod ruku, a odbíhám k oknu, kde stojí jediný květináč a v něm si hoví chlupatý kaktus, který jsem dostal k narozeninám od Asdis. Od Einara jsem dostal Lařinu čokoládu. Moc nadšená nebyla. Vyklápím na něj celou sklenici vody, která stála vedle něj. Sotva se otočím, zjišťuji, že ten, kdo mě vzbudil, byl Einar, který právě stojí u mě v pokoji.

Jeho oči se mi vysmívají a hned na to mi dochází proč. Kdo by vstával do školy, když je víkend? Jednoduše mě napálil. Rudnu vztekem, ale pak přecházím do fáze, kdy mám chuť mu to nějak oplatit. Chvíli tam tak stojím a přemýšlím, jak mému milému bratrovi znepříjemnit den.

Než ale stíhám cokoliv udělat, propuká v hlasitý smích a se slzami v očích na mě ukazuje prstem: „Co to máš na hlavě?" sípá, kleká si a začíná se válet po zemi. Pokaždé, když se přestane smát, podívá se na mě a zasáhne ho nová vlna smíchu.

Teď už mě snad nic nepřekvapí, pomýšlím si a jdu se podívat do zrcadla, které mám připevněné na dveřích skříně. Opak je však pravdou. Šokem se málem kácím na zem k Einarovi. Z toho kusu skla se na mě dívá úplně jiný člověk. Místo delších blond vlasů mám na hlavě hnízdo černých kadeří, ještě k tomu rozcuchaných z postele. Chvíli na sebe vyděšeně zírám a sleduji jak se mi mé modro-šedé oči tmavnou, až jsou hnědé jako hořká čokoláda.

„Co to je?" vyhrkl jsem a podíval se na bratra, který se mezitím přestal smát, ale evidentně se dost bavil. „Cos' to udělal?" podíval jsem se na něj a čekal na odpověď. Nejenže mi málem přivodil infarkt, ale dokonce mě zbavil mých krásných vlasů!

„Ty..." zavrčel jsem a šel k němu.

„To já nebyl!"vysypal ze sebe hned, jakmile si všiml, co zamýšlím. Přeci jen jsme se znali dost dobře, abychom věděli, na co ten druhý myslí.

„Tak mi tohle vysvětli," zatahal jsem se za tmavý pramen, který mi padl do čela a pokračoval, „myslíš, že to je nějakými pubertálními hormony!?" začal jsem křičet a utekl jsem do koupelny, kde jsem se zamkl.

Strčil jsem hlavu do umyvadla a pustil na ty tmavé vlasy vodu, v domnění, že by se to dalo smýt. Šampon, který jsem, sice neochotně, sdílel s mým bratrem, byl během chvíle prázdný a jeho obsah skončil na mé hlavě a v umyvadle. Štípal mne v očích a dostal se mi i do nosu. Snažil jsem se vlasy vydrhnout všemožnými způsoby. Zrovna jsem v ruce držel bělidlo, když se zpoza dveří ozval Einar: „Brácha, otevři." Zkoušel lomcovat klikou v naději, že je odemčeno.

„Nějak se to vyřeší, Henrik bude vědět, co s tím," domlouval mi. Když se snažil otevřít znovu, otočil jsem klíčem v zámku a otevřel. Musel jsem vypadat hrozně. Z mokrých vlasů mi kapala voda, která se ihned vsakovala do trička, které jsem měl ke všemu naruby a oči jsem měl zarudlé od slz i od šamponu. Čekal jsem, kdy se mi začne zase smát, ale on se jenom ušklíbl, chytil mě za paži a dovedl dolů do obýváku, kde seděly mé dvě mladší sestry a mamka.

