„Ahoj, hrozně moc se omlouvám, že tě budím," promlouvám do telefonu v chodbě vedoucí do tělocvičny, abych neprobudila spící děti. Líčím Rossovi, že jsme našli Daniela a dalších devět dětí, ale že nastal poměrně komplikovaný problém - co teď s nimi. Do auta je ani všechny neposkládáme, museli bychom jet minimálně natřikrát. A dál co? Nechat je u Jónssových doma? Andy Freye musí ke štěstí stačit. Nehledě na čtyři členy Organizace, které je potřeba postavit před spravedlnost.

Lara a Tómas se mnou zůstávají v tělocvičně, ostatní se vrátili zpátky do Reykjavíku, aby byli po ruce své mámě a Andymu. Henrik nám tady zároveň nechal svou kreditku, abychom mohli dojít něco nakoupit, až bude hlad. Každou chvíli jde někdo z nás zkontrolovat, jak si vedou naši čtyři zajatci. Nemáme určené žádné časové intervaly, aby si na ně nezvykli.

„Zavolám Barrowsovi a ozvu se,"odpovídá blonďák.

„Díky."

Některé děti polehávají po žíněnkách, nechávají si ošetřovat i ty nejmenší odřeniny, jiné spí. Vypadlo z nich v podstatě jedno - nepamatují si, odkud jsou nebo na své rodiny. Znají jen svá jména a chvíli měli pocit, že jim Organizace chce pomoct. Pak jim začali do hlavy tlouct, jaká jsou monstra a že jediná správná cesta je dělat, co Organizace nařídí. Což by šlo, kdyby nepřišly na řadu fyzické tresty za každou sebemenší chybu či odpor. Dětem rychle došlo, že se kolem nich děje něco zlého, na to si nemusí nic pamatovat. Jednou zkusily na své věznitele schopnosti, od té doby jsou všechny bez nich. Což je další věc, která je musela bolet. Výcvik Organizace si očividně hodně zakládá na fyzické bolesti. Jak jsou na tom psychicky, těžko říct. Jsou zmatené, neví, co se kolem nich děje. Svým způsobem jim nikdo nechybí, nechtějí domů, protože neví, kde to je.

V kapse mi začíná vibrovat mobil a já se s ním vracím zpátky na chodbu.

„Ano?"

„Za dvě hodiny nám letí letadlo," oznamuje Ross. „Za další tři jsme v Reykjavíku, a hodinu, možná dvě je to k vám. Barrows zařídil armádní letadlo, povýšil to skoro na mezinárodní konflikt, takže budeme u sebe moct mít zbraně a letištní kontrolou ta děcka projdou i bez pasů."

„To je možný jak?" nechápu.

„O dětech hvězd ví někdo v Buckinghamském paláci, a ten tahá za nitky, jinak ti to nevysvětlím."

„Někde tu pasy mít musí, přeci jen je dostali až sem."

„Nebo taky měli známé na správných místech. Co ty z Organizace?"

„Jsou spoutaní, jak to šlo, a zamčení v pokojích, rozdělení po dvou. Vzali jsme jim všechny zbraně a telefony a zkontrolovali, jestli se nemají jak dostat ven," rekapituluju.

„Zbytečně je neprovokujte," radí. Něco takového jsem ani neměla v úmyslu. Jednoduše jsme všechno, co šlo, odstěhovali z jejich dosahu a nechali je připoutané k posteli. Ale ještě stále existuje nevyřešený problém s Norou. Mohla by se tady chtít zastavit. Kvůli tomu máme u sebe elektrošokové zbraně. „Jestli jsou obyvatelé Británie, rozhodně je čeká soud a dlouhá doba ve vězení. Kdyby se něco dělo, slib jim nižší tresty. Nebo to alespoň vzkazoval Barrows."

„Co si myslíš ty?" chci vědět.

„Nech je klidně utéct, pokud by nebyla jiná možnost, na nich víceméně nezáleží."

„Další rady?"

„Snad ani ne. Dám ti vědět, až přistaneme."

