„Jake a Ross půjdou tudy, Samuel s Coltonem z druhé strany. Já se prostě přemístím sem," zapichuje Phil prst do malé místnosti na plánku budovy. U stolu sedí všichni jmenovaní a já jen tiše přihlížím. Následovník před pár hodinami přiletěl z Itálie. Neřekl nám, proč tam byl, ale vrátil se poměrně podrážděný a unavený. Hned na to mu Colton vysvětlil, že tady Jake byl a důvod jeho návštěvy. Nezaváhal ani na chvíli, rovnou souhlasil s tím, že se pro uvězněné děti hvězd půjde. Fascinuje mě, s jakým klidem ten fakt přijal a souhlasil, že ty lidi jednoduše nenechají v rukách Organizace.

Samuel s Danielem přiletěl o den před Philem. Jemu jsem o Jakeovi řekla já. Chvíli vypadal naštvaně, ale jakmile jsem mu vysvětlila, proč za námi přišel, povolil. I on musel uznat, že nám Jacob několikrát pomohl a nebýt jeho, někteří z nás by tady nejspíš ani nebyli. Samuela ani Phila nejspíš nenapadlo, že by nás mohli vzít s sebou. Nepadlo o tom jediné slovo. Colton Jeremyho tvrdohlavé rozhodnutí zúčastnit se taktně nezmiňoval.

„Dobré... ráno," vchází do kuchyně ospalý Jeremy. Únava ho ale v mžiku přechází, když spatřuje Phila a rozložené plánky budovy. „Co tu děláš?"

„Taky tě rád vidím," promlouvá k němu a zní, jak kdyby odháněl otravnou mouchu. Pozornost rychle obrazí zpátky ke klukům, ale jako by ho najednou rozbolela hlava, na chvíli zavírá oči a zase se otáčí na Jeremyho. „Nepůjdeš s námi. Možná si myslíš, že máš svoje schopnosti pod kontrolou, ale tohle není jen o tom. Nemůžeš jen tak naskočit do ostré akce."

„Můžeme pomoct, navíc já neříkám, že nás hned musíte tahat do přední linie. Je vás jen pět. Kolik jsi říkal, Jakeu, že tam je aut?"

„Pět," odpovídá mu kamarád.

„I kdyby v každém byli jen dva lidi, o čemž pochybuju, je jich minimálně o polovinu víc. Tak jako tak ta první mise někdy přijde. Můžeš to oddalovat, jak chceš, ale dřív nebo později mě stejně někam pošlete. A neříkej, že ne."

„Časem určitě," vzdychá Phil a pozorně Jeremyho sleduje. Bratr mu oplácí odhodlaný pohled. Je rozhodnutý a v jednom má pravdu. Jeremy se dávno rozloučil s tím, že nejspíš nikdy nebude mít normální práci. Přijal tu odpovědnost patřit mezi nejmocnější děti hvězd a s tím i to, že bude cestovat po světě a pomáhat, kde se dá. Stejně ten okamžik, kdy bude muset něco vyřešit, přijde.

„Dobře," rozhoduje. Srdce mi vynechává jeden úder a zmocňuje se mě nervozita. Klukům a Philovi věřím, jsou vycvičení a mají určitě zkušenosti. Jeremy je jen zapálený. A hlavně můj bratr. Budu se bát o všechny, ale strach o něj všechny ostatní převyšuje. Vím, jaký je. Impulsivní a neústupný. To nejsou dobré vlastnosti pro akci, kde se nejspíš bude i střílet.

„Bude překážet," bručí Samuel a já sleduju, jak ta křehká nitka předstírané tolerance mezi ním a bratrem praská.

„Nebude. Půjde totiž se mnou. A jestli jedinkrát neposlechneš, nepřežiješ to, protože tě vlastnoručně uškrtím. Tohle není hra."

„A já?" objevuje se ve dveřích Matthyas. Nevypadá tak sebejistě jako Jeremy, ale i on chce přispět. Navíc na rozdíl od nás dvou může říct, že má svoje schopnosti pod kontrolou.

„Přidáš se k Samuelovi a Coltonovi a platí pro tebe to samý. Budeš je poslouchat a držet se vzadu." Snažím se najít odpověď na tak rychlou změnu názorů. Vážně je jenom tak vezme do terénu? Nejdřív odmítne, a pak z ničeho nic otočí. Na něco přišel a nehodlá nám to říct.