Asi za dvacet minut přijíždí Henrik. Celou dobu mlčím, pořád podezřívám bratra, ale už jsem o něco klidnější. Zazvoní zrovna, když se chci ptát, jak by mi mohl starší bratr pomoct. V dalších minutách zjišťuje, co se stalo. Pak odchází na zahradu a já za ním zvědavě vyhlížím oknem, jak přechází od naší malé zimní zahrádky k bříze a s někým diskutuje přes telefon. Hovor vypíná a stáčí svoji pozornost směrem k oknu. Já se schovávám a jen se modlím, aby si nevšiml, že jsem ho šmíroval.

Vzápětí se ale Henrik objevuje vedle mě a zvědavě si mě prohlíží. Chvíli hledím do jeho průzračně modrých očí a pak si vzpomínám, že ty mé jsou teď úplně tmavé. Uhýbám pohledem a pronáším něco ve stylu: Aby ti z mé krásy nevypadly oči.

Zvědavost ale vítězí nad hrdostí a já se na něj znova obracím a pokládám první otázku. „Komu jsi volal?" ptám se a poukazuji na jeho mobil, který schovává do kapsy. „Jednomu známému. Je na tyhle ‚věci' zaměřený, potřeboval jsem se ujistit, jestli o tom ví něco víc," odpovídá mi a pobízí, abych se vrátil za ostatními do obýváku, a sám mě následuje. „Tak co s tím?" zeptala se Henrika mamka a podívala se na mě. Vlasy už mi mezitím uschly a trčely do všech stran. „Podle všeho se u něj objevila první schopnost typická pro jeho znamení," rozpovídal se Henrik a já ho pozorně poslouchal. „Možná se ještě objeví další, ale nemusí. Už se objevila tahle schopnost někdy dřív?" zeptal se a podíval se na mě. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Něco jsem o takovéto schopnosti už slyšel -. Taky jsem si přál ovládat nějakou schopnost, ale nečekal jsem, že bych mohl kontrolovat zrovna toto.

„Už ti ale bylo osmnáct, což znamená, že jeden z vás může být následovník. Pšt." Zvedl výhružně prst, když jsem se ho chtěl na něco zeptat. „Následovník je člověk s velikou mocí. Je nás na světě jen pár a jsme tím pádem nejvíce v nebezpečí. Než se zeptáš, Tome, ty to pravděpodobně nejsi," odpověděl mi na nevyřčené otázky.

Neříkám, že mi to tenkrát nebylo líto, ale když se na to podívám zpětně, má mladší sestra Lara se k tomu hodí víc. Po všech stránkách měla předpoklady pro takovou výjimečnost.

„Co se se mnou teda děje?" zeptal jsem se nedočkavě, chtěl jsem vědět, jak se zbavím tmavých očí a toho divného účesu, který mě zdobil. Očividně každý čekal, že se zeptám na nějakou volovinu. A tak bylo příjemným překvapením, že jsem se jednou rozhodl pro rozumnou cestu. Ale přísahal bych, že si mamka myslela, jestli mi z toho šoku neruplo v bedně. Nechtěl jsem to Henrikovi ještě ztěžovat, proto jsem pak při vysvětlování mlčel. Radil mi, abych se uklidnil a relaxoval. A druhý den ráno, když jsem se probudil, jsem s milým překvapením zjistil, že vypadám zase krásně!

„Zajímavé..." zabrblala Anzja a něco si napsala.

„Cože?" otočil se na ni Tom a zatvářil se ublíženě. „Já málem dostal infarkt, vždyť jsem vypadal úplně jinak! Co by si o mě pomysleli kámoši, co se mnou chodili do třídy?" spustil nanovo a začal tam vykládat o tom, jakou měl na střední krásnou image a že si teď všichni myslí, že je šílenec.

„Henriku, komu jsi to vůbec volal?" zeptala se Anzja a s přehledem ignorovala Toma, kterému málem cinkla brada o zem. Nebyl zvyklý na to být ignorován.

„No..." podrbal se Henrik nervózně za krkem, „s jedním známým, který se angažuje ve výcviku nováčků. Jmenuje se Phil."

Anzja jen kývla a zase si něco zapsala.