„Nechte pár míst volných," dodávám. Logan, Beth a Jess poletí s nimi, když už Barrows vypravuje armádní speciál. A Eliotta bych mohla přemluvit, aby se přidal. Jak se zařídím já, to se teprve uvidí až podle toho, co bude dál podnikat rodina. Hodně jim dlužím a nerada bych je tu nechala napospas neznámým útočníkům, když oni pro mě a Dana riskovali tolik.

„Vejdete se," ujišťuje mě. Ještě dostávám pár drobných instrukcí, pak hovor ukončuju.

Následujících několik hodin bude peklo, napadá mě. Nejraději bych všechny čtyři z Organizace měla neustále na očích, ale netroufám si je přemisťovat. Druhý muž už nabyl vědomí a fyzickou sílu mají rozhodně větší, než já. Takže zůstanou, kde jsou, jen by nebylo na škodu je častěji kontrolovat.

Barrows celou situaci pochopil správně a vyhodnotil líp, než jsem čekala. Teď už bych je musela požádat, aby přiletěli, sama bych se s deseti dětmi do Londýna nejspíš nedostala, zvlášť když mají falešné doklady. Takhle bude všechno o moc jednodušší a bez rizika dopraví děti zpátky do Británie, kam patří.

Napadá mě, že bychom se pak společně mohli podívat po Noře a donutit ji vrátit jim paměť. Jenže mi dochází, že nechci, aby se někdo jako ona znovu dostávala Danovi do hlavy. Buď to udělá Logan, nebo Phil. Nikomu jinému tak důležitou věc nesvěřím.

Vycházím schody do patra a kontroluju nejdřív pokoj se dvěma ženami. Nechali jsme okenice zavřené, takže tady mají pořád tmu, a jedna z nich se kvůli ostrému světlu proudícímu z tělocvičny probouzí. Ještě tak hodinu po našem zásahu vypadaly sebejistě, teď už se ani nesnaží vyhrožovat. Zkoumám, zda všechny plastové pásky drží a nemají kolem sebe nic, čím by je mohly přeřezat. Hrozně ráda bych se jim vysmála do obličeje a oznámila, že je čeká cesta do vězení, ale mlčím. Nerada bych něco zakřikla, a Barrows bude určitě povolanější k oznamování takových zpráv. Zase zhasínám a přecházím do vedlejšího pokoje, kde jsou dva chlapi. Ti se dál snaží bojovat se svými pouty, co to jde, takže pro jistotu každému přidávám dva pásky kolem zápěstí, kdyby jim těch pět bylo málo. Člověk nepřetrhne jeden, natož když je jich sedm, ale nehodlám nic riskovat. Oba něco huhlají a nadávají, ale já je ignoruju.

Myslela jsem, jak se budu chtít mstít, ale přešlo mě to ve chvíli, kdy Dan usnul na žíněnce. Barrows tolik slitování nejspíš mít nebude. Kdyby tak jen Jeremy nebo Matthyas věděli, co se děje. Jer by oba dva muže rozhodně neušetřil svému hněvu. Matthyas byl vždycky pacifista, ale možná by tentokrát i jemu ujela ruka.

Cítím zvláštní směsici úlevy a očekávání. Mám pocit, že můžu konečně alespoň na chvíli vydechnout, i když to není tak docela pravda. Teď je naopak potřeba být ve střehu. Není hotovo.

Ať už Barrows mluvil s kýmkoli, asi s členem britské královské rodiny, nejspíš mu předal velkou moc. Takže doufám, že vyzvednout všechny Walkerovi a Eliotta z nemocnice bude jen formalita. Možná nastane malý problém s Beth a s jejím zraněním, ale to už nechám na posouzení lékaře, kterého ve svém zásahovém týmu jistě budou mít. Celá představa komanda, které bude mít na starosti děti hvězd, se mi zamlouvá. Na Faerské ostrovy se ani v nejmenším nedostanou všichni, zářným příkladem je Logan a jeho sestry. Ať už je Nichols nedohledá, nebo odmítnou, neznamená to, že si nezaslouží být v bezpečí. Zatím si neumím představit, na jakém principu budou fungovat, ale líbí se mi to. Něco dělají. A Barrows má našlápnuto na to stát se ředitelem úplně nového oddělení zásahové služby.

„Mám hlad," šeptá Tómas. „Půjdu něco nakoupit," kontroluje hodiny, aby se ujistil, že už bude v obchodech otevřeno. „Můžu vás tu nechat?"