„Tudy vede vodovodní potrubí. Trocha botelu neuškodí, menší potopa je zaměstná. Někdo to určitě přijde zkontrolovat a vy dva," ukazuje na Sama a Coltona, „dotyčný sundáte. Potichu." Pojmem ‚sundat' samozřejmě myslí je omráčit nebo zneškodnit tak, aby nepřekáželi. „A byl bych rád, kdyby to přežilo co nejvíc lidí. Nesouhlasím s tím, co dělají, ale o masakr nikdo nestojí." Aniž by se domluvili, všichni se najednou obrací na mě. Nasucho polykám a srdce mi začíná tlouct o něco rychleji.

„Co? Já-já nevím," vykoktávám. Mou nerozhodnost mi nikdo nezazlívá. A já zase nezazlívám jim, že se mnou nepočítají. Jeremy a Matthyas chtějí od svých schopností víc. Chtějí to, co jim kdysi naslibovali. Výsledky ve formě pomoci těm, kteří to potřebují. Taky bych chtěla být užitečná, vědět, že všechno to kolem dětí hvězd není zbytečné. Ale nelíbí se mi, že Phil má nějaké postranní úmysly, což Jeremymu ani Mattymu nedochází.

„Nemusíš to dělat, pokud nechceš," prohlašuje Phil, čímž si přijdu ještě víc pod tlakem.

„Co bych měla udělat?" chci vědět.

„To, co vždycky," usmívá se vlídně. „Totální destrukce, jakmile bude po všem. Viděl bych to tak, že bys počkala někde v povzdálí a jakmile bychom se postarali o ty držené děti hvězd, podpálila bys, co by se dalo. Můžu to udělat i já, ale můžeš to brát jako součást tréninku. Do kontaktu s lidmi z Organizace bys nepřišla." Mám pocit, jako by po mě chtěl, abych s tím souhlasila, že mě potřebuje.

„Dobře, udělám to," říkám rychle, než si to stíhám rozmyslet. Jeremy i Samuel otevírají pusu, že budou protestovat, ale Phil je přísným pohledem umlčuje.

O co tady sakra jde? Slíbil, že budu v bezpečí. Mým jediným úkolem bude založit požár. Tak proč cítím takovou úzkost?

„Vás dostanu sem, je to generátor, který zajišťuje elektřinu, když vypadne síť. Vypnete ho."

„Je to poměrně malej uzavřenej prostor," váhá Jake.

„Buď stihnete vypadnout, nebo na ně počkáte s tím, že je moment překvapení na vaší straně. Dostanete vysílačky ke komunikaci. První bude Matthyas, pak ten generátor. O zbytek se postarám já a Jeremy a sejdeme se dole. Říkal jsem sice, že chci, abyste se snažili nestřílet, ale pamatujte si, že vaše životy za ty jejich nestojí. Ve tři ráno vyrážíme, takže se jděte pořádně vyspat. Zkontrolujte si náboje a nezapomeňte na tlumiče. Lori, pojď se mnou na chvíli ven."

Vycházím za ním, beru z věšáčku bundu a zabouchávám za sebou dveře.

„Nechci, abys do toho šla jen proto, že si myslíš, že je to tvoje povinnost."

„O to nejde. Vážně jim chci pomoct. Jen je to poprvé, tak se prostě bojím."

„Strach nikdy nepřejde. I když jich za sebou budeš mít sto padesát, budeš se bát."

„Ale vy se nebojíte o sebe. Máte větší strach o ostatní."

„To je taky pravda."

„A co dalšího?"

„Rozhoduješ o životě a smrti cizích lidí. Protože, popravdě, mohl bych tam naběhnout a všechny z Organizace prostě pozabíjet, ale nechci. S každým zabitým člověkem se hůř a hůř spí, i když jsou ti lidé zlí a dělají špatné věci. Ale to jsou moje problémy, ty budeš v pohodě, protože se k tobě někdo z Organizace ani nepřiblíží. Buď v klidu, dobře to dopadne."

***

Do tátova auta nasedáme chvíli před třetí ráno. Ještě o jednoho člověka víc a nevešli bychom se.

Jsem hrozně nervózní. Nespala jsem ani minutu, nešlo to. O to víc mě štve, že ostatní vypadají celkem odpočatě, včetně Jeremyho a Matthyase. A hlavně v klidu. Přitom já se snažím maskovat, že se mi třesou ruce.

Phil řídí a vedle něj sedí Jeremy. Kluci se mezi sebou baví o nedávném postupu britských fotbalistů na mistrovství Evropy a já jsem jim za tak normální téma vděčná.

Zastavujeme u pole uprostřed ničeho.

Samozřejmě jsem si nemyslela, že přijedeme až k bývalé továrně a zaklepeme na dveře, ale v našem okolí není vůbec nic.

