Vždycky jsem se v přítomnosti vojáků cítila v bezpečí, že se mi nemůže nic stát. Obdivovala jsem každého muže a ženu, kteří oblékli uniformu a podstoupili i ten nejzákladnější výcvik. Na armádě mě všeobecně něco fascinovalo. Od doby, co vím o světě dětí hvězd, a tak trochu jsem do vojenského světa padla hlavou napřed, se všechny moje pocity zdvojnásobily, mohla bych celé hodiny jen sedět a pozorovat jejich práci.

Nacházím se s lidmi z Barrowsova komanda v místnosti se zrcadlem. Ve vedlejším pokoji jsou připravené dvě židle, ale nikdo na nich prozatím nesedí. Vojáci se snaží odhadnout, kdo ze čtyř mužů by se mohl dát nejrychleji zlomit. Dokonce nám asistuje vojenský psycholog. Všichni mají připravené kukly, helmy nebo jen sluneční brýle, aby muži neměli šanci kohokoli rozpoznat, až je přivedou. Jediná osoba, kterou znají moc dobře, jsem já. Nepotřebuju se schovávat.

Lékař u stolu připravuje kapačky s‚pravdomluvným sérem'. Nemám tušení, co vyzkoušejí jako první, ale zaslechla jsem, že účinek se dostavuje mezi pěti a patnácti minutami. Což je poměrně rychlé. Ale co není, když to člověk dostane rovnou do žíly. V tichosti sedím na židli a sleduju práci všech kolem.

Nakonec se shodují na muži, který postavou připomíná Barrowse, ale tím veškeré podobnosti končí. Tři vojáci v kuklách ho do deseti minut přivádějí a poutají k židli tak, aby levá ruka směřovala dlaní vzhůru. Neznámý muž je sice už několik desítek hodin bez spánku a s minimem jídla, možná dokonce i připitý, unavený a pobledlý, ale stejně se snaží bránit. Je mu to ale k ničemu a doktor mu do ruky píchá jehlu. Skrze trubičku, kterou lékař na několika místech přilepuje lepicí páskou k židli a oblečení, začíná do těla útočníka proudit čirá tekutina. Pak všichni místnost opouštějí a nechávají chlapa o samotě, na chvíli.

Kvůli zjevnému vyčerpání a podání tlumících látek se jim nejspíš bude chtít spát. Na takovou situaci jsou vybavení taky. Třeba vodou nebo tasery. Na ty se ale snad nedostane.

Dostávám několik rychlých instrukcí, o čem mám mluvit a čemu se raději vyhýbat, ale všechny rady hned z hlavy vypouštím. Víc myslím na Jeremyho a Matthyase.

Barrows mi otevírá dveře a já vcházím dovnitř. Posazuju se na volnou židli a všímám si, jak muž naproti mně zatíná ruce v pěst. Samozřejmě mě poznává. Musí být strašné mít něco doslova na dosah ruky a nemoct dokončit, co začal.

Ať působí sebevíc unaveně, ocelové oči se mu zákeřně lesknou. Skoro jako bychom byli v opačných rolích.

„Kdo vás poslal?" ptám se narovinu a on si jen odfrkuje. Spát se mu očividně nechce. Nejspíš raději bude vzdorovat látce proudící do jeho těla, než aby musel podstoupit, co by následovalo, kdyby usnul. „Odkud jste?" Znovu jenom vrtí hlavou, ale nevypadá to jako odmítavé gesto, spíš jako by nemohl uvěřit, že se ho snaží vyslýchat sedmnáctiletá holka, která je navíc jeho terčem. Asi je překvapený, že mě sem vůbec pustili. Na začátek dobrý, Barrows říkal, že během jiných výslechů nereagovali vůbec. Já dostala jeden opovržlivý a jeden nechápavý pohled.

Věkový rozdíl mezi ním a jeho zbývajícími kolegy je zřejmý – může mu být kolem pětadvaceti, možná trochu víc. Nejspíš ho i proto vybrali. Je mi věkem nejblíže.

