„Já už chci jet," skučí Dan a šťouchá mě do ruky. Normálně by mě jeho netrpělivost vytáčela, teď je mi ale všechno jedno - jsem ráda, že je tady se mnou. Mohla bych se na něj jen dívat.

„Vydrž ještě chvíli." Colton s Rossem mají na starost výcvik nováčků do Barrowsovy jednotky, sami se budou muset jednoho cvičení zúčastnit. Eliott odpočívá, aby zbytečně nezatěžoval nohu. Navíc pochybuju, že by měl chuť na povyražení ve městě. Od doby, co jsme přistáli v Londýně, moc nenamluvil a téměř nevychází ze svého pokoje na základně. Nechávám mu čas, přesně jak mi poradil Arno.

Pár minut po třetí z budovy vychází Markus s několika tlustými šanony.

„Chceš pomoct?" starám se, když jednou rukou odemyká auto a otevírá kufr. Bez potíží dovnitř vhazuje všechny dokumenty, jejichž stav je mu nejspíš ukradený.

„Znali jsme se dřív?" ukazuje se Dan u nás.

„Jen jsem o tobě pár věcí slyšel," natahuje k němu Markus ruku a představuje se. Colton ho nejspíš varoval, že si Dan nic nepamatuje.

Nasedáme do auta a vyjíždíme ze základny. Nejde si nevšimnout Markusových rukou. Klouby má rozedřené a plné modřin. Hned mě napadá, že kdyby se vrátil k zápasení, tohle by se nejspíš nestalo. Minimálně by neměl krvavá zranění. Od toho přece mají bandáže.

„Nebudu se o tom s tebou bavit," oznamuje dřív, než se stíhám zeptat.

„Tak mi alespoň řekni, žes zase nezačal s MMA."

„Nevrátil jsem se k tomu," ušklíbá se ironicky, z čehož nejde poznat, jestli to myslí vážně nebo si ze mě jen utahuje.

„Co je MMA?" strká Dan hlavu dopředu. „Nepleteš si to s M&M? Víš, ty oříšky v čokoládě."

„Taky bych řekl, že máš trochu zmatky v pojmech," přidává se na bratrovu stranu Markus, v očích se mu pobaveně blýská. Už teď vidím, jak si ze mě budou celou cestu dělat legraci. Nejspíš si neuvědomuje, jak strašně trýznivé je nevyptávat se. Mlčím v blízkosti Eliotta, i když bych na něj všechny otázky nejraději vykřičela. A teď mám prostě jen tak hodit za hlavu, že se Markus někde porval, ale tvrdí, že to nebylo na ilegálních zápasech? Oni mě chtějí zničit. Člověk je od přírody zvědavý tvor a nedostatek informací zabíjí. Vědí o tom vůbec?

„Bolelo to tetování?" chce vědět Dan a píchá prstem Markuse do předloktí.

„Trochu."

„Taky bych jedno chtěl," vzdychá nešťastně.

„Můžeme zařídit," pronáší Markus, jak kdyby se nechumelilo. Kdybych neměla zraněnou pravou ruku, už by jednu schytal. Takhle jenom začínám v duchu počítat do deseti. A pak radši do stovky. Nejhorší je, že nedokážu poznat, jestli si jen dělá srandu nebo ne. Přesvědčuju se o tom, že Markus přeci jenom není idiot. Ale pořád je to Markus.

„Prosím!" škemrá Dan a automaticky se otáčí na mě, jako by chtěl moje svolení. Což je vtipné vzhledem k tomu, že ještě dva dny zpátky neměl tušení, kdo jsem.

„Záleží na tom, jak moc jsi drsnej," pokračuje v rozhovoru řidič. Já pořád nenacházím správná slova, která by vyjádřila, že Dan bude mít tetování jenom přes mou mrtvolu.

„Dost. Hele," ukazuje obvázanou levou ruku, kde mu ublížili lidi z Organizace.

„A co by sis představoval za tetování?"

„To nevím. Ale něco vymyslím," slibuje a sedá si zpátky na svoje místo.

„Zastav tam, kam ses chodil prát," promlouvám.

„Proč?"

„Abych ti mohla nakopat."

„Máš o mně hrozně špatný mínění."

„Za to si ovšem můžeš sám."

