Jako první se ohlížím po ostatních. Nikdo z nich se ani nehne, dokonce nedýchají.

„Nemusíš si dělat starosti, nic se jim nestane," promlouvá ten muž a až teď mi dochází, že já se hýbat můžu. Musím se hodně ovládat, abych odtud jako největší zbabělec neutekla, mozek chce jenom tu jednu věc - abych zdrhla. Ale co zbytek party? Nemůžu je tady nechat napospas tomuhle chlapovi.

„Arno Brenner," představuje se a zakládá si ruce do kapes. „Ty jsi Lori. Hledáš svého bratra Daniela a přivedla sis na pomoc jednoho, dva... dokonce tři následovníky. Klaním se nápadu s pěti sourozenci, přičemž jeden je adoptovaný a všichni děti hvězd, vskutku vynalézavé," sype ze sebe a já doslova cítím, jak prolétává všechny mé zmatené myšlenky jako výkonným scannerem, který umí vytáhnout to důležité a zbytku si nevšímat. Děsí mě do maximální možné míry, oproti němu byl Tony absolutní žabař. Pokud si představím, že někdo ve světě tahá za nitky, tak Arno. „Přivedlas dokonce i Eliotta," naklání hlavu, jako by se chtěl přesvědčit, že je to vážně on. „To nebyl chytrý tah, Eugenie šílí z představy, že by se mu něco mohlo stát."

Dělám jen velmi nepatrný krůček dozadu a jemu se zvedají koutky do malého úsměvu. Mého ustrašeného gesta si všímá a reaguje zase podobným krokem dopředu. I když je ode mě minimálně patnáct metrů, mám dojem, že je to málo, že je třeba začít se bránit. Prsty mě brní, ale dřív, než se stíhá objevit byť jen nepatrná jiskřička, ze stropu padá voda. Je jí tolik, že mě div nesráží k zemi a rázem je všechno promáčené skrz na skrz, včetně mě a přátel. Dokonce i ze stropu odkapávají v pravidelném rytmu kapičky vody, kterou mám po kotníky. Jen Arno vypadá dokonale suše.

„Nemám oheň moc v lásce," utíná ticho ležérním, skoro přátelským tónem, „nerad se přu s dětmi léta. Umím toho hodně, ale oheň mě odmítá poslouchat, tak mi snad odpustíš tenhle nevybíravý způsob, jak ti trochu zhoršit podmínky k jeho používání."

„Co-co chcete?" drkotám, protože se do mě rychle dává zima. Ještě aby ne, kdyby mě hodili do oceánu a zase vytáhli, byla bych na tom úplně stejně jako teď.

„Poslal mě Archer," prohazuje jen tak mimochodem. „Byl by vážně moc rád, kdybys přestala dělat problémy, kdyby se Eliott vrátil zpátky k nám, kdyby tenhle chlap vůbec neexistoval," ukazuje ledabyle na Logana. „Neumí si vybrat, co dřív."

K nám. Řekl k nám. Do teď jsem měla alespoň maličkou naději, že nepatří k Organizaci, ta ale teď mizí stejně jako teplo z mého těla. Proč mi takové věci vůbec povídá? Proč to všechno k čertu zdržuje? Vzpomínám si na Tonyho, který měl taky potřebu všechno mi nejdřív vysvětlit, a pak se mě pokusil shodit z útesu. Nejspíš, abych věděla, proč jsem měla umřít. „S Tonym jsme si velmi podobní, ale on se nechal sežrat vidinou nekonečné moci a zbláznil se. Tomu já propadnout nechci. Setkali jsme se s ním na jedné misi a ukázal jsem mu, jak si brát schopnosti od jiných dětí hvězd. Nebylo to ode mě vůbec hezký, protože jsem ho jen využil k tomu, abych viděl, co se stane, když bude chtít moci víc, než zvládne. Pomátl se dávno předtím, než se pokusil ublížit tobě."

Strach o kousek ustupuje a nahrazuje jej vztek.

Tenhle chlap všechno spustil. On naučil Tonyho brát jiným dětem hvězd jejich schopnosti, což vedlo k jeho pokusu utopit Daniela, podpálil mi pokoj, pak nás cíleně vyštval ze školy, donutil Jaye k hrozným věcem a nakonec ovládl a poštval proti mně celou školu, aby dostal zpět na Faery Jeremyho, o kterém věděl, že mě nenechá ve štychu. Bratr samozřejmě přišel a nebýt Jaye, všechno by skončilo tragicky. A to proto, že se chtěl dozvědět, jak to na Tonyho bude působit. Hned je mi jasné, proč z toho chlapa čiší taková nedotknutelnost a nekonečný respekt, skoro až božství. Moc, kterou má, není jeho. Ale ukradená jiným dětem hvězd a je jí zatraceně hodně.

„Vidíš to moc tragicky," mlaská nespokojeně.

