„Chceš vidět, jak si naserou do gatí?" obrací se na mě Barrows a z ramene si stahuje útočnou pušku. Tváří se vážně a já se stejně kamenným výrazem přikyvuju, ale v duchu se škodolibě usmívám.

Všechny děti jsme už naskládali do aut a momentálně míří na letiště. Barrows, Cortéz a další dva členové jednotky, které neznám, mají za úkol přemístit i členy Organizace. Colton s Rossem mezitím ze sebe shodili vojenské úbory a převlékli se do civilního. Colton s Larou a Tómasem pojedou vyzvednout Andyho, zatímco já s Rossem a možná i Cortézem zamíříme do nemocnice pro Eliotta a Walkerovy. Colton s Andym pak dorazí za námi, protože v nemocnici máme víc lidí, než míst v jednom autě. Napadlo mě vzít s sebou i Arna, kdyby chtěl, ale nejsem si jistá, jak se Barrowsovi takový návrh bude zamlouvat, takže prozatím mlčím.

S tichým očekáváním sleduju čtyři muže ve vojenském, jak se tiše přemisťují před dva pokoje, ve kterých se nachází členové Organizace. Jeden z nich, hádám, že Barrows, ukazuje rukou pár gest, odpočítává a dva vojáci naráz vykopávají dveře. Máme klíče. Ale je to pro efekt a zastrašení. Spouští se kolotoč příkazů a nadávek, které vojáci pořvávají jeden přes druhého. Dělá se mi na rukách husí kůže při představě, že bych někdy něco takového měla zažít já. Určitě bych se hned rozbrečela. Ne, rozhodně bych nechtěla být ten, proti komu je takový zásah namířený. Demonstrace síly a zkušeností nově vznikající jednotky mě ujišťuje, že jsou to lidé na svém místě.

Celé to netrvá ani dvacet vteřin a vyvádějí z pokoje první ženu. Vypadá naprosto zděšeně. Asi ví, že jsou v háji. Na Islandu by se spravedlnosti možná vyhnuli, ale v Británii je pošlou za mříže určitě. Jako druhého odvádějí jednoho z mužů, toho, do kterého jsem si párkrát vystřelila z elektrošokové zbraně. Voják se s ním vůbec nemaže a hrubě do něj strká, když se na malý moment zastavuje a věnuje mi zlostný pohled. Nadechuje se, že mi nejspíš něco hezkého poví, ale další, mnohem silnější strkanec, ho umlčuje.

Jakmile všichni čtyři sedí v autech, rozdělujeme se podle dohodnutého plánu.

Ross usedá na místo řidiče, a Cortéz se natahuje vzadu, aby se trochu prospal. Co jsem pochopila z pár útržků konverzace, je čerstvým otcem a moc nenaspí. Je tuhý ve chvíli, kdy Ross startuje a vyjíždí na silnici.

Prvních asi patnáct minut mlčím a nechávám blonďáka, aby si zvykl na řízení na špatné straně silnice.

„Co Elorin?" zajímám se po uplynutí zkouškové doby. Ross očima těká k hodinám, jak kdyby mi stopoval, jak dlouho vydržím být zticha.

„Nic moc."

„A to znamená?"

„Je na mě naštvaná." Mám dojem, že jsme se vrátili v čase o několik měsíců dozadu, kdy jsem z něj informace musela tahat skoro násilím. Ale jestli si myslí, že mě odradí, tak se plete. V tomhle mě vycvičil až moc dobře. Stačí se prostě jen ptát.

„Proč?"

„Dneska jsem měl jít s ní a Jarredem někam ven." Aha. A do toho jsem zavolala já, Ross musel výlet zrušit a odletět na Island.

„A dál?" dotírám.

„Ona a Jarred si o SAS dost načetli, některý věci nejsou tajemství. Ví, že jsem chodil do školy někde na severu. Když chceš sloužit u SAS, musíš mít odsloužený dva roky v armádě. Což logicky nemám." Taková blbost, ale přitom důležitá. A Ross ji asi přehlédl.

„Řekni jí o dětech hvězd," navrhuju. Věnuje mi velmi krátký, nicméně všeříkající pohled, ve kterém je rázné odmítnutí. „Dřív nebo později budeš muset, takový tajemství neuhlídáš. Jo a, objevila se u mě telekineze, zmiňovala jsem se? Občas létají předměty vzduchem, jen tak, samy od sebe. Jsem zvědavá, jak jí vysvětlíš levitující postel."

