„Co to je?" Přede mnou na stole leží tři maličké průhledné lahvičky bez označení s jakousi tekutinou. Neodvažuju se odhadnout, proč je Barrows právě vytáhl z šuplíku a já jsem jediná další osoba v jeho maličké kanceláři. Bylo mi podezřelé už jenom to, že si chtěl promluvit mezi čtyřma očima.

„Skopolamin, amobarbital a tiopental."

„Moc mi nepomáháš."

„Co vás sakra učí ve školách?" kroutí nechápavě hlavou. „Podívej, ti chlápci nám nic neřeknou. Násilí absolutně nemá smysl, jsou nejspíš zvyklí na hodně zlý věci. Dokud neseženeme někoho, kdo se jim pohrabe v mozku, tohle je poslední možnost, jak je přinutit mluvit. Nejde o standardní metodu, ale můžeme to udělat. Teda," odkašlává si, „nikdo nikdy nám to nezakázal."

„Proč mi to říkáš?" nechápu.

„Protože chci, abys u toho byla. Samozřejmě mě klidně pošli do háje. Nechám jim to píchnout tak jako tak, ale myslím, že pokud by s někým mohli mluvit, tak s tebou. Přeci jenom ty jsi jejich cíl."

„Co jim to udělá?" zajímám se. Barrows nejdřív jenom zmateně mrká, a pak mu dochází, proč se ptám. Něco málo jsem sice už viděla, ale povolenému „mučení" lidí přihlížet nehodlám, ať si to sebevíc zaslouží nebo tají něco životně důležitého.

„Nic drastickýho, fakt ne, látky nepůsobí žádný bolesti. Naopak. Tlumí kontrolní funkce v mozku, oslabují odhodlání, celkově potlačují sebekontrolu. Lidi jsou po aplikaci náchylnější k podřeknutí a ochotnější ke spolupráci, stávají se víc poddajnými, je pro ně složitější lhát, nedokážou logicky poskládat lež. Není to stoprocentní, ale jak říkám... mlátit je nemá smysl a cokoli jinýho je přes čáru, kterou nemůžu překročit, i kdybych stokrát chtěl."

To nezní zle. Podle vojáka jim látky nezpůsobí žádnou fyzickou bolest, jen jim trochu oblbnou mozek a třeba konečně alespoň jeden z nich poví, kdo je poslal a odkud jsou. Barrows sám řekl, že je to poslední možnost jak získat informace. Malá část mě ale stejně pochybuje. Pokud jsou tak dobře vycvičení a zvyklí, ani tenhle způsob jim jazyk nerozváže. Jsem si jistá, že lidi od SAS umí zatraceně dobře přimět lidi mluvit. V zájmu bezpečí Británie nebo důležitých osob se určitě smí uchylovat i k brutálnějším vyslýchacím metodám. Tenhle případ ale nenastal a vojákům došly náboje, nepodařilo se jim neznámé útočníky zlomit, takže se musíme chytit poslední možnosti.

„Tak jo," souhlasím.

„Teď jsou bez spánku nějakých osmnáct hodin hodin." V duchu nejspíš začíná počítat, kolik dalších hodin je bude držet vzhůru, aby jejich pozornost otupil ještě víc. „Zítra po obědě. Přibližně. Buď na telefonu."

„Jak moc je to účinné?"

„Jak na koho," krčí rameny a vypadá, že hodně přemýšlí nad tím, zda mi má prozradit, co se mu honí hlavou. „Já sypal jedno tajemství za druhým." Kulím na něj oči a muž naproti se jenom vesele usmívá, jak kdyby vzpomínal na letní dětský tábor. „Když chceš k SAS, musíš podstoupit hodně věcí, tohle je jedna z nich."

„Pověz mi víc," žádám ho z čiré zvědavosti.

