„Zapomínáš, že k životu potřebuješ kyslík," upozorňuje mě Colton a trhá napjaté ticho. S ním a Rossem sedíme v autě a čekáme. Z ocelového nebe se spouští provazce vody. Krátce po tom, co armádní speciál s Barrowsem odletěl, začalo pršet a do teď nepřestalo.

Je minutu po šesté. A nikde nikdo až na pár opozdilců mířících do práce. Očima hypnotizuju vjezd do areálu nemocnice. Každou chvíli si nás musí všimnout policisté, kteří stojí u vchodu.

„Oni nedorazí," prohlašuju, když se na hodinách mění jednička na dvojku.

„Přijedou," oponuje mi Ross rozhodně.

„Co když ne?" Neodpovídá mi. Nemá totiž co.

Další tři minuty jsou peklo.

Nebýt zavřená v autě s těmi dvěma, dávno někde v koutě brečím a pokouší se o mě hysterický záchvat. Jenom proto, že Ross s Coltonem nepanikaří, jsem jakž takž v klidu i já. A to nemluvně o zbytku rodiny Jónssových. Já vlastně ani nevím, co jim po telefonu řekli. Jejich bratr se nevrátil domů z návštěvy nemocnice, nezvedá telefon. Ross s Coltonem museli zapojit velkou dávku fantazie, aby nevyděsili dalších několik lidí a donutili všechny zůstat doma.

Zatraceně se vším.

Všímám si tmavé postavy, která akorát míří po chodníku. Beru za kličku a vystupuju z auta ven.

„Einare!" Dotyčný se zastavuje a já přidávám do kroku. Je chudák celý mokrý a promrzlý. Když mě spatřuje, ulevuje se mu, stejně jako mně. Sice bych se nejraději hned začala vyptávat, ale nechci postávat v dešti ještě déle, než je třeba, takže ho popadám za zápěstí a táhnu směrem k autu. Když za sebou zavíráme, celá nervózní se na něj otáčím a všímám si, že má oči červené od pláče.

„Kde jsou?" Mluví se mi těžko. Mám špatné tušení. Einar místo odpovědi z kapsy vytahuje složený papír. Je sice promočený, ale malá, rychle načmáraná mapa na čitelnosti neztratila. Ross hned startuje a vyjíždí směrem z nemocničního areálu. „Einare. Jsi v pořádku? Udělali ti něco?" Islanďan jen kroutí hlavou na znamení, že mu nic není a ukazuje na dvě malé ranky u zápěstí. Takže nemá svoje schopnosti. Ale jinak vypadá nezraněný. Což je... zvláštní. Ross říkal, že neuznávají Archera jako vůdce, ne, že nezabíjejí děti hvězd. Jednoho měli přímo pod nosem. A přesto se mu nic nestalo. Neptám se ani, proč jeho pustili a Eliott s Arnem jsou na jiném místě, než bylo domluvené. Slyším, jak Colton představuje sebe a Rosse, ale Einar ho moc nevnímá. Oči upírá z okna a snaží se netřást se zimou.

Blonďák spěchá, jak mu to jen mokrá vozovka, prudké zatáčky a zdejší doprava dovoluje. Po pár odbočkách se ocitáme na poměrně osamocené cestě, která vede k řadě garáží. Poslední z nich je dokořán otevřená a parkuje u ní modrá dodávka.

Nejsme mimo město, ale moc lidí se v okolí nepohybuje. Colton nejspíš uvažuje stejně, protože autem zní zapadnutí náboje do komory. Ross auto obrací, zatahuje ruční brzdu, ale nechává nastartováno.

„Sedni si místo mě," ukazuje na volant. „Pokud se něco zvrtne, ujeďte."

„Já jdu ale s vámi."

„Ne, nejdeš."

Nic dalšího neříká, prostě si jen natahuje kapuci přes hlavu a s Coltonem vylézají do prudkého lijáku. Nemíním zůstávat v autě, takže vylézám ven, ale držím se u vozidla. Chci jen vidět, co se děje. Ruku nechávám mezi dveřmi, abych se v případě nouze mohla pokusit odjet. Což pochybuju, že by se mi povedlo, ale zatím tu možnost nezatracuju. Když člověk nemá na výběr, dokáže nemožné. Jako třeba rozjet auto, aniž by chcíplo.