„Kdo vám nahlásil polohu naší školy?" ptám se a hrozně se snažím, aby z mého hlasu nebyla znát zima, která mnou třese. „Byl to Tony."

„Jak by mohl, když se střelným zraněním ležel v nemocnici."

„Tak kdo?!"

„Jeho sestra. Bratr polomrtvý v nemocnici s budoucností nejasnou... udělal hodně hloupostí, ale sourozenecký vztah je někdy nade všechny zločiny. O tom můžeš něco vědět." Polykám zlost, kterou pociťuju k Tonymu a jeho sestře, kvůli kterým jsem teď tady a hledám Daniela. Svým způsobem za vším zlým, co se nám do teď přihodilo, může Arno. Možná je to šestý smysl, který na mě neustále ječí, ať uteču, možná intuice. Ale shodují se na tom, že je Arno extrémně nebezpečný, ač se tak prozatím netváří. Přemýšlím o jeho poslední větě.

„Víte, kde jsou mí bratři."

„Vím, kde je Daniel," kroutí hlavou a dál mě pozorně sleduje. Pak z kapsy kalhot vytahuje poměrně malý útržek papíru, na kterém zřetelně vidím písmo, ale na tu dálku a vzhledem k nevalnému světlu nepřečtu vůbec nic. „Adresa základny asi padesát kilometrů od Reykjavíku. Je tvoje, jestli chceš." Na vteřinu mě skutečně láká se k němu vydat a lísteček si prostě vzít, když ho nabízí. V hlavě se mi ale rozsvěcuje červená kontrolka a vzpomínám na dnešní odpoledne, kdy mi Eliott kladl na srdce, abych neztrácela pozornost. Nemůže mi někdo záda krýt pokaždé. Třeba teď. Takže velmi nerada, ale naznačuju mu, že se k němu nepřiblížím ani o krok.

„A já doufal, že jsi alespoň hloupá," vzdychá nešťastně. „Rozhodně nechci žádné konflikty, proto ti velmi rychle nastíním, co je mým záměrem, proč k tomu potřebuju tebe a proč bude daleko snadnější spolupracovat, než klást odpor. Ano, vzal jsem spoustě dětem hvězd jejich schopnosti a ano, kdybych v tom pokračoval, nejspíš by mi časem hráblo stejně jako Tonymu. Vcelku toho moc nevydržel, u mě to je trochu jiné, jak sis všimla. Dlouho jsem hledal někoho, kdo by mohl doplnit celou skládačku a předat mi svou schopnost ovládat oheň. Něčí je extrémně slabá a k ničemu, moc těch dvou by ze mě zase udělala cvoka," mává rukou a myslí tím Logana a Laru. Oba jsou následovníci, oba ovládají oheň na jiné úrovni, než já. „Ty jsi perfektní zlatá střední cesta." Bude chtít vyměnit informaci o Danielovi za mou schopnost, napadá mě okamžitě. Nebyla by to taková oběť, jaká se možná na první pohled zdá, ale pořád neříká to nejdůležitější. „Proč. Protože jsem asi přišel na způsob, jak zničit všechny děti hvězd. A tím myslím jejich, naši, moc, magii, schopnosti, říkej si tomu, jak chceš. Nejspíš vím, jak z nás zase udělat normální lidi."

Krásná představa.

Ale nereálná. Ne teď.

„Ještě své schopnosti potřebuju. Daniel není jediný, koho unesli, musím je najít," zkouším se alespoň tvářit, že o jeho nabídce uvažuju. Ale dle toho, jak mu uvadá úsměv, poznávám, že se mu moje odpovědět nelíbí. Nechávám být fakt, že je něco takového vůbec možné - asi. Na diskuzi bude času dost později. Teď se musím vypořádat s tímhle chlapem.

Nikdy jsem se svými šancemi nebyla v tak hrozivém mínusu. Nikdy. Oba dva k mojí smůle víme, že si neškrtnu. Chladná logika mi říká, že jedinou možností je donutit ho, aby propustil mé kamarády ze spáru časové bubliny, kterou vytvořil. Zdá se totiž, že čas přestal plynout jen kolem nich.

„Pokud se to stane hned, Organizace už nebude mít důvod tvoje bratry dál věznit. Bez jejich schopností jsou jim k ničemu," zkouší mě přemlouvat. Doslova místo něj vidím hrnec, který pomalu začíná vřít, a každou další vteřinou jen teplota stoupá. Je otázkou času, kdy bouchne. Až se to stane, rozhodně u toho nechci být.

„Nadělali jsme jim všichni tolik problémů... nevěřím tomu, že by se prostě jen tak rozhodli všechny propustit, protože už nemají důvod je držet. Archer i Eugenie mě nenávidí." Jsem si na sto procent jistá, že kdybychom všichni naráz o své schopnosti přišli, ti dva by Jeremyho, Mattyho ani Dana stejně nepropustili. Na to jsme jim všichni až moc uškodili.