Když zastavujeme před tetovacím salónem, který vypadá, že rozdává spíše krví přenosné choroby než radost z tetování, pokouší se o mě infarkt. Přesně na takovém místě člověk na kůži dostane gramatické chyby a ještě za ně musí zaplatit. Markus nám nakazuje, abychom zůstali v autě, zatímco on sám vráží dovnitř a už ve dveřích se s někým zdraví. V nejhorším prostě všechno podpálím. Oheň a kvalitní požár vyřeší většinu problémů.

Trvá jen pár minut, než se Markus vrací a už z dálky ukazuje zdvižený palec.

Vevnitř to sice nebude hořet úplně samo, ale podpálila jsem už i méně nehořlavé věci.

V autě Markus předává Danovi balíček žvýkaček.

„Co to je?"

„Uvnitř máš svoje první tetování."

„Počkej, to není fér!" skučí, ale sladkosti stejně rozbaluje. „Tohle je Elsa z Ledovýho království! Já chci orla. Nebo škorpiona! Něco drsnýho," uráží se a začíná rozbalovat další žvýkačku, aby našel něco, co by mohl hrdě nosit na kůži.

„Ty víš, co je to za pohádku?" nechápu.

„Jo!" nafukuje se. „Když holky hodně fňukaly, pouštěli nám tohle. Pořád," mluví o čase stráveném na Islandu. „Hustý, teď mám krokodýla."

„Vidíš. Nalep si to tak, aby to vypadalo, že krokodýl žere Elsu a máš to nejdrsnější tetování na světě," radí mu Markus. Čekám, že Daniel jeho návrh hned zamítne, ale jemu se kupodivu zamlouvá. O to víc, když v dalším obalu nachází netopýra, kterého má v plánu napůl sežrané Else posadit na hlavu. Co chce udělat s Elsinou sestrou Annou, mi ale uchází.

„Vážně jsme pro to museli až sem?" chci vědět.

„Radši udělám kšeft známýmu než cizímu."

Nemám ani v plánu, že se k nám Markus přidá. Čekám, že nás prostě vyhodí před obchoďákem a pojede si vlastní cestou. Vystupuje ale s námi a zamyká auto. Těší mě, že na rozjetého Dana nebudu muset být sama. Vyjíždíme až do třetího patra, kde se nachází super obchod. Člověk zaplatí jednorázové vstupné a může sníst kolik chce - obchod se zaměřuje především na zmrzliny, polevy, posypy a všemožné druhy bonbónů a sladkostí. Peklo pro všechny, kdo posléze musí hlídat děcka s takovou dávkou cukru v krvi. Dostáváme papírové kelímky, lžičky a Dan se vrhá ke zmrzlinám, kde mu na první pohled zoufalá brigádnice nabírá dva obří kopečky. Pak přiskakuje k automatu na polevy a drží tlačítko tak dlouho, dokud karamelu nechybí tak milimetr k tomu, aby přetekl přes okraj. Když zůstává nejistě stát u dalšího automatu se sypáním, já už sedím u stolu se svým kelímkem.

„Budeš ho do večera hlídat," oznamuju Markusovi. Ten má akorát nealko pivo - jsou tady připravení na všechno.

„To asi ne." Dan si k nám vzápětí přisedává. Jeden kelímek má plný zmrzliny a karamelu, v druhém je zase jenom sypání všeho druhu. Podává Markusovi lžičku a očekává od něj, že nejspíš bude dělat vrchního ochutnávače. Nechává se ukecat jen miniaturní porci.

„Tohle jsem vzal pro tebe," vysypává Dan na stůl druhý kelímek, vybírá z hromady M&M oříšky a sune je ke mně. Markus se nejspíš musí hodně ovládat, aby si nepřisadil drzou poznámkou. Ale nevěřím mu, takže beru jeden oříšek do ruky a házím jej po něm.

„Bude bitka?" zubí se Dan a strká si polovinu kopečku do pusy, načež začíná zuřivě gestikulovat, protože mu nejspíš zamrzají všechny zuby. Zatímco Dan pořádá jednu lžíci cukru za druhou, Markus mu zase na ruku lepí tetování ze žvýkaček tak, jak si mladý pán diktuje. Nakonec vzniká něco, co nedokážu pojmenovat, ale Daniel vypadá spokojeně, což je hlavní.