Naštěstí nemusím moknout dlouho. Colton vykukuje z garáže a naznačuje, že se k nim můžu přidat.

„Hned jsem tu," povídám ještě Einarovi. Těch padesát metrů ke garáži běžím. Mokrá mikina se mi začíná lepit na kůži a do mě se dává zima.

Malá místnost tak akorát na jedno auto je až na lidi prázdná. Jsou tři, jeden v kukle a další dva v ošklivých maskách klanů. Nesnáším klauny. Vedle nich je o stěnu opřený Eliott a Arno. Mají přes oči černé šátky a ruce svázané za zády. Ross těm třem ustupuje z cesty a oni beze slov začínají couvat pryč. Nemůžu uvěřit, že je vážně přivezli. Museli Rossovi sežrat každé slovo, které jim nalhal.

Klekám si k Eliottovi. Poznává, že je někdo poblíž a cuká sebou.

„To jsem já," promlouvám a natahuju ruku, abych mu sundala šátek z očí. Chvíli je má zavřené, aby si zvykl na prudkou změnu, pak je velmi pomalu otevírá. Vidím v nich úlevu smíchanou s něčím, co u Eliotta neznám - vypadá vyděšeně. Colton mi podává nůž a přeřezávám provazy na jeho zápěstí, Ross hned na to osvobozuje Arna. Ten je ještě zraněný po zásahu bleskem, tváří se, že sebou každou chvíli sekne.

„Hej," dotýkám se Eliottovy tváře. „Jsi v pořádku? Provedli ti něco?"

„Nic," vydechuje. „Téměř nic."

„Téměř? Co -"

„Teď ne," kroutí hlavou a sklápí oči k zemi. Sice nerada, ale přikyvuju.

Eliott s Arnem odmítají nastoupit zpátky do nemocnice, takže Colton rezervuje nejbližší hotel a všichni se scházíme v jednom třílůžkovém pokoji, který pro naše potřeby momentálně bohatě stačí. Ross vybaluje svou lékárnu. Největší práci má samozřejmě s Arnem, který na chvíli i usíná. Když se asi o dvacet minut později probírá, má v obličeji mnohem zdravější barvu než předtím. Einar odmítá mluvit, respektive znakovat. Eliott taky mlčí, zdá se, že o něčem přemýšlí a nemůže se dostat k uspokojivému závěru.

„Co se stalo?" ptám se po dalších deseti minutách ticha. Arno se ohlížím nejdřív po Einarovi, pak i po Eliottovi.

„On se dozvěděl špatnou zprávu," ukazuje na Einara, „a on zase poznal následky zrady Organizace."

„Buďte jednou laskavě konkrétní," vyzývám ho.

„Dej tomu čas." Pohlížím na Eliotta a snažím se přijít na to, co cítím. Jsem moc ráda, že je v pořádku, jenže tentokrát nejspíš utrpěla psychika. Ti lidé jim fyzicky očividně neublížili, ale něco se stát muselo. Nikdo o tom nechce mluvit, takže si zalézám do sprchy a trávím tam tolik času, dokud horká voda nevyhání z mého těla všechen chlad. Když se vracím do pokoje, Arno spí, Einar sedí na svém místě bez hnutí tak, jak byl, když jsem odešla. Ross mi naznačuje, že se s ním pokoušel navázat rozhovor, ale nejspíš se k ničemu nedostali. Naznačuje mi, že Colton s Eliottem jsou dole.

Najít je v malém hotelu není moc těžký. Colton se nachází vevnitř ve vestibulu, odkud je výhled i na část verandy, kam neprší. A tam sedí Eliott.

„Řekl ti něco?" zajímám se.

„Ne," kroutí hlavou. Musím si nešťastně povzdechnout a vydávám se za Eliottem ven. Buď mě pošle pryč, nebo ne, nic jiného na výběr není. Nechávám Coltona s jeho hrnkem kávy, vstupuju na verandu a zavírám za sebou prosklené dveře. Nejraději bych Eliotta popadla za kapuci a odtáhla dovnitř, kde je teplo a sucho. Místo toho si ale jenom sedám vedle něj. Zemi dál máčí velké dešťové kapky a ze zahrady před námi se pomalu stává jedna velká louže. Alespoň jsme krytí před poryvy větru, které občas změní směr deště.

„Chceš o tom mluvit?"

