Jeremy

„K tomu mě v životě nepřinutíte," kroutím odmítavě hlavou směrem k vysokému Američanovi, jehož jméno neznám. Je to chlap samý sval, který vypadá jako bývalý voják od námořnictva. Což není dobré vzhledem k tomu, že mám ruce spoutané za zády pevnými pouty. Jediné, co jsem za tu dobu, co tu jsem, pochopil, je, že mi nemůže moc ublížit, alespoň prozatím.

„Jenže ty nemáš na výběr," ušklíbá se na mě jeho ošklivý obličej a odhaluje žluté zuby.

„Já nebudu skákat, jak pískáte jen proto, že si Amerika myslí kdoví co. Jděte do hajzlu."

Ani se na ránu pěstí nestíhám pořádně připravit, když mi jedna přistává na pravé tváři. V životě jsem snad takovou bombu nedostal. Kdyby kovová židle nebyla velkými šrouby přidělaná k betonové podlaze, už bych se válel na zemi. „Ty ksindle," vrčím potichu, ale ne dost na to, aby mě přeslechl. Naopak doufám, že mě slyší a zvedám k němu oči s tím nejdrzejším pohledem, jakého jsem schopný. „Fakt si přejte, abyste nebyl u toho, až získám svoje schopnosti zpátky."

„Jenže ty je nebudeš mít, dokud já nerozhodnu!" bouchá do stolu a já mám pocit, že by mě nejraději praštil znovu. Třeba dvacetkrát.

„A jakmile se to stane, všem vám utrhnu hlavu a narvu vám ji do prde-"

Další rána je o mnohem silnější než ta první, ale já momentálně bolest nevnímám. Ta přijde později. Teď ji tlumí čistá radost, že dokážu toho muže tolik vytočit a on na mě nemá žádnou páku. „I moje sestra dává větší rány," provokuju dál.

Než tady skončíme, nejspíš nepoznám svůj vlastní obličej.

„Tvoje drahá sestra dávno nemusí být naživu."

Na to nemám odpověď. Vím svoje a nebudu se s ním bavit o rodině. Zakazuju si jakkoli mluvit o Lori nebo bratrech, akorát by toho mohl využít.

„Postarám se o to, abych ti ten úsměv z ksichtu seškrábnul!" slibuje mi, ale vnímám ho jen napůl. Soustředím se na to, abych si do mozku vryl zákaz mluvení o komkoli, koho by mohli použít proti mně. Dokud jsem tu sám, nepřinutí mě. Nemají nic. A i když si můj nový nejlepší americký kamarád myslí, že mě zmínkou o smrti Lori vyděsí, mýlí se. Já vím moc dobře, že žije. Poznal bych, kdyby nežila. Phil mi vyprávěl, že když zemřel jeho bratr, věděl to hned a to jeho smrt neviděl.

„Kurva!" Chlap zuřivě tříská s dveřmi od místnosti, kde už mě nějakou dobu drží, a já se snažím alespoň zavrtět, abych uvolnil svaly ztuhlé sezením v té samé poloze.

Vzápětí na to dovnitř vchází mladá žena v doktorském plášti. Tmavé vlasy má stažené do slušivého drdolu a hnědýma očima zpoza brýlí se na mě usmívá. Už chci zavtipkovat, že jsem zadaný, ale poplašný alarm se mi rozeznívá v hlavě jako gong a pusu mi zase zavírá.

Zapomeň na Melanii, přikazuju si.

„Říkala jsem mu, aby tě nemlátil," sedá si naproti mně. „Vážně moc bych si přála, Jeremy, aby to šlo po dobrém."

„Nebudu vám dělat otroka a zbraň v jednom," syčím a byl bych radši, kdyby se vrátil muž, který tak moc rád mlátí do věcí a lidí. S touhle moc zábavy nebude.

„Kdo mluvil o takových věcech?" povytahuje obočí.

„Chcete po mně živelnou katastrofu, já odmítám. Pokusíte se mě k tomu přimět, i násilím. Hádám, že už dávno se pohybujeme mimo zákony. Nebudu pro vás zabíjet. To mě radši odpráskněte," prohlašuju s naprosto vážným výrazem. A stejně to i myslím.

Dokud mě neodstřihli od magie, moc s každým dnem akorát rostla. Dokážu si představit ničivou bouři, záplavy i požáry. Přesně to po mně chtějí.

A já jim nekývnu, i kdyby mi vážně hrozili smrtí.

„Ne, to ne. Máme největší zájem na tom tě udržet naživu," vzdychá a vypadá nešťastně z mého předchozího prohlášení. „Víš, proč tu jsem?"

„Tuším."

„Mám doktorát z neurobiologie a chemie."

„Já mám zase jednu nohu kratší než druhou, každý máme jiný handicap."

Ani náznak úsměvu.

Nic. A to byl jeden z mých nejpovedenějších vtipů.

„Vím přesně, jaké látky stimulují určité části mozku. Není to moc fér, ale dokážu z tebe udělat zoufalou trosku, ovečku vycvičenou k poslouchání a stačí mi jen pár týdnů a tvoje žíly. Rozumíme si?" Ta poměrně sympatická žena se před mýma očima mění v monstrum obrovského rozměru a pokouší se mě sežrat. Doslova. Mlčím a snažím se odhadnout, jestli mluví pravdu nebo se jen snaží blafovat. Něco mi ale říká, že se v chemii a lidském mozku vážně vyzná. „Nechci ti ubližovat takovým hrozným způsobem. Ale nedáváš mi moc na výběr."

„Dělejte, co zmůžete," krčím rameny. Ve skutečnosti se mi ale kolem krku utahuje smyčka strachu, jen se to nesnažím dávat najevo. Opravdu mám strach. Jenže nemůžu nic udělat.

„Nemáš strach? Ze ztráty nějakých vzpomínek, z halucinací a bolesti?"

„Mám," přiznávám, což doktorku zaskakuje. Čekala vzdor, odmítání. Ne doznání. „Ale to samé můžu provést já vám. Bez chemie. A věřte, že jakmile budu moct, tak to udělám. Jediný rozdíl mezi námi je ten, že já vám nebudu dávat na výběr."

Dlouze se mi dívá do očí a zkouší, kdy povolím. Já to ale nemám v plánu.

Ona vzdychá, vytahuje z kapsy malou vysílačku a tiskne tlačítko na straně.

„Přineste trochu alfa-methylfenethylaminu." Vysílačku zase odkládá. „Uvidíme, co vydržíš."