„Jaký to tam bylo?" ptá se Markus, když nejmladší z nás odchází stát do fronty na přídavky. Ukazuje na můj obvaz nad pravým loktem, který ukrývá stehy.

„Náročný. Logan nemá schopnosti. Eliott je zraněný. Někdo na mě poslal chlapy se zbraněmi, kteří moc dobře věděli, kdo jsem. Letěli s námi i do Londýna, ale ještě v letadle je sebrali lidi od Barrowse. A taky se u mě projevila telekineze, kterou absolutně nemám pod kontrolou. Takže asi normální stav."

„Telekineze je co?"

„Pohybování věcmi myšlenkou. Ale není to vůbec tak super, jak se zdá. Cos dělal ty?"

„Barrows má velký plány, což znamená hodně papírů." Buď mlží schválně a chce mě naštvat, nebo si to už ani neuvědomuje.

„A dál?"

„Myslí, že by mělo existovat zázemí pro děti hvězd. Chce nechat postavit budovu oddělenou od základny. Nejspíš by byla ve stejném areálu, hlídaná, ale tak, aby se vojákům do výcviku nikdo nepletl a naopak. Už takhle tam pobíháte vy, Walkerovy... obecně už tajná základna není tak tajná." Na moment se odmlčuje a mačká plechovku od piva. Chci pokračovat ve vyzvídání a doufat, že mu něco ujede a kápne božskou, ale u našeho stolu se objevuje Dan s naštvaným výrazem ve tváři. Oba s Markusem zvedáme hlavy směrem k místu, kde stojí automaty na polevu a sypání, které obsadila skupina holek a kluků, může jim být tak maximálně patnáct. Kolem postává pár děcek ve věku Dana a menší a čekají, až je puberťáci pustí. Ti se k tomu ale nemají, fotí si úplně všechno kolem a nejspíš si užívají chvilkového pocitu převahy. Daniel se jim nejspíš pokusil něco říct. Má Jeremyho povahu, takovou věc by si nenechal líbit. Ale očividně neuspěl.

Markus se zvedá dřív než já a i s Danem odchází směrem k automatům. Momentálně je něco jako velvyslanec všech dětí kolem, jejich hrdina.

Klepe na rameno nejbližší dívce. Ta se na něj otáčí, prohazuje něco, co nestíhám postřehnout a zase svou pozornost věnuje přátelům. Markus se tedy zaměřuje na vůdce party, který sedí na stole a směje se tomu, že rozlil limonádu po podlaze. V duchu doufám, že z nich Markus nenadělá sekanou. Popadá kluka za triko a doslova ho za stolu sundává. Pak mu omotává ruku kolem ramen, jak kdyby byli stáří známí. Používá víc síly, než by bylo u přátel zvykem, ale pořád málo na to, aby klukovi zanechal byť jen modřinu.

Nevím, co mu říká, ale partička utichá. Markus ukazuje nejdřív na mokrou podlahu, na brigádnici, a pak na východ. Na to kluk přikyvuje a Markus ho pouští. Všech devět nebo deset puberťáků se sune k východu, zatímco ten kluk si jde pro hadr, aby mohl uklidit rozlitou limonádu. A hrdinství je dokonáno.

„Fakt by mě zajímalo, cos jim řekl," zajímám se, když se vrací.

„To si radši nechám pro sebe."

„Máš podezřele dobrou náladu," konstatuju. „Jak to?"

„Nemůže to být jen tak?"

„Jsi jeden z nejprotivnějších lidí, které znám. Takže hádám, že to nějaký důvod mít bude."

„Vypustil jsem páru," přiznává.

„Takže jsi někoho zmlátil?" Otázka prořezává vzduch jako šlehnutí bičem. Jak Markuse znám, očekávám, že se začne kabonit a být podrážděný a otrávený. Stahuje ruce pod stůl, aby nebyly vidět bolavé klouby. Jako by si myslel, že mě ty rány akorát provokují k tomu, abych víc a víc rejpala.

„Jo," přiznává. „Ale je to jinak, než by to mohlo vypadat."

„To ve filmech říkají pořád."