„Asi jo," přikyvuje. Chytám ho za ruku a špicuju uši. „Einar se dozvěděl, že je Jhonas mrtvý. Proto je... mimo," vysvětluje. Pak se na nějakou dobu odmlčuje a nejspíš hledá správná slova s ohledem na mě i na sebe. Ještě jsem ho neviděla tak roztěkaného. „Já málem umřel," pokračuje a moje srdce vynechává jeden úder. Hlas má sice pevný, ale očima těká z jednoho místa na druhé, jako by nevěděl, čeho se chytit. „Byl jsem si na sto procent jistý, že nepřežiju. Já se fakt rozloučil se světem, Lori. Celou dobu nám neublížili. Pak nás oba vytáhli ven, byli jsme kousek za městem. Mě i Arna odsoudili k smrti za to, že jsme zradili Organizaci. Postavili nás ke zdi. Doslova. Vyvlekli nás ven a donutili několik minut stát, zírat do nabitých pušek a poslouchat jejich kecy. V ten moment mi došlo, že je po všem. Nešlo utéct, nešlo udělat nic. A oni zmáčkli spoušť. Schválně minuli, ale..." nedoříkává větu a já lapám po dechu. Mohli je prostě zabít, ale neudělali to. Skutečně jim jenom dali lekci, na kterou nejspíš do konce života nezapomenou. „Řekli mi, že příště to bude doopravdy, pokud vám budu dál pomáhat. Nehodlám s tím přestat, jen... nikdy jsem se tak nebál."

„Odletíme co nejdřív," slibuju a tulím se k němu blíž.

Všichni jsme jenom lidé, každý se něčeho bojíme. Vím to. Přesto mě děsí vidět ho tak vystrašeného a bezradného. Povedlo se jim dostat se mu pod kůži a zanechat v ní hluboko vyryté varování. Chtěla bych se ho zeptat, jak dokázal Einara udržet naživu, když se do rukou Organizace dostal někdo z dětí hvězd. Chci vědět, zda na něj někdo nezkoušel sensekinezi. Zajímá mě, co mi tají. V jeho očích je schované víc. Ale mlčím. Možná ještě nepřišel správný čas, možná jednoduše nechce, abych něco věděla. Tak či onak jsem zticha a polykám svou zvědavost.

„Budu v pohodě," dává mi pusu do vlasů. Má za sebou to nejhorší, co ho nejspíš v životě potkalo, a stejně se snaží uklidnit mě. Možná jde ale o autopilota, který člověk zapíná v okamžiku, kdy si naši nejbližší dělají starosti a my se je snažíme ukonejšit.

„Já vím." Krátce mu vyprávím o Danielovi, a že stále po Islandu pobíhá jeden z útočníků, který se nejspíš postaral o smrt svých dvou kolegů. Stejně jako Rosse ho takový tah nepřekvapuje, ani to, že se v nemocnici nachází doktor-rebel. „Říkal, že s Organizací nemá nic společného. Jak je to možný? Já myslela, že nejde jen tak odejít."

„Nejde, ale když jim nabídneš něco na oplátku, nechají tě být. Může jim dodávat léky. Třeba." Otřásám se zimou a zachumlávám se do Rossovy bundy, kterou mi půjčil. „Klidně jdi dovnitř, já si tu ještě pár minut posedím."

Zvedám se a nechávám ho o samotě. Nejspíš chce ještě chvíli vstřebávat, co prožil a nikdy by mě nepožádal, abych odešla. Tak využil situace a já vyklízím pole. Mířím rovnou nahoru do pokoje a bouchám s dveřmi tak, až Arno nadskakuje.

„Tak hele," sedám si na jeho postel a on líně otevírá oči. „Co se tam dělo?"

„Přítel nezazpíval?"

„Chci slyšet i vaši verzi."

„A to proč?" posazuje se s bolestnou grimasou. Jeho oči se ale zákeřně blýskají. Ani bych neřekla, že chce dělat zle, ale má v povaze vyvádět lidi z míry. „Nevěříš mu snad?"

„Prostě jí odpověz," pomáhá mi Ross trochu. ¨

„Já vás chtěla vzít do Británie, ale pro mě za mě si zmrzněte tady."

„Co chceš slyšet?" mění náhle svůj postoj.