„Měla jsem ti na začátku slíbit, že když mi dáš alespoň nějaké odpovědi, tak nepůjdeš sedět doživotně. Tímhle stylem si koleduješ, že zbytek života strávíš ve vězení. A umřeš tam. Což je smutný vzhledem k tomu, kolik ti je. Nemáš třeba přítelkyni? Rodiče? Sourozence?" Dobré otázky. Mají takoví lidé vůbec rodiny? Kdybych dávala práci nájemným vrahům, rozhodně bych požadovala, aby byli bez rodiny. „Odkud víš o dětech hvězd?" Prudce škube hlavou a já nevím, jestli je to reakce na mou otázku nebo se snaží odolávat únavě a ospalosti. „Tvoji kolegové věděli, že mě elektřina může odstřihnout od schopností, což je poměrně novinka. Hádám, že nějakým způsobem spolupracujete s Organizací. Nebo váš šéf, jednoduše máte informace od nich. Kolega vyslovil hypotézu, že jste pro mě přišli, abych mohla posloužit jako páka na bratry. Mám tři, dva znich jsou pohřešovaní a jeden včera v noci zemřel." Nic. Sotva se mnou naváže oční kontakt. Tak si k němu přisouvám židli ještě blíž a mám dojem, že slyším Barrowse na druhé straně zaklít.

„Jsou na vás strašně hodní," ukazuju ke dveřím, které vedou do místnosti se zrcadlem. Vojáci vedle nás vidí a slyší, my je ovšem ne. „Ale čekám, až se objeví jeden známý," pomýšlím na Phila. Skoro ho vidím stát vedle mě, „a ten se nebude držet zkrátka. Udělá ti fakt hodně zlý věci, pokud mi neodpovíš alespoň na něco." Vzdychá a poposedává na židli, aby se trochu probral. Jestli jsem ho zmínkou o Philovi alespoň maličko vykolejila, nedává to najevo. „Nedoporučuju ti usnout, nemáš tušení, co mají připravený vedle."

„Užíváš si to?" drtí skrz zaťaté zuby, jeho hlas mě překvapuje, nečekala jsem, že ho vůbec uslyším.

„Mohl bys na tom být stokrát hůř."

„Porušujete Úmluvu OSN proti mučení."

Sekám očima kmístu, kde za stěnou sedí vojáci a poslouchají každé naše slovo. Na to se jich musím zeptat, protože teď mě dostal a já nevím, jestli mluví pravdu nebo ne.

„Tvoji kolegové se mě pokusili unést. Chystali se zabít mé kamarády. Myslím, že tím taky porušují pár společenských pravidel. Únos ani vražda nejsou v pohodě."

„Zaplatili dost."

„Já je nezabila, což ty určitě moc dobře víš."

Dál už se mnou nemluví. Ptám se ho na ty samé otázky. Snažím se vyhrožovat, být milá a přátelská, hrát na city, ale neděje se vůbec nic. On prostě jen mlčí, zírá kamsi za mě a jen silou vůle se drží vzhůru. Sem tam trhne hlavou, ale nakonec doktor kapačku z jeho ruky vytahuje a posílá jej pryč. Rovnou přivádí dalšího.

Všechno probíhá stejně. A zatímco čekáme, až začne látka působit, obracím se na Barrowse.

„Co to mlel o OSN?" zakládám si ruce na hrudi. „Říkals, že nejde o nic drastickýho."

„Taky že ne," krčí rameny. „Podívej, mučení se definuje jako něco, čím člověku způsobuješ silnou bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat informace. A to, že jsme je drželi tak dlouho vzhůru, vede k tělěsnýmu i duševnímu utrpení. Takže spánková deprivace splňuje definici mučení. Ale," zvedá prst dřív, než stíhám promluvit, „nenecháme to zajít tak daleko, aby byli ohrožení na životě. Pokud to chceš vědět, toho prvního už necháme vyspat."

„Já už se na nic neptám."

„Uděláš líp," souhlasí. Vím ale, že jen žertuje a rozhodně nemá v úmyslu tahat z nich informace těmi nejhoršími způsoby.

Se třemi ostatními muži se výslech nese v podobném duchu až na to, že ti pro jistotu nepromlouvají vůbec. Podobně jako mladík jen zírají do prázdna, snaží se neztratit pozornost a dělají, že mě neslyší a nevidí. Jeden z nich na chvíli přestává vzdorovat séru pravdy, usíná a je probuzen kýblem vody. Nic zajímavějšího se neděje.