„Jsme tu dvě, co rády všechno zapalujeme, rozhodně můžeš," ujišťuje ho Lara. „A zavolej domů."

„Rozkaz!" salutuje.

Nevím, jestli všichni v nemocnici spí nebo nespí, tak jen posílám SMSku Eliottovi a na Jessino číslo, aby se připravili na dnešní možný návrat domů. Víc nespecifikuju, protože sama nevím, jak všechno bude probíhat a v kolik hodin letadlo zase vzlétne z Reykjavíku.

Někdo mi prstem poklepává na ruku. Je to Dan. Moc toho teda nenaspal, ale na spánek je tady poměrně hodně světla a málo klidu. Vypadá unaveně a smutně. Ta rošťácká jiskra z jeho očí zmizela, nikdy jsem ho takhle neviděla. Nevzpomíná si na rodinu, domov, na nic. Má jen poslední dva, tři týdny, což je zoufale málo.

„Ty znáš mou rodinu?" zajímá se potichu a já vidím, jak moc chce všechno vědět.

„Jo, tak nějak," přikyvuju a on se posazuje do tureckého sedu přede mě. Je až nezvykle klidný. Jako by Nora se vzpomínkami odstranila i jeho temperament. „Máš dva skvělý starší bráchy, Jeremyho a Matthyase. A mě," přiznávám a se zatajeným dechem čekám na jeho reakci.

„My jsme sourozenci?" povytahuje obočí a nejspíš hledá nějaké podobnosti. Moc jich ale nenajde, Daniel je spíš malá kopie Jera a co do vzhledu, moc společných rysů nenajde.

„Ano," usmívám se. „Jeremy je nejstarší, rád hraje hokej a občas se pere. To máš po něm. Matthyas je zase moc chytrej, pomáhal ti s matematikou. Mně vlastně taky. A Jerovi dělal domácí úkoly."

„Jsme všichni hloupí na matematiku, jo?"

„Tak nějak, Jeremy si z Matthyase pořád utahoval, že je adoptovaný."

„A je?"

„Myslím, že ne," křením se.

„Co děláš ráda ty? A kde je Jeremy a Matthyas?"

„Já teď nakopávám zloduchům zadky. Dřív jsem dělala krasobruslení a chodila s tebou na sobotní zápasy v karate."

„Já dělal karate?" diví se a v očích se mu nadšeně blýská.

„Jo. A jsi v něm fakt dobrej. A kluci... víš, chodili jsme do školy pro děti hvězd. Tam nás všechny učí zacházet s našimi schopnostmi a pro nikoho tam nejsi žádná zlá příšera. A jednoho dne tam naběhli lidi jako ti nahoře. Unesli tebe, Jeremyho i Matthyase. Takže jsou teď pryč, ale najdu je stejně jako tebe."

„To ti pomůžu!" nastavuje mi pravou pěst a tou svojí ťukám do jeho. „Štve mě, že si nic nepamatuju."

„Přijdeme na to, jak ti paměť vrátit. Vzpomeneš si."

„Co teď budeme dělat?"

„Musíme počkat, jedou pro nás přátelé z Británie. Budou tady někdy po obědě."

„To zní fajn," přikyvuje. „Kde je Andy?"

„U moc hodných lidí, doufám, že tam nezlobí."

„Na to bych moc nespoléhal," krčí nevinně rameny a já se musím potichu zasmát. Jsem si jistá, že Freya malého průšviháře zvládne. Přeci jenom vychovávala Tómase a Einara.

Následující dvě hodiny se střídavě probouzejí a usínají snad všichni včetně nás, ale pokaždé je někdo vzhůru, abychom mohli zkontrolovat čtyři zajatce. Tómas následně připravuje obří porci míchaných vajíček ve zdejší malé kuchyňce. Jídlem, a obzvlášť sladkými bonbóny a čokoládou, si všechny získává. Organizace jim samozřejmě nic takového nedávala, o to, jak moc jedli nebo nejedli, se nejspíš moc nestarali, a půl dne nebo den bez jídla byl běžný trest odvíjející se od velikosti prohřešku. Možná proto Daniel tak zhubnul. Bez velkých řečí se přiznal, že měl jeden problém za druhým. Čím dál tím víc mi připomíná Jeremyho.

