Věnováno Zuzce a Magdě/Tomášovi/Karlovi, protože jste tak skvělé!

Jako první ze všech byl schopen zareagovat Barrows, který zavolal na základnu a někomu nařídil, aby se po Archerovi vyhlásilo další pátrání a že mají jít probudit Eliotta a získat od něj informace ohledně falešných jmen na dokladech, které velitel Organizace může používat. Jednoduše se hned pokusil zamezit tomu, aby Crosley utekl ze země. Za což jsem mu obrovsky vděčná. Mezitím Ross, Colton a Markus mířili na místo, kde jsme nechali auta, abychom se nemuseli lesem trmácet všichni. Alexis a Annabeth byly hodně vyčerpané a Philova sestra, která se představila jako Rebecca, by jen těžko cestu absolvovala s malou Éleonor v náručí.

Všichni jsme chtěli pryč, což se nám asi o hodinu a půl později splnilo.

Z domu rodiny Walkerových po přestřelce dvou následovníků nejspíš moc nezbylo, navíc by byla hloupost se tam vracet, takže souhlasili, že pojedou s námi na základnu. Vlastně neměli moc na výběr. Podívat se domů můžou klidně zítra, se skupinou cvičených vojáků. Rebecce se do vojenského zařízení moc nechtělo, ale sama nakonec souhlasila.

Hned po příjezdu se všech sourozenců, až na Jess, zmocnil tým lékařů, aby zjistili, zda nejsou zranění. Stejně to dopadlo v případě Philovy sestry a malé Nory, jak jsem zjistila, že jí její matka říká. Člen Organizace, kterého postřelil Seth a já ho popálila, nebyl zase tak vážně zraněný, aby byl nutný zásah vrtulníku, takže se přemisťoval s námi. I jeho se ujali doktoři.

Ironií je, že popáleniny, které jsem mu způsobila, jsou horší než rána po střele.

Během chvíle se většina lidí někam rozprchla.

A já teď stojím před bílými dveřmi od pokoje, které jsou dokořán otevřené. Uvnitř by měl být jak Eliott, tak i Jay. Už oba vědí, že jsme se bez nich pustili do velké akce, ale stejně cítím povinnost se alespoň ukázat, i když bych si nejraději zalezla do postele a poprosila celý svět, aby mi dal pokoj. Nedokážu totiž zahnat nesnesitelnou bolest, která se mi usadí uprostřed hrudníku pokaždé, když si vzpomenu na Walkerovy. Na jednu stranu jsem ohromně ráda, že jsou spolu. Na druhou to bolí, protože já jsem sama, bez svých sourozenců a nemám nejmenší tušení, co s nimi je.

Opatrně nakukuju dovnitř, kdyby se kluci přeci jenom rozhodli usnout, ale mám smůlu. Oba dva jsou vzhůru, Jay dokonce pochoduje po pokoji a vypadá nervózně.

„Ahoj," ťukám párkrát do dveří, aby věděli, že tu jsem. „Hele, já vím, že jsme vám nic neřekli, ale pro dnešek si všechny výčitky nechte pro sebe, prosím," žádám je a Eliott zavírá pusu. Už se k něčemu nadechoval, ale nakonec si to rozmýšlí. Vidí, jak se tvářím, takže na veškeré poznámky zapomíná. Beru si židli a přesouvám ji k Eliottově posteli. Jay se takticky stahuje s tím, že má najednou strašnou žízeň a musí si dojít pro vodu. Co na tom, že je umyvadlo přímo v místnosti. „Jak se cítíš?"

„Jako bych dostal přes držku. Co ty?" ptá se.

„Walkerovi jsou v pohodě, zase spolu. Philova sestra a neteř taky. Ale Archer utekl."

„To mi došlo, ptali se na jeho falešný jména," přikyvuje.

„O bratrech jsem nic nezjistila, zdá se, že on je jediný, kdo ví, kde skončili. A teď je pryč, možná už nasedl na letadlo z Británie a -"

„Lori," přerušuje mě, „najdeme ho. Vím to."

„Jak?" láme se mi hlas a Eliott pokládá svou dlaň na mou ruku. Je to tak obyčejné, přesto v ten okamžik silné gesto. Přála bych si jen schovat se do jeho náruče a zavřít oči. Eliott by ale asi nebyl nejradši vzhledem k tomu, že má nejspíš přes půlku hrudníku jednu velkou podlitinu, kterou takticky ukrývá pod peřinou.