Všichni jsou z výsledku poměrně dost otrávení. Já žádná velká očekávání neměla, ale stejně jsem doufala, že prozradí alespoň, odkud jsou. Barrows měl pravdu. Jsou zvyklí a vytrénování, aby takovým věcem odolali. Nejspíš prošli daleko drsnějším výcvikem, než si dokážeme představit.

Takže je převezou do vězení a budou je tam držet, dokud se neobjeví někdo se sensekinezí. Což může trvat věčnost. Měla bych se tedy zaměřit na Logana a pokusit se zjistit, jak ho nezabít a vrátit mu schopnosti.

„Lori, ještě na slovíčko," volá mě Barrows zpátky do místnosti, ze které odchází poslední voják. Zůstáváme jen my dva. Poslední dobou se mnou chce podezřele často mluvit jen mezi čtyřma očima. Ukazuje mi, ať za sebou zavřu dveře. „Nesouvisí to s výslechy, ale jde o hodně důležitou věc. Věříš Markusovi?"

„Co je to za otázku?" mračím se, protože se mi nelíbí, kam by se naše konverzace mohla začít ubírat.

„Důvěřuješ mu, co se týká dětí hvězd a všeho kolem?"

„Ano."

„Myslíš, že se fakt vykašlal na všechno spojený s podsvětím?"

„Jo." Ne. Ale kdybych to řekla nahlas, podřízla bych pod ním už takhle dost nalomenou větev, tím jsem si jistá. „O co jde? Tohle je fakt divný, abys věděl."

„Včera se někdo pokoušel nabourat do počítače a ukrást data o dětech hvězd, která jsme nasbírali. Máme jejich jména, data narození, adresy, kam chodí do školy nebo do práce. Ten někdo se prokousal zabezpečením, ale něco nebo někdo ho nejspíš vyrušil, co já vím. Prostě se nic neztratilo. A on byl včera v kanceláři asi dvě hodiny, než si vytiskl potřebné papíry. Hlavní počítač je pod zámkem, ale na tom v kanceláři ajťáci zjistili pohyby. Markus přístup do běžného počítače má."

„Ne, to ne," kroutím odmítavě hlavou. „Hele, já vím, že ho dvakrát nemusíš, ale něco takového neudělal. Ví, co by se stalo. Navíc nemám nejmenší tušení, co by s tím dělal. Předal informace Organizaci? Co by z toho měl?"

„Peníze?" nadhazuje voják.

„Ne," zamítám. „Určitě ne. Není idiot, vždyť byste ho mohli zavřít. Navíc myslím, že se v počítačích dvakrát nevyzná, ne natolik, aby prolomil zabezpečení vojenské základny."

„Stejně bych byl rád, kdybys zkusila něco málo zjistit. Jsi nejspíš jediná osoba, se kterou se trochu baví."

„Mám na něj donášet?" děsím se.

„Ne. Podívej, všechno má svoje hranice. Kdybys přišla to na, že to byl on, jen bych ho vyhodil, i když by mohl jít sedět jen za pokus o krádež. Zatím se nic neztratilo. Jakmile něco zmizí, i kdyby jen jídelní lístek na další týden, potáhnu to dál a on nebude jen bez práce." Snažím se vžít se do vojákovy kůže. On má teď zodpovědnost za hromadu lidí, a pokud by se něco pokazilo pod jeho velením, nejspíš by měl taky problém. Nebo ne. Netuším. Každopádně na mě nejspíš zcela vědomě zatlačil, když nabídl, že následky Markusových činů nebudou tak hrozné, pokud co nejdřív zjistím, jak to ve skutečnosti je. Uvažuju nad tím, jestli bych Markuse nahlásila, i kdybych věděla, že to udělal. Což si stejně nemyslím. Stojím si za tím, že informace o dětech hvězd by mu byly k ničemu a on se k nim nejspíš nikdy nedostal. Neřeknu se stoprocentní jistotou, že to on nebyl. Zrovna Markus může mít hromadu tajemství, o která se nepodělil ani se svými bratry. Přikyvuju. Zkusím zjistit, jestli se do něčeho nezapletl a zda s tím pokus o krádež tajných informací nějak souvisí. Ale rozhodně hned nepoběžím za Barrowsem. „Vím, že ti to nedělá radost, ale v tom počítači jsou údaje o desítkách lidí, kterým by se mohlo něco stát, kdyby se soubory dostaly ven a do špatných rukou."