„Všechno." Jeho vyprávění je mírně zmatené, občas se odmlčí a zahledí do prázdna nebo se vyjadřuje svým záhadným způsobem, nicméně se dozvídám skoro to samé, co od Eliotta. Arno se nezdá být vůbec vystrašený nebo v šoku z toho, co se stalo. Jako by se smířil se svou smrtí ve chvíli, kdy do něj praštil blesk a od té doby ho nic nemohlo zaskočit. Nepoznám, jestli lže. A hlavně si přestávám být jistá, zda mu vůbec chci pomáhat. I když nemá svoje schopnosti, běhá mi z něj mráz po zádech. S Einarovým svolením, což je jenom nepatrné přikývnutí, se s Rossem přesouváme dolů za Coltonem, který se v počítači snaží najít brzké a zároveň co nejlevnější letenky. Po pár minutách se k nám přidává i Eliott, který ze sebe setřásl všechen šok a strach, který mi ukázal na verandě. Jako by se rozhodl všechno nechat venku. Až na to, že chodí o berlích, se zdá být v pořádku.

„Máme poradu?" hází sebou do křesla. „Ohledně čeho?"

„Spíš koho," opravuju ho opatrně.

„Ne-e." Hned ví, co tím myslím a mně je jasné, že Eliott bude tvrdě proti, aby Arno letěl s námi. „Chtěl nás zabít. Pokud si vzpomínám, on zblbnul Tonyho a ten se pokusil utopit Dana, tobě podpálil pokoj a málem tě shodil z útesu," počítá na prstech, „ze kterýho jsem nakonec spadnul já, mimochodem. A opět já teď musím mít klacky," pohazuje hlavou směrem k berlím a zakládá si ruce na hrudi.

„Cože?" mračí se Colton.

„Neříkej, že ho chceš vzít s sebou," pokračuje. Když mi vyjmenoval všechno, co Arno způsobil, sama sebe se ptám, co vlastně dělám. Měl by jít za mříže, je nebezpečný a nemá to v hlavě v pořádku. Ale přesto přemýšlím o tom, jak bez problémů Arna dopravit do Británie. Mohl by se hodit. Určitě se budeme snažit vymyslet, jak Loganovi vrátit schopnosti. Třeba Arno změní názor. Někdo s jeho mocí na naší straně... Musím stopnout proud myšlenek, protože zabíhám až moc daleko. Přitom pořád trčíme na Islandu.

„Mohl by nám pomoct," říkám jenom.

„Co ho skřípnout?" napadá Coltona. „Udělali jsme to teď, proč ne znovu? Nabídneme mu svobodu, když on bude kopat za nás."

„Myslím, že se ohledně svých schopností vyjádřil jasně. Nechce je," mračí se Eliott. „Ten chlap roztrhnul kus země vejpůl. Zastavil čas, sakra. Co myslíš, že udělá, až mu vrátíš všechnu moc?" Nastává mezi námi napjaté ticho. Nemusíme mu odpovídat. Ross a Colton sice Arna neviděli v ráži, ale nejspíš si dokážou představit, co umí. Eliott nechce o Arnovi ani slyšet. Colton se taky netváří dvakrát nadšeně. Ross zatím mlčí a pozornost věnuje dveřím od vchodu. „Zkusí dodělat, co začal. Což znamená, že zacílí na tebe." Eliott právě zadupal do země všechny mé argumenty, proč brát Arna s sebou do Británie. Musím mu dát za pravdu, chápu jeho obavy. Svým rozhodnutím nemít s dětmi hvězd nic společného mi sebral vítr z plachet a skoro bych zapomněla na to, co provedl.

Otáčím se na Coltona.

„Já u toho nebyl, ale nemám z něj dobrý pocit. Možná by bylo lepší ho tady nechat."

Kdyby i Ross řekl, že bychom se měli Arna zbavit a odletět sami, nejspíš bych přestala mít pochybnosti. Jenže on stále mlčí a nejspíš zvažuje všechny možnosti.

„Co ho odvézt do Británie a tam ho nechat, ať si jde vlastní cestou?" promlouvá konečně i on. „Pobíhá tu ženská, která ovládá sensekinezi a maže lidem paměť. Kdyby se Arno dostal do jejích rukou, jsme nejspíš v loji." Pravděpodobnost, že Arnovi vrátí schopnosti a on přežije, je velmi malá, nicméně pořád reálná. Teď se nemá jak bránit, snadno by mu mohla vymazat všechny vzpomínky a nahradit je jinými. Ani nevím, co by se dělo, kdyby ho Nora mohla ovládat a on získal svoje schopnosti zpět. Byl by dál v její moci, nebo by se dokázal sám osvobodit? Nikdo neví.