„Je to jedna z posledních prověrek. Abys pochopila, během výcviku z tebe nadělají trosku, fyzicky i psychicky. Probíhají kurzy přežití v džungli, nespíš, skoro nejíš, žere tě hmyz a nejenom ten," oklepává se, ale pořád mu oči září něčím, co mi prozrazuje, že vzpomíná rád. „Pořád jenom běháš, křičí na tebe, nadávají ti. Projdeš si i fingovaným zajetím nepřítelem včetně vyslýchání. Prostě tě zmlátí, poníží a vyděsí k smrti. Pak to skončí a člověk si myslí, že má vyhráno, ale ta největší sranda teprve začíná ve chvíli, kdy všechny úspěšný adepty vezmou do velký místnosti, kde jsou v kruhu poskládaný židle. Tak dva dny tě drží vzhůru a dají ti trochu alkoholu, aby podpořili účinnost látky, kterou ti dají," ukazuje na lahvičky na stole, „a ptají se tě na věci jako: ‚Co nejhoršího jsi v životě udělal?', ‚Jaký je tvý největší tajemství?' nebo ‚Jestli si už v životě někoho zabila, zmlátila, praštila'. A ty mluvíš a mluvíš a mluvíš přede všemi těmi lidmi o tom nejhorším, co v tobě je." Jenom kratičký okamžik mě napadá zeptat se, jak odpovídal. Rychle takový nápad házím za hlavu. Nejspíš by mi neodpověděl a možná si svoje odpovědi ani nepamatuje.

„Jak to, že ses dostal do jednotky?"

„Cílem není nepromluvit, naopak. Oni chtějí, abys jim řekla co nejvíc a poznali tak, jestli jsi fakt tím člověkem, za kterého se celou dobu vydáváš."

„Drsný. Jako vždycky. Půjdu, pokud to je všechno," zvedám se.

„Všechno," potvrzuje s velkým úsměvem. „Jo, a nech si to pro sebe."

**

Budí mě zaklepání na dveře. Chvíli čekám, jestli se dotyčný ozve znovu. Další, o trochu hlasitější ťukání následuje o několik vteřin později. Nešťastně vzdychám a nutím se rozlepit oči.

„Už jdu," volám, odhazuju peřinu na stranu a natahuju na sebe župan. Není ještě ani deset hodin. I Daniel chodí spát později, ale den s ním a Markusem mě vyšťavil a já odpadla. Úplně. Teď se cítím jako přejetá parním válcem, není to ani půl hodiny, co jsem usnula. A jestli něco fakt nesnáším, tak třicetiminutový spánek.

Za dveřmi stojí Ross, což je trochu nečekaná návštěva.

„Potřebuju pomoct," promlouvá potichu a já mu ustupuju z cesty, aby mohl jít dovnitř. Považuju se za jednoho z nejposlednějších lidí na světě, od kterého by mohl chtít pomoc. Přesto tady je a já začínám mít trochu strach. V duchu si dávám facku, abych naplno vnímala a věnovala mu plnou pozornost. „Nechtěl jsem tě probudit."

„O co jde?"

„Mělas pravdu," uznává a já moment absolutně netuším, o čem mluví. „Povím Elorin všechno. Za hodinu ji mám vyzvednout ve městě. Vadilo by ti jet se mnou?"

„Potřebuješ důkazní materiál?" křením se.

„Z menší části," přikyvuje.

„Jo, samozřejmě," souhlasím. Vždycky tu pro mě byl, tentokrát je řada na mně, abych mu alespoň trochu oplatila jeho laskavosti. Blonďák odchází na chodbu a já se převlékám. Ještě před odchodem si oplachuju obličej ledovou vodou, popadám do ruky mikinu a potichu zabouchávám dveře od pokoje, ačkoli nečekám, že by někdo spal. Společně scházíme do vestibulu, kde si Ross půjčuje klíčky od auta. Z toho jak se chová, hádám, že nikdo další neví, že se chystáme odjet a byl by rád, kdyby to tak zůstalo.

Do pár minut opouštíme základnu a ocitáme se na tmavé lesní cestě.

„Dotaz," ozývám se. „Nezavázal ses náhodou, že o dětech hvězd nikdy nikomu neřekneš?"

„Jo," potvrzuje.

„Co ti hrozí za nedodržení?"

„Minimálně vyhazovat." Což je ještě poměrně mírný trest. Informace o dětech hvězd jsou přísně tajné. Vím, že Barrows podepisoval nějaký papír krátce potom, co se o nás dozvěděl. Za porušení tajemství by mohl být potrestán i odnětím svobody. Všichni v jeho komandu musí podobné mít závazky a zdá se, že Ross a bratři Nicholsovi na tom budou stejně. „Proto jim to povíš ty." Nevěřícně na něj třeštím oči. Samozřejmě, že našel způsob, jak převézt systém. Já nikdy nic nepodepsala. Technicky vzato si můžu dělat co chci a nikdo mě nemůže potrestat. Takže já Elorin můžu všechno vyklopit a Ross nebude v průšvihu. Vychytralý jako vždycky.