„Já vím," ujišťuju ho. „Promluvím s ním. Nenápadně." Ano, to mám ve skutečnosti v plánu hned, jak se spolu uvidíme. Ale pokud jde o vybírání stran, prozatím se postavím na tu Markusovu. Přeci jenom, dokud nejsou důkazy, je nevinný.

Pak se s vojákem každý rozcházíme svým směrem.

Chci se co nejdřív vrátit do postele. Strávila jsem úplně zbytečným vyslýcháním dvě a půl hodiny a pořád jsem se nevzpamatovala z nočního zážitku. Moje tělo je unavené a žádá si dlouhý spánek, silný srdeční záchvat mi vzal všechnu sílu. Tu, kterou jsem načerpala krátkým odpočinkem, jsem teď zase spotřebovala na čtyři muže, kteří touží po osobním setkání s Philem nebo Loganem. Je jedno, že jsou teď oba jaksi nedostupní. Dřív nebo později k tomu dojde.

„Lori!" volá na mě přes celou vstupní halu Daniel.

Takže spánek budu muset odložit.

„Koukej, co mám!" ukazuje na fotbalový míč a já proklínám toho, kdo mu jej dal. „Zahrajeme si? Branky už mám postavený."

„Ale jo," souhlasím a následuju brášku ven. Stáčím oči k obloze a doufám, že spatřím blížící se bouři, ale i tato prosba zůstává nevyslyšená. Dan mi ukazuje provizorní vyznačení dvou branek klacky a kameny a do hlíny botou vyryté ohraničení hřiště. Díkybohu není bůhvíjak velké, ale zvládám jakž takž běhat tak minutu. Pak se mi začíná motat hlava a cítím, že tolik pohybu není vhodná léčba pro moje srdce. Takže nakonec jenom stojím v brance a chytám Danielovy penalty, nebo se o to alespoň snažím. Polovinu času na něj jenom koukám a přemýšlím nad tím, že jestli mu ještě někdo někdy ublíží, bude to poslední věc v životě, kterou udělá.

„Pauza," sedám si na zem ve své brance. Dan mě následuje a věnuje mi zvláštní, hloubavý pohled. V ten moment tuším, že přijde palčivá otázka.

„Kdy se uvidím s mámou a tátou?" zaskakuje mě svou otázkou. V očích se mu blyští zvědavost a možná i trochu smutek. Nevzpomíná si na rodiče, ale ví, že by nějaké měl mít a nejspíš mu chybí.

„Ou," vydávám ze sebe chytře jako první. „Dane, víš, kdybychom jim teď šli říct, že Jeremy a Matthyas jsou ztracení a ty si nic nepamatuješ, byli by moc smutní." Což mi připomíná, že bych sakra měla zjistit, co vůbec vědí a ne. Obvolával ředitel všechny rodiče a sděloval jim, že jejich děti byly unesené? Nevím. Třeba Nichols všem nakecal, že jsme na misích a dává nám čas, abychom vyřešili, co se dá, a našli, koho budeme moct. Přijde mi fér jim říct, co se děje, ale taky vím, že by je to zničilo. Už takhle musí být na švestku, že jen dostávají pár zpráv od Barrowse.

„Až najdeme bráchy, vrátíme se k nim?"

„Rozhodně. Už nebudeme nikam jezdit, utíkat nebo se schovávat. Prostě jen budeme spolu."

„A kdy pojedeme pro Matthyase a Jeremyho?" vyzvídá dál.

„Brzy," polykám nasucho a zvažuju, zda mu povědět o tom, co se stalo v noci, nebo ho takových věcí raději ušetřit. Volím možnost číslo dva, nutím se do povzbudivého úsměvu a natahuje se k němu, abych ho mohla pořádně obejmout. „Mám tě ráda."