„Byl jsem se podívat na jednom zápase. Nedívej se na mě takhle! Já se nezúčastnil," odfrkává si uraženě. „Cestou domů si mě odchytili nějací dva blbečci, mohlo jim být kolem dvaceti, nováčci v MMA týmu. Nějak se domákli, že teď dělám pro armádu. Což není dobrý pro někoho, kdo dřív dělal všechno, jen ne legální věci. Když máš pletky s podsvětím, neznamená to, že nemůžeš učit dějepis nebo hlídat děti, jasný? Dost lidí má i normální práci. Když se ale dáš policii nebo armádě, je to trochu horší."

„Jsou takoví?" zajímám se a on s úšklebkem ukazuje na sebe.

„Pár jo."

„A nikdo nenapráskal to, kde... víš co, kde se všechno odehrává?"

„To by byla poslední věc, kterou bys udělala," prohlašuje důležitým tónem. „Radši bych si šel sednout na doživotí, než prozradit místo, kam jsem se chodil prát, a kluci hráli karty. Není to sranda. V takovým případě nejde totiž jenom o tebe, ale i o rodinu." To dává smysl. Ať už všechno kolem zápasů, drog a karet má pod palcem kdokoli, ví, jak si zařídit respekt. Markus není z těch, kdo by se chtěl chovat opatrně jenom proto, že někdo vyhrožuje. Tohle ale bere zcela vážně. „Každopádně si mysleli, že by bylo fajn, kdyby mě dotáhli zpátky."

„Nenechal ses," odhaduju.

„Ne. A to je celý příběh."

„Barrows si myslí, že ses vrátil k zápasení."

„Já vím. Dneska jsme kvůli tomu měli drsnej rozhovor." Aha. A nejspíš všechno dopadlo dle Markusových představ, proto je tak veselý.

„Řekls mu pravdu?" divím se.

„Proboha, ne. Ale nejspíš mi uvěřil. Takže mě nevyhodí."

„Není to nebezpečný? Že přišli na to, kde pracuješ. A nejenom ty."

„Když si nepustíš pusu na špacír, tak ne."

**

„Kam jedeme?" zajímá se Dan. Po vší té zmrzlině má obří dávku energie a zároveň mu není špatně. Takže mě napadlo, kam ho vzít. Trochu se vybije a bude se bavit. Nebo v to alespoň doufám. Ross s Coltonem mají dneska celý den výcvik s nováčky, možnými kandidáty do Barrowsova komanda, které nabrali mezi civilisty. Prozatím zkoušejí, co vydrží a jak rychle se učí. Nevím, jaké informace mají a co všechno ti lidé vědí. Prozatím na základnu nesmějí, proto trénují v pronajaté tělocvičně pár minut cesty od Coltonova domova.

„Vzpomínáš, jak jsem říkala, že děláš karate? Colton s Rossem teď mají trénink a napadlo mě, že by sis to mohl vyzkoušet. Pokud teda chceš, samozřejmě."

„Joo!" výská tak nahlas, až Markus trhá volantem. „Chci to zkusit. Třeba si vzpomenu, jak se to dělá a nakopu jim zadky."

„Dane."

Do dvaceti minut zastavujeme u jedné z menších budov. Nevstupujeme ale hned dovnitř, chci se nejdříve ujistit, že klukům nebudeme překážet. Takže nechávám ty dva v autě a vstupuju dovnitř. Tělocvična není moc velká, na Faerách je tak dvakrát, třikrát větší. Procházím kolem šaten a sprch, beru za kliku a opatrně nakukuju dovnitř. V tělocvičně se nachází šest lidí plus Colton a Ross. Nováčci na sobě akorát zkoušejí chvaty, takže si oba moji kamarádi všímají, když dveře pootevírám. Oba dva se vydávají za mnou ven a já jim vysvětluju, o co jde.

„Klidně, proč ne," usmívá se Colton. „Stejně budeme za hodinu končit."

„Co vědí?" zajímám se.

„Všechno podstatný o dětech hvězd. Žádný velký detaily, ale dost, aby měli motivaci se snažit a zůstat. Každý chce dělat s někým, kdo umí... čáry máry," mrká na mě. „Takže se klidně přidejte." Neříkám nic o tom, že já nemám v plánu se účastnit. Jak Markus, to netuším. Dan je ale nadšený, i když není oblečený k tomu, aby se pral.