„To budu řešit, až k tomu dojde." Ráda bych se ho pokoušela dál přesvědčovat, ale tónem hlasu mi dává najevo, že tady rozhovor o Elorin skončil. Alespoň pro tento moment. Vím totiž jistě, že tuhle diskuzi otevřeme znovu. A že pokud jeho sestra má jistá podezření už teď, i kdyby jenom o tom, že jí Ross neříká pravdu o své práci, jen tak nad tím rukou nemávne.

Nehodlám dál přilévat olej do ohně, a rozhoduju se změnit téma razantním způsobem.

„Musíte něco vědět," prohlašuju pár kilometrů před Reykjavíkem. Cortéz vzadu se posazuje a nahlas zívá. Jako by poznal, že teď chci mluvit i k němu. Začínám poměrně krátké, ale detailní vyprávění o návštěvě Jess a Beth, které zakrátko následovala dvojice neznámých útočníků se zbraněmi. A že jeden utekl.

„Takže si vyřídila dva zabijáky, třetí je pořád někde na tomhle bohem zapomenutým, zmrzlým ostrově, a říkáš to až teď? Ví o tom Barrows?" Moje pětivteřinové mlčení mu stačí. „Skvělý. Stejně nemám rád, když je to moc jednoduchý," prohlašuje voják ironicky.

„Víš o nich něco?" pokládá nezvykle otázku Ross.

„Nic. Ale oni o mně hodně."

„Promluvíme si s nimi," slyším Cortéze. Už se mezi lidmi jako on pohybuju dost dlouho na to, abych věděla, že se mluvit moc nebude.

„Ani nevíte, jestli budou při vědomí."

„Něco vymyslíme." Tak o to bych se určitě nebála.

„A pak?"

„To už není naše věc. Zjistíme, kdo je poslal a proč, a pak prostě pol-"

„Prrrrr," přerušuju ho. „Já nikam neletím, dokud ten třetí nebude pod zámkem nebo z Islandu. Nemůžu odtud jen tak zdrhnout." To už jsem jednou udělala a nechala kamarády v Afghánistánu, nemíním to dělat znovu. Blonďák jako by mi četl myšlenky mi věnuje laskavý pohled. Neusmívá se, ale vidím na něm, že chce, abych to hodila za hlavu.

„Na tom se domluvíme později," bručí Cortéz. „A Barrowsovi to řekneš ty."

Dál už nemluvíme. Voják si nasazuje helmu a bere do ruky zbraň, protože Ross parkuje před nemocnicí. Cestou do vestibulu se za námi každý obrací a já se jim nedivím, když nás doprovází ozbrojený doprovod. U vchodu nás zastavuje islandská policie. Po útoku hlídají celý areál nemocnice. Cortéz jim krátce něco vysvětluje, a oni nás bez problémů pouštějí dál.

My míříme na internu. Oddělení zaměřené přímo na popáleniny tady nemají, ale Logana a Arna také ošetřovali na interně, takže spoléhám, že tu dva útočníci budou ležet taky. Zastavujeme se u sesterny a slova se chopí Ross. Nejsme příbuzní, neznáme ani jména dvou mužů, jde o velmi citlivé informace. A přesto slyším, jak z úst ženy zní slovo. Děsivé a ostré jako žiletka.

„Zemřel."

Dělám krok dozadu, jako bych před tím chtěla utéct a vrážím do Cortéze.

Já někoho zabila. Pokusil se mi ublížit, ale není to omluva pro jeho smrt. Vzpomínám si na hodinu základů sociálních věd a pološílenou učitelku, která nám často opakovala: „Když vám chce někdo ublížit, braňte se. Nevíte, jestli vás chce jenom okrást, znásilnit nebo zabít. Život máte jen jeden a vy se musíte prát, jako by chtěl udělat to nejhorší. Pár let ve vězení za to stojí."

Půjdu do vězení?