„Já tebe taky, i když se známe jenom chvíli," souhlasí nadšeně a nechává téma rodiny naštěstí být. „A teď chci zkusit tamto!" ukazuje na překážkovou dráhu, kterou nováčci absolvují každé ráno před snídaní a nejspíš i večer. Co já vím. Pohybujeme se v jiné části základny a kromě prvního dne tady jsem nikoho z rekrutů nepotkala. Nyní je cvičiště prázdné.

„Tak dobře, ale... Dane! Zpomal, proboha!" vykřikuju, když se rozbíhá z kopce dolů. Já ho o dost pomaleji a opatrněji následuju. Disciplinovaně se zastavuje u první překážky, což jsou dvě řady pneumatik položených na zemi. Nemusím mu moc asistovat, ovšem při podlézání ostnatého drátu mám dojem, že si zákonitě musí ublížit.

„Nezvedej hlavu!" vyhrkávám. „Dej jí dolů, Danieli, jinak budeš mít díry v mozku!"

Zvládá se doplazit až na konec, aniž by si způsobil jediné zranění. Poté se prochází po vyvýšené kladině, leze po síti, seskakuje na zem a vrhá se na překážku v podobě pyramidy, na které jsou umístěné madla, po kterých šplhá nahoru. A zůstává tam, rukama i nohama objímá nejvýš položenou kládu a odmítá se hnout.

„Pojď mi pomoct!" volá třesoucím se hlasem.

„Nevylezu za tebou," ukazuju na obvázanou ruku. „Vylezls nahoru, tou samou cestou musíš dolů."

„Mám strach. Je to vysoko." Tohle už se jednou stalo, když byl menší. Podobně se zasekl na dětské prolézačce, ze které ho nakonec musel sundat Jeremy a táta. Neobešlo se to bez hysterického záchvatu. „Lori," skučí. „Pomóc!" začíná křičet na celé okolí.

„Neječ, prosím tě," snažím se ho trochu uchlácholit. „Zkusím to, dobře? Už jdu," chytám se levou rukou prvního madla a vytahuju se. Jenže jakmile se pokouším zachytit pravou, cítím, jak se jednotlivé stehy natahují, a mám strach, aby nepopraskaly. Takže seskakuju dolů a znovu pociťuju, že taková aktivita se mému unavenému tělu nelíbí. Tahám z kapsy telefon a projíždím seznam kontaktů. Najíždím na začátek a mačkám na Jeremyho jméno. Vím, co se stane, ale stejně zatajuju dech. Chtěla bych mu povědět, co se děje, aby se zasmál. Pak mi automat oznamuje, že volané číslo neexistuje. Zkouším i Mattyho. Jeho mobil je ale vypnutý. Pár vteřin jenom koukám na prázdnou obrazovku a přeju si, aby se stal zázrak.

Markus, Seth, Ross a Colton nejsou na základně. S Barrowsem jsem se před půlhodinou rozloučila a nevím, jestli sem vůbec smíme. Eliott je zraněný, jen těžko bude šplhat po překážkách. Logan leží na ošetřovně. Na Cortéze číslo nemám.

„Ahoj," zdraví mě někdo. Když spatřuju Annabeth a Jess, ulevuje se mi.

„Jdete jako na zavolanou," uklízím telefon. „Můžeš mu prosím pomoct dolů?" obracím se na Jess, protože přeci jenom Annabeth postřelili a já nevím, jak na tom teď je. Ukazuje se, že velmi dobře, protože se záchranné akce účastní obě sestry a za chvíli je bráška zase na zemi. Ubrečený a rudý v obličeji, ale dole.

„Děkuju moc," vydechuju a šťouchám do Dana.

„Díky," pípá potichu.

„Co tady vůbec děláte?" ptám se. Sestry po sobě vrhají podezřívavé pohledy, ve kterých nedokážou skrýt nadšení a úsměv.

„Občas sem zajedeme," zubí se Jess.

„Hm?"

„Dneska má Barrows s pár lidmi z komanda nějakou akci. A berou nás s sebou," svěřuje se Annabeth nadšeně.

„Prosím?"