„Tak to jsme ve slepé uličce." Mizí mi před očima, doslova a do písmene se vypařuje. „Budu tě nejspíš muset přesvědčit," ozývá se jeho hlas z druhé strany. Oči se mi samou hrůzou rozšiřují, když spatřuju asi dvaceticentimetrový dřevený kolík na jedné straně zaříznutý do špičky.

Stojí až moc blízko k Eliottovi.

Dělám to automaticky, ze zoufalého pokusu odvrátit nevyhnutelné. Dřevo v jeho ruce se žhaví, ale on žár stíhá proudy vody tlumit natolik, aby jej udržel. Odevšad začíná znít podivné dunivé hučení, jako by se země pod našima nohama měla roztrhnout. Zadní vchod do haly se ztrácí ve velké ohnivé vlně a voda poblíž se se zasyčením proměňuje v horkou páru.

Následovník se rozmachuje a ve chvíli, kdy vím, že Eliottovi nepomůžu, se všechen oheň vytrácí a já bezděky vykřikuju.

Eliott se nehne, v tuhle chvíli bolest nejspíš ani necítí.

Kdyby ho chtěl zabít, je dávno Eliott po s...

„Můžu to dělat do nekonečna," slyším říkat Arna. „Všem. Tohle ještě přežije, když si nebudeš dávat moc načas," kouká na své hodinky jako by to bylo něco, s čím spěchat nemusím. „Trochu se vyznáš, že? V medicíně. Chápeš, jak bych mohl urychlit-"

„Ne," přerušuju ho nalomeným hlasem plným vzteku. Chystám se mu odsouhlasit klidně i darování orgánů, ale děje se něco nepředvídatelného. Kovové dveře, přes které před chvílí prošla ohnivá vlna, se vylamují z pantu a prolétají půlkou halu. Vráží do Arna takovou silou, že ho sráží k zemi.

Když končí Arno na zemi, ztrácí koncentraci a všichni se zase probouzejí k životu. Zmáčení až na kost, promrzlí, ale živí. A nejvíc naživu se nejspíš cítí Eliott, který se hned sváží k zemi a začíná chrlit jednu nadávku za druhou.

„To jsem mohl tušit," vrčí Arno a otírá si krev ze rtu. Nemusím ostatním říkat, aby pochopili, jestli je Arno na naší straně nebo není. Klekám si k Eliottovi, jehož obličej nabírá bledou barvu a samou bolestí zrychleně dýchá.

„Vypadněte!" slyším někoho zařvat, ale hlas se ztrácí ve zvuku výbuchu, který, hádám, je Loganova práce. Tómas mě vytahuje na nohy a z jedné strany podpírá Eliotta, zatímco z té druhé se ho chopí Einar. Henrik, Lara a Logan se mezitím snaží zdržet Arna. Musí být zmatení. Usnou ve chvíli, kdy Arno jen stojí před námi a probudí se, když má Eliott prošpikovanou nohu skrz na skrz. Arno se zdá mít pod maximální kontrolou vodu, která se bere snad úplně odevšad, ale Loganův a Lary oheň mu v tuhle chvíli stačí. Jenže jak dlouho? Musí vědět, že má v rukávu mnoho es, že je daleko nebezpečnější, než se to zdá. Einar Eliotta z ničeho nic pouští a jenom naznačuje, že jim oznámí, na co myslím. Nezdržuju se nadáváním, že se mi teď hrabe v hlavě i on, podpírám Eliotta a míříme s Tómasem druhou stranou ven. Jen matně vnímám Asdis, která se drží hned za námi.

Jakmile se dostáváme z budovy, Eliott tiše skučí a opírá se o stěnu haly.

„Proboha... vytáhni to..." prosí mě sípavě. Oba víme, že nemůžu.

„Umíš řídit auto?" obrací se na mě Tómas.

„Ne-"

„Umí!" přerušuje mě Eliott.

„Tu máš," dává mi klíčky, které mu zase v nestřeženém okamžiku musel předat Henrik. „Doběhni pro auto, musíme ho odtud dostat."

„Já ale..."

„Lori," skáče mi do řeči Eliott, celý zpocený a bledý, „teď odřídíš i vesmírnou loď, rozumíš? Prostě běž!"

„Dám na něj pozor," mrká na mě Tómas spiklenecky a v tu chvíli je to tak uklidňující gesto, že mě to nutí dát se do pohybu. Společně s Asdis se vydáváme směrem, kde jsme před půl hodinou nechali stát obě auta. Spěcháme, ale stejně mám pocit, že nám to trvá hrozně dlouho. Rovnou mířím k Henrikovu autu. Nejsnadnější část mého úkolu je dostat se na sedadlo řidiče. Vrážím klíčky do zapalování a otáčím jimi, ale nic se neděje.