Eliott sice nerad, ale nakonec souhlasí. Dopravíme Arna do Británie, a dál se o něj přestaneme zajímat. Colton okamžitě rezervuje letenky do Londýna a Ross přes telefon vyřizuje s Barrowsem papíry pro Arna. První hovor mu voják vypnul hned po zmínce o následovníkovi, ve druhém už se nechal přesvědčit. Já zase volám Jónssovým, konkrétně Henrikovi, aby si přijeli pro Einara. Nevysvětluju, kde byl a co dělal. To nechám na někom jiném, až se tady rodina objeví. Stačí informace, že je naživu a v pořádku. Víceméně.

**

„Neprovedli mu nic," vysvětluju Henrikovi a ostatním. „Ale dozvěděl se, že Jhonas zemřel." Celá rodina vypadá znepokojeně a ustaraně. Lara plakala, jde to na ní vidět. Jhonase znali z doslechu nejspíš všichni, ale Einar s ním chodil do třídy a byli dobří přátelé. „Možná i ví, že jste mu to tajili," pohlížím na Henrika a Tómase. Asdis se obrací na Tómase a něco mu říká v islandštině, zní dost rozezleně. Dostávají ještě varování, že je nahoře Arno. Ten ale nikoho nezajímá navzdory tomu, že je ohrozil taky. Důležitý je teď Einar a jeho smutek, takže se všichni vydávají do pokoje odhodlaní pokusit se napravit alespoň něco. Na zbytku musí zapracovat čas.

Při pohledu na jejich rodinu mě píchá u srdce. Stejně jako když jsem odcházela od Rosse a Elorin potom, co se setkali. Myslím na Jeremyho a Matthyase. Kde asi jsou? A co dělají? Oba by měli radost, kdyby věděli, že jsem našla Dana a že už je bráška doma. Je to zvláštní směs bolavé žárlivosti, spokojenosti a strachu. Vytahuju si z kapsy telefon a připojuju se na zdejší Wi-Fi. Od doby, co jsem se dostala na Faery, jsem vystřídala už hodně telefonů, ale fotografie a videa zálohuju, co to jde. Stačí otevřít úložiště, kde jsme spolu sdíleli mraky blbostí, ale taky normální obrázky. Po asi čtvrtém šklebu Jeremyho a Mattyho internet zase vypínám, tohle sebetrýznění je k ničemu.

Můj rozhovor s Einarem je poměrně krátký, ale bolestivý. Chce vědět, jak Jhonas zemřel, jestli trpěl. Připomínat si celou tu událost je jako hrabat se v nezahojené ráně. Člověk začne zase krvácet. Ale je to lepší než před měsícem. Takže to zvládám celé převyprávět, aniž bych se rozbrečela, ale moje nálada klesá hluboko pod bod mrazu.

Loučení s Jónssovými je pak o to náročnější. Každému z nich mám co říct, všem jsem navěky zavázaná za to, co pro mě a moje kamarády udělali.

„Vážně nechcete, abychom zůstali?" starám se.

„Myslím, že to není třeba," pokouší se Henrik o úsměv. „Pokud šli po tobě, nemají důvod se tady zdržovat, když odletíte."

„Umíme si poradit," ujišťuje mě Lara.

„Tak jo," přikyvuju. Podobnou teorii měl i Colton. Jestli to jsou nájemní zabijáci, jen těžko se pokusí vyhrožovat mi skrze jiné lidi. Čím méně svědků, tím lépe. Tvrdí, že v nejhorším se za námi vypraví do Británie.

Společně se všichni přesouváme na letiště a Ross s Coltonem nechávají své zbraně v autě. Klíčky od něj předávají Tómasovi.

„Co s těma bouchačkama máme udělat?" chce vědět Lara.

„Cokoli, co uznáš za vhodný," úkoluje ji Colton s úsměvem. „Máš je na starost."

„To snad radši ne," vměšuje se do rozhovoru Tómas. S Einarem si nejspíš všechno vyříkali, ale je třeba dát mu prostor, aby mohl být teď nějaký čas smutný. Eliott sedí o kousek dál na lavičce a upřeně sleduje zamračenou oblohu. Konečně na chvíli přestalo pršet, ale nejspíš každou chvíli znovu začne. Arno se taky drží mimo skupinu a co nejdál od Eliotta.