„Kam pojedeme?"

„To jsem ještě nedomyslel," přiznává.

Nemůžeme být nikde na veřejnosti. Jistota je jistota. A povídat jí o čarování v autě není nejvhodnější. Základna nepřipadá v úvahu. Pak znám už jenom jedno místo, kde můžeme v klidu o všem mluvit.

„Co u Coltona doma?" navrhuju. Jemu se nápad zamlouvá a já vytáčím Coltonovo číslo, abych se zeptala, zda je možné na chvíli okupovat jeho dům. Kromě jejich bláznivé matky všichni vědí, o co jde. „Ahoj, prosím tě, je tvoje máma doma?"

„Většinou se nikdo po mámě neshání, co se děje?" Krátce mu popisuju situaci a on nám sděluje dobrou zprávu - Monica ráno odjela na wellnes víkend mimo Londýn a kluci se až na Markuse chystají ven. „Domluvím to s ním."

„Díky moc, zatím."

Tohle by šlo. Teď už jenom dotáhnout dnešní misi do zdárného konce.

Cestou k Elorin mlčíme, což je celkem normální situace. Cítím ale, že Ross není ve své kůži. Nemůžu říct, že se chová nervózně nebo roztěkaně, ale rozhodně si není jistý tím, co dělá, a to je pro něj neobvyklé. Nečekala jsem, že se přižene z ničeho nic večer s tím, že se rozhodl sestře všechno vyklopit. Ross nejedná impulsivně, věci dopředu promýšlí. Což teď asi neudělal, prostě se z vteřiny na vteřinu rozhodl.

Oba nás čeká překvapení a není dvakrát příjemné. S Elorin před domem stojí i Jarred a já chvíli doufám, že se jen chce ujistit, že ji vyzvedneme a zase si půjde svou cestou. Jenže svým postojem a výrazem ve tváři dává najevo, že jede s námi. Nevěří nám a nejspíš má o Elorin strach, což je pochopitelné. Jak vstupuje do auta, tak se mu představuju. Není nadšený a ani Elorin nechápe, co tady vůbec dělám.

„Kam jedeme?" ptá se po chvíli Elorin.

„Ke kamarádovi," odpovídám místo Rosse. „Nemůžeme o takových věcech mluvit na místě, kde by nás mohl kdokoli zaslechnout. On všechno ví, takže je to nejlepší možnost."

Tím veškerá konverzace hasne. Po očku ve zpětném zrcátku ty dva sleduju a sem tam zachytím Jarredův podezřívavý pohled. Už nepůsobí jako ten šikanovaný šprt z Elorinina deníku, ale pořád se jeví víc jako intelektuál než ranař. Snažím se jeho starosti a pochyby pochopit. On ale má ale očividnou pifku na Rosse a tomu je těžké rozumět, když ho znám tak dobře.

Když zastavujeme před domem Nicholsů, svítí se jenom v kuchyni, vyskakuju z auta a běžím ke dveřím, abych těm třem dala alespoň pár vteřin beze mě.

Přichází otevřít Markus s trochu zamračeným výrazem, který upírá směrem k autu.

„Zůstane ti to," naznačuju, aby uhnul.

„Nemám rád cizí lidi."

„Taky jsem byla cizí."

„No právě. Jak to dopadlo? Přechodně tu bydlíš," oklepává se, jak kdyby mu po ruce přeběhla tarantule, a odchází zpátky do kuchyně. Jenom nakukuju, abych zjistila, co dělá a v duchu si přeju spatřit ho u plotny se zástěrou kolem pasu, ale místo toho po celém stole leží rozložené štosy papírů a notebook, na zemi se válí asi šest šanonů a on si akorát chystá kafe. Těžké pracovní nasazení. O vaření si zatím můžu nechat jen zdát. Nasazuje si sluchátka, pouští hudbu a zabouchává dveře, aby naznačil, že je kuchyně zakázané území.

Elorin s Jarredem se usazují na pohovce a já jim nabízím něco k pití, což je na jednu stranu směšné, protože tu nebydlím, na druhou chci trochu prolomit ledy. Oba ale odmítají, nepřišli kvůli popíjení čaje a sušenkám.