„Šlápne vedle. Na Island nemůže a do okolních států taky ne, jestli jen páchne na nějaké letiště, skončí v poutech. Znám pět jmen, který má na falešných dokladech, Jake dodal další dvě. Nemá šanci proklouznout."

„Jenže on má teď na své straně Phila. S ním nasedne do jakéhokoli letadla."

„I jemu zablokovali všechny doklady."

„Pokud se rozhodne odcestovat, nikdo s tím nic nezmůže. Víš, co umí," vzdychám a pomýšlím na výčet následovníkových schopností. Vždyť on ani nemusí mít žádné doklady. Vypálí všem díru do mozku a do letadla ho pustí, i kdyby byl opásaný výbušninami od hlavy k patě. „Vůbec... vůbec nevím, co teď."

„Teď bys měla jít spát," prohlašuje rozumně. „Na něco přijdeme."

„Už aby to bylo," nakláním se k němu a dávám mu pusu na tvář. „Brzy přijdu."

Ráda bych sebou prostě jenom hodila k němu na postel, ale ani jednomu by nejspíš nebylo příjemné, že hned vedle polehává Jay.

Mířím k sobě na pokoj, abych se alespoň převlékla do pohodlnějšího oblečení. Překvapuje mě, že chodba, kde se nachází pokoje pro hosty, je plná lidí.

„Nevidělas tu běžet potkana?" ptá se mě Annabeth, které ke mně stojí nejblíže. Zmáhám se jen na nechápavé vytřeštění očí. „Je takovej... malej a utekl."

„Potkan?" ujišťuju se, že jsem dobře slyšela.

„Náš domácí miláček," vysvětluje Alexis, která odstrkuje umělou květinu v rohu chodby. „Dovezli ho prý už včera, ale utekl."

„Chucky!" volá Annabeth.

Na vojenské základně utekla krysa. Proč ne. Vždyť už je to jedno.

„Neviděla jsem ho," odpovídám konečně. Nejspíš bych si nevšimla, ani kdyby kolem mě prošel slon, natož potkan.

„Chucky!" snaží se na potkana volat i Jess a z jednoho z pokojů se vymotává Seth, bledý jako stěna. Ani se nemusím ptát. To on sem určitě přivezl Chuckyho, a nejspíš přes Barrowsův zákaz. A teď se bojí, aby se tady voják neobjevil. I když by měl možná pochopení, kdokoli další určitě ne. Nenápadně opouštím zónu, kde se pátrá po potkanovi, a přesouvám se k sobě do pokoje. Našlapuju co nejopatrněji. I když mi potkani nebo myši nevadí, nejspíš by mě kleplo, kdybych na něj šlápla.

Beru si ze skříně čisté tričko, obyčejné tepláky a růžové huňaté ponožky, které v pantoflích vypadají vyloženě k smíchu, ale jak jsem řekla - je to jedno.

„Bacha, bacha!"

„Chyť ho!" ozývá se z chodby a následuje radostný pokřik. Pak jen rychlé šoupání nohou a bouchání dveřmi a během pár vteřin je klid. Ze srdce mi padá kámen, že se nebudu muset bát lehnout si do postele. Stahuju si z vlasů gumičku, protože mě z celodenního culíku začala bolet hlava. Nebo vlasy. Nemám nejmenší tušení, co člověka bolí, když má po celý den culík, každopádně je to neskutečná úleva. Ještě na sebe házím mikinu, jedinou, se kterou jsem přicestovala z ostrovů, a mířím rovnou do vstupní haly s nadějí, že tady potkám někoho, kdo mi řekne, kde je Barrows.

„... ti říkám, abys tu holku nechal na pokoji," slyším Markuse.

„Ale když ona je zrzka!" skučí Seth.

„To neznamená, že ti její brácha nerozbije hubu."

„Jsi srab," odfrkává si Seth.

„A ty zase bez šance, ani si neškrtneš. Není slepá."

„Pade na to, že... jé, Lori, co tady ještě děláš?" všímá si mě Seth a trochu nervózně se začíná drbat na hlavě. Markus obrací oči vzhůru, jak kdyby prosil nebesa, aby seslala blesk do jeho bratra. „Měla by sis odpočinout."

„Neviděli jste Barrowse?"

„Co vím, šel spát," krčí rameny. „Proč?"

„Protože máme toho chlapa z Organizace a myslela jsem, že... a-asi nic," vydechuju nakonec. Jsem hloupá. Všichni jsme jenom lidi a potřebujeme odpočívat. Mě dopředu žene jakýsi druh zoufalství, který mi dodává energii. Šla bych za tím zraněným hned, abychom si mohli pokecat, těžko říct, zda by mě k němu takhle narychlo pustili. Sakra. „Mějte se a díky za pomoc."