Následující konverzaci nevnímám a voják mě musí postrčit směrem, jakým se Ross vydává za sestrou. Se srdcem v krku vcházíme do malé kanceláře. Nad tlustou knihou se sklání postarší lékař s brýlemi na nose, které si sundává, když nás spatřuje. Sestra mu něco krátce říká v islandštině, a pak odchází. S Rossem se posazujeme do křesel a já jenom čekám na to, až mě obviní ze zabití a přečte mi rozsudek. Najednou ani nevím, jestli by mě soudili tady, nebo v Británii. Mám vůbec věk na vězení? A jaké národnosti ten muž byl?

„Nebudu předstírat, že nevím, o co jde," promlouvá lékař čistou angličtinou. Je to jen mžik, kdy přetáčí jeden z papírů na druhou stranu, a já si všímám tetování na jeho levé dlani. „Už když přivezli ty dva zasažené bleskem, a viděl jsem spoušť, kterou nadělala „neuvěřitelná shoda náhod"," dělá do vzduchu ironické uvozovky, „mi bylo jasné, že v tom jsou zapletené děti hvězd." Nezvedá zrak od papírů, něco v nich hledá. Obracím se na Rosse, který předstírá, že se vůbec nic neděje. „Dávno k nim nepatřím, pokud vás to zajímá."

„To může říct každý," odfrkává si voják.

„Věřte mi nebo ne," krčí rameny muž v bílém plášti, a pak k němu zvedá oči. „Moc dobře vím, co je pan Walker zač. Je od vás, co? Nejsem hlupák. Když člověk ví, co má hledat, snadno rozpozná, co udělá příroda a co... oni," rozhoduje se pro velmi neutrální určení dětí hvězd. „Kdo myslíte, že kryl jejich zázračné uzdravení?" usmívá se. Nemůžu si pomoct, ale cítím z jeho slov vřelost a upřímnost. Pak svou pozornost obrací ke mně a Rossovi. „Co vás zajímá?"

„Na kolika procentech těla byli popálení?" chce vědět Ross.

„Jedenáct, dvanáct procent."

„Na to se dneska neumírá," poznamenává kamarád.

„To máte pravdu," přikyvuje lékař. „Proto jsem nařídil pitvu zemřelého." Muž před námi se na moment zamýšlí, a nakonec se rozhoduje podělit se s námi o další fakta. „Někdo u nich byl na návštěvě. Taky muž, asi čtyřicet let, prý blízký přítel. Jenže krátce po jeho odchodu jeden z pacientů zemřel a druhý je v kómatu."

„Myslíte, že jim ten třetí něco dal?" Mě samotnou by nejspíš chvíli trvalo, než bych si poskládala dohromady lékařovy náznaky. Jenže Ross s Cortézem už tak nějak ví, v čem chodí.

„Jsem si tím téměř jistý," přikyvuje vážně lékař. „Nechci dělat předčasné závěry, ale vzhledem k rychlosti a komplikacím, to vidím na kyanid."

„Je nějaká šance, že to ten druhý zvládne?" zajímá Cortéz.

„Když budeme mít štěstí, udržíme ho dalších pár hodinu naživu, ale určitě vám nic neprozradí."

„Proč by to dělal?" nechápu souvislosti. Kdo by trávil svoje kolegy? A proč? Doktor na mě pohlíží lítostivýma očima, jako by v životě neviděl tak naivní bytost.

„Protože čekal, že se tohle stane - že byste se mohli přijít vyptávat a vzhledem ke schopnostem některých dětí hvězd byste se jich nemuseli ani dotknout, a dozvěděli byste se všechno. Takhle si dotyčný pojistil informace před nepřáteli." Počínání třetího muže mi už dává smysl. Jenže my se tím pádem o nich nedozvíme vůbec nic.

Víc nám doktor nemá co říct. Mohl by nás za mužem v kómatu pustit, ale byla by to zbytečná ztráta času. Z téměř mrtvého člověka nikdo nic nevyrazí. A já bych na to stejně neměla. Ross mu ještě sděluje, že bereme Walkerovy pryč, což je už téměř hotová věc. Logan v mezičase stihl vyřídit papíry za sebe i sestry. Doktor jim papíry o propuštění podepsal, což by se normálně asi nestalo.

Když klepu na dveře od Loganova pokoje a vcházím dovnitř, mám dojem, že je to akorát včas na to, aby si sourozenci neskočili po krku. Holky i Logan vypadají maximálně naštvaně, a i když mlčí, atmosféra by se dala krájet.