Ross bez dalšího zdržování začíná s tím, jakou školu navštěvoval a kde. Zmiňuje se o neobvyklých předmětech jako sebeobrana, výcvik v přírodě či střelbu. Elorin i jejího přítele takové informace nechávají chladnými, co je jedině dobře. Mají pocit, že se dozvídají o vojenské škole, která je z nějakého důvodu mimo civilizaci. Tak Ross vysvětluje, jací lidé tvoří většinu studentů - bývalí kriminálníci, sirotci, drogově závislí nebo děti, kteří byli součástí programu od CIA. Jarred při názvu projektu dává najevo, že ví, o co jde. Blonďák úplně vynechává informace o dětech hvězd a přesouvá nás do Afghánistánu. Nezamlčuje nic. Mluví o odpálení bomby, zajetí afghánskými radikály, jak se ho přiměli obrátit na svou víru i o tom, co udělal, aby se dostal pryč. Definovat přesný počet zraněných lidí nejspíš nejde, ale ani to netají. Vrací se zpátky na Faery a ve zkratce popisuje útok Organizace a únos několika našich spolužáků. Přemisťuje nás zpátky do Londýna, poblíž kterého má základnu SAS a tady vzniká skupina lidí, kteří pátrají po unesených. Zahrnuje mě do všeho, o čem vypráví, tudíž Elorin a Jarredovi musí být jasné, že jsem v Afghánistánu byla taky, že patřím do skupiny těch, co hledají ztracené spolužáky. Pokud jim to přijde podivné, neprojevují se. Elorin na svého bratra jen zírá a mačká Jarredovi ruku. Její přítel je o něco opatrnější, nehltá každé slovo jako v transu. Skoro to vypadá, že se snaží vypátrat trhliny v tom, co Ross říká.

„Odletěl jsem, abychom mohli vyzvednout několik dětí, které unesli a my je vypátrali na Islandu," vysvětluje důvod, proč nečekaně musel odjet a zmeškal tak společný program. Kdybychom tím teď skončili, Elorin by se nejspíš víc nevyptávala. Jarred ale spokojený není. Tak je řada na mně.

„A pak do školy na Faerech chodí lidi jako já," začínám trochu nejistě. Prohlížím si ty dva a rozhoduju se mezi dvěma možnostmi. Vybalit to na ně hned a rychle, nebo se je snažit strkat ke správné odpovědi. „Jednoduše jsme jiní než ostatní a Ross a jemu podobní jsou cvičení k tomu, aby s námi jezdili na mise a dávali na nás bacha. Hodně lidí nás nechce živé. Říkají nám děti hvězd." Elorin se přesouvá očima k Rossovi a ten přikyvuje na znamení, že si nevymýšlím. „Ross o tom nesmí s nikým mluvit," vysvětluju jí a Jarredův pochybovačný výraz ignoruju. „Kdyby mohl, tak by ti všechno vysvětlil sám, ale kdyby se špatný člověk doslechl, že ti to vyklopil, byl by ve velkým maléru."

„Mise v Afghánistánu?" povytahuje Jarred obočí. „Vždyť ani nejsi plnoletá."

„Nejsem. O plnoletosti to není."

„Tak co je na tobě tak jiný?" Pohlížím na Rosse a on souhlasí, abych jim to místo vysvětlování rovnou ukázala. Nebudou moct nic zpochybnit a zbytek příběhu se už bude doplňovat mnohem snadněji. Měla jsem Markusovi říct, ať zamkne vchodové dveře v případě, že by se pokoušeli utéct.

Natahuju před sebe ruku a chci jim ukázat trochu ohně.

Jako by někdo rozťal neviditelnou sekerou vzduch přímo za mou hlavou.

Prudce sebou škubu a srdce mi automaticky začíná bušit jako o život.

V ten moment na mě zírají dva páry naprosto zmatených očí a jeden starostlivý. Čekají, co bude, až předvedu ten velký zázrak a rozbourám všechny jejich představy o možném a nemožném. Cítím zvláštní pocit ohrožení. Jak kdyby někdo stál za mými zády s nabitou zbraní a já nevěděla, kdy vystřelí. Sice se nesoustředím, ale vím, že dům Nicholsů nejspíš neshoří na popel, přeci jenom mám oheň už trochu pod kontrolou.

Myslela jsem, že dům nelehne popelem?

Správně.

Nemůže.

Protože moje schopnosti jsou pryč.

Jako první mě napadá, že se někde stala chyba. Přerušený magický drát. Pak si ale vzpomínám na jedno Philovo vyprávění. Poznal, když jeho bratr zemřel, i když jeho smrt na vlastní oči neviděl. Prostě to cítil.