„Kryjeme ti záda," salutuje Seth a loučí se. Markus jen stahuje obočí k sobě a nešťastně vydechuje. Ten se loučí jenom zvednutou rukou. A já se jako spráskaný pes loudám zpátky do patra, kde jsou momentálně ubytovaní úplně všichni. Možná Logan dnešní noc stráví na ošetřovně. Ve všeobecném zmatku na chodbě jsem ho totiž neviděla. Zklamaně se u sebe převlékám do pyžama a neskutečně se mi ulevuje, když do pokoje pouštím čerstvý vzduch a padám do postele. Dovoluju si jen krátkou myšlenku na to, co je asi s Danem, Matthyasem a Jerem. Jak se mají, co dělají, kde jsou? Všechny takové úvahy si ale rychle zakazuji. Jen malý plamínek prozařuje tmavou noc a dává mi tak naději. Jsou živí.

To mi musí prozatím stačit.

To, že se téměř hned, jak zavírám oči, ocitám v afghánské pouštní vesnici, mě nepřekvapuje. V dálce se střílí, poblíž štěkají hladoví psi. Vzpomínám na okamžik, kdy jeden takový pes pokousal Eliotta a dokončil tím dílo zkázy. Mně se nikdo ublížit nepokouší, ani zvířata, ani lidé. Což je, přiznejme si, divné. Jako bych se ocitla ve městě duchů. Nikde nikdo, jen písek a vítr, který honí plastové obaly po ulici tam a zpátky. Dokonce ani slunce není tak agresivní jako normálně bývá. Příjemná změna, ale stejně čekám, že se každou chvíli něco pokazí, že si na mě můj mozek připravil jen další lest, protože jsem si na různé noční můry už zvykla. Přestaly mít tak devastující účinek.

Překvapení skutečně přichází. V jedné z mnoha ulic stojí Logan a prohlíží si převrácená auta zavalená troskami budov. Přesně tak, jak povstalci trosky zanechali, když jsme s Eliottem utekli a rebelové z aut dostali všechny přeživší.

Proto je všude takový klid. Není to můj sen, ale jeho.

Přicházím o trochu blíž a odkašlávám si, aby věděl, že tu jsem, což nejspíš poznal i bez mého pokusu upozornit na sebe.

„Proč tu jsi?" nechápu.

„Mám dojem, že ti něco dlužím," povídá a já povytahuju obočí. „Tak trochu jsi mi zachránila život."

„Můžeš sem zkusit nějak zavolat Phila?"

„Zkoušel jsem, ale nespí." Samozřejmě, že ne. Archer teď bude dělat maximum proto, abychom se s ním nespojili.

Prostředí se z ničeho nic mění. Písek pod mýma nohama je najednou naleštěný mramor a hliněné domky zase světle béžová zeď v dlouhé chodbě, kde nic není. Jen nekonečný koridor, na jehož stropě svítí tlumené zářivky. Poměrně klaustrofobické. Chvíli se nic neděje a já čekám na vysvětlení, protože radši budu sedět v poušti, než tady, ale na zdi se zhmotňuje obraz v mohutném rámu. Bílé plátno se během několika vteřin zaplňuje. Nejdřív jen nezřetelnými obrysy, které se postupně vybarvují a až po několika vteřinách vidím scénu z mojí noční můry. Byla to úplně ta první, která mě drapla krátce po návratu z Afghánistánu. Scéna se dává do pohybu a já si vzpomínám na hýbající se obrazy v Harry Potterovi. Tady se děje to samé, jen neukazují nic pěkného, naopak. Odvracím se, ale oči hned zase zvedám, protože vedle prvního obrazu se objevuje další. A další. Všechny jsou si podobné, protože zobrazují moje noční můry, promítají se na nich jako filmy. Pokaždé jde ale o něco jiného. Jednou Jeremy, pak Jhonas, Afghánistán, směs všeho.

Nekonečně dlouhá chodba s obrazy, na kterých jsou moje noční můry.

Obracím se na Logana, protože nemám tušení, o co se pokouší.

„Pěkná sbírka," poznamenává. „Přestane to, když se jich zbavíš," vysvětluje a oči nespouští z obrazu před sebou, na kterém je chvíle, kdy vybuchla nastražená bomba v domě, kolem kterého jsme projížděli. Eliott mě tehdy vystrčil z auta.