Sakra.

Otáčím se na Rosse vedle sebe, ale to už mě Sam zezadu bere za ruku a plastovým páskem mi ji poutá k držadlu nad okýnkem.

Tak tohle je důvod, proč Phil souhlasil. Nikdy neměl v plánu nás vzít. Mělo mi to dojít. I kdybychom naše schopnosti dokonale zvládali, nezatáhli by nás do nebezpečí. To samé si uvědomuje i Jeremy, kterému ruku k okýnku poutá Colton a musí se hodně snažit, aby Jeremyho přepral. Úplně stejně končí i Matthyas, kterého si podal Jacob. Do prdele. A já si říkala, jak je zvláštní ten ‚zasedací' pořádek v autě. Museli nás posadit tak, abychom seděli u okna a zároveň na nás dosáhli. Všimla jsem si toho, ale nečekala jsem, že to měli až takhle promyšlené.

„Děláte si prdel?!" vyjíždí okamžitě Jeremy a škube sebou, jenomže plastový pásek i držadlo jen tak neurve. Akorát si způsobuje bolest.

„Akorát byste překáželi," zchlazuje ho Phil. Snažím se najít Samovy oči, ale svědomitě se mi vyhýbá.

„Tak proč jsme tu?!"

„Protože by ses o něco pokusil. Sledovat nás, svoje schopnosti. Nějakou blbost bys určitě vymyslel a na to není čas." Colton s Rossem zatím vytahují z kufru svoje batohy a schválně se na nás nedívají. I Jake předstírá, že neexistuje.

„To nás tady jen tak necháte?" nechápe Matthyas.

„Přesně tak. Je půl čtvrtý ráno, všech pět aut na místě. Jen těžko tudy někdo pojede. Někdo z nás se pro vás vrátí, až tam skončíme."

„To se mi zdá!" Jeremy je naštvaný a cítím, že se o něco pokouší svými schopnostmi. Samuel dokonce padá k zemi. „Promiň, chtěl jsem víc."

„Idiote," odfrkuje si Sam, když se zvedá. Pociťuju zvláštní zabrnění, které mi projíždí od hlavy až k patě.

„Tys mě odříznul od schopností?!" vzteká se nejstarší bratr.

„Nejen tebe. To abyste nedělali blbosti, Matthyas je schopný vymyslet něco z ničeho. Pusťte si rádio." Bouchá s dveřmi a za chvíli se s ostatními ztrácí z dohledu a my se ponořujeme do tmy. Jeremy se znovu pokouší přervat pásek, ale ozývá se jen bolestné zasyčení.

„Pěkně s náma vyjebali," uchechtává se nevesele Jer.

„No tak."

„Jak to mám říct slušně, Lori? Sorry, ale nejde to."

„To jsme fakt tak k ničemu?" nechápe Matthyas.

„Jestli je někdo k ničemu, tak já a Lori, ty fakt ne," otáčí se na něj Jeremy tak, jak to jen s připoutanou rukou jde. Situace je tak zoufalá, že si jeho slova ani neberu k srdci.

„Mohli jsme pomoct."

„Na pomáhání zapomeň, brácho. Tady nic nezmůžeme."

V autě nastává tíživé ticho. Zažíná se do mě dávat zima a ta tma je ubíjející. Pokouším se uvelebit, protože určitě nebudou během pár minut zpátky, ale s rukou připoutanou skoro ke stropu to není nic lehkého.

„Chci pryč." Jeremy vydržel mlčet tak pět minut. Je to dýl, než jsem doufala. Otevírá kaslík v palubní desce a začíná se přehrabovat v různých věcech, přitom si nemotorně svítí telefonem. Nenachází ale nic užitečného, kromě balíčku žvýkaček.

„Řekl bych ti, ať to přepálíš," povídá Matty, „ale to asi nevyjde."

„Nesnáším ho!" vrčí zepředu druhý bratr. „To je pořád samý ‚Buď zodpovědný', ‚Chovej se jako jeden z nás'. A pak tě nechají dřepět v autě. Jo, fakt mám chuť v tom všem pokračovat." Chci mu něco říct, ale místo toho přidušeně vyjekávám, protože se na místě řidiče objevuje postava zahalená v dlouhém plášti. V autě se okamžitě rapidně ochlazuje. Rádio začíná vydávat šumivé zvuky a přepínat jednu stanici za druhou.

„Co je?!" vyštěkává Jeremy zlostně. Plastový pásek na jeho ruce praská a bratr je najednou volný. Cítím, jak mým tělem projíždí chlad.