„Tohle je pro tebe," podává mi Asdis černou šňůrku a mně do ruky padá náramek se třemi modrými korálky. Nechávám si od ní náramek dát na ruku a pořádně ji objímám.

„Mockrát děkuju."

„Pošli pohled," zubí se zrzka.

„Jasně."

„A pozdravuj brášku," dodává Henrik. „Kdyby ses někdy náhodou ocitla na Islandu, dej vědět. Dlužíme ti výlet se psím spřežením."

„Přijedu na výlet s bráchama." Se všema.

„Jo!" souhlasí Tómas. „Něco mi říká, že bychom si s Jeremym sedli. Jo a, tohle sis u nás nechala," podává mi fotku, kterou udělal první den, co jsme se potkali a pořádně mě vyděsil. Zapomněla jsem ji v jejich domě schválně, aby ji nevidělo víc lidí, než je nezbytně nutné. Škoda.

„Díky za všechno," loučím se naposledy, než rodina odjíždí.

Pak je třeba odbavit náš jediný kufr. Je v něm hlavně velká lékárnička, se kterou by nás do letadla nepustili, a Eliottova konzerva se shnilým žralokem, kterou mu Lara nezapomněla vzít. Ani tu by nám do letadla nedovolili vzít.

Jako ve snu procházíme pasovou kontrolou. Eliott s Arnem mají menší potíže kvůli svým zraněním a je třeba letištnímu personálu vysvětlovat a překládat papíry od Barrowse. Po zdlouhavém procesu je oba nakonec nechávají projít, i když Eliott by byl nejradši, kdyby tady Arno musel zůstat.

Do odletu zbývá necelá hodina a půl. Sedáme si do nepohodlných plastových sedaček v místě, odkud budeme odlétat. Půjčuju si od Coltona peníze a jdu si pro nějaký suvenýr. Svým způsobem byl výlet na Island úspěšný a já si chci odvézt nějakou milou vzpomínku. Nejvíc času trávím u magnetek a plyšáků a nakonec vyhrává ručně vyráběný papuchalk, což je symbol Islandu. Spokojeně se i s hračkou vracím zpátky ke klukům, vracím Coltonovi zbytek peněz a usazuju se vedle Eliotta.

Pak mi tuhne krev v žilách. Přímo naproti mně sedí muž, kterého jsem viděla na recepci krátce poté, co nás jeho dva kolegové napadli. Má letenku do Británie. Poletíme stejným letadlem. A kluci museli nechat zbraně venku. Rychle se od muže odvracím a očima pátrám po ostatních lidech, kterých tu zatím může sedět tak padesát, šedesát. Všímám si druhého muže, jak stojí opodál. Má povědomý vojenský postoj, i když jen srká kávu z kelímku.

Dva.

Rodina s dětmi. Kamarádky v mém věku. Muž v obleku s novinami. Parta seniorů. A další osamocený chlap v kšiltovce s logem britského hokejového klubu. Je oblečený stejně jako ti dva předešlí. Nevypadají, že by přijeli za krásami Islandu nebo že by je sem hnala pracovní povinnost. Ani turisti, ani práce.

Tři.

Čtvrtého hledat nemusím, protože si přisedává k tomu, kterého si pamatuju z recepce, a podává mu čokoládu z automatu. Protírám si oči, jako bych měla halucinace a tímhle je mohla zahnat. Pořád je ale vidím. Vyčnívají mezi ostatními, jak kdyby měli na čele nalepenou samolepku. Pozorují, dávají pozor na to, co se děje. Eliott vedle mě má oči upřené k zemi, a tak se obracím na Rosse.

„Víme o nich," říká potichu. Colton má v uších sluchátka, posedává o několik sedaček od nás a věnuje se telefonu, což v dnešní době není výjimečná událost. Vypadá, že k nám vůbec nepatří, což je nejspíš schválně.

„Jdu si pro pití," zvedám se. Mám u sebe ještě pár drobných, které chci naházet do automatu a hlavně ještě prohodit pár slov s Rossem dřív, než budeme muset na palubu. Pak už na paniku nebude prostor. Blonďák mě chápavě následuje, zatímco ostatní dál sedí na svých místech. Podezřelí chlápci naproti nám jenom zvedají oči a nejspíš kontrolují, jakým směrem míříme.