„Zbytek si povíme doma," seká po sestrách Logan tmavýma očima a dává jim najevo, že víc s nimi nepromluví ani slovo. Stejnou taktiku zahajuje i Jessica a Annabeth. Vypadají celkem v pořádku. Unaveně a s nervy v kýblu, nicméně bez výrazného zranění. Dle výrazu Logana hádám, že dá holkám domácí vězení na tři doživotí, a ony nebudou mít v plánu ho poslechnout.

„Colton tady bude do deseti minut, veze i Andyho," čte Ross z telefonu. „Takže myslím, že je klidně můžeš hodit na letiště."

„Nemůže," zarážím Rosse. „Ještě něco byste měli vědět. Napadlo mě, že... že by mohl jet Arno s námi. A nás už bude pět, takže by měl..."

„Ne!" doléhají ke mně dva hlasy, Logan a Cortéz.

„Zapomnělas, že nás všechny málem zabil? Že vrazil tvýmu příteli zkurvenou tyč do nohy a mně kvůli němu málem usmažili?" ozývá se zcela nepřekvapivě jako první Logan. Už takhle musí být rozčilený a já ještě přilévám olej do ohně. Nadechuju se, abych mu dala nějaký rozumný argument, proč bychom měli Arna s sebou brát. Jenže mě nic nenapadá.

„Jeďte," ukazuju Cortézovi. On přikyvuje, nejspíš šťastný, že jsem si to rozmyslela a odvádí Walkerovy dolů. Ani se neloučíme, počítá se s tím, že se brzy uvidíme na letišti.

S Rossem opouštíme pokoj a já se uprostřed chodby zarážím a přemýšlím. Ano, Arno není náš kamarád. Ale ani nepřítel. Měl svoje důvody, i když trochu pošahané. Chce žít normální život a držet se od světa dětí hvězd co nejdál. Tady mu hrozí nebezpečí, v Londýně by se mohl ztratit, odcestovat. A být nám zavázaný. To se vždycky může hodit.

„Kde má pokoj?"

„Cože?" vzpamatovávám se.

„Arno. Kde má pokoj?"

„Ty s tím souhlasíš?" ukazuju na dveře s číslem pět a nevěřícně si Rosse prohlížím.

„Už jsem v životě udělal i větší blbosti," bere za kliku a vstupuje jako první.

Uvnitř nikdo není. Postel je čerstvě povlečená a já nevím, jestli mám být ráda, nebo ne. Minimálně tím nepřivodím Loganovi infarkt, kdyby se Arno objevil v letadle. Chtěla jsem následovníka vzít s sebou, ale hledat ho po celém Islandu nemíním.

„Dobře, tohle se vyřešilo samo. Eliott leží na chirurgii." Loučíme se s vrchní sestrou a doktorem, který akorát míří na vizitu. Nezapomíná na nás spiklenecky mrknout. Dostat se na vedlejší oddělení nám trvá dvě minuty. Znovu se hlásíme na sesterně, tentokrát mluvím já, protože už mě tu přeci jenom párkrát viděli.

„Eliott je na procházce s přáteli," sděluje mi s přátelským úsměvem na rtech. „Dostal doporučení od lékaře začít pomalu trénovat."

„S přáteli?" opakuju po ní nevěřícně a po zádech mi přejíždí mráz. „S kým?"

„Hm, mladý kluk, světlé vlasy, modré oči, tak ve vašem věku. A muž, tmavé vlasy, tak čtyřicet let."

„Co?" vydávám ze sebe jen, jak kdyby na mě mluvila cizím jazykem. Mladý kluk by mohl být Einar. Třeba ho sem Henrik poslal, aby dohlédl na Eliotta. Ještě se snažím nevyšilovat, když volám Henrikovi a on mi potvrzuje svou teorii. Vážně za Eliottem šel Einar. O tom druhém muži prozatím mlčím a loučím se. Ještě nebudu panikařit. Ještě ne.

Vcházím do Eliottova pokoje a otevírám všechny šuplíky. Jeho ani svůj telefon nenacházím. Zvedám polštář, peřinu a strhávám z matrace obyčejné látkové bílé prostěradlo. Hned na to nadzvedávám i matraci. Ozývá se rána a Ross ze země bere můj mobil. Přes displej se táhnou dvě praskliny a obraz rozděluje čára nefunkčních pixelů. Baterie za chvíli vypoví službu. Odemykám obrazovku heslem. Jsou otevřené poznámky a v nich krátká věta psaná ve spěchu.