Spojka.

Na druhý pokus se mi daří nastartovat a za Asdisiných povzbudivých slov se velmi nesměle otáčím, a pak rozjíždím směrem zpátky k hale, jejíž celá přední část je v plamenech, které šlehají vysoko do vzduchu. Teď už se mi neklepou jen ruce a kolena, třesu se úplně celá. Možná zimou, možná tou náhlou a nečekanou akcí. Div obě neprolétáváme předtím sklem, když dupu na brzdu nedaleko místa, kde jsme zanechaly Eliotta a Tómase. Nad hořící halou se začínají stahovat temná mračna, která mi připomínají bouři, jakou vyvolal Jeremy, když byl mimo sebe a poprvé se ozvaly jeho schopnosti. Nevím, kdo za ni může. Jestli Arno, nebo někdo z nás, ale nelíbí se mi, kolik živlů a enormní energie se setkává v jednom malém místě.

„Tak," pomáhá Tómas Eliottovi na zadní sedadlo. „Zmizte odtud."

„Ty nejedeš?!" vyhrkává Asdis.

„Ten chlap je mašina, musím jim pomoct," vysvětluje. „Máma nás už takhle zmasakruje." Pak se blonďák obrací na mě. „Jakmile dojedete do nejbližšího přístavu, zavolejte mu sanitku," vráží Asdis do ruky svůj mobil. Zmocňuje se mě strach a vina zároveň. Strach, protože jsem nikdy neřídila na tak klikatých cestách, jako tady. A vina proto, že tohle se děje kvůli mně, chtěli mi pomoct najít Daniela a já sama utíkám. Jenže kdo jiný se má postarat o Eliotta, který by bolestí nejspíš radši omdlel, kdyby mohl. Bezděky přikyvuju a startuju, načež se velmi pomalu rozjíždím a auto po metru chcípá.

„To...nic," slyším Eliotta. „Stává se." Startuju znovu, tentokrát jsem úspěšnější a auto se rozjíždí od hořící haly a největšího boje, jaký se kdy strhl mezi dětmi hvězd. Utěšuju se jen vědomím, že oni jsou tři následovníci proti jednomu, i když má obrovskou moc. Musí ho zvládnout.

Ozývá se hlasité křupnutí, jaké jsem nikdy neslyšela. Tentokrát auto zastavuje bez mého vlastního přičinění a Eliott nahlas a strašně sprostě kleje. Zadní část auta se propadá a Eliott znovu drtí skrz pevně zaťaté zuby pár nadávek. Obě s Asdis jako na povel vyskakujeme ven.

V zemi vězí průrva, tak půl metru široká, která přichází od oceánu a ztrácí se za námi ve tmě. Téměř kolmo protnula silnici, a zatímco přední část auta je pořád na stejném místě, zadní část poklesla o desítky centimetrů. Vypadá to jako by někdo vzal meč, proťal jím krajinu a jedna polovina klesla dolů.

Když se do sebe pustí následovníci, země se trhá, oheň spaluje všechno, co mu stojí v cestě a oceán zuří nepředstavitelnou silou.

Odtrhávám zrak od té obrovské jizvy v krajině a s Asdis pomáháme Eliottovi zase z auta. Nemůžeme se spolehnout, že se trhlina nezvětší a nepozře celé auto.

Po pár namáhavých metrech dává Eliott najevo, že už neujde ani krok a trochu nemotorně se svaluje na zem, bledý jako čerstvě napadaný sníh s nohavicí nasáklou krví.

A já nevím, co dělat. Nemám u sebe nic, čím bych mu mohla pomoct. Hala, ve které je pořád zbytek naší skupiny, je zpola v plamenech, které osvětlují okolí jako zářivý reflektor a žár je znatelný i na takovou vzdálenost. Musí to být práce Logana nebo Lary, možná obou dohromady.

Na vteřinu všechno kolem nás utichá, ale je to jen předzvěst zvláštního dunivého zvuku. Země pod našima nohama se začíná chvět a zlověstné dunění sílí. Očima ulpívám na majáku, po jehož celé délce se rozbíhá velká prasklina, a pak se hroutí jako domeček z karet. Během pár vteřin ze z vysoké majestátní stavby stává hromada sutin a prachu. Tohle všechno je nepochybně Arnova práce. Má tak velkou moc, že dokáže formovat ráz krajiny i potom, co zastavil čas.

„Tohle je... fakt zlý," slyším Eliotta zachrčet. „Musíte ho zastavit."

„Jak?" Tentokrát i v Asdisině hlase zní panika a úzkost.

„Bleskem," ukazuje na oblohu. V dálce nad oceánem zuří bouře a k nám doznívají tlumené hromy. Občasná bílá zablesknutí jsou ale mnohem zřetelnější.