Jeden z mých bratrů je mrtvý. Jeremy nebo Matthyas.

Krev mi tuhne v žilách a před očima mi začínají tancovat černé tečky. Tep mi vyskakuje ještě víc a já se prudce zvedám na nohy. Vrážím do kuchyně jako uragán a natahuju se po skříňce nad digestoří. Vím, že je to jediné místo v domě, kde nejspíš bude nějaká svíčka. Ostatní věci padají kolem mě, trvá mi pár vteřin, než nacházím obyčejnou bílou čajovou svíčku, která se dává do svícnů. Stavím svíčku na kuchyňskou linku a jen koutkem mysli vnímám, že Markus a Ross stojí těsně za mnou. Mluví, ale nevnímám je.

Dělej. Začni hořet. Teď.

Neděje se nic. Do očí se mi začínají tlačit štiplavé slzy, které mi zamlžují pohled. Dýchání se stává složité, nedokážu donutit své ruce, aby se přestaly třást. Neobjevuje se ani jediná jiskřička, která by mi dala naději. Věřím, že v takovém emočním rozpoložení by určitě o sobě dala vědět i telekineze. Stalo by se něco neobvyklého, nadpřirozeného. Teď bych klidně srovnala se zemí půlku města, jen abych věděla, že je všechno v pořádku. Že jsou oni v pořádku.

Jenže nejsou. Ztráta schopností společně s tím divným pocitem znamená jenom jedno.

Jeremy nebo Matthyas nežije. Možná oba.

Nahlas vzlykám a sotva se zvládám nadechnout, když mě někdo pevně objímá. Bez varování se mi podlamují kolena a přes svět padá černá opona. V uších mi hučí, slyším tepy vlastního srdce a povyk kolem sebe. Žádná souvislá slova ke mně ale nepřichází. Nedokážu se nadechnout nebo přemýšlet. Uvědomuju si jen bolest, která se usazuje uprostřed hrudníku.

Když oči znovu otevírám, sedím opřená o kuchyňskou skříňku. Všechno je rozmazané. Nevím, co se právě stalo, ale stále cítím, jak silně mi buší srdce. Ross mě drží za zápěstí a nejspíš se snaží spočítat tepy a nemůže se dopočítat. Mám chuť ho odstrčit. Právě teď chci jenom jednu věc. Přeju si nebýt.

Vybavuju si Jeremyho a Mattyho obličej a znovu se všechno propadá do šedivé mlhy, ve které se odráží jejich úsměvy.

Nerozloučila jsem se, běží mi hlavou jediné. Nerozloučila jsem se!

„Lori!" zvyšuje Ross hlas a já se probírám z letargie. Lapám po dechu, jak kdyby tu najednou nebyl žádný vzduch.

Není naživu. Jeden z mých bratrů přišel o život.

Jak se to mohlo stát? Co se jim přihodilo? Proč... proč zrovna oni? A který?

„Otevři zase oči. Otevři je," třese se mnou blonďák a já ho poslouchám, ačkoli bych na něj nejraději začala křičet, aby mě nechal na pokoji.

V ruce drží svíčku, jejíž knot je ponořený v oranžovém světle. Plamínek je malý a mdlý, ale... je to oheň. Jedním fouknutím plamen zhasíná a svíčku mi dává do ruky. Stačí jenom malé pomyšlení a ve vzduchu se objevují nejdřív malé záblesky, a pak knot opět začíná hořet.

„Je to zase dobrý, jsou zpátky," ujišťuje mě. A já nanovo začínám brečet, zakrývám si pusu rukou a snažím se vstřebat, co se právě odehrálo.

„Mám zavolat záchranku?" slyším Markuse.

„Ne," popotahuju a to jediné slovo mi bere i tu trochu kyslíku.

„Potřebuješ doktora," sděluje mi Ross konejšivě. „Čím dřív, tím líp."

„Přejde to." V dlani svírám svíčku tak pevně, až se mi kovový obal zarývá do kůže. Hlava se mi motá jak po jízdě na horské dráze.

„Klidně běž," posílá Markus Rosse pryč. Blonďák si mě starostlivě prohlíží, jako by mě žádal, zda mě tady může nechat a odejít. Elorin s Jarredem se nejspíš rozhodli zdrhnout hned potom, co se věci tak zvrtly. Přikyvuju na znamení, ať klidně jde.