„Jere?" Je to Mattyho hlas, za kterým se obracíme. Blíží se k nám dvě auta. Zmocňuje se mě nervozita. Záhadný chlap v kápi mizí a během pár vteřin u krajnice zastavuje jedno z aut.

Vystupuje z něj muž a míří k nám. Rádio znovu začíná blbnout a naskakuje motor.

Jeremy stahuje okýnko.

„Ztratili jste se?" zvedá ruku, aby mohl zamávat. Je to přátelské gesto a i ten muž vypadá velmi mile. Ale má na dlani alegorii spravedlnosti. „Protože tudy se dál nedostanete, musíte to otočit a vydat se směrem centrum."

„Ne, teda vlastně..." Aniž by Jeremy cokoli udělal, otáčky motoru se zvyšují a volant se pohybuje ostře doleva. Aniž by se ho bratr dotýkal. Chlap odstupuje od auta a sahá k pasu.

„Patří k nim!" slyším zařvat neznámého muže. Jeremy se chopí volantu, zařazuje a šlape na plyn. Jen díky bezpečnostnímu pásu nekončím naplácnutá na sedačce, když přejíždí krajnici a vjíždí velmi ostrou otočku rovnou do pole. Objíždí obě auta a zase se vrací na silnici.

„Lori, přepal ten plast!" křičí Matthyas. Nestíhám si uvědomit, co se právě stalo a poslouchám ho. Sama se divím, když se plast začíná ohřívat a být poddajný a tažný.

Ozývá se rána a zadní sklo se vysypává dovnitř.

Oni po nás střílí!

Dávám si vteřinu na uklidnění, než se soustředím na Matthyasův pásek.

„Tohle je špatný!" konstatuje Jeremy, když zvládají zasáhnout zpětné zrcátko.

Autem se začíná šířit zápach tavícího se plastu a mé dvojče se konečně uvolňuje.

„Jak si nastartoval?!"

„Není to teď kurva jedno?" Jeremy se krátce ohlíží přes rameno a hned na to vybírá ostrou začátku a na chvíli končíme mimo silnici. Všechny zvuky na moment přehlušuje střelba a já se jen modlím, aby bratra nezasáhla. Já a Matthyas se můžeme krýt, ale Jeremy musí dávat pozor na cestu.

„Přidej!" navádí Matty Jeremyho. Vzápětí na to do nás pronásledující auto zprudka naráží a ozývá se skřípění kovů.

Jsou blízko. Jsou moc blízko.

Motor našeho auta začíná skučet, když Jeremy zařazuje na šestku.

Co nejopatrněji se obracím čelem k našim pronásledovatelům.

V mojí ruce se objevuje maličký plamínek, který vystřeluje směrem k nejbližšímu autu a mizí pod jeho kapotou.

„Šlápni na to!" snažím se překřičet všechen ten hluk.

Nestíhám zachytit, co bratr odpovídá, protože auta za námi pohlcuje ohnivá koule a následuje příšerná rána. Tlaková vlna s naším autem hází dopředu a Jeremy tentokrát musí brzdit.

„Matthyasi?"

„Co se stalo?" chce vědět bratr zepředu.

„Asi se praštil do hlavy, jak to s námi hodilo," odpoutávám se, abych zkontrolovala, jestli mu není něco vážného. Natahuju k němu ruku, ale třesu se tak, že bych tep nebyla schopná nahmatat. Očima jen hypnotizuju vzdalující se ohnivý vrak auta.

„Zkus zavolat někomu z těch idiotů, jsme v hrozný kaši," radí mi bratr. Hodnou chvíli mi trvá odemknout telefon a zmáčknout to správné tlačítko pro vytáčení.

Robotický hlas mi oznamuje, že má Phil vypnutý mobil. Jak jinak, potřebují klid.

„Není dostupný," ohlašuju a nervózně se otáčím za sebe. Jen tma, žádné auto nás nesleduje. Nervozita ze mě ale neopadá. Odbočili jsme, bůh ví kam, a pohybujeme se po prašných lesních cestách. Potřebujeme mezi lidi.

„Jeremy, já jsem... odpálila to auto," vydávám ze sebe ochromeně.

„Jsou zranění, ne mrtví," zkouší mě utěšit. Vím, že na fňukání teď není čas. Ale já jim vážně ublížila. Možná zabila. Zmocňuje se mě panika. „Lori, teď nesmíš odpadnout. Nemůžeš mě v tom nechat. Nádech a výdech, budeme v pohodě." Snažím se zklidnit svůj tep a dech, ale moc to nezabírá. „Volej Samuelovi, Jakeovi, někoho zkus." Abych se zaměstnala, dělám, co po mě chce, ale buď mají telefony vypnuté, nebo ztišené. Nedivím se. Jeden zvuk a celý jejich plán by se zbortil jako domeček z karet.