„Podle kamerových záznamů našli rodinu dětí hvězd a oni vůbec nemají tušení, co se s nimi děje. Jejich nejstarší nedávno oslavil osmnáctiny a včera předvedl docela divadlo v obchoďáku. Barrows myslí, že dřív nebo později se u nich objeví Organizace. Chce jim všechno vysvětlit a my jsme pojistka. Já vím, nic velkýho, ale tře-"

„Nemáš tušení, jak se může zvrtnout, když si s někým jdeš jenom promluvit, natož mu oznámit, že je příšera s nadpřirozenými schopnostmi. Och, Logan vás zabije."

„Možná," krčí Jess rameny a v očích se jí vzrušeně blýská. „Třeba se to nedozví."

„Třeba." Nepochybuju o tom, že se zrzek nakonec dozví naprosto všechno. Ale možná je načase, aby jim trochu povolil vodítko. „Tak hlavně buďte opatrné. A ještě jednou děkuju za pomoc."

„Za nic." Jejich pozitivní zápal na chvíli ode mě odhání všechny chmury a myšlenky na bratry a společně s Danem se vracíme zpátky na základnu. Je fajn, že holky zabaví a třeba časem budou součástí tohohle velkého kolotoče na ochranu dětí hvězd, který se pomalu dává do pohybu. Rozpohybovat ho úplně bude stát ještě hodně sil, ale se správnými lidmi to Barrows dokáže. A ony chtějí pomáhat. Logan se s tím prostě bude muset smířit. Nebo jim všechno zakáže, protože je pořád jejich zákonný zástupce.

Dan se ode mě odmítá vzdálit, takže když klepu na dveře od Eliottova pokoje, bráška mě následuje dovnitř.

Uvnitř to vypadá ještě hůř než posledně. Různé papíry a barevné fixy se válí téměř na každé volné ploše a na stole běží zapnuté dva notebooky. Jeden s otevřeným prohlížečem, na druhém běhají písmenka a čísla v dlouhých řadách, které se ztrácí a zase objevují. Podle několika kelímků s kávou soudím, že Eliott moc nenaspal.

„Co je to?" zajímá se hned bráška a ukazuje na obrazovku, která pracuje.

„Algoritmus, pomocí kterýho se snažím někoho najít," vysvětluje.

„Alorgismus je co?"

„Algo... to je jedno," mává nad tím Eliott rukou.

„Můžu na počítač?" chce vědět Dan.

„Jasně," souhlasí a pouští ho na nějakou stránku s online hrami. Pak pozornost věnuje mě a zaráží se. „Co se stalo?" Daniel se na nás obrací a já se musím podívat jinam, aby bráška neviděl můj výraz. „Hele," dochází Eliottovi a ukazuje bráškovi velká sluchátka, „uslyšíš zvuky ze hry, jako bys tam byl," nasazuje mu je, což stačí k tomu, aby si nás bratr zase přestal všímat.

„Půjdeme ke mně," rozhoduju. Bratr má oči přilepené na obrazovce, takže si nejspíš ani nevšímá, že se přemisťujeme jinam. Zabouchávám za sebou dveře a sedám si do postele. Uvědomuju si, že jediný, s kým jsem mluvila o včerejším incidentu, byl Barrows. Před ním jsem nebrečela, na to jsem byla moc unavená a možná i vyděšená. Ten prvotní šok se mnou ustál Ross a Markus. Jenže blonďák se vypařil a Markus se na nic neptal. Eliott je první, kdo se to dozví a já zároveň už trochu vstřebala, k čemu došlo.

„Včera večer jsi tu nebyla," pomáhá mi trochu po několika vteřinách ticha.

„Jo. Totiž, Ross se rozhodl prozradit sestře všechno kolem sebe a dětí hvězd a já jela s ním, abych mohla jeho slova potvrdit. Byli jsme u Nicholsů, protože to bylo jediné místo, kde jsme o tom všem mohli mluvit a navíc byl doma jenom Markus. Chystala jsem se jim ukázat svoje schopnosti. Ale nic se nestalo."

„Do hajzlu," nadává.

„Po chvíli zase naskočily. To ale nemění nic na tom, že... se to stalo." On vážně přikyvuje a objímá mě kolem ramen. „A aby toho nebylo málo, Markus mě musel vzít na pohotovost, protože moje srdce přestalo spolupracovat a ztlumili to až práškem. Dneska jsem byla u výslechu těch čtyř chlapů z Islandu a neřekli mi vůbec nic. A ke všemu se někdo pokusil ukrást informace, které tady o dětech hvězd hromadí a Barrows myslí, že za to může Markus." Eliott se ode mě odtahuje, aby se mi mohl podívat do očí.