Každé dítě má mnoho otázek. Ale množství, kolik jich má devět dětí bez paměti, je daleko větší. Kromě svých jmen si na moc nevzpomínají a my jim ani nemůžeme mnoho říct, protože je neznáme, nemáme tušení, kdo jsou jejich rodiny a přátelé, nebo kde bydlí. Kdo nic neví, nic nepoví. Jednoduché. Jen Daniel má štěstí, že mu můžu vyprávět.

Další čas z čekání ukrajujeme ukázkami schopností. Baví je hlavně Tómas a jeho schopnost biokineze měnit svůj vzhled, jak se mu zachce. Pozadu nezůstává ani Lara s ohněm, která jím do vzduchu kreslí obrázky na přání. Já se držím zpátky, protože bych nerada, aby někoho uškrtil provaz určený ke šplhání nebo vzduchem začaly poletovat žíněnky a jiné náčiní. Místo toho chodím víc kontrolovat lidi z Organizace.

Z jejich mumlání a podrážděných výrazů chápu, že by si rádi odskočili na záchod. Přeci jenom je tu už několik hodin, co jsou přivázaní k topení. Už by se ve mně možná našla špetka lítosti, ale Daniel a jeho kamarád si jenom těžko mohlo odskočit, když byli připoutaní ke kovové trubce ve sklepě. Takže od nich zase odcházím s poznámkou, že si to rozmyslím.

S oběma ženami není problém. Plastových pásků nám tady Henrik nechal víc, než dost, a jednoduše je pouštíme postupně a dáváme si zatraceně pozor, aby se o nic nepokusili. U mužů se rozhodujeme počkat. Oba jsou vysocí, svalnatí a já si nejsem jistá, zda bychom je zvládli, kdyby chtěli dělat potíže. Líto mi jich není, alespoň prozatím.

Kolem poledne přichází telefonát od Logana a já mu vysvětluju, co je v plánu. Tak rychlé stěhování do Británie nejspíš nečekal.

„Jen nevím, jak zvládnete let," vyjadřuju své obavy.

„Znovu se tady stavěla Henrikova známá, s omluvou, že zdrhla, a dost nás nakopla. Jessica je téměř v pohodě a Annabeth zbyla jen jizva. Takže tři hodiny v letadle zvládnou."

„Bezva," ulevuje se mi a odpadá tím další problém. Jak budou reagovat lékaři na jejich zázračné uzdravení, netuším. Ale do pár hodin bychom měli být všichni pryč. A na tom jediném záleží. Navíc věřím Barrowsovi, že obstará všechno, co je třeba. Pak jedním dechem dodávám: „Daniel si na nic nevzpomíná. Nikdo z těch dětí."

„Napravím je hned, co zjistím, jak si vrátit schopnosti, aniž bych u toho zařval."

Dle mého názoru to nepůjde snadno. Blesk ho nezasáhl napřímo, stál od něj dál, než Arno, ale pořád je to blesk, obrovská síla. Myslím, že nakonec stejně dojdeme k názoru, že do něj bude muset znovu tak nějak uhodit. Ale můžeme se na to připravit, tím myslím, zajistit lékařský dozor. Kdyby nebyla jiná, méně nebezpečná možnost, Logan by jisto jistě souhlasil. Co by ovšem udělaly jeho sestry, si nechci představovat. Proto takovou myšlenku vyháním z hlavy, tím se můžu zabývat později.

Moc se spolu nevybavujeme, baterie v Bethině telefonu rychle umírá, a já pro případ nouze odesílám adresu naší polohy Rossovi rovnou, nebudu čekat, až přistanou. Pak si ještě na kus papíru opisuju jeho číslo, pro jistotu.

Asi hodinu před očekávaným příjezdem Barrowse a zbytku komanda, je telefon už bez baterie a jedno z dětí mi přichází říct, že někdo klepe na dveře od správcovské budovy. Lara s Tómasem kontrolují členy Organizace, takže vycházím z tělocvičny a krátkou chodbou se dostávám až ke vchodovým dveřím. Neotevírám, jen naslouchám. Ale žádné hlasy se zvenku neozývají, takže na svazku asi dvaceti klíčů hledám ten správný, abych si odemkla dveře do patra a mohla se podívat z okna, kdo venku stojí. Schody beru po třech a k oknu se přibližuju jen velmi opatrně.