Ale teď je moc potřebujeme.

„Ooo... drž se!" vykřikuje Jeremy, ale já nestíhám zareagovat. Zprudka narážím do sedačky před sebou, protože se nestíhám znovu připoutat. Oklepávám se a zase si sedám na své místo. Rozšířenýma očima sleduju auto, který se objevuje jen několik desítek metrů za námi.

Ručička tachometru vystřeluje ke sto dvaceti kilometrům za hodinu.

Tohle nemůže skončit dobře, pomýšlím. Oni to tady znají, počkali na nás v zatáčce, kterou jsme minuli. My jsme se jen díky vůli bohů nepřevrátili nebo do něčeho nenarazili. Naštěstí se ale rychle vzdalujeme a já už chci doufat v tom, že jim ujedeme.

Vjíždíme na začátek mostu.

A na jeho druhém konci na nás čeká další auto, které je rozjeté proti tomu našemu.

„Připoutej se, Lori, dělej!"

Nemožné. V tuhle chvíli nejsem schopná ničeho.

Jeremy se snaží brzdit, ale auto je moc rozjeté.

Náraz není tak hrozný, Jeremy rychlost hodně snížil a protijedoucí vůz taky brzdil. Znovu vrážím do sedačky přede mnou, ale tentokrát jsem na to byla připravená. Snažím se dostat na své místo a připoutat se, ale Jeremy znovu přidává na plyn.

Nechce utíkat. Není kudy. Most není dost široký na to, abychom druhé auto objeli. On se jen snaží co nejrychleji auto otočit čelem k tomu, které teprve přijede.

Neutíká, ne. Jen nechce, abychom umřeli.

Ani ne po dvou vteřinách se ze tmy vynořují dvě jasná světla druhého auta. Nevidím na řidiče, ale očividně nás chce zabít a nezáleží mu na tom, že zaplatí životem i on.

Auto ještě víc zrychluje.

Takhle ten největší náraz neschytá Matty a já, ale Jeremy.

Spatřuju v jeho očích omračující strach.

Všímám si postavy, která vylézá z prvního nabouraného auta a něco zuřivě mává. Pak Jeremyho, který křečovitě svírá volant a pevně zavírá oči.

Naše vozy se střetávají v úpěnlivém pláči kovů a tříštícího se skla. Náraz je tak silný, že přerážíme svodidla mostu.

Hladina zurčivé řeky se přibližuje až moc rychle...

***

Nadechuju se a do úst mi vniká voda.

Nic nevidím, akorát cítím ledovou vodu všude kolem sebe. Zvedám hlavu a tentokrát se nadechuju vzduchu.

„Jeremy?" vzlykám potichu. „Matthyasi!" Natahuju ruku před sebe a dotýkám se pokrouceného plechu stropu auta. Museli jsme dopadnout na bok a převrátit se na střechu.

Nádech, přikazuju si. Snažím se přimět svůj mozek, aby mě neopouštěl, aby má mysl zůstala čistá.

Skončili jsme v řece, ale nemůžeme být moc hluboko, jinak bych se utopila.

V dlani se mi objevuje malý plamínek a já se konečně můžu trochu zorientovat.

Znovu se o mě pokouší panika, když všude vidím jen černou ledovou vodu, ale nedovoluju si brečet. Opatrně se natahuju dopředu. Jeremy tu není. Dveře od auta jsou utržené.

Zkontroluj Matthyase, nařizuju se a pouštím nejstaršího z nás z hlavy. Tentokrát se přetáčím dozadu. Zůstal na svém místě připoutaný, s hlavou pod vodou. Bez ohledu na všechno se cpu mezi sedačkami a při tom prudkém pohybu zjišťuju, že ledová voda není můj jediný problém. Ta bolest je spalující, ani to obrovské množství adrenalinu je nezvládá potlačit. Ve skutečnosti to je ale daleko horší.

Nevím, kde se ve mně bere ten nápad nejdřív vytáhnout z jeho kapsy stále suchý mobil a až potom bratra odpoutat.

Kdyby mi nepomáhala Matthyase nadnášet voda, nikdy bych ho nezvládla z auta vytáhnout. Kdyby náraz nevyrval dveře na jeho místě, nejspíš bychom tu umrzli nebo se utopili. Proud není silný a vodu mám po pás, takže zvládám Mattyho dostat ke břehu a zároveň zachránit jediný použitelný telefon.