„Potřebovala bych zavolat Loganovi," povídám Rossovi, když se řadí vedle mě a opouštíme prostor určený pro pasažéry našeho letu. „Zajímalo by mě, jestli bych telekinezí dokázala shodit letadlo."

„Budeme dělat, že ne."

„Myslím to vážně. Na co reaguju nejvíc? Na strach a paniku. Stačí, abych něco podpálila, trocha kouře a piloti hned letadlo otočí zpátky, nebo přistaneme úplně jinde. Být na jejich místě, o něco takovýho bych se pokusila."

„V tom případě se neboj a nepanikař. Nemůžou mít u sebe zbraně, prošli kontrolou jako my. A hádám, že žádnou velkou aféru si taky nedovolí, když se do teď drželi zpátky. Chtějí všechno udělat potichu. Což tady ani v letadle nejde."

„Nejradši bych je vyřídila hned tady." Pobaveně mu cukají koutky. „Vědí o vás?"

„Určitě. Přijeli s Jónssovýmido hotelu, museli je sledovat už od domova." Ani nekomentuju, že si něčeho takového všimnul. Možná o nich věděli i ostatní a já jediná byla až moc zaneprázdněná loučením, než abych si všímala nebezpečných zabijáků. „Teď nic zkoušet nebudou," ujišťuje mě. „Tvůj jediný úkol je neshodit nás z oblohy."

„Myslíš, že by to šlo?" obávám se.

„Když můžeš odpálit sklad se zbraněmi," krčí rameny. „Budeme v pohodě." Tím náš rozhovor končí, vracíme se na svá místa a do deseti minut začínají pouštět na palubu letadla pasažéry. Jedna skupina lidí se žene dopředu, ač to znamená, že budou minimálně ještě půl hodinu stát ve frontě. Ta druhá zase sedí do poslední možné chvíle. My to máme napůl, protože ti, co sedí naproti nám, se staví do fronty, na což reaguje Colton a cpe se co nejblíže k nim.

„Zvedej se," velí Ross směrem k Arnovi. Dávno už jsem všechny čtyři ztratila z dohledu, ale mí přátelé ne.

„Je ti dobře?" starám se o Eliotta a pomáhám mu na nohy. Většina lidí už sedí v letadle a letušky nás očima popohánějí, abychom si pohnuli.

„V rámci možností jo. Co ty?"

„Víš o nich?"

„Něčeho málo jsem si všiml, ale přiznám se, že spoléhám na ty dva," kýve směrem k letadlu a myslí tím Coltona a Rosse. Procházíme tunelem do letadla, ukazujeme stevardovi letenky a ten nás odkazuje na dvě různá místa. Očima mezi těmi lidmi hledám známé obličeje, ale nikoho kromě Arna nevidím.

„Cestujete sama?" promlouvá Eliott k ženě, která sedí vedle jeho místa. „Myslíte, že bychom si mohli vyměnit místa? Tady," vytrhává mi z ruky letenku a ukazuje ji paní s bledou pletí. Ona v mé tváři nejspíš čte úzkost a má za to, že se bojím létání. Což není lež, ale daleko větší starosti mi dělají čtyři muži, kteří jsou někde tady. Každopádně přikyvuje, zvedá se a jde si sednout na moje místo se slovy, že letadla skoro nepadají. Eliott se sune na prostřední sedadlo a já se usazuju na tom v uličce.

Odlet tentokrát probíhá bez problémů, bez zpoždění nebo turbulencí, za což jsem neskutečně vděčná. Ještě radši jsem za Eliotta. Sice napůl spí, ale drží mě za ruku, a jakmile se letadlo trochu oklepe, zesílí stisk, aby mi dal najevo, že je hned vedle. Jenom díky němu jsem schopná nevnímat čtyři podezřelé muže. Jeden z nich sedí v druhé části letadla, jen dvě řady přede mnou, takže jej mám na očích. Nechová se nijak podezřele, neotáčí se na mě. Ale jsem si naprosto jistá, že moc dobře ví, kde se nacházím. Je to prostě pocit. Nebo jsem už extrémně paranoidní.

Když stroj dosedá na londýnské letiště, nejraději bych se okamžitě vrhla z letadla ven. Hlavně se už dostat z té plechovky pryč.