„Jo, to bylo dobrý," bavila se mezitím Lara, „byl jsi úplně hotový. Ale od té doby si to náramně užíváš, že? Však jsi nedávno parádně napálil Asdis-"

To už ale sestru přerušila zrzka. „Hele, to ti Anzi ukážeme. Potrháš se smíchy." Na plátně se okamžitě objevil dívčí pokoj, ve kterém se o chvíli později ozval budík.

Asdis

nedávno

Budí mě řev budíku. „KDO mi tohle udělal!" Moje první ranní myšlenka je: „Kdo z mých bratrů se chystá rozloučit se životem? Že mi v sobotu nastavil budík na sedmou ráno? Udělám mu něco hodně ošklivého, třeba ho nafouknu jako balón a vystřelím do vesmíru! Jo, to bude dostatečný trest za tak kruté probuzení," pomyslím si. Teprve po chvíli naštvaného zírání na budík mi dojde, že jsem si ho nastavila sama, protože nám taťka chystá překvapení. No nic, vesmírný let nebude...

Myšlenka na taťku mě zvedne z postele, jeho překvapení obvykle představují rodinný výlet, a tak zamířím do koupelny. Cestou potkávám svého staršího brášku Einara. „Dobré ráno," zdravím ho a pohladím ho pohledem. On se na mě jen usměje a vydá se po schodech dolů na snídani. Einy od onoho zlého dne, co zemřela Briggite, mluví jen málo, a když už tak jen s Tómasem, takže jsem od něj ani jiný pozdrav nečekala.

Po zkulturnění v koupelně následuji příkladu svého bratra a své kroky směřuji do přízemí, do kuchyně, odkud se line vůně kávy a cinkání lžiček. Á, mamka si dělá kávu, bez ní nedá po ránu ani ránu, uvědomím si.

„Dobré ráno," pozdravím rodinu sedící kolem stolu a sednu si mezi mamku a Laru, u které právě žebrá o něco dobrého náš chlupatý přítel, husky Elson, a ona ho potají krmí kousky salámu. Jestli si myslí, že to nikdo nevidí, je na omylu. Všichni ji to tiše tolerujeme.

Když jsem si udělala své kakao a právě ho míchala, ozval se taťka: „Po snídani si dobalte, pojedeme do Heiðmörku." Nadšeně jsme se všichni začali usmívat, milujeme totiž rodinné výlety.

„A Henrik i s rodinkou jede s námi," usmála se na nás mamka. Po tomto zjištění jsem zavýskla: „Hurá, bude honička s Magnusem a Ágnes! To bude super," jásám a poskakuju kolem stolu. Lara jen otráveně protočí oči nad mojí hyperaktivitou.

„Dobré ráno," do jídelny vešel Einar. „Dobré," odpověděla jsem mu a s úsměvem se opět věnovala své snídani. Počkat! „Co?" Einar už přece sedí vedle taťky... A nemluví! Zmateně jsem pohlédla na dva Einary vedle sebe a pak na Laru, která mě napjatě pozorovala. Hodila jsem na právě příchozího Einara pohled - to jako vážně?, a to už se Lara řehtala spolu s oběma Einary na celou kuchyni.

„Vtipný, Tome! Koukám, že ses zdokonalil" snažila jsem se znít vážně, ale nakonec jsem se smála s nimi.

Tómas, je vtipálek a rebel a navíc má schopnost biokineze, takže kombinace těchto jeho vlastností je vražedná. Říkáme mu chameleon.

Bratři se na sebe ale pořád šklebili... ještě to nebylo všechno! Protočila jsem očima a začala si mazat toust k snídani. Jenže hned jak jsem si ho položila před sebe na talíř, jeden z Einarů se natáhl a sebral mi ho. Zakousl se do mé snídaně a už s plnou pusou zamumlal: „Máš to dobrý."

Probodla jsem ho pohledem. „Díky Tómasi" Lara vedle mě už od smíchu slzela, ale po bratrově výrazu plného překvapení se začala smát ještě víc. Dokonce i Einarovi začaly cukat koutky. „Zapomněl sis zamknout pusu, brácho," dostala ze sebe při smíchu Larča a Tómas se plál do čela.