„Cože?" mrká zmateně.

„Vezmi to popořadě," žádám ho.

„Tvoje schopnosti jsou zpátky?" chce vědět a já na souhlas přikyvuju. Pro jistotu se ještě ujišťuju tím, že vytahuju z kapsy svíčku a nechávám zaplát knot zářivým světlem. „Je fajn, že víme, že jsou zase naživu, ale do prdele... zkusím zavolat Jacobovi a zjistit, co víc můžeme udělat, abychom je našli."

„Děkuju."

„Ty jsi v pohodě? Myslím teda tvo-"

„Jsem," utínám ho uprostřed slova. „Unavená, nezvládla jsem si ani s Danem zahrát fotbal, ale jo."

„A ti chlapi? Proč si byla u výslechu?"

„Dali jim chemický koktejly rovnou do žíly, aby z nich padali odpovědi, ale neprozradili vůbec nic. Barrows myslel, že když tam budu já, odpoví alespoň na něco."

„Víc zkoušet nebudou?"

„Ne. Pošlou je do vězení a až se tady objeví někdo se sensekinezí... asi je pak zase na chvíli vytáhnou."

„Takže jsi měla po dlouhý době super den," komentuje ironickým tónem, nicméně jeho oči na mě pohlížejí s maximálním soucitem. „Jdi spát," prohlašuje nakonec. „Zabavím Dana."

„Nevíš, do čeho jdeš," opírám si hlavu o jeho rameno a zavírám oči. Rozhodně ví, co potřebuju, protože se nemůžu dočkat, až usnu. Člověk ve spánku nic neřeší, nemusí se trápit s milionem starostí. „Ale nabídku neodmítám. Kdyby byl problém, prostě přijď."

„Zvládnu ohlídat malýho kluka," usmívá se povzbudivě a dává mi pusu do vlasů. Pak mě pevně objímá. „Volej, když něco budeš chtít," odtahuje se. Na to se mu blýská v očích, chytá mě za zápěstí a přitahuje k sobě blíž, až se naše rty setkávají. Jeho druhá ruka přistává na mých zádech a pomalu putuje nahoru. Prsty zachytává gumičku ve vlasech a uvolňuje culík, který jsem před výslechem udělala. Odtrhává se ode mě a najednou se tváří, jak kdyby mě viděl poprvé v životě. Vypadá... zaujatě. Představuju si, že takhle sedíme někde na střeše, povídáme si o všem, obloha nad námi je rozzářená tisíci hvězd a nočním vzduchem zní zpěv cvrčků. Bez starostí a strachů.

„Co?"

„Nic," odpovídá rychle. Na moment se zaměřuje na něco neviditelného na zemi, ale pak zvedá oči ke mně. „Teda. Vím, že je teď hodně věcí dost na nic, ale nesmíš s tím přestat."

„S čím?" nechápu.

„Doufat, že to dopadne dobře."

„To jde po poslední noci dost těžko," zachmuřuju se.

„Hej," přejíždí mi prsty po tváři a nutí mě podívat se mu do očí. Po zádech mi přebíhá mráz z jeho pohledu. Je v něm něco důležitého a naléhavého. „Slib mi, že o tom takhle přemýšlet nebudeš, ať už se pokazí cokoli."

„Měla bych o něčem vědět?" mhouřím oči. On jenom vrtí hlavou a dál na mě kouká. „Slibuju," přikyvuju a znovu se nechávám obejmout.

Zdravíčko! 

Mám jednu věc, kterou bych vám ráda oznámila a nechtěla jsem to cpát do zpráv - po dvou měsících čekání, tréninku, čekání a nakonec uznání mých testů, se ze mě stal ambasador pro českou (a asi i slovenskou) komunitu. Můžete se jít všichni pokochat úžasným odznáčkem vedle mého jména na profilu a styďte se ti, kdo jste si ho nevšimli už dřív. Tak abyste to věděli. :DD ♥