Našli mě.

V očích mě začínají štípat slzy.

„Do hajzlu!" Chci hodit s telefonem o zem, ale Ross chytá mé zápěstí do železného sevření. Mobil mi bere a sám čte krátkou zprávu, kterou mi Eliott nechal. Já jdu nahlédnout ještě do koupelny, ale všude je ticho a klid. Jen v mém mozku se odehrává ničivý uragán.

Kdo ho našel? Organizace, nebo si pro něj přišel ten třetí chlap? Ani jedno není dobré. V Organizaci je nenáviděný, ale pořád má jakousi imunitu, kterou mu dává Archer a jeho matka. Nikdo by si mu nedovolil moc ublížit. Neznámý muž ovšem nebude být žádné zábrany. Sedám si do koupelny na zem a přemýšlím, co dělat. Jde to vůbec? Nevím, kde jsou, jak dlouho jsou pryč... nemáme vůbec nic.

Chtěla bych moc, kdybychom odtud všichni společně odcestovali?

Vyskakuju na nohy, když slyším Rossův hlas. K uchu má přiložený můj mobil.

„To není rozumný," říká blonďák do telefonu a já mu ukazuju, aby dal hovor nahlas. Ale on jen odmítavě kroutí hlavou. „Jeho matka vás nechá zabít, jestli mu ublížíte."

Takže přeci jenom to byli lidé z Organizace. Co když v tom má prsty Nora a taky mu vymaže paměť? Co když udělá něco horšího, proboha...

„Máme teď na Islandu zásahovou jednotku. Zaměříme váš telefon, najdeme a dál už si domyslete, co se bude dít." Ross nijak nezvyšuje hlas, ale stejně každé jeho slovo zní jako výhrůžka. „Na tom bychom se mohli dohodnout. Ne, v žádným případě. Zítra ráno nejpozději. Jestli nebudou do šesti před nemocnicí, namočíte se do velkýho problému." Hovor vypíná a já nechápu, co se právě stalo. Ross je ten, kdo by měl vyjednávat, ale přesto neustoupil ani o píď, dokonce jim vyhrožoval a nejspíš dospěl k nějaké dohodě.

„Zmizíme," naznačuje, abych se dala do pohybu, „Colton s Andym čekají dole."

„Kdo to byl? Co chtěli? Kde. Je. Eliott?" pálím na něj. „Co budeme dělat?"

„Povím ti to v autě, teď se vrátíme za Barrowsem a domluvíme se s ním, co dál."

Andy je nosem přilepený na Coltonův mobil, takže nás zdraví jen krátkým zabručením.

„Nezapomněli jste na někoho?" nechápe Colton. Jako odpověď dostává pár slov, po kterých zvážňuje, nahání Andyho zpátky do auta. Nechává Rosse řídit, já padám na sedačku spolujezdce a nesnáším blonďáka za každou další vteřinu mlčení.

„Má je nějaká skupina, co patří k Organizaci, ale neuznávají Archera jako svého vůdce." Dělá se mi špatně. Pokud je to takhle, Eliotta ani náhodou vazby na Archera neochrání. Pak se zarážím.

„Koho dalšího?"

„Einara a Arna."

„Pokračuj," vyzývám ho a zatínám ruce v pěst. Hlavně se nenechat přemoct emocemi a strachem, abychom třeba nevzlétli s celým autem. Lidé by ještě začali věřit, že příběhy Harryho Pottera jsou skutečné.

„Mluvil jsem s nějakým chlapem a říkal, že jim něco ukážou, a ráno je přivezou před nemocnici."

„Jen tak?" nechápe Colton.

„Necháme je odejít," přiznává Ross, na čem se s nimi dohodl. „Trochu jsem navýšil počty a schopnosti jednotky, mají strach, že půjdou sedět. Vrátí je pod podmínkou, že po nich teď nebudeme pátrat, a pak je necháme."