Přestal udržovat bratrovu podobu a začal si mazat další toust, který jsem mu vzápětí sebrala pro změnu já.

„Máš to dobrý, brácho," ukousla jsem si a zašklebila se na něj.

Sotva rodinný stůl zmizí, Anzja se zvědavě podívá Tómasovým směrem. Ten se jen ušklíbne a změní svoje blond vlasy na dlouhé hnědé, identické s těmi, které má ona sama. „Mám pokračovat? Že by ses koukla na sama sebe?" zeptá se žertovně a hned na to uhýbá nějakému předmětu, který po něm Anzja hodila. Pravděpodobně to byl nějaký šutr, který sebrala na zemi.

„Jseš děsnej," konstatuje a s povzdechem se zase opře o židli.

„Jako bych to už nevěděl," prohodí blonďák a sedá si, jelikož při promítání vzpomínky celou dobu stál.

„A radši ani ne, nechci vidět svoji kopii," Anzja se rozhlídne po všech lidech kolem sebe. Henrik nezúčastněně oddechuje v křesle jako by se nic divného nestalo a dopíjí svůj druhý hrnek čokolády, Asdis krájí mrkvový dortík a klade dílky pochoutky na talířky, Lara je podává bratrům, jen Einar si Anzju starostlivě prohlíží. Když Lara podává dezert i Anzje, všimne si, jak je vykolejená.

„Víš, my už jsme si na ty jeho skopičiny zvykli, ale chápu, že je to náročné. „Náročné!" vykřikne Anzja, „je to šílené, vy nejste normální," povzdechne si.

„No, to nejsme" radostně pronese Tómas. Henrik otevře oči a zpraží Toma přísným pohledem. „Buď trochu ohleduplný Tómasi. Já vím, že tě to baví, ale teď se to moc nehodí. Musíme to brát vážně." Tom pokrčí rameny a s chutí se pustí do dortíku. Anzji si dál nevšímá.

Ta už se oklepala a tak se obrátí k sourozencům Jónssonovým a začne se vyptávat: „A kdy se začaly projevovat vaše schopnosti, kolik vám bylo let?" Slova se ujme zase Henrik: „Mě bylo jen 7 let, mám o dost starší sourozence a tu událost jsi před chvílí viděla. Naštěstí Jón ovládá také vítr, takže na to byli připravení, ale s As to tak jednoduché nebylo. Však ti to můžeme taky ukázat," a všichni se otočí zpět k promítacímu plátnu. K projektoru zasedne Henrik společně s Asdis, je to jejich vzpomínka.

Reykjavik, 2014

Asdis

„Henriku! Henriku!" s radostí jsem vyskočila z pohodlného gauče a nadšeně se vrhla na svého nejstaršího bratra, na kterého jsem už půl hodiny netrpělivě čekala. Skočila jsem mu kolem krku a silně ho stiskla. Konečně přišel. Henrik už s námi pár let nebydlí, má vlastní rodinu, ale stále se k nám vrací a já ho mám moc ráda. Nejvíc. A chybí mi. Takže ho teď nehodlám pustit.

Vešel do dveří obýváku a celé je vyplnil, až zastínil světlo procházející do chodby. Je to kus chlapa. Nedivím se Rakel, že z něj nemůže spustit oči. Je vidět, že je do něj stále zamilovaná i když už spolu pět let žijí v tradiční islandské chaloupce nedaleko Reykjavíku se svojí smečkou huskyů.