Jakmile se ocitám na vzduchu, dává se do mě příšerná zima.

Za bundu vytahuju Matthyase až na břeh a mobil pokládám na kámen vedle něj.

Most je dobře osvětlený a mně se naskýtá strašlivý pohled na jeho zraněné tělo.

Znovu cítím pevné sevření paniky, když očima sjíždím po své levé ruce.

Kost. Mám zlomenou ruku.

Všechno, co vím o zdravotnictví, je najednou pryč a já mám jedinou myšlenku. Nesmím teď propadnout úplnému šoku. Prostě nemůžu.

„Jeremy?" chraptím a rozhlížím se. Spatřuju bezvládné tělo ležící opodál a já se k němu svou nemotornou chůzí vydávám. Čelně se srazil s protijedoucím autem. Chvíli váhám, mám strach z toho, co uvidím.

Jenže on nemá ani škrábnutí. Několikrát mu kontroluju tep a zaháním nával slz. Dýchá normálně a srdce mu buší, jak má. Je v pořádku.

Ale Matthyas ne.

Nechávám Jeremyho na místě a vracím se k Matthyasovi.

Auto, které do nás narazilo, se nachází daleko hlouběji v řece, lidé z něj by nás neměli ohrozit. Zakláním hlavu, aby zkontrolovala, co se děje na mostě.

Před očima se mi začínají míhat bílé tečky, hlava mi třeští. Soustředění nepřichází v úvahu, ale mám takový strach o sebe a bratry, že vůz na mostě začíná sám od sebe hořet. Ten chlap tady někde musí být, někde tady. Možná jich je víc...

Belhám se zpátky ke svému dvojčeti a klekám si k němu, jak jen mi to bolest v noze dovoluje. Nahmatávám mu tep a přikládám mu ucho ke rtům. Dýchá, ale mělce. Musí mít nějaká vážná vnitřní zranění. Obličej a krk má plný řezných ran a ruku zkroucenou do děsivého úhlu. Moje zlomenina je oproti té jeho malé škrábnutí.

Zcela mě pohlcuje touha vykašlat se na všechno. Chci si jen lehnout a spát.

Bylo by to tak snadné, prostě si tady lehnout a počkat, až přijdou.

Snažím se zaostřit, najít nějaké nebezpečí, které by mě mohlo ohrozit. Ale z druhého auta v řece se stále nikdo nedostal a po lidech na mostě nejsou žádné stopy.

Žaludek se mi obrací vzhůru nohama a před očima se stmívá. Musím zatřást hlavou, abych se zase vrátila do reality.

Jeremy možná není zraněný, ale hrozí mu podchlazení, jako nám všem.

Nemotorně si roztřesenýma rukama sundávám pásek z kalhot a snažím se omotat si ho nad zlomeninou, ale nedaří se mi to, tak se pokouším zastavit alespoň Mattyho krvácení.

Jsem unavená. Tak moc unavená, že se mi přes všechen ten strach a bolest klíží oči.

Naposledy, říkám si. Naposledy tomu spánku odolám.

Beru do ruky mobil a trvá mi nekonečně dlouho, než zvládám vytočit Samovo číslo.

„Jeremy?!" bere to okamžitě. „Kde jste?" Poznávám, že má hovor nahlas, aby to slyšeli i ostatní. Ze Samova hlasu čiší zoufalost a to mi vhání do očí jen další slzy.

„Same." Moje sebeovládání jde do kopru ve chvíli, kdy ho oslovuju. Začínám brečet a třást se ještě víc, než do teď.

„Kde jste?" Připadám si tak zranitelná, když tady nikdo z nich není.

„J-já nevím. Nevím."

„Lori, prosím. Zkus mi popsat místo, kde jsi. Dojdeme pro vás. Ale musíme vědět, kam."

„U... u nějakého malého mostu. Spadli jsme s... autem do řeky," popotahuju a snažím se ovládnout další slz. Uvědomuju si, jak mě každý dech píchne na hrudníku. „Matthyas je na tom hrozně špatně." Moje snahy o to nebrečet vychází nazmar.

„Mluv s ní," slyším Rosse, „je v šoku."

„Jsi zraněná?"

„Jo," ztišuju hlas. Třeba to mluvení pak tolik nebude bolet. „Někdo z nich musel přežít. Já mám strašný strach, Same."

„Bude to v pořádku, už pro vás jedeme," snaží se o uklidňující tón hlasu. Dokážu si představit tu strašnou bezmoc, jakou musí cítit. „Můžeš se někam schovat?"