Venku není vidět nic než jen hustá mlha barvy mléka, která nedovoluje rozhlédnout se dál než na tři metry, což tentokrát asi není Larina odpovědnost, ale příroda si s námi zahrává. Zaznamenávám u vchodu pohyb, ale je těžké určit, o koho jde.

Beru za kličku, a jemným trhnutím ji dávám do vodorovné polohy, která mi dovoluje okno otevřít. Co nejméně nápadně se vykláním z okna, zda nezahlédnu něco víc. Jenže dotyčná osoba v černé kapuci dál postává u dveří, a klepe na ně. Snažím se rychle zhodnotit situaci - Nora by nejspíš neklepala. Má vlastní klíče. Někdo z Organizace? Možná zjistili, že se jim ti čtyři podezřele dlouho neozývají, a proto přijeli zkontrolovat situaci.

Kupodivu se nechystám jít otevřít sama, ale jdu nejdřív pro Tómase. Lara zůstává s dětmi pro případ nouze.

Společně se vracíme zpátky. Eliott by byl na mě pyšný, jak zodpovědná vůči svému vlastnímu životu a zdraví jsem, když se nechystám situaci řešit sama.

Klepání pokračuje. Vytrvalé, bez přestávky.

Po zádech mi přejíždí mráz, protože takhle se člověk nechová. Dávno by měl odejít nebo se nějak jinak projevit. S Tómasem po sobě házíme jeden rychlý pohled. Ani jednomu z nás se otevírat nechce.

Z ničeho nic nastává ticho.

Něco mi ale říká, že dotyčný pořád stojí za dveřmi.

„Vezmi na sebe podobu toho chlapa," napadá mě a Tómas přikyvuje. Během dvou vteřin vedle mě stojí přesná kopie muže, který je připoutaný v pokoji nahoře. Musím se oklepat, abych se vzpamatovala. Nejraději bych mu totiž jednu vrazila, tak moc je kopie muže věrná tomu, který je nahoře v pokoji.

Tómas obrací dvakrát klíčem v zámku. Já se zády tisknu ke stěně, aby mě dotyčný venku nezahlédl.

„Co je?" vychází z Tómasovo nového těla hrubý hlas. Polovinu jeho těla, a především pravou ruku se zbraní, stále kryjí dveře. Dotyčný venku pronáší pár tichých slov v islandštině. Pak sebou Tómas prudce trhá a jen o vlásek noži, který pevně svírá zaťatá ruka neznámého. Přibouchávám dveře s vidinou, že dotyčný nůž pustí, ale on ho naopak svírá ještě pevněji a otáčí zápěstím, takže míří hrotem přímo ke mně. Rukou cuká a já nezvládám ztlumit výkřik bolesti, když nůž ostrý jako břitva snadno prochází kůží a svaly nad mým loktem. Automaticky se přestávám do dveří opírat a dotyčný do nich vráží, takže končím na zemi a dotyčný s nožem uvnitř.

Vyděšeně pohlížím na Tómase, který už nabyl svou podobu.

Je to otázka asi půl vteřiny, kdy se útočník chystá napřáhnout znovu. Má mě tak na půl metru. Naštěstí to ale nestíhá, protože se do něj opírá masa vody takovou silou, že ho odmršťuje zpátky až ven a nůž s cinknutím padá na zem. Islanďan mi pomáhá na nohy a já jsem mu vděčná, že mě ušetřil nežádoucí koupele. Oba vyhlížíme na chodník. Rozhodně se nejedná o toho, jehož kolegové napadli mě a Logana v nemocnici. Naopak, vypadá jako úplně normální mladý kluk, který šel z tréninku, protože se u popelnice povaluje fotbalový míč a on má na sobě kopačky.

S Tómasem oba zadržujeme dech, když se mladík znovu sbírá na nohy. Už nemá zbraň, přesto vypadá naštvaně. Poznávám ten zmatený pohled plný zuřivosti a agrese. Přesně takhle se tvářil i Jay, kterého měl celou dobu pod palcem Tony.