„Cože?" Napadá mě, jestli neupadl do šoku a neblouzní. Už se ho chci zeptat, jak to myslí, ale Asdis přikyvuje. „Máš plán?"

„Trochu," váhá zrzka. Věnuje jeden starostlivý pohled Eliottovi, pak mě a vyskakuje na nohy. Já ji o něco trochu neochotněji následuju, nechávat ho tam samotného se mi nechce. Co můžeme udělat? Jak máme zastavit chlapa, když na něj ani tři následovníci nestačí?

Jako když bouchne Papinův hrnec i střecha hořící budovy vystřeluje do vzduchu a se strašným třeskotem a skřípěním přistává na vedlejší hale. A já neustále bojuju s tím, zdá utéct, nebo zůstat. Už to ani není o strachu, moje emoce se posunuly daleko za strach. Jde o instinkt, který člověka nutí přežít a všichni ho teď musíme zatlačit hodně daleko. Odehrává se tu něco, co jsem si do teď jen představovala, co jsem viděla ve filmech.

„Ty ovládáš oheň, že?" obrací se na mě menší dívka.

„Tak nějak."

„Fajn, půjdeme tudy," ukazuje na hořící část budovy. „Nebude nás čekat a musí to být rychlé."

„Chceš ho trefit bleskem," dochází mi. Nejenom, že ho to minimálně omráčí, ale zasáhne ho elektrický proud - přijde o svoje schopnosti, což momentálně nutně potřebujeme.

„Chci trefit mimo, ale efekt to bude mít stejný."

Nepřemýšlím o tom nápadu, vidím to jako jediné východisko. Neanalyzuju, nepochybuju, nemluvím, prostě jen jdu první a snažím se zhluboka dýchat a utišit svoje divoce bijící srdce. Logan ani Lara by nejspíš neměli problém svým ohněm přebít ten můj, ale spoléhám na to, že poznají, že to jsem já, že se mě a Asdis nepokusí zaživa upálit. Při té představě se otřásám a vstupuju do hořící budovy vchodem, kterému chybí dveře. Žár je velký, ale ne nesnesitelný. Kolem mě a Asdis všechno praská, doslova nás pohlcuje oranžová hýbající se teplá mlha. Postupujeme velmi opatrně a pomalu. Arno poslal k zemi maják, klidně se může za chvíli rozhodnout, že nechá rozpadnout i tuto stavbu. To už by nám nejspíš nic nepomohlo.

Náhle se prudce zastavuju a Asdis do mě vráží. Mezi mihotajícími se plameny spatřuju dvě temné siluety, které jí ukazuju. Netroufám si jít blíž, už takhle jsme se dostaly na dvacet metrů. Oheň mi před očima velmi pomalu mizí a ustupuje, abychom viděly, o koho se jedná.

Arno a Logan. Stojí od sebe tak tři metry a zdá se, že Arno chytil Logana do nějaké sensekinetické pasti a probíhá mezi nimi tichá bitva. Oba jsou očividně zranění, sem tam nějaký šrám nebo škrábanec, ale nic vážnějšího si nezpůsobili. Nebo to alespoň nejde vidět.

Logan sebou najednou cuká a střetáváme se očima, čímž na mě a Asdis upozorňuje i Arna, který se prudce otáčí. Usmívá se a chce udělat krok k nám, ale zaráží se, jak kdyby najednou nezvládal ovládat své tělo.

„Dělej!" slyším zařvat Logana. Asdis se probouzí z letargie a natahuje ruku k obloze. Otevírám pusu, abych něco namítla. Logan stojí moc blízko. Nemám tušení, jestli ví, co máme v plánu, ale je mu jasné, že jsme na něco přišly. Že máme šanci tuhle šílenost vyřešit a pokud se nerozhodneme během vteřiny, už déle Arna na uzdě neudrží.

„Nemůžu... nevyhne se mu to," vydechuje Asdis vyděšeně.

Logan znovu vyhledává moje oči a přikyvuje na znamení, že nemáme váhat už ani o setinu vteřiny navíc. Vypadá... smířeně.

Moc blízko.

Vždyť umře.

„Tak už ho kurva vypni!" vyštěkává, což je pro Asdis povolení. Máchá rukou dolů.

a přichází nejdřív oslnivý bílý záblesk, pak ta nejsilnější rána, jakou jsem kdy v životě slyšela. Střelba nebo výbuch v Afghánistánu se nemůžou měřit s hlukem blesku, který padá jen pár desítek metrů nás. Síla nárazu mě i Asdis sráží na kolena a nekonečně dlouho neslyším nic, jen zvláštní šum. Vůbec bych se nedivila, kdybych kvůli takové ráně ohluchla úplně. Žár kolem nás ale pohasíná a plameny se vytrácejí. Dezorientovaně mžourám před sebe. Místo toho se z nebe spouští jemný déšť, který není následkem ničí schopnosti.