„Takže teď budeme čekat?" ujišťuju se nevěřícně. Krví mi začíná probublávat vztek. O to víc, když blonďák prostě přikyvuje. „Otoč to," žádám ho a snažím se znít klidně, ale nejspíš mi to nevychází, protože se na mě otáčí a nejspíš nechápe, proč najednou ta změna. Moc často se překvapit nenechá, ale mně se to teď podařilo. „Zastav."

„Promiň," vrtí hlavou.

„Hele, já vím, že -"

„Teď ne," odbývám Coltona a znovu pozornost obracím na Rosse. „Prostě zastav!" vrčím na něj vztekle. „Dřív, než se auto rozletí na kousky!" Dupe na brzdu a brzdí na okraji cesty. Zapíná blikačky, já si rozepínám pás a vyskakuju ven.

„Budou na sebe křičet?" slyším, jak se Andy ptá Coltona, když i Ross vystupuje. Třískám s dveřmi a rychlými kroky se vzdaluju od auta alespoň na třicet metrů, pak se zastavuju a pořádně se nadechuju. Venku je zima a sychravo, mrholí. Zavírám oči a soustředím se na dýchání.

Jestli to takhle půjde dál, budu jako Jeremy. Ze stabilního sangvinika na labilního cholerika v deseti krocích s Lori Muelhauptovou, titul pro knihu jako dělaný. Měla bych se v Londýně poohlédnout po psychologovi, pokud ne rovnou po psychiatrovi.

„Proč nic neuděláme?!" štěkám na něj zlostně a rozhazuju rukama, když přichází blíž. Vím, že on je ten poslední, který si zaslouží, abych na něj křičela, ale... dneska má holt špatný den. „Proč nezaměříme jejich telefon?"

„Protože to neumíme. Ne s technikou, jakou tady máme. Vymyslel jsem si to, abych je vyděsil a přiměl spolupracovat," vysvětluje.

„Co když je nepřivezou?" láme se mi hlas a musím si odkašlat, abych polkla knedlík v krku. Pokud to chápu správně, Ross jim nakecal spoustu věcí, aby je přiměl vyměnit Eliotta, Einara a Arna za to, že členy Organizace nevystopujeme a nezatkneme. Ale pokud se rozhodnou blonďákovi nedůvěřovat, nic s tím neuděláme. Vše záleží jen na tom, čemu ti lidé uvěřili. „Ublíží jim. Co když j-"

„Slíbili, že je přivezou živé. Všechny."

„To mě má uklidnit?"

Takže máme jejich slib. Nic víc než slova od cizích lidí. Jenže co jsme mohli udělat jinak? Běhat po městě a vyptávat se na ně, pokusit se je najít bez jediné indicie? Blbost. Jenže představa, že budu sedět a čekat, zda se rozhodnou dodržet, co slíbili, mě ničí. Ross vypadá trochu bezradně, ale na citové výlevy puberťaček by si měl začít zvykat, Elorin ho nejspíš šetřit nebude.

„Budeme spoléhat na jejich slovo, ale když se tam zítra neobjeví, prostě máme smůlu," rekapituluju. Já vlastně nedávám Rossovi za vinu, co se děje. Udělal to nejlepší, co mohl. Dal mi alespoň naději, že všechno dobře dopadne. Nebýt jeho, nejspíš teď budu splašeně běhat po Reykjavíku a hledat Eliotta, což by se mi nejspíš nepodařilo. Spíš mě válcuje fakt, že se zase něco pokazilo ve chvíli, kdy se začalo dařit. Je to jako naschvál. Člověk zažívá okamžiky štěstí, daří se mu. A pak to zničí následující událost.

Dělá to nejlepší, co v danou chvíli může, a objímá mě. Na pár vteřin se v jeho náruči schovávám před všemi problémy.

„Jaký s nimi mají plán?" ptám se, když se odtahuju.

„Mluvili o lekci pro Eliotta a Arna, ale víc neřekli."

„Proboha," šeptám. Co tak můžou dostat za lekci? Oba zrádci. Eliott se rozhodl pomáhat nám napřímo, Arno se jen vyjádřil, že nechce se světem dětí hvězd nic mít. Oba je nejspíš čeká následujících několik hodin peklo. A nemůžu s tím nic udělat. „Mám s telekinezí fakt problém," povídám mimo téma. „Samu sebe jsem málem přizabila postelí, pak se zase prozradila v autobuse. Fakt jsem se naštvala a já se lekla, že bych mohla něco provést." Teprve teď povoluje ten zvláštní tlak na hrudi a všechna zloba mizí. „Promiň."