Nemůžeme ho tady ale nechat, vždyť by mohl vzbudit pozornost a zavolat policii. Snažím se v mlze za ním najít Noru, která ho na nás musela poslat, ale nic kromě tmavých obrysů vyšších stromů nevidím.

„Zvládneš ho?" drtím skrz zuby, protože mi v celé paži začíná tepat ostrá bolest. Krev se mi lepí na prsty druhé ruky, kterou se snažím na ránu tlačit. Rozhodně tady nevykrvácím, na to se poměrně špatně trefil, ale jde o velkou a nečekanou nepříjemnost.

„Budeš se mi smát, když ne?" prohazuje, ale dál už se musí soustředit na toho kluka. Vrhá se po Islanďanovi a já si uvědomuju, že biokineze je schopnost sice úchvatná, ale v boji naprosto k ničemu. Nezraní, nezastraší. Takže Tómas má jen svou hydrokinezi, a je naprosto zřejmé, že mladíkovi nechce ublížit. Zato kluk chce ublížit nám, o tom není pochyb.

Koutkem oka si všímám další postavy, která se potácí z mlhy, tentokrát žena okolo třiceti let. Potácí se jako zombie ze seriálu The Walking Dead, v jedné ruce drží pohrabáč. Houpe se ze strany na stranu, vypadá to, že jí nohy neunesou. Ale nepadá a míří přímo k nám.

Soustředím se na kov a jsem si jistá, že pohrabáč musí pustit, jenže ona jej svírá dál, jako by vůbec necítila bolest. Přestávám s pálením její kůže a obracím se k popelnici po mé levici. Dokážu si představit, jak se dá do pohybu a sestřelí ženu k zemi, získá mi pár cenných vteřin, abych mohla pomoct Tómasovi, který se mezitím statečně brání.

Popelnice se jen převrací, vysypávají se z ní odpadky, a víc se nehne.

Mlha kolem nás houstne takovým způsobem, že se mi žena ztrácí a vidím jen temnou, přibližující se siluetu bez jasných tvarů. Když mléčný oblak protínají světla auta, nahlas kleju. Vůbec totiž není podezřelé, že se tu uprostřed silnice potácí žena s pohrabáčem a já mám rukáv od mikiny nasáklý krví. Ozývá se zaskřípění brzd a do mého zorného pole se dostávají další dvě postavy. Sahám pro svou elektrošokovou zbraň a mířím na tmavý stín, jak jenom levou ruku můžu. Prst na spoušti se mi chvěje. Čekám jen, až se osoba vynoří z mlhy. Třeba jde jenom o někoho, kdo kvůli ženě zastavil.

Jenže nejde.

Dva metry přede mnou se objevuje vysoký člověk oděný v černém obleku, neprůstřelné vestě, v tmavé helmě a namířenou útočnou puškou. Pud sebezáchovy mi velí tu svou okamžitě pustit, což taky dělám, i když nemám jistotu, že jde o Barrowse a jeho zásahovku. Ze srdce mi padá kámen, když dotyčný zbraň sklání a kuklu si stahuje. Je to Cortéz, voják, kterého znám z SAS. Sice jen od vidění, ale znám. Mám chuť ho obejmout. Dorazili akorát včas.

Mlha jako kouzlem řídne a vše kolem získává ostré a jasné tvary. Pohrabáč leží před vyděšenou a zmatenou ženou. Vypadá to, že Nořino omámení pominulo ve chvíli, kdy dorazily posily, nejspíš si uvědomila, že proti takové přesile nemá šanci ani se sensekinezí. Po krátkém rozhodování nechávají odejít ji i kluka, který se z transu probírá taky. Nic si nepamatují, jen ona má popálenou dlaň a kluk je mokrý na kost a trochu potlučený. Možná by protestovali a chtěli vysvětlení, ale proti vysokému zakuklenému ozbrojenci by jen blázen vznášel námitky. Jako ozbrojená jednotka nejsou bůh ví jak početní, ale vyzařuje z nich neskutečný respekt. Kdybych nevěděla, kdo pod těmi helmami je, měla bych co dělat, abych se nerozklepala.

Vevnitř si helmy všichni sundávají.

„Impozantní nástup," uznávám a vyčerpaně se svážím na první žíněnku.