Někdo mě bere za loket a pomáhá mi na roztřesené nohy. Je to Tómas, který se zdá být v pořádku až na to, že je znovu úplně mokrý. Arno nejspíš moc rád používá...

Arno. Logan.

Se srdcem až v krku se belhám k Loganovi, který nehybně leží na zemi bez jediné známky života.

„Vůbec se k čertu neopovažuj!" chytám ho za zápěstí a snažím se nahmatat tep, jenže cítím akorát ten svůj, divoký a silný, takže ruku přesouvám na krk. A nahlas vydechuju. Je naživu. V bezvědomí, nejspíš popálený, ale živý. A žije i Arno, protože Einar ukazuje zdvižený prst. Ve vzdálenosti asi dvou metrů od Arna v zemi zeje velká černá díra. Podlaha je v okolí malého krátéru roztavená a stoupá z ní bílý kouř. Všude ve vzduchu je cítit eletřina.

„Není ti nic?" stará se Henrik, který v ruce třímá telefon zabalený v jakémsi igelitovém obale, takže přežil i několik vodních sprch. „Musí do nemocnice. Tihle dva a Eliott, co nejdřív."

„Jo," souhlasím automaticky.

„Volal jsem záchranku, letí sem dva vrtulníky." Další přikývnutí. „Já a sourozenci pojedeme, dobře? Musím je dostat domů dřív, než se něco dozví Freya, pak bychom ti už nejspíš nikdy nepomohli," usmívá se trochu rozpačitě. „Jakmile budou v Reykjavíku, přijedu do nemocnice za tebou a přivezu vám všem doklady." Moment mi trvá, než si uvědomuju, že je to vskutku to nejlepší, co právě teď mohou udělat. Pokud tady budou a objeví se lékaři, naberou nás všechny, Freya mě bude do morku kostí nesnášet a už je nikdy nikam nepustí. Nesmí se o tom nic dozvědět, i když se všechna ta malá zranění budou skrývat těžko. Naprosto chápu jeho rozhodnutí se odtud vytratit a neskutečně obdivuju, že i v takové chvíli nepřestal myslet na rodinu. „Nejspíš se budou ptát, kdo volal a kde jsem, ale řekni, že nic nevíš, bude to tak nejsnadnější." Jeho instrukce vnímám jenom napůl. Přeju si jenom, aby odtud už zmizeli a já mohla vyčkat na přílet vrtulníků.

„Co jim mám říct?" utírám si jednu zbloudilou slzu do rukávu.

„Řekni, že si na nic nevzpomínáš, jen že uhodil blesk do těch dvou a začalo hořet. Až se k tobě dostanu, vymyslíme, co dál. Einar jim trochu upraví myšlenky a vzpomínky, aby z toho nebyl malér," usmívá se povzbudivě. Nechce se mu od nás odcházet, to je zřejmé. Ale musí odvézt své nevlastní sourozence zpátky domů. Proto ho ujišťuju, že už všechno zvládnu a že může bez větších výčitek svědomí odjet. Což po dalších pár radách skutečně dělají.

Znovu kontroluju, jestli Logan dýchá a tluče mu srdce. Oživování bych v tuhle chvíli nezvládla. U Arna se jen zastavuju očima, nechci se k němu moc přibližovat. Pak vybíhám ven za Eliottem, kterého přesunuli zpět do auta, aby na něj alespoň nepršelo. I když to je jeho nejmenší problém.

Někdo z rodiny zapnul dálková světla, snadněji nás záchranáři najdou.

„Myslel jsem, že... padání z útesu nic netrumfne, ale tenhle kretén se fakt činil," syčí. Strašně moc bych si přála mu pomoct, zbavit ho bolesti. „Chodit s tebou je životu nebezpečný."

„Mohl jsi dostat bleskem, tak nefňukej," snažím se o trochu humoru, ale přitom bych se nejradši rozplakala. Pořád slyším tu strašnou ránu a cítím energii, která mě poslala k zemi. „On tě znal. Ten chlap, Arno."

„Moc milej pozdrav," ukazuje na kus dřeva, který mu pořád čouhá z obou stran nohy, a já musím zavřít oči. Usnula bych nejspíš hned, kdybych si nevzpomněla na Logana.

„Jdu se na ně podívat, hned jsem zpátky," ujišťuju ho a zase se dostávám do budovy, abych znovu zkontrolovala jeho stav.