„Vážení cestující," ozývá se hlas nad našimi hlavami, „mluví kapitán letu Jeff Whaley. Žádám vás za celý palubní personál, abyste zůstali sedět na svých místech. Nastal technický problém s dveřmi. Opakuji, prosím, neopouštějte svá místa." Dál popojíždíme směrem k terminálu a všechna okna naráz začínají tmavnout. Piloti dokážou ovládat propustnost světla skel a za chvíli nejde vidět z okna ven. Náš spolucestující se pokouší tlačítky jas zase vrátit na původní hladinu, ale nic se neděje. Naštěstí nikdo nezačíná panikařit, protože světla vevnitř dále svítí. Jen ztmavili okna.

Což je poměrně zvláštní postup - neříkal něco o nefunkčních dveřích?

Jakmile letadlo zastavuje, následuje menší náraz, spíš ťuknutí. Všichni mlčí a čekají, co se bude dít dál. Je to zvláštní ticho plné očekávání.

Pak se za závěsem objevuje vysoký muž v černé helmě a (s) automatickou puškou.

„Seďte! A budete mlčet!" slyším zařvat známý hrubý hlas. Není to Barrows ani Cortéz, ale někdo z jejich jednotky určitě. Muž prochází uličkou a za ním jde další. Všímám si, jak se chlap přede mnou chytá opěradla a otáčí se dozadu, nejspíš na svého kolegu. Nepatrně přikyvuje. Když se vrací do původní pozice, zachytávám jeho pohled.

„Vězení čeká," naznačuju mu. Rychle chápe, ale vteřinu na to ho jeden z vojáků prudce vytahuje na nohy, obličejem přiráží k sedadlu a před zraky všech lidí mu nasazuje pouta, prohledává, zda u sebe nemá zbraně a přes hlavu mu přetahují jakýsi černý pytel. Neznámý se téměř nebrání a voják ho vystrkuje z letadla. Následují další dva doprovázení třemi ozbrojenými.

„To není on!" zvedá se Colton, když jeden z ozbrojenců chce začít poutat muže v tlustém svetru. I Ross vstává a pomáhá pátrat po posledním muži.

„Nikdo vám nedovolil vstát, dámo!" zvyšuje hlas voják na ženu, která asi ztrácí nervy. Chudinka zuřivě přikyvuje a celá roztřesená se vrací zpátky na místo. „Sednout!" Vím, že všechno to řvaní a dokazování síly a moci je třeba. Moc lidí si neuvědomuje, že pod těmi helmami se nachází třeba člověk jako Cortéz, novopečený táta. Proto je třeba všechny udržet ve strachu, aby se nic nezvrtlo.

„Máme ho!" hlásí někdo zezadu. A stejně jako se vojáci objevili, tak mizí. Piloti zase vrací propustnost světla do oken, je nám poděkováno za spolupráci a dovoleno opustit letadlo. Letušky se s námi loučí a my normálně procházíme tunelem do haly, kde na nás čeká jediný kufr. Všichni ostatní pasažéři mezi sebou vzrušeně mluví, někteří možná stihli část akce zdokumentovat. Rozhodně mají zážitek na celý život.

„Jací jsme?" objevuje se u nás Barrows, když čekáme u pásu. Tvář mu zdobí obří pyšný úsměv.

„Jak jste to věděli?" nechápu, s jakou jistotou vyhmátli tři muže ze čtyř.

„To je tajemství," mrká. „Colton s Rossem nám dali vědět, kde sedí. Ten čtvrtej bastard si musel na poslední chvíli přesednout."

Arno se vrací z toalety a trochu nejistě přistupuje blíž. Pořád nevypadá ani trochu zdravě.

„Jdu se rozloučit."

„Hlavně už vypadni," vrčí Eliott zle.

„Omluvil jsem se."

„A já ti řekl, kam si máš tu omluvu strčit."

„Spratek," mumlá si Arno pro sebe. U nikoho nenachází podporu, ani se nesetkává se zájmem o to, co chce říct. Takže nakonec mluví ke mně. „Díky, že jste mě tam nenechali. Třeba se ještě v budoucnu setkáme."

„Asi bude lepší, když ne," mračím se.

„Najdi je," povídá mi na rozloučenou.

To si zatraceně piš, že je najdu.

S rodinou z Islandu jsme se rozloučili, ale to neznamená, že už ji nikdy neuvidíme.

Člověk nikdy neví, co hvězdy mají v plánu.

Mějte se hezky.