Colton nás pak představuje svým možným budoucím kolegům. Většině z nich hádám mezi pětadvaceti a pětatřiceti, jeden muž je o trochu starší než zbytek a taky se tu nachází jedna dívka, což je příjemné překvapení. Neříká jim nic extra, jen to, že my jsme přesně ti, kvůli kterým zásahová jednotka vzniká a že je to jen pár dnů, co jsme se shledali s Danem poté, co ho unesli lidé z Organizace. Ve všech to vzbuzuje odhodlání, nejspíš hlavně proto, že je Dan ještě tak malý a teď vidí na vlastní oči, čeho jsou ti lidé schopní. Všichni do jednoho vypadají maximálně unaveně. Po celém dni trénování se jim nedivím. Tváře se jim ale projasňují. Takže je Colton všechny bere ještě ven oběhnout čtvrť jako závěr dnešního tréninku a dává tak prostor Danovi, aby se mohl dle libosti vyřádit.

Což taky zvládá. Obouchává všechny tréninkové figuríny, zkouší si kotrmelce, lézt po žebřinách a po laně pomocí jedné ruky, nechává se od Rosse přehazovat přes záda a padá do velké měkké žíněnky.

„Tohle je fakt super," sedá si vyčerpaně na zem celý zpocený a rudý v obličeji. „Budeš se teď prát ty?"

„Cože? NE!" odmítám. Jelikož je v místnosti jen Ross a Markus, nemíním nad něčím takovým ani uvažovat. A pak mě napadá, na co se vymluvit, abych nemusela ani nic zkoušet. „Bolí mě ruka," ukazuju na obvaz. Dan vážně přikyvuje, sám má pořád obvázanou levou dlaň.

„Takže vy dva?" vyzvídá dál a překuluje se na břicho, aby viděl na Rosse a Markuse.

„To už vůbec není dobrý nápad," vyhrkávám.

„Vlastně je," prohlašuje Markus a očima se blonďáka ptá, co on na to. Ross napůl krčí rameny, ale zvedá se na nohy. Kdoví proč, začínám být nervózní. Dan se posazuje na duchnu s očima navrch hlavy a já mám trochu obavy. Vím, že si neublíží, ale stejně mám podivný pocit. Markus zná jen MMA, kde je dovoleno úplně všechno. Ale chce si něco vyzkoušet, možná vypustit trochu adrenalinu. Ross má v sobě disciplínu a pravidla, ale jsem si jistá, že by si žádné podpásovky líbit nenechal. A že jich sám zná celou hromadu.

Za dobu, co Markuse znám, jsem vypozorovala, že vždycky útočí jako první. Má to tak nahrané do paměti. Ross zase většinou vyčkává, pokud nemusí jednat. Oba reagují podle svého vlastního scénáře. Je to jen pár mžiků oka, kdy oba končí na zemi a Ross má převahu, protože pevně svírá Markusovu ruku. Stačí, aby jen maličko přitlačil a přetrhal by mu vazy nebo zlomil kost. Čekám jenom na moment, kdy Markus odklepe, že se vzdává. Jenže on se k tomu nechystá a Ross ho nepouští. Markus se zhluboka nadechuje, tuším, že to skončí. Jenže on místo toho popadá blonďáka za zápěstí, hází s ním o zem a Ross se ocitá v úplně stejné situaci jako Markus před pár vteřinami. Ani on se nemíní vzdát a brzy se uvolňuje, i když nestíhám postřehnout, co se stalo.

„Tohle jsem taky uměl?" zajímá se Dan nadšeně, oči mu samou radostí planou.

„No, skoro," připouštím, i když se bratr pohyboval na úplně jiné úrovni a karate se zaměřuje spíš na kopy a údery, ani nevím, jestli páčení a škrcení mají v „učebních osnovách". A i kdyby, rozhodně ne ve dvanácti letech.

Dunivá rána okamžitě strhává mou pozornost zpátky k těm dvěma. Tentokrát to byl Ross, kdo šlehnul s Markusem a teď stojí za jeho zády. Popadá ho za triko a snadným zataháním za látku lemu mu přiškrcuje přívod kyslíku. A tentokrát Markus vážně klepe rukou do žíněnky, vzdává se a Ross ho hned pouští.

„Já chci taky!" vyskakuje Dan hned na nohy. „Jak jsi to udělal? To chci umět!"