„Ne," odpovídám okamžitě. Nemůžu tady nechat bratry, navíc pochybuju, že bych zvládla udělat víc jak dvacet kroků. „Z mojí ruky čouhá kost, Same."

„Ahoj, Lori," promlouvá ke mně najednou Ross. „Poslouchej mě. Musíš se trochu uklidnit."

„Jak asi?!" vyjíždím. „Matty skoro nedýchá a někdo z nich určitě přežil." Dech se mi zadrhává, protože jsem se moc zprudka nadechla a do hrudi mi vjíždí šílená bolest.

„Nejdřív musíš pomoct sobě, pak ostatní. Soustřeď se, no tak."

„Mám zlomenou ruku a já nevím, nejspíš žebra. Špatně se mi dýchá, chci spát."

„V žádným případě nesmíš usnout. Je to otevřená zlomenina?"

Nestíhám mu odpovědět, protože za mnou se ozývá zvuk křupnutí větvičky. Jestli jsem se trochu uklidnila, je to pryč.

Věděla jsem to, že tu nemůžu být sama. Věděla jsem...

Bere mi telefon a ledabyle si sedá na větší kámen poblíž. Mačká tlačítko, nejspíš dává hovor nahlas. V ruce drží zbraň a míří s ní střídavě na mě a na Mattyho. Mám pocit, že každou chvíli musím omdlít.

Mrháme časem, který Matthyas nemá.

„Kdo jsi?" Rossův hlas se z pohotového a uklidňujícího mění na nebezpečný.

„To tě nemusí zajímat. Moji přátelé jsou mrtví." Druhou větu věnuje mně a přitom ukazuje na dvě auta v řece. Hlava se mi motá čím dál tím víc, cítím, že se při vědomí držím jen kvůli strachu o bratry. „Tohle je tvůj bratr?" Nepatrně přikyvuju a muži se na tváři objevuje skoro veselý úsměv. „Zastav auto." Tentokrát zase mluví na Rosse.

„To asi nepůjde."

Chlap vystřeluje do vzduchu a já si musím zakrýt pusu rukou, abych utlumila další vzlyk.

„Nebudu to opakovat."

„Same, zastav."

„Hodnej kluk. Však my se ještě domluvíme. Kolik vás je?"

„Čtyři."

„Fajn, ať ti tři vystoupí, ty pokračuj sám. Mám dost nábojů na to, abych se ujistil, že nepřežije nikdo tady, takže dobře počítej."

„Hlavně v klidu, můžeme to vyřešit i jinak." Ozývá se bouchnutí dveří od auta.

„Vyřeším to celkem rychle. Doufám, že jsi jeden z těch bastardů, co jim pomáhá. Zhebneš tady s nima." Pomýšlím na oheň. Auto vzplálo skoro samo. Ale hlava mi tak třeští a před očima se mi každou chvíli setmí.

„Nezkoušej nic," varuje mě. „Nejsem tu sám."

Moje naděje se rozplývá ve vzduchu a já jen odevzdaně sedím a čekám.

Netrvá dlouho a na svahu se objevuje tmavá silueta.

„Ruce nahoru!" zvedá se chlap, když je Ross jen deset metrů od nás. Blonďák ho poslouchá a ještě trochu se přibližuje. „Sráči." Chlap mačká spoušť a vzduch prořezává výstřel. Krčím se na svém místě a zcela omámeně sleduju, jak se Ross kácí k zemi. Mám pocit, jak kdyby mi někdo z těla vyrval duši, když zůstává nehybně ležet na zemi.

Nebude mít problém postřílet nás všechny.

Vím, že to udělá.

„Tebe ještě ne," usmívá se zákeřně. „Jak se jmenuje?"

„Matthyas," šeptám potichu.

„Rozluč se s Matthyasem," radí mi.

Je to jen jedna rychlá vteřina a před očima se mi míhá rychlá šmouha.

„Ty se rozluč." Ross chlapovi vráží nůž do krku, zbavuje ho pistole a zakrývá mu rukou pusu.

Tichá a rychlá smrt.

Ukazuje mi, ať jsem potichu a vytahuje svou vlastní zbraň, na které je namontovaný tlumič.

Připadá mi jako anděl pomsty.

„...Thomasi, ostatní jsou nejspíš mrtví, akorát my dva a možná ještě..." Druhý chlap si nás všímá a trne na místě. Ross mačká spoušť rychleji, než on a ozývá se poměrně tichá rána v porovnání s výstřelem bez tlumiče. Poprvé vidím, jak se spolužák snaží spěchat.