„To bude trvat věčnost!" vyjekávám a ukazuju na desítky dalších obrazů.

„Ale klidný spánek za to stojí, nemyslíš?" otáčí se na mě.

„Jak to mám udělat?" Zrzek sahá do kapsy a hází po mně krabičku se sirkami, kterou kupodivu zvládám zachytit. „To nemyslíš vážně."

„Na jiný způsob jsem zatím nepřišel. Je to trochu ironie, ale pomocí svých schopností obrazy nezničíš." Nenazvala bych to ironií, spíš výsměchem do ksichtu, ale jsem rozhodnutá zkusit cokoli. Jak řekl, za klidný spánek to stojí a hádám, že on pravidla neurčuje. Prostě jen přišel na to, jak by proces zbavení se zlých snů mohl fungovat.

I když jsem měla tušení, že se sirkami mi práce bude trvat tak sto let, realita je jiná. Už jenom sundat obraz ze stěny je fuška. Na to, že jsme ve snu, je rám až moc těžký a sirky až moc skutečné, lámou se, oheň mě po chvíli pálí, ale chápu, o co jde. Musím se s tím poprat, sama. Proto mě tu Logan nechává a on sám se přemisťuje do vedlejší místnosti, které jsem si ani nevšimla. Stíhám postřehnout jen bílé plátno a paletu s barvami, než za sebou zavírá dveře.

Zvládám se vypořádat se třemi obrazy, než mě ze snu vytrhává zvuk klepání na dveře. Přetáčím se na druhý bok a přes hlavu si dávám polštář. Dotyčný je ale neodbytný, takže mi nezbývá nic jiného, než se vykutálet z postele a jít otevřít.

Titul nejotravnějšího člověka ve vesmíru získává Barrows. Vteřinu dvě vnímám jenom to, že mluví, ale nemám tušení, o čem.

„Co? Cože?" mhouřím oči a začínám vnímat.

„Je čas vstávat, já jdu k výslechu toho chlapa, kterýho jsme vzali s sebou. Ne, nemůžeš jít se mnou. Ano, pak ti všechno řeknu. Každopádně sem za pár minut přijde uklízečka a já mám za úkol vás vypakovat, abyste nepřekáželi. Ross s Coltonem vás vezmou na střelnici, nebo do tělocvičny, co budete chtít."

Uklízečka? Jen matně vzpomínám na rodinného mazlíčka Chuckyho, kterého čeká krutý osud, pokud ho někdo najde. Každopádně se ale Barrowsovi bude muset říct pravda, alespoň poloviční, jinak si neumím představit, že budeme pašovat potkana po celé základně a zase zpátky sem.

„Vnímáš?" luská mi prsty před očima.

„Jo."

„Tak pohyb." Přijde mi, že má až moc energie, jak kdyby si do žíly píchnul čistý kofein. Bouchám s dveřmi, a jak mi to jen únava dovoluje, házím na sebe nějaké oblečení, rychle si alespoň čistím zuby a vlasy stahuju do něčeho, co by se dalo nazvat profesionálním rozcuchaným drdolem. Ještě očima kontroluju, že je před desátou. Poměrně brzy na to, v kolik jsme šli spát. Markus se Sethem určitě ještě vyspávají. Měla jsem si ustlat u nich na gauči.

„TO SI DĚLÁŠ SRANDU!" ozývá se z chodby vojákův hlas. Asi se právě setkal s Chuckym. Strkám si klíč od pokoje do kapsy a vycházím ven. Zdá se, že Barrows právě promlouvá do duše dvou nejmladším sestrám Walkerovým. Divoce u toho hází rukama, ale ani náhodou není tak naštvaný, jako když se objevil doma u bratrů Nicholsových. Určitě jim potkana nezakáže, jen musí vymyslet, jak ho správně ukrýt.

Opírám se o parapet, než se kauza „Chucky" vyřeší a mezitím se ke mně připojuje Colton s Rossem. Oba jako by nevěděli, co říct a já se jim nedivím. Pro jednou jsem ráda, že je Ross tak mlčenlivý a Colton dokáže vycítit, kdy by měl být zticha.

Všichni Walkerovi se přidávají k nám a Barrows v jedné ruce svírá klícku s potkanem. Samozřejmě, že jim vyhoví. Doufám teda. Do záchodu Chuckyho snad nespláchne.