Dneska jsem ho očekávala obzvlášť s napětím. „Pojď se na něco podívat! Mám pro tebe překvapení," culila jsem se tajemně a na prst si natáčela svoji zrzavou loknu. Nekompromisně ho popadám za jeho velkou ruku a táhnu ho za sebou. Má ji drsnou a ta moje bledá se v ní úplně ztrácí. On se jen zasměje a nechá se odvést napříč celým domem, jako kačenka na provázku. Směšná představa u tak velkého chlapa. Ušklíbnu se. Jsem jedna z mála, která dovede Henrikem takhle manipulovat. Má pro mě holt slabost. Nemohl se prý dočkat, až se narodím. Když jim mamka sdělila, že se jim na podzim narodí další přírůstek, byl nadšený, že budu jako on. Těšil se, že budu podzimnička a že si spolu užijeme spoustu legrace. Když jsem ještě byla malé škvrně, kvůli mně přivál na naši zahradu listí z širokého okolí a pak jsme si v něm spolu hráli. On mi svojí mocí proudem vzduchu ty lístky nadnášel a já je chytala. Prý mě tak naučil chodit. Milovala jsem tyhle chvíle s Henrikem. Jsem jeho podzimní miláček.

Pracovala jsem na té hromadě celé odpoledne.

Táhnu ho až dozadu, přes zimnízahradu na dvorek, kde zastavuji u hromady listí pod starou pokroucenou břízou.Dvorek se zahrada je schován mezi vysokými zdmi sousedních domů a nenítam odnikud vidět. Je to naše oáza. Často tu všichni trénujeme. Až na mě.Nedaří se mi tu svou schopnost uchopit, vzduch je pro mě stále nehmatatelný adonutit ho vanout tam, kam chci já... oříšek!      

Nadšeně na něm visím očima, ale on se na listí jen nechápavě dívá. Pokrčím nos, obracím oči v sloup a otáčím se čelem k hromadě. Natáhnu k ní ruku a oči zavřu. Pokouším se soustředit na vánek plynoucí zahradou, vnímat ho jako dech, stát se jeho součástí. To, jak kolem nás proudí, změnit jeho dráhu a s jeho pomocí přivát na hromadu další lístky. Když ale otevřu oči, zjistím, že realita je trochu jiná. Ve vzduchu se za mojí rukou pohybuje jen jeden jediný lísteček. Zklamaně si povzdechnu, nechám ho snést dolů na hromadu. Henrik mě obejme a tiše stojíme a já cítím jeho velkou podporu.

„Nevzdávej to Asdis," povzbuzuje mě šeptem bratr. Odstoupí ode mě a já to zkouším znovu, opět se zavřenýma očima. Vnímám pouze proudění vzduchu, které se kolem mě točí, jeho chvění a vzápětí málem dostanu infarkt. „Baf!" popadne mě někdo za ramena, „co to tu vyvádíte?" ozve se za mnou můj další bratr, Tómas.

Hrkne ve mně a ruce mi leknutím vystřelí nahoru a uspořádaná hromada listí se rozletí do všech stran.

„Tome! Moje celodenní práce je v čoudu!" prudce se k němu otočím, z očí mi šlehají blesky a vlasy mi vlají díky neviditelnému větru. Jsem fakt naštvaná.

Moje myšlenky na pomstu ale přeruší Henrik, který si se smíchem vymotává listí z dlouhých vlasů.

„Super kousek, Asdis," pochválí mě, „ale myslím, že bychom to mohli trochu doladit." Na svůj vztek rázem zapomínám, jakmile si všimnu, že na mě Henrik šibalsky mrká. Pomalu začíná pohybovat rukou, až cítím, jak kolem mě začíná vířit vítr. Ve vteřině na Tómase dopadá obrovská hromada listí, ve které se ztrácí skoro celý, a zpod návalu listí nás propaluje pohledem.

„Jó!" křičím a začínám poskakovat kolem Henrika.

„A teď do toho listí zahrabu já tebe!" temně se na mě podívá Tómas a všichni se začneme smát.

Plátno na okamžik potemní, ale hned se zase rozsvítí a vzpomínka pokračuje o pár hodin později

Reykjavik, 2014

Henrik, Asdis

Seděla na posteli v té své modré noční košilce a objímala polštář. Oči měla upřené na vzor peřiny, ale myslím, že ji ani neviděla. Byla úplně ztracená ve svých myšlenkách. „Henriku, proč je to tak těžké?" zašeptala, aniž by zvedla oči a dala nějak jinak najevo, že o mně ví.