**

„Blesk je pětkrát žhavější než povrch slunce. Dvacet osm tisíc stupňů celsia. Neuvěřitelné, co člověk přežije," povídá mladá dívka, která do angličtiny překládá slova asi čtyřicetiletého doktora s moudrýma očima a brýlemi na nose. Co jsem letmo zaslechla, není žádný odborník, spíš se v rámci svého celoživotního studia medicíny zajímá právě o tyto případy. A že jich na Islandu moc není, dva naráz zasažení, to je hotová senzace. „Věděla jste, že dokáže přetavit písek ve sklo?" Dívka, které může být maximálně pětadvacet, se mi představila jako Lucy. Vystudovala islandštinu a teď vypomáhá ve zdejších nemocnicích. A já jsem za ni ráda. Ne, že by doktoři neuměli ani slovo anglicky, ale už s leteckými záchranáři byl trochu problém a já alespoň nemusím hádat, co mi říká.

„Nevěděla," kroutím hlavou a doktorovi se na tváři objevuje úsměv, že s takovým faktem může seznámit další nevědomou duši.

„Říká se jim bleskové stopy, odborně fulgurity. Ale to odbočil. Takže, dle zranění obou dvou mužů soudí, že blesk nezasáhl ani jednoho z nich přímo, uhodil do místa nedaleko a napětí se rozšířilo půdou, proud se do těla dostal dolními končetinami, tudíž neprošel celým tělem a nepoškodil životně důležité orgány."

Asdis, pomýšlím v duchu, proto jsi nechtěla Arna zasáhnout napřímo.

„Nicméně měli štěstí, statisticky jeden z nich přežít neměl. Fyzicky je dáme dohromady, pan Walker utrpěl popáleniny hlavně na pravé noze a ruce, pan Brenner je na tom hůř, protože dle dostupných informací od záchranářů, stál blíž." Na toto tvrzení přikyvuju. Jaká ironie. Logan vládne ohni a teď je popálený, jako nejspíš nikdy v životě. Co je s Arnem, je mi teď více méně jedno. „Psychicky těžko říct, co se bude dít. To ukáže až čas."

„A Eliott?"

„Mám jen matné informace, ale už je určitě po operaci a převezou ho na chirurgickou jednotku intenzivní péče. Vás budou moct propustit, jakmile váš známý přiveze doklady a prokážete svou totožnost."

„Děkuju," říkám lékaři a lituju, že jsem se ani poděkovat nenaučila v islandštině. Doktor odchází, překladatelka ale zůstává.

„Za leteckou záchrannou službu tady účtují paušální poplatky, které se neproplácí. Pokud byste nepředložili evropský průkaz zdravotního pojištění, účtovali by vám plnou cenu, což nikdo nechce. Když bude všechno bez problému, po návratu domů vám pojišťovna tento poplatek vrátí."

„Budu mít všechny doklady."

„Dobře," usmívá se přátelsky. „Můžu se zeptat?"

„Do toho."

„Co se tam stalo?"

„Sama nevím," pokračuju ve lhaní a snažím se vypadat traumatizovaně, jen aby se dál nevyptávala. Nerada bych se zamotala do svých vlastních lží. Zatím jsem jen odpovídala na otázky, které se přímo netýkaly události, respektive souhry několika nešťastných událostí, jak to celé nazval letecký záchranář. Vidím to na zemětřesení a extrémní bouři, která odervala z budovy střechu, jeden z blesků se téměř trefil do dvou „neznámých lidí" a bouře zmizela. Nemožné. Ale lidé, kteří nic nevědí, budou chtít logické vysvětlení. A jiné než tohle neexistuje, takže proč ne. Já na vše budu jen přikyvovat, nebudu jim vyprávět o bitvě mezi dětmi hvězd. Víc se obávám o to, co se bude dít, až se takovou věc dozví Organizace. Musí to přitáhnout jejich pozornost. A budou se snažit získat Arna zpátky. Momentálně nám nahrává do karet, že je v bezvědomí. Ale co až se probere? Stačí, aby mu znovu dali elektrický šok, a má svoje schopnosti zpět, všechno začne znovu a v mnohem větší intenzitě. „Všechno se stalo hrozně rychle." Poměrně univerzální odpověď na všechno. Překladatelka chápavě přikyvuje, ale nejde si nevšimnout výrazu zklamání v jejím výrazu, očekávala mnohem víc.

Dokud nepřijede Henrik, nesmím se hnout z areálu nemocnice, a o to se má postarat dvojice policistů, kteří nechápou, že na malou holku poslali dva policajty. Já sama takové opatření chápu, v téhle chvíli jsem na Islandu nelegálně a oni mají určité postupy. Jakmile uvidí doklady, bude všechno zase v pořádku.

Vlastně nebude v pořádku absolutně nic, ale minimálně po nás nebude muset jít zdejší cizinecká policie. Jen ať už je to za námi, čím víc lidí se kolem mě motá, tím větší pravděpodobnost je, že budou patřit k Organizaci a těm rychle dojde, co se stalo.

Hodinu trávím v malém bufetu ve vestibulu, kde dostávám najíst na náklady právě dvou policistů, kteří se mi představují a bez chození kolem horké kaše říkají, proč tu jsou, a dostávám jedno malé varování, žes se nemám pokoušet utíkat. Nejedná se zrovna o hvězdnou společnost, ale minimálně jim dlužím za kafe a obloženou bagetu.