„Colton s Rossem se teď o vás na hodinu, dvě postarají, možná dýl, uvidíme. Pak se sejdeme a promluvíme si o tom, co dál," pohlíží na mě a povzbudivě se usmívá, „a co s vámi," říká někam mezi Logana a Alexis. „Vracet se domů by byla hloupost, minimálně teď, ale něco určitě vymyslíme. Tak už vypadněte. Dobré poledne, Marto!" zubí se voják a rychlým pohybem schovává klícku s potkanem za záda. Asi čtyřicetiletá paní nás všechny přejíždí očima a posouvá k sobě vysavač a vozítko, na kterém má mop, hadr a všechny možné čisticí prostředky. Barrows zdrhá jako první a ač o snídani nepadlo ani slovo, míříme právě tam. Nikdo moc nemluví, jediný, kdo se neustále na něco vyptává a je poměrně hyperaktivní, je Jess. Alexis mlčí, spíš se rozhlíží a vnímá lidi kolem sebe. Annabeth je na tom podobně. Když už jedna z nich promluví, cílí na své sourozence. Logan se zamyšleně rýpe ve své snídani, jak kdyby ani nepotřeboval jídlo k životu a Jess zase jí a nezdráhá se Coltona zavalovat otázkami ohledně všeho. Jsem ráda, že tady je, protože jinak by u stolu panovalo akorát trapné ticho.

„Co s námi bude?" Tentokrát Jessinu otázku neregistruje jenom Colton, který ji vnímá celou dobu, ale úplně všichni. Všichni Walkerovi se na Coltona otáčejí a nejspíš čekají jednoznačnou odpověď. Chudák.

„No," pronáší trochu zaskočeně. „Nic oficiálního nevím, ale mně osobně něco napadlo. Zatím jsem nemluvil ani s Barrowsem, natož s vámi, ale jedno řešení by bylo. Dočasné určitě."

„Tos nám to osvětlil," pronáší Alex sarkastickým tónem.

„Existuje speciální škola pro děti hvězd a pro lidi jako... jako já. Je to trochu na dýl, ale v principu je to místo, kde se člověk naučí zvládat svoje schopnosti, bránit se a tak. A je tam relativně bezpečno." Zaskakuje mi sousto, které jsem se právě chystala polknout, a Ross mě musí párkrát praštit do zad, abych se zase mohla nadechnout. „Relativně."

Nahlas si odfrkuju, protože prozatím nám všem největší nebezpečí hrozilo právě na Faerách, když nepočítám Afghánistán. Ale možná přítomnost Tonyho a útok Organizace byly jen hrátky osudu a já a moji sourozenci jsme byli na špatném místě a ve špatný čas. „Týden zpátky vzala Organizace ostrov útokem a unesli dost dětí hvězd. Teď tam hlídá půlka dánské armády a pár Britů, takže se jen těžko něco může podělat. Určitě by vás neodmítli. Naopak. Shání i učitele," říká Loganovi a Alexis. Všichni čtyři Walkerovi na něj koukají jako by kamarád spadl z višně. A chápu je.

„Prostě chodíte do školy na jednom zapadlém ostrově, kde se mimo obvyklých předmětů učíš zvládat svoje schopnosti a mlátit do lidí, pokud chceš, tak střílet. A když jsi dost dobrý v tom, co děláš, posílají tě na různé mise do celého světa a pomáháš s tím, s čím je potřeba pomoct. Můj bratr třeba takhle krotil povodně," zkouším ve zkratce vysvětlit, jak škola funguje. „Když na mise nechceš, po maturitě se vrátíš k normálnímu životu, nebo můžeš dál nějak pomáhat ve světě dětí hvězd."

„Proto jsi byla na misi v Afghánistánu?" zajímá se Jess. Nemůže nic vědět, přesto schytává od Logana kopanec pod stolem. Jeho mladší sestra se na něj s naštvaným výrazem obrací, ale s ním to ani nehne a naznačuje jí, ať mlčí.

„Tak nějak," souhlasím. Jess nadšeně září oči, vypadá to, že si půjde hned zabalit. Logan a Alexis po sobě hází významný pohled a-lá ‚Promluvíme si později'. Věřím, že i jim se taková informace trochu zamlouvá. Dokážu si představit, že se oba strachují o své mladší sourozence a dali by hodně za to, aby byli v maximálním bezpečí. Beth a Jess by vzali určitě, Alex s Loganem by zase mohli pomáhat ostatním. Sklápím oči ke stolu a zakazuju si být jakkoli sobecká. Nemůžu čekat zázraky. Pokud budou chtít odcestovat, nic s tím neudělám. Sakra. V duchu už jsem počítala s tím, že nám pomůžou dopadnout Archera.