„Taky jsme poctivě trénovali," mrká na mě Barrows, a hned na to mu někdo padá k nohám. Voják zavírá oči, mučednicky vzdychá a kosí nešiku opovržlivým pohledem. „Jsi absolutně k ničemu, neber si to osobně."

„No jo pořád," mručí Seth. Jeho přítomnost mě překvapuje. O to víc, když mezi ostatními nenacházím Markuse.

„Kde jsou?" ptá se Barrows.

„Nahoře," ukazuju do patra. „První a druhý dveře."

Jak jsem čekala, lékař, který je s nimi v jednotce, se ihned pouští do zjišťování zdravotního stavu všech dětí a odborného ošetřování. Ross má u sebe taky lékárničku, zdá se, že z něj udělali zdravotního bratra, a ten se zastavuje u mě i s Coltonem.

„Au au au," skučím, když si stahuju mikinu. Hladina adrenalinu klesla a teď mi bolest ochromuje celou pravou ruku.

„Pár stehů mít budeš," soudí blonďák.

„Nemohlas vydržet, co?" zubí se Colton. „Muselas to na poslední chvíli chytit taky."

„Neplánovala jsem to, pohybuje se tady ženská, co ovládá sensekinezi. Asi jí došlo, co se stalo a poslala na nás ty dva, ale když jste přijeli, nejspíš to vzdala. Ani ve snu mě nenapadlo, že udělá takový krok." Další věc, kterou můžu čekat od člověka, který ovládá sensekinezi. Pošle za sebe udělat špinavou práci jiné lidi.

„Zvládli jste to, na tom záleží," hodnotí celou situaci. Seth pár metrů od nás akorát bafá na jednu z holčiček, a ta se začíná smát. Zachytávám kamarádův pohled. „Neptej se."

„Musím. Co tady dělá?" nechápu a snažím se nevnímat Rosse, který do injekční stříkačky nabírá anestetikum na umrtvení poraněného místa. Nemám odvahu na to nechat si ránu zašít bez znecitlivění.

„Barrows ho jen zkouší. Nemá ani skutečnou zbraň, respektive v ní jsou slepé náboje."

„Jemu to nevadí?" divím se.

„Neví o tom," krčí rameny. „Řekl bych, že jsme všichni klidnější."

„Můžeš mi říct, co se tady dělo?" dupe si to mým směrem Barrows. Vypadá naštvaně. Nejspíš si prohlédl zranění dětí a vyslechl si od nich pár historek.

„Zatni zuby," varuje mě Ross. Malé píchnutí téměř necítím.

Než mi zaúčinkuje umrtvovák, ve zkratce vysvětluju, čím si děti nejspíš prošly a že si nic nepamatují, co s nimi nejspíš měla Organizace v plánu a jak je ‚vychovávala', včetně fyzických trestů, odepírání jídla a izolace od ostatních, které se za trest dostalo Danielovi a jeho kamarádovi, protože dělali největší potíže. Čím víc mu toho povídám, tím jasněji se vojákovi rýsuje na čele žilka vzteku. Nevím, co ho žere víc - jestli fakt, že jsou vůbec něčeho takového schopní, nebo k čemu se je chystali do budoucna využít.

„Únos, psychický i fyzický týrání, vyhrožování, ublížení na zdraví, falšování úředních dokumentů. Nemám tušení, kam se řadí vymazaní vzpomínek, takže způsobené trauma. Krát minimálně deset. Ty budou sedět, až zčernaj!" cedí skrz zuby Barrows. „Posra-"

„To jsou tvoji kamarádi?" sedá si ke mně Daniel a nenápadně pokukuje po těch třech. Popálenou dlaň má převázanou zářivě bílým obvazem a nejspíš dostal i něco proti bolesti, vypadá o dost živěji.

„Ano," přikyvuju. Samozřejmě je všechny znal, ale teď nemá ponětí, o koho jde. Barrows třeští oči, jako by nevěřil svým uším. „Ross," ukazuju na blonďáka, „Colton, a Barrows."

„Divný jméno," usuzuje bratr. „Vás jsem taky předtím znal?"