„Nic se nestalo."

**

„To se mi zdá," komentuje Barrows, když ho seznamujeme s nejnovější situací. Už minutu pochoduje po malé místnosti tam a zpět a mumlá si pod vousy. „Tohle není pravda." Na žádost britské armády nám islandské letiště poskytlo speciální zázemí, kde můžeme bez očí zvědavých lidí počkat do doby, než bude moct vzlétnout armádní speciál. Jakmile se najde mezera v letovém plánu, bude umožněn odlet. „Já už tu práci nechci. Tak jo," zastavuje se konečně. „Nemůžeme tady trčet až do dalšího dne, ne, když máme sebou ty čtyři zmetky."

„Je to velká komplikace?"

„Bylo hůř," mává nad tím rukou. „Nechám ti tu Coltona s Rossem, pokud budou souhlasit. Zbraně pak na cestě zpátky budou muset nechat tady, pochybuju, že mi dovolí druhou cestu za peníze státu," ušklíbá se a mne si zátylek. „Byl bych rád, kdybys mi příště dala vědět, že ti někdo jde po krku hned, jak to bude možné."

„Dobře," přikyvuju, nemám náladu na to cokoli vysvětlovat. On, Ross a Colton odcházejí za jakýmsi úředníkem, který by měl něco vyřídit. Nemám tušení, co, jejich rozhovor šel mimo mě. Přisedávám si k Danovi a Andymu, kteří se mezi sebou dohadují o tom, co smrdí nejvíc na světě.

„Ahoj, jak to jde?" vyptávám se.

„Tys brečela?" ptá se hned Dan.

„Ne... ehm. To je jedno. Já s tebou domů nepoletím, ne dneska. Můj kamarád se ztratil a zítra ho vyzvedneme. Takže se chvíli neuvidíme." Bráška se kouše do rtu, což nikdy předtím nedělal, a skoro to vypadá, že zahání slzy. Což dojímá mě a musím se hodně ovládat, abych nezačala znovu pouštět slzy. „Hej, to je v pohodě," objímám ho a on mi objetí oplácí. „Já se brzy vrátím a budeme spolu, dobře? Zajdeme na zmrzlinu. Víš, jakou máš nejradši?" zkouším, jak moc do detailu mu Nora promazala myšlení.

„Čokoládovou, s karamelovou polevou a barevným sypáním," vyhrkává a mně jenom z té představy brní zuby. Vzpomínám na jeden letní večer, kdy tuhle cukrovou bombu zapil pár doušky koly. Všechno mu koupil Jeremy, takže ho pak měl na krku tak dlouho, dokud se Dan neuklidnil. „To beru."

„Tak jo." Natahuju ruku s tím, že mu pocuchám vlasy, ale rozhoduju se to tentokrát neudělat. Místo toho ho znovu objímám. Cortéz v rohu pospává a jeden z vojáků Andymu půjčuje lihový fix, což láká i Danovu pozornost.

Logan už vypadá klidnější. Jess zase poslouchá vyprávění Setha, a Beth si zase hraje se dvěma zachráněnými dívkami.

„Co se podělalo?" všímá si Seth. Jess i Logan zvedají hlavu mým směrem.

„Eliotta a Einara má Organizace. Na něčem jsme se s nimi dohodli, snad je zítra propustí."

„Takže zůstáváme?" ptá se s nadějí v hlase Jess jenom proto, aby dostala reakci svého bratra. Ten dělá, že nic neslyšel, nicméně na něm vidím, že v duchu začíná počítat minimálně do stovky, aby nevyletěl jako čertík z krabičky.

„Ne, vy letíte zpátky, já, Ross a Colton zůstaneme. Když budeme mít štěstí, uvidíme se zítra."

„A když ne?" mračí se Seth.

„Na to myslet nechci."

Věnováno všem mým humboockým parťákům. Maddie-stories, Chuzoi, Armyaf, anie1105 a kejkatu. Jste všechny boží.

Zároveň taky pro A_H_Benett, protože je tu po delší době hodně Rosse, a protože z toho koncertu budu žít ještě dlouho. Díky!