„Chce to jen obrovskou dávku trpělivosti. Uvidíš, že to půjde," povzbuzoval jsem ji. Zůstal jsem u ní a vískal ji ve vlasech, dokud neusnula.

Ráno jsme se vypravili k větrné elektrárně. Asdis to tam znala, přeci jen už není škvrně a my děláme výlety dost často. Tentokrát jsem chtěl, ale aby to tu viděla jinak. Ne očima, ale skrze svoje ostatní smysly. Z kapsy bundy jsem vytáhl šátek a zavázal jí oči. Dovedl jsem ji na kraj útesu, nad moře. Obezřetně jsem se rozhlédl, ale široko daleko nikdo nebyl.

Od moře silně vanul slaný vítr, moře burácelo, takže jsem se naklonil až úplně k ní, k jejímu uchu, aby mě dobře slyšela a začal ji navádět, jak ovládnout vítr.

Vedl jsem ji stejně, jako před lety měl snahu vést mě můj otec.

„Asdis, soustřeď se na každý závan větru, vnímej, jak vane, a všechno ostatní vypusť. Nic jiného není teď důležité, podstatné.

Jsi jen ty a vítr. Cítíš to?"

„Ano," zašeptala.

„A teď prociť každé jemné zavanutí, v mysli je odděluj z celku, každý pramínek větru jako vlasy, když je rozčesáváš. Obdivuj je každý zvlášť i všechny dohromady, pomazli se s nimi. Uvolni se... Výdech, nádech. Vítr je nespoutaný, bez závazků, a pronikne všude. Tvoje mysl se na něj napojí, jen když bude také taková," radil jsem jí.

„A pak do něj můžeš vkládat svoje myšlenky a přání."

„Jak?" splynulo jí ze rtů.

„Nejdříve větru dáš, to co chce, - energii."

„A kde ji vezmu?" zeptala se.

„Z okolí, z vesmíru, představ si jak energie proniká do tvých dlaní a naplňuje tě a ty pak tuto sílu usměrníš, vyšleš, daruješ větru," odpověděl jsem jí. „Je to o příjímání a dávání. Vítr je štědrý, když budeš i ty. Donese ti, co budeš chtít"

„Tobě jo, Henriku. Mě neposlouchá," smutně pronesla.

„Ale kdepak, Asdis, ty neNAsloucháš jemu," odporoval jsem jí jemně.

„A nenuť ho tě POSLOUCHAT, je to spíš rozhovor, ne příkazy. Představ si, že je to Tómas. Tomu taky nejde něco nařídit a čekat, že to udělá. S větrem je to podobné. Musíš mu to nabídnout a je na něm, jestli se rozhodne přijmout. A on přijme, bere moc rád, to si piš!" usmál jsem se, i když to Asdis se zavázanýma očima nemohla vidět.

Ušklíbla se, zřejmě si představila Tómase, jak ho někdo nutí udělat něco, co sám nechce... nemožné!

„Henriku, tak já to zkusím" hlesla Asdis. S novu odvahou se narovnala, zaklonila hlavu a tvář nastavila slunci. Poté rozpřáhla ruce, rozevřela prsty a nechala jimi proudit vítr od moře.

A pak jsem to ucítil, vanutí větru v obráceném směru, proti moři. Jen lehké chvění, ale bylo to tam. Cítil jsem to vzedmutí energie.

„Dokázala jsem to! Dokázala! Cítil jsi to Henriku, On mě poslechl!"

„Ano, Asdis, dokázala jsi to, jsi moje větrnice, teď už stačí jen trénovat" díval jsem se na tu rozzářenou dívku v mojí náruči a u srdce mě hřálo něco moc krásného...

„I po třech letech jsem na tebe moc pyšný, Asdis" pronesl směrem k sestře Henrik.