„Žádný takový," snažím se mírnit Danovo nadšení. „Tohle můžeš dělat, až budeš starší."

„Můžu vůbec něco?" nafukuje se a nejspíš tím myslí svoje tetování, na které je ale ve skutečnosti vážně hrdý.

„Někdy ti ukážu jiný triky," slibuje mu Ross a já po něm sekám očima. Naznačuje, ať jsem v klidu, že ho nemíní učit, jak zabít pomocí ponožky.

„Tohle si zopakujeme," staví se na nohy Markus. Pak se vrací Colton s ostatními, převlékají se, kluci zamykají tělocvičnu a loučí se. Markus vyráží s Coltonem domů a já s Rossem a Danem zpátky na základnu.

„Viděli jste se s Elorin?" starám se.

„Ne," vrtí hlavou. „Snad zítra."

„Řekneš jí o všem?"

„Nevím," vzdychá. „Prostě si myslím, že to není dobrý nápad. Tahat ji do všeho, vysvětlovat, pak si o mně bude myslet, že jsem totální magor, potom mi možná uvěří a bude akorát tak vyděšená."

„Povím ti svůj názor, pak už tě s tím nechám být. Ona ti už teď nevěří a to je pěkně na nic. Neviděli jste se tři roky, něčím jste si prošli a to, co mezi sebou teď máte, by se mohlo strašně snadno rozbít. Je mi jasné, že ji chceš chránit, ale abys na to pak nedoplatil tím, že se s tebou nebude chtít ani vídat. Nemusí přece padnout doprostřed všeho, ale bude vědět, že když letíš na Island vyzvednout kamarádku v průšvihu, tak mluvíš pravdu." Ross nějakou dobu mlčí, nejspíš přemítá nad tím, co jsem mu pověděla. Chápu, proč jí nechce nic vysvětlovat. Ruku v ruce s vědomostmi jdou i starosti. Ona se o něj bude bát, možná ho i požádá, aby toho nechal. Možná ho odsoudí za nějaké věci, které provedl. A že to nebyly vždycky jen dobré věci. Je to jedno velké riziko. Ale mám strach, aby o Elorin nepřišel ve chvíli, kdy ji získal zpátky. Nakonec je to ale jeho rozhodnutí.

Až k lesu mlčíme, pak se ho ptám, jestli by mě nechal kousek řídit a on se ochotně vyměňuje. Zvládám nastartovat a rozjet se na první pokus, aniž by auto chcíplo. Dokonce přeřazuju nejdřív na dvojku, a pak i na trojku bez jediného cuknutí. Musím trénovat, abych co nejdříve byla schopná odjet, kdyby bylo potřeba.

„Řídit taky můžu, až budu starší?" zajímá se hned Dan.

„Jo," potvrzuju.

„Proč jsou ty nejvíc super věci pro dospělý?"

„To netuším."

V poslední zatáčce vracím řízení Rossovi. Vojáci by asi nehrotili můj neexistující řidičák, ale nechceme nikoho provokovat. Pak se s Rossem loučíme a cestou na pokoj potkáváme Barrowse. Nechápu, jak je to možné, ale Dan má hlad a míří s vojákem do jídelny, zatímco já nahoru. Od příjezdu zpět do Británie jsem nepotkala ani nikoho z Walkerových. Hádám, že Logan polehává na ošetřovně a holky jsou pod dozorem. Zastavuju se před Eliottovým pokojem, klepu na dveře a po zvolání vstupuju dovnitř. Leží na posteli a kolem sebe má rozházené samé papíry, mapy a zvýrazňovače. Přestává házet s tenisákem o zeď, když za sebou zavírám.

„Co to je?" překračuju všechen ten chaos a svaluju se k němu.

„Mluvil jsem s Jacobem. Povedlo se mu pomocí nějakýho kluka z ostrovů nabourat účet Archera a nestačil se divit," natahuje se přese mě a hledá něco po zemi. Mně neuchází, že byl nedávno ve sprše a voní přesně tak, jak si každá holka přeje, aby chlap voněl po celý zbytek života. Zašustění barevného papíru před očima mě vrací do reality. Chvíli mi trvá, než mi dochází, že se dívám na příchozí a odchozí platby Archera v době pár dnů po útoku Organizace na ostrovy. Na účtu mu přistálo neskutečné množství peněz. Ne jednou nebo dvakrát, ale každý den několikrát. Peníze pak zase přeposílal jinam, ale na tom nezáleží.