Usazuju se někde mezi oddělením chirurgie a internou, abych to měla blízko jak k Eliottovi, tak k Loganovi. A ač sázím, že se dřív probere Eliott, mýlím se. Kolem půl šesté ráno, kdy už je slunce dávno vysoko na obloze, mi jeden z lékařů přichází říct, že je Logan vzhůru a že za ním můžu jít. Všechno naznačuje tomu, že jeho zranění nebudou tak hrozná, a následky snad minimální.

Policisté mě doprovází do patra a zůstávají před pokojem, zatímco já vstupuju dovnitř.

Do nosu mě udeřuje štiplavý zápach dezinfekce, která se mísí s vůní čaje. Jeden z přístrojů mu měří tep pomocí snímače na prstu a další mu vhání do nosu kyslík. Ošetřili mu všechna menší i větší zranění a pravou ruku má od zápěstí téměř až po rameno zavázanou. Vzápětí na to ho lituju, protože já osobně popáleniny nenávidím.

„Konečně," říká a posazuje se. Já si k jeho posteli přisouvám židli.

„Taky jsem ráda, že žiješ," ušklíbám se. „Víš, co se stalo?"

„Řekli mi, že mě trefil blesk."

„Tak nějak," připouštím. K mému úžasu se Logan skoro usmívá a pobaveně kroutí hlavou. Co na tom, že ho Asdis skoro usmažila. Očividně ten nápad a provedení oceňuje. „Teď jsi bez schopností a nějakou dobu to budeš muset vydržet, než ti je zase nahodíme."

„Hm," bručí už ne tak nadšeně. Trochu sobecky pomýšlím, že by mu to mohl na pár dnů prospět. „Co to bylo za idiota a proč ho chytl takovej rapl?"

„Jmenuje se Arno Brenner. Umí brát dětem hvězd schopnosti, proto byl skoro... neporazitelný. Chtěl moji schopnost, protože jeho oheň neposlouchá. Tvoje je moc silná, nejspíš by se z toho zbláznil, takže -"

„Proč?" nechápe.

„Myslí si, že dokáže všechny děti hvězd na celý zemi zbavit jejich schopností a udělat z nás normální lidi. Ale byla to jen domněnka."

„K tomu potřeboval tvůj oheň?"

„Nejspíš. Moc jsem mu neporozuměla. Pak ublížil Eliottovi, nestihla jsem mu v tom zabránit. Kdyby chtěl, udělá to vám všem, já chtěla kývnout, je-"

„Za prvý bys byla pěkně blbá," přerušuje mě znovu a říká na plnou pusu, co si upřímně myslí. Připomíná mi Jeremyho. Kdyby byl ve stejné situaci a viděl, jak jednomu z jeho blízkých, Arno prohnal obří třísku, možná by mluvil jinak. „Za druhý bys mě fakt naštvala."

„Jenže," pokračuju v mluvení dál, jako by mi nikdy neskočil do řeči, „pak si nechal odlítnout ty dveře a vyrušilo se zastavení času."

„Lori," vzdychá skoro nešťastně a posazuje se o trochu výš, „uvědomuješ si, cos teď řekla za blbost?"

„Cože?" mračím se.

„Fakt bych chtěl tvrdit, že jsem tý divný schopnosti se zmrazením času odolal, ale pravda je, že mám okno. Objevil se, pak nic, a najednou jsme na nože. Takže jsem logicky nemohl odpálit dveře."

„Co to meleš?"

„Jsi ve světě dětí hvězd poprvý nebo co?" snaží se mě trpělivě navést na správnou odpověď. Tuším, co tím chce říct. „Já to nebyl. Co ti z toho plyne?"

„Ty myslíš, že... že já?" třeštím oči. „Ne, ne, nenenenene."

„Co je na tom špatnýho?"

„Všechno," uchechtávám se nevesele. „Nemám pod kontrolou ani tu jednu schopnost, natož dvě. A moje začátky s ohněm? Vždyť já málem upálila sebe a svoje kamarády. Ne jednou. Co když odpálím dveře od nemocnice, nebo nedej bože -"

„Nehysterči," přerušuje mě dneska tak po sté, ale jsem mu za to vděčná, „nebo dostaneš kyslík. Telekineze je schopnost na hovno, sám s ní mám trochu problémy, ale
to pro-"

„Tak to je výborný!" rozhazuju rukama. „Telekineze. Takže teď lidem v mým okolí nehrozí jenom oheň, ale i to, že je zabijou letící dveře. Jsem chodící destrukce."

„S tím souhlasím."

Pro všechny, kdo mají strach z bouřek.

Tadá. Doufám, že se vám akčnější kapitola líbila. Užívejte prázdniny.