„No, nechte toho cukrování, chce to trochu vzrůša! Laro, pojď," vyzval ji Tómas a netrpělivě se vrtěl na židli. Lara jen protočila oči a přesedla si k promítačce. Einar ji vzal za ruku a As osvětlila plátno před nimi. Tam se opět objevil vnitřek domu. Tuhle část Anzja už znala, protože jí před chvílí procházela. Byla to předsíň domku, na jehož zahradě právě seděla.

Reykjavik

Lara, 2015

„Tati! Tati!" ozvalo se z předsíně.
„Einare! Buď ticho!" zasyčel dívčí hlas.
„Tati!"

„Tómasi!" vykřikla dívka bezradně.

Do předsíně konečně dorazil volaný otec oněch tří dětí, které se nacházely před vstupními dveřmi.

„Laro! Co to je?" nadzvedl pravé obočí. Jón nebyl muž, který by trpěl lži. Udržoval mezi sebou a svými dětmi respekt, úctu a důvěru.

„Tati," usmála se provinile Lara, "to je prosím husky."

„A co tady dělá?"

„Ode dneška bydlí? Prosím! Dostala jsem ho od Henrika!" začala úpěnlivě žadonit a nasadila psí oči.

„Pro mě za mě, ale budeš se o něj starat sama!" pohrozil jí prstem. Šedovláska pokývala nadšeně hlavou a štěně pustila na podlahu. To se okamžitě rozběhlo do hlubin domu, ze kterých se ozvalo zavýsknutí.

„Asdis, přivítej našeho nového pejska!" zavolal s úsměvem táta.

„Jak ho pojmenujeme?" Tómasovi zazářily oči.

„No, kočka ani hotdog teda ne!" zamračila se Lara. Tómasovi povadl úsměv.

„A co-"

„Ne!" skočila Lara Einarovi do řeči. Ten se na ni kysele zašklebil.

„Marmeláda se jmenovat taky nebude! Bude se jmenovat Elson."

Všichni zamířili do kuchyně. Byl akorát čas oběda, vůně se líně plazila celým domem a rodině už se sbíhaly sliny.

„Laro?" Freya, matka čtyř sourozenců, stála u sporáku s vařečkou a dívala se ke svým nohám, kde byl rozvalený Elson.

„Už to máme domluvené," předběhl dceru v odpovědi Jón a usmál se na svou ženu. Ta mu úsměv oplatila.

„Dobře, ale ven s ním budeš chodit ty!" pohrozila Laře vařečkou máma, aby dostála své rodičovské povinnosti.

„Ano!" zazubilo se na ní dítě zpět. „Henrik už mi vysvětloval, jak se o něj musím starat. No, není nádherný!" štěbetala nadšeně Lara.

Oběd v tomto domě probíhal vždy v kontrolovaném zmatku. Tómas a Einar se u stolu pošťuchovali, Freya obskakovala rodinu s kastrolem a vařečkou, Jón si četl noviny, Asdis proháněla kolem stolu vánek a Lara vedla konverzaci s otcem i s mladší rezavou sestrou. Když rodina dojedla, starší synové se někam vypařili. Jón se šel připravit na výlet k sopkám s turisty, Freya šla umýt horu nádobí (jejich osobní odpolední Mount Everest). Asdis si s Elsonem hrála v obýváku na koberci.

Lara zamířila nahoru do svého pokoje. Rozjařená si v hlavě plánovala, jak kde co posune, aby se tam vešel Elsonův pelíšek. Nevšimla si tedy, že má otevřené dveře. To, že je něco špatně si uvědomila až ve chvíli, kdy spatřila své dva bratry, s její zásobou čokolády v ústech a dlaních.

„Tómasi! Einare!" jekot zanikl v obrovském, ohlušujícím hromu. V pokoji se začala valit temná mračna, ve kterých se blýskalo, a vítr se začal roztáčet kolem nazlobené dívky.

„Laro!" poryv větru donesl k jejím uším rozhořčený tón. Než se stihla bouře pořádně zformovat, odvolala ji a se sklopenou hlavou sešla dolů. V závěsu jí byli starší bratři.