„Vydrž ještě chvíli," říká mi tiše a rozhlíží se kolem sebe, nejspíš se snaží zjistit, jestli nás ohrožuje ještě někdo.

„Kde jsou ostatní?"

„Na cestě, přijel jsem sám. Nevěděli jsme, jak to tu vypadá, tak jsme udělali, co chtěl."

Kleká si ke mně a sundává ze zad malý batoh, ze kterého vytahuje vysílačku a lékárničku.

„Mám je," hlásí do vysílačky. „Myslím, že je tu bezpečno, ale jistý si nejsem."

„Fajn, my jsme za chvíli u vás," odpovídá mu Colton.

Spolužák mi znehybňuje zlomenou ruku a zastavuje krvácení. Pořád na mě mluví, což je neobvyklé. Ale dělá to jen proto, abych neztratila vědomí. Odpovídám mu, ale vůbec nevím, o čem mluvím. Stejně pomáhá i Matthyasovi, zajišťuje krvácející zranění a uvádí ruku to přirozené polohy.

Na chvíli se propadám do tmy.

Když oči zase otevírám, je kolem mě celkem rušno.

„Jak jsou na tom?" Je to hlas Phila, který mi navozuje pocit, že už jsem v naprostém bezpečí.

„Jeremy je v pořádku, ale Matthyas dlouho nevydrží. Zemře, jestli..."

Zavírám oči.

„... a Coltone, naložte Mattyho do auta! A opatrně!"

„Lori." S námahou zase začínám vnímat, když slyším svoje jméno. Koukám na Sama, kterému přetékají oči starostmi. Pomýšlím na to, že musím vypadat příšerně. „Neusínej, prosím."

„Co se děje?" zmáhám se na otázku.

„Matthyas je na tom zle, Phil ho bude muset vyléčit." Ross se vrací k nám a já se zaměřuju na díru v jeho bundě, když si ke mně přiklekává.

„On... on tě střelil," lapám po dechu.

„Neprůstřelná vesta." Zvedá kus bundy, pod kterou vestu má. „Co ta žebra? Nadechni se, pořádně zhluboka."

Vyhrkávají mi slzy bolesti a odmítavě kroutím hlavou, načež se znovu na chvíli ocitám mimo vědomí.

„Je to zlý?" stará se Samuel.

„Jo," odpovídá neurčitě Ross. Nevím, co mě to napadá, ale chci se posadit, ale blonďák mi to nedovoluje. Rozepíná mi mikinu a vyhrnuje triko. Slyším ho tiše zaklít, ale význam slov mi uniká.

„Co jí je?"

„Slyšíš to?" ptá se ho Ross.

„Co?"

„Tohle," ukazuje na místo zranění. Sam přikyvuje. „Unikání vzduchu při výdechu. Kolabuje jí plíce," odpovídá mu laicky a z lékárničky vytahuje obvaz. Ránu překrývá čtverečkem gázy a následuje vrstva igelitu. Vím, co dělá. Náplastmi přilepuje tři strany čtverce a čtvrtou nechává volnou a já cítím, že se mi trochu ulevuje. „Musíme jí posadit, pomoz mi."

Nesnáším je za to, že se musím hýbat. Adrenalin se z krve vyplavuje a bolest se naplno začíná ozývat snad úplně všude.

„Kde je ta sanitka?" stará se Ross. „Ona nemá čas."

„Co se děje?"

„Pneumotorax víš, co je. Modli se, aby jí druhá plíce pracovala, jak má, protože jinak se tu udusí a my s tím nic neuděláme."

„Same, chci domů," otevírám na okamžik oči. Museli si myslet, že jsem v bezvědomí, jinak by přede mnou nemluvil o tom, jak snadno se můžu udusit.

„Brzy, už brzy budeš doma," chytá mě pevně za ruku.

Pak se znovu objevují jasné bílé tečky a přes svět mi padá černá opona.

Já si ohledně psaní moc nevěřím, ale o téhle kapitole si myslím, že je tou nejlepší, která tady na Wattpadu prozatím je, co se mojí tvorby týká. Jaký názor máte vy, mi samozřejmě můžete sdělit do komentářů, budu ráda za cokoli. Povedlo se mi vás napnout, rozzlobit nebo třeba i vystrašit?  Dejte těm emocím, co jste při čtení prožily, volný průchod a podělte se o ně. Protože mě samotné u psaní této kapitoly bušilo srdce jako o život a snad poprvé v životě můžu veřejně napsat, že jsem fakt pyšná na to, co jsem napsala. 

Mějte se krásně a na viděnou u epilogu. ♥