„Jestli to do pěti minut nepřestane, jeď s ní na pohotovost. Bez debat," nařizuje Markusovi. Ten přikyvuje a Ross mizí pryč.

Utírám si tváře do rukávů a všímám si nepořádku a kouře kolem. Většina skříněk a šuplíků je otevřených, z některých vypadaly i nějaké věci. Dva z šanonů, které ležely na zemi, jsou zpola ohořelé, stejně jako ubrus a několik papírů na stole. A popálený je i Markus. Nejspíš se snažil co nejrychleji uhasit plameny. Muselo se to stát ve chvíli, kdy jsem byla mimo. Kuchyň vypadá jako po malém výbuchu. Přesně takhle by tady žil Jeremy. V chaosu. Matthyas by byl pravý opak, co se úklidu týká, s Markusem by si určitě rozuměl. Dokola a dokola nechávám knot svíčky zhasnout a zase ho zapaluju, abych měla jistotu, že jsou naživu. Zacházení s ohněm je jiné. Namáhavější. Jak kdyby si moje schopnost uvědomovala, že není všechno v absolutním pořádku-

„Pět minut je pryč, jedeme," pomáhá mi na nohy a pomáhá mi do auta. Neprotestuju. Ne, že by se mi chtělo vidět doktory, ale nechci mluvit. Už takhle sotva dýchám a mám dojem, že by mě na pohotovost dotáhl, i kdyby mě měl hodit přes rameno a jít pěšky.

Spěchá, dvakrát projíždí na červenou a jednou předjíždí na místě, kde by neměl. Do patnácti minut parkujeme před velkou budovou. Nikdo další v čekárně není, takže na doktora čekáme jen chvíli. Hned mě napojují na EKG, a jakmile mají v ruce výsledky, lékař mi dává prášek a radí mi ho rozkousnout. Účinek se dostavuje poměrně rychle a mně se konečně ulevuje a můžu se zhluboka a pořádně nadechnout. Tep se vrací do normálu a na mě padá strašlivé vyčerpání. Jak fyzické, tak psychické. Moje tělo právě zažilo obrovský šok a potřebuje vypnout. Chtě nechtě vzpomínám na jednu hodinu biologie, kdy se nás učitelka snažila přesvědčit, že jakmile ten stoupne na 180 či 200, jde o život. Hodnota na lékařské zprávě mluví jasně - 286.

Hned jak můžu zase mluvit, ujišťuju lékaře, že nechci zůstávat přes noc na pozorování. Dostávám pár prášků v malé zkumavce a instrukce, kolik a kdy si je brát. Hlavně ať už jsme pryč.

„Nemělo by se to opakovat, ale kdyby jo, neváhejte volat záchrannou službu," povídá lékař Markusovi. „Sem tam na ni dohlédněte." Pak se loučíme a vracíme se do auta. Jdu pomalu, sotva se vleču, ale Markus jen trpělivě a mlčky kráčí vedle a nejspíš je připravený pomoct, kdyby bylo potřeba.

V kapse mám pořád svíčku, kterou vytahuju a zkouším svoje schopnosti. Plamen prozařuje jasným světlem tmu kolem, zářivější než předtím.

V autě usínám hned, jak si sedám, a probudit mě musí až Markus. Nejspíš bych tu vydržela až do rána bez ohledu na chlad.

„Měls mě hodit na základnu," komentuju.

„Vždyť tu seš skoro jako doma, tak co," krčí rameny a pouští mě dovnitř. Kluci jsou pořád venku, což je dobře. „Rossovi jsem psal."

„Omlouvám se."

„Za co?" zaráží se.

„Za ty papíry. A že máš popálenou ruku."

„Na to kašli. Vytisknou mi jiný." Na jazyku má určitě otázku, co se to vlastně vůbec stalo, prozatím se ale neptá. Přináší mi seshora deku a Sethovo tričko z doby, kdy mu bylo tak patnáct. Mám tady i vlastní kartáček, o kterém Markus neví, aby neměl dojem, že se sem začínám nenápadně stěhovat. Dneska mu je mě nejspíš fakt líto, takže nemá žádné protivné připomínky a dokonce mi dělá čaj a sám se pouští se do úklidu kuchyně. Dva šanony s dokumenty hází do auta. Ať už jde o cokoli, netroufá si ani velmi poničené a téměř nečitelné papíry hodit do popelnice. Uvelebuju se na gauči a do několika vteřin usínám s myšlenkami na Jeremyho a Matthyase.