„To si piš," ujímá se slova Colton a cuchá mu vlasy. Bráška se po něm ohání úplně stejně, jako to dělával dřív. Některé věci se ani s vymazanými vzpomínkami nemění. „Párkrát jsme spolu zkoušeli karate."

„Fakt? A porazil jsem tě?"

„Jednou nebo dvakrát," mrká na něj spiklenecky. „Něco ti povyprávím, jestli chceš."

„Jo!" souhlasí okamžitě. Snadno ho odvádí o kousek dál, a Ross má tak klid na šití, a já mám čas na to zahnat slzy rychlým mrkáním. Barrows stojí na svém místě jako by nikdy neviděl žádné schopnosti dětí hvězd. Je vykolejený, že se to vážně děje. Možná si až teď uvědomuje, jakou mocí vládnout ti, kteří obdrželi dar sensekineze.

„To je fakt hnus," komentuje a zatíná ruce v pěst tak, až mu praskají klouby. „Nevíš, jestli jsou z Británie?"

„Myslím, že ano, anglicky mluví perfektně." Barrows se rozzuřeně přesouvá k hloučku dětí, které zaujalo Coltonovo povídání, zatímco Seth sedí u jedné z dívek a drží ji za zdravou ruku, když jí lékař ošetřuje popálenou dlaň. Přeci jenom není k ničemu.

„Proč je tu Seth, a Markus ne?" ptám se, abych svou mysl alespoň trochu zaměstnala a neměla tendenci sledovat Rosse při práci.

„Původně Barrows nechtěl brát ani jednoho, ale z ničeho nic změnil názor. Markus nebyl schopný zvednout se z postele, natož někam letět."

„Jak to?"

„Hodně vypil." Ten idiot. Konečně má příležitost trochu zchladit svou touhu po adrenalinu, a on se ožere. Krutá náhoda, věřím, že kdyby věděl, co se bude dít, k alkoholu by ani nečuchnul. Jenže celá akce byla doslova spíchnutá na koleni, takže neměl čas dát se dohromady. Barrows to možná i udělal schválně a jeho malým testem prošel Seth, ač je lehce neschopný a jeho role se nejspíš ustaví na utěšování poškozených a povídání špatných vtipů.

„Mají ti dva nějakou šanci dostat se do jednotky?"

„Ne." Jasná a stručná odpověď, přesně jak jsem od Rosse čekala. „Budou mít štěstí, když je Barrows dál nechá u SAS dělat alespoň papíry a příležitostně vypomáhat."

„Proč?" mračím se. Nelíbí se mi, kam jeho úvahy směřují.

„Podezírá Markuse, že znovu lítá v nelegálních zápasech."

„V žádným případě," zamítám rázně takové tvrzení. Ross mi věnuje krátký pohled a povytahuje obočí, jako by mi chtěl naznačit, že se mám ještě jednou zamyslet. Můj poslední rozhovor s Markusem byl právě o tom, jak se mu stýská po nočních vykrádačkách a rvačkách, svým bláznivým způsobem. Nebaví ho papírování, chce dělat něco jiného. „Já tomu bez důkazů neuvěřím, dobře? Barrows Markuse nikdy neměl zrovna v lásce, mohl by se k němu chovat trochu vstřícněji."

„Neříkám, že znovu zápasí," brání se, „jen že má Barrows důvod, proč si to myslet. Zachová se spravedlivě, ať už zjistí cokoli."

Končím se šesti stehy. Ross mi ránu ještě obvazuje a konstatuje, že bych se teď měla nějakou dobu šetřit.

Jenže je před námi ještě náročná část dne - dopravit všechny na letiště, aniž by se něco zvrtlo. Promluvit si s Jónssovými, minimálně poděkovat. Říct Barrowsovi o útočnících, kteří přišli do nemocnice. Vyzvednout Andyho, Walkerovi a Eliotta. Odletět. A začít se pídit po možnosti, jak Loganovi vrátit schopnosti, aby mohl pomoct Danielovi a ostatním dětem s pamětí. Zjistit, co Markus provádí za hovadiny a pokusit se ho trochu srovnat dřív, než si pod sebou podřeže větev. Zapátrat po Matthyasovi, Jeremym, a Philovi.

Jedno je jisté.

Nudit se nebudu.

Vzhůru domů!

Nebo ne?

Muhah.