Ale člověk míní, osud mění.

„Ještě to probereme," uzavírá milosrdně Alexis téma školy na Faerech. Je mi jasné, že jim Colton všem teď nasadil brouka do hlavy.

Po snídani se jako první přesouváme na střelnici, házet sebou o žíněnky hned po jídle by totiž nemuselo dopadnout dobře. Colton to bere zodpovědně a nejdřív sourozencům vysvětluje nějaké základní věci, a pak holkám půjčuje malorážky z vedlejšího skladu. Barrows mu musel svěřit klíč, čemuž se celkem divím. Ross mezitím vybírá pro Logana trochu tvrdší kalibr, protože ví, že zpětný ráz ustojí. Já si ztišuju naslouchátko a sedám si dozadu ke stolu.

Dneska se spokojím jenom s pozorováním ostatních.

Alexis se ukazuje jako velmi talentovaná střelkyně a dozvídáme se, že umí střílet z kuše, nebo se tomu minimálně věnuje, takže má skvělou mušku. Dělá to dojem na Coltona i Rosse a postupně všem holkám vyměňují malorážky za glocky. Loganovi zase dávají do ruky zbraň, u které bezpečně poznám, že jde o pušku, ale víc ani prd. Jess a Beth jsou poměrně zaujaté, asi je střílení baví, i když popravdě, koho by to nebavilo, dokud jde jen o střelnici. I Logan vypadá, že se nenudí. Člověk jako on něco podobného nepotřeboval do chvíle, kdy zjistil, že mu Organizace umí vypnout schopnosti. Teď se střelba určitě bude hodit všem a budou na ni na ostrovech klást větší důraz. Protože ve chvíli, kdy schopnosti selžou, je i z toho nejmocnějšího jenom obyčejný člověk, bez výcviku navíc úplně bezbranný. A to nikdo nemá rád.

Tak hodinu pozoruju všechny kolem a přemýšlím, co se bude dít dál. S nimi, se mnou, s mými bratry, s Philem. Cítím se jako v kině, ve kterém se promítá rychlý film pořád dokola. Každé tři vteřiny můj mozek vyhodí úplně jinou myšlenku. Trápit se všemi smutky světa přestávám ve chvíli, kdy střelba ustává a Colton Loganovi podává poslední zbraň. Nemám nejmenší tušení, o co jde, ale je mi jasné, že jde o mnohem těžší kalibr, než do teď všichni zkoušeli a vsadím boty, že mně nebo holkám by ji do ruky nedal.

Chci se podívat, jak se Logan s takovou hračkou popasuje, ale všímám si zuřivých gest v polootevřených dveřích, takže vyskakuju na nohy a vylézám z místnosti ven. Jakmile za sebou zavírám zvukotěsné dveře, naslouchátku zvyšuju úroveň hlasitosti a oddechuju si.

„Jak vypadám?" pálí Seth otázku hned, jakmile ví, že slyším.

„Uh?" odstupuju od něj na krok a prohlížím si ho. „Normálně."

„Jen normálně?" povytahuje obočí.

„Co chceš slyšet?" nerozumím.

„Že ze mě ta zrzavá kočka půjde do kolen!" zubí se.

„Ty půjdeš do kolen, až tě nakope, pokud po ní půjdeš s takovou horlivostí," vydechuju. „Prostě se uklidni."

„To mi moc nejde, zrzky jsou všechny tak...pěkný," rozmýšlí si původní slovo a nahrazuje ho nejspíš jiným, slušným.

„Víš, kdo je taky zrzavej? Její obrovskej brácha, kterej vypadá jako Viking a udělá ti z mozku kaši, jen se na tebe podívá," usmívám se rádoby miloučce. „Moc rád se lidem hrabe v hlavě."

„Jak mám asi ovládat, na co myslím?"

„Nemysli na sprosťárny. A už vůbec ne na sprosťárny s jeho.mladší.sestrou!" bouchám ho do ramene po každém slově. Ozývá se pořádná šlupka, Logan už se nejspíš odhodlal vystřelit ze zbraně, kterou mu kluci půjčili. Seth po mně šlehá trochu vyděšeným pohledem. Není jednoduché stát o holku, jejíž bratr se vyzná v myšlenkách ostatních. Umím si dokonale představit, že Seth nemá dvakrát nejčistější úmysly, jinak by nebyl tak nervózní. Nebo je jenom