Probouzím se celá rozlámaná a smutná. Přeju si, aby všechno, co se odehrálo před pár hodinami, byl jen špatný sen. Svým způsobem to nakonec dopadlo dobře. Ať už se s jedním z bratrů stalo cokoli, někdo ho zvládl znovu přivést k životu. A já bez újmy přežila silný srdeční záchvat. Jediný, kdo má teď nejspíš problém, je Ross. Bůh ví, co si Elorin s Jarredem mysleli. Hrubě řečeno, nic se nestalo. Přesto ale ve mně zůstává hořkost a bolest. Jeremy nebo Matthyas na tom musí být hodně špatně. A já znovu a znovu přemýšlím, co se s nimi asi děje nebo kde jsou. A kdo z nich to byl. Ať už přehodnocuju všechny možné situace, jako hlavní kandidát mi vychází Jeremy. Je tvrdohlavý a drzý, pokud se mu dějí zlé věci, určitě se s nimi nesmířil a dělá všechno možné, aby utekl bez ohledu na jeho vlastní život. Matthyas se taky umí naštvat, ale pořád používá nejdřív hlavu. Věřím, že pokud je někdo opatrný, tak on. Moje uvažování nasvědčuje tomu, že muselo jít o Jeremyho.

Převlékám se a nahlížím do kuchyně. Je krátce po šesté hodině ráno. Markus mžourá do počítače, pak chvíli do papírů a zase do počítače. Nejspíš takhle strávil celou noc.

„Nemáš být na základně v šest?" klepu do futer.

„Kurva," kleje a očima sjíždí do rohu obrazovky, aby se ujistil, že je vážně tolik hodin. „Tohle vezmi," ukazuje na kopice papírů. „Jedeme."

„Počkej," zastavuju se. A jo. „Je sobota."

„Mám to štěstí, že občas dělám i o víkendu. Sedej." Nestíhám se ani pořádně připoutat a on dupe na plyn. Silnice jsou o poznání prázdnější než ve všední dny, ale stejně mám dojem, že nás musí v každé další zatáčce převrátit.

„Kluci se nevrátili?" divím se, že mě nikdo v noci neprobudil. Přeci jenom nevěděli, že u nich budu přespávat.

„Ne."

„Není to divný?"

„Vůbec ne, prostě se ožrali a někde zůstali."

„Colton?"

„Není ani zpola tak svatej, jak si myslíš." Písničku v rádiu přerušuje jiná a na obrazovce rádia se objevuje velkými písmeny BARROWS. Za dvě minuty půl sedmé. Markus na moment obrací oči k nebi a hovor přijímá.

„Víš, kolik je hodin?"

„Do dvaceti minut jsem tam," neodpovídá. „Seřvi mě pak."

„Vymysli si dobrou výmluvu." Na to Markus nic neříká a prostě hovor vypíná. Voják je určitě naštvaný, Markus má u něj až moc černých puntíků a tuším, že jen čeká na větší přešlap, aby ho mohl vyhodit. Nemůžu říct, že si ti dva jdou vyloženě po krku, ale panuje mezi nimi napětí.

Voják na nás čeká venku. Mračí se. Když spatřuje i mě, obličej se mu stahuje do jakéhosi bolestného šklebu v předtuše, že Markus se nezpozdil proto, že zaspal. Dokonce se ani nerozčiluje, když oba vystupujeme. Jako první musí promluvit Markus.

„Budu potřebovat znovu šanon dva a tři," sděluje Markus bez okolků.

„Proč?" vydechuje voják jen.

„Nehoda," otevírá kufr a ukazuje mu zničené dokumenty.

„Ono samo?" Ticho. „Lori!" rozhazuje Barrows rukama a dožaduje se vysvětlení. „Proč si byla mimo základnu a já o ničem nevím?" Hodně se krotí, aby nezvyšoval hlas a nedával najevo, že se vzteká. „Co se zase stalo?"

„To je na dlouho," odpovídám. Neměl by se dozvědět, že jsme se rozhodli všechno prozradit Elorin, natož Jarredovi. Takže mu chci dát alespoň částečnou odpověď, ale nejdou mi přes jazyk slova ‚bratr' a ‚zemřel' v jedné větě. A můj srdeční záchvat? Nestojím o další a další otázky. Takže mlčím. Barrows se s mnohem tvrdším výrazem obrací na Markuse. Ten mu rezignovaně podává mou lékařskou zprávu, kterou jsme nechali v autě. Voják přelétává očima těch pár řádků a já jen doufám, že je Markus dost chytrý na to, aby návštěvu Elorin a Jarreda zatajil.