„Víme, odkud platby přišly?"

„Jo," znovu se naklání a hledá druhý papír. Zhluboka se nadechuju a snažím se povědomou vůni mýdla přiřadit k něčemu, co znám.

„Ještě jednou to uděláš a neručím za sebe," oznamuju mu a raději se posazuju. Beru si do ruky zmenšenou mapu světa, na které je asi dvacet nebo třicet míst. Od Evropy přes Ameriku, Čínu, Rusko, Indonésii, Turecko, Indii nebo Pákistán či Mexiko. A dokonce i Severní Korea nebo Egypt. „Myslíš, že ty peníze Archer dostal za děti hvězd, které..." nedokončuju větu, protože slovo ‚prodat' v kontextu s člověkem se mi hnusí. Jenže on přesně to udělal.

„Jsem si tím skoro jistý," přikyvuje. „Všechny platby jsou v librách, ale ceny se různí. Nejvíc platili Číňané, Pákistánci, Indové a Američani. Rusko a Egypt nejsou o moc pozadu, ale pořád je to rozdíl v desetitisících."

„Tohle nemyslíš vážně," vydechuju. „Nikdy nemůžeme prozkoumat všechno. Někam se ani nedostaneme." A na některá místa se dostávat nechci.

„Jediný, čeho se podle mě můžeme chytit, je, že za Jeremyho by chtěl Archer hodně peněz."

„Nebo málo, aby nás zmátl. Pro jistotu," napadá mě.

„Věř, že Archer by se jen tak oškubat nenechal."

„I kdyby, pořád nám zbývá Čína, Indie, Amerika a Pákistán. To jsou obrovské země. Takhle je nenajdeme."

„Já vím, ještě se v tom zkusíme víc pošťourat. Je to jen první nástřel. Jak bylo ve městě?" bere mi papíry, odhazuje je zpátky na zem a já si zase lehám.

„Daniel se strašně přežral zmrzliny, pak se nechal párkrát hodit na žíněnku, zmlátil figuríny a teď šel na večeři. Co ty?" Trochu se ošívá, objímá mě kolem pasu a dává mi pusu. „Co je? Vyklop to."

„Barrows celej den vyslýchal ty, kteří tebe a Logana napadli v nemocnici."

„Byls u toho?"

„Jenom chvíli. Nedostali z nich vůbec nic. Navíc u sebe měli všichni kyanidový tablety, takže jakmile se jim naskytne možnost, pokusí se zabít, jen aby nic neprozradili."

„Tak se to nesmí stát."

„O to neměj strach, jsou pod nepřetržitým dohledem." Začínám litovat, že s námi Logan vůbec na Island jel. Těžko říct, jak by dopadla konfrontace s Arnem, ale teď by mohl pomoct Danielovi a ostatním dětem a ke všemu velmi snadno z těch lidí vyrazit nějaké odpovědi. Je mi jasné, že pokud jsou zmanipulovaní takovým způsobem, že raději zemřou, než aby cokoli práskli, nikdo z nich nic nedostane. Tihle muži se nenechají zlomit. K tomu vycvičení nebyli. A násilí nejspíš nepomůže. Navíc se Barrows musí držet zpátky, existují určitá pravidla, která mu prostě nedovolují je zmlátit za účelem získaní informací. Kéž by tady byl Phil. Byl by to velmi krátký proces. „Nemyslím, že nám hodí něco užitečného."

„A co ti z Organizace?"

„Výměnou za menší tresty nahlásili pár jmen a míst, kde se Organizace v Londýně zdržuje, ale nic, co by nasvědčovalo, že by věděli o přesouvání dětí hvězd do jiných států." Ocitli jsme se ve slepé uličce. Zase.

Na pár vteřin si dovoluju přestat myslet na všechno kolem sebe, jen se tisknu blíž k Eliottovi a zavírám oči. Vdechuju tu známou vůni mýdla, která mě tak uklidňuje a vnímám jen to, jak mu pomalu a klidně tluče srdce.

Jaká je vaše nejoblíbenější zmrzlina?