„Jdi si vytisknout, co potřebuješ a jeď domů," překvapuje Barrows Markuse svou velkorysou nabídkou. „V pondělí ať je všechno hotové." Nemusí ho pobízet dvakrát, loučíme se a na parkovišti zůstávám jen já a voják, jehož oči po mně pořád žádají víc než jen ta čtyři slova, která jsem mu dala.

„Nechceš hodit řeč?" povytahuje obočí. Dochází mi, že si dělá starosti. Ne jenom jako člověk, který má na starost mé bezpečí, ale jako kamarád. Ještě před chvílí jsem chtěla vše zamlčet. Jenže on se stejně dřív nebo později domákne, co jsme prováděli, takže souhlasím. Zjistil by si, že jsme s Rossem opustili základnu a já nevím, jak bych mu náš večerní výlet vysvětlila.

V jeho kanceláři se usazuju do malého pohodlného křesla a on přede mě staví obří hrnek s čajem. Co mají pořád všichni s tím čajem? Nejdřív Markus, teď on. Měl by mi nabídnout radši panáka něčeho tvrdšího. Ne čaj.

Sedá si naproti, je to mnohem méně neformální, než kancelářský stůl, který nás dělil včera při rozhovoru a látkách, které oblbují mozek.

„Ross začal mít problémy se sestrou, hodně věcí mu nevěřila a já ho přemluvila, aby jí řekl pravdu," beru na sebe podíl viny, protože mě odnikud vyhodit nemůže. „Nechtěl, fakt ne, musela jsem do něj dlouho hučet a včera povolil. Takže jsme se s ní sešli u Nicholsů doma. Pokecali jsme o tom, co Ross dělá a nedělá, kdo jsou děti hvězd - tohle jsem jí řekla já," dodávám, aby si byl jistý, že blonďák žádné příkazy a nařízení neporušil. „Moc mi nevěřila, tak jsem jí chtěla dát důkaz." Musím se na pár vteřin odmlčet a polknout velký knedlík v krku. „Jenže mi nefungovaly schopnosti. Víš, co to znamená?" Jeho neutrální tvář povoluje a v očích se mu objevuje hluboký soucit. Pak přikyvuje, ale mlčí. Muselo mu dojít, že kdyby stav mých schopností trval, neseděla bych tady. „A mám trochu problémy se srdcem, byla to dost vypjatá situace, přeskočil mi tep a já na chvíli ztratila vědomí, bylo to jen pár vteřin. Pak mě Markus vzal na pohotovost, přespala jsem u něj a zbytek znáš. Ty šanony, a že nedodělal práci, je moje vina. Tak se na něj nezlob."

„Jsou bratři zase v pořádku?"

„Nejspíš nejsou," vytahuju z kapsy od kalhot svíčku a zapaluju ji. Ulevuje se mi. „Naživu ano."

„To je nejdůležitější," opírá se do křesla. „Kdybys měla nějaký problém, víš o tom, že tady máme doktory i EKG, že jo?"

„Vím."

„Přijď, když budeš potřebovat, jasný? Tohle není sranda," mává mi papírem před očima. „Rossovu sestru řešit nemíním a budu ti věřit, že se nechal ukecat a žes to vymyslela ty. Markusem se nebudu zabývat už vůbec. Měl jsem sice vztek, ale netušil jsem, že jste měli na starost jiný věci." Nakonec všechno vzal dobře. „Děláme, co můžeme," pokračuje nečekaně, jako by se mi chtěl omluvit za to, že nejsou dostatečně rychlí, že Jeremyho ani Mattyho nenašli. Vím, že dělají, co je v jejich silách. Jenže bez jediné stopy jen těžko mohou něco podnikat. Navíc se pohřešují další desítky jiných.

„Na ten výslech odpoledne přijdu," měním téma.

„Nemusíš, pokud se na to nec-"

„Půjdu se vyspat a dorazím. Chci u toho být."

„Jak myslíš. Dám ti vědět."

V pokoji na noční stolek stavím malou svíčku a zapaluju ji. Zhasínám a zase zapaluju. Několikrát po sobě, abych měla jistotu. Oheň je teď jediná jistota, kterou mám, že jsou bratři naživu. Jsou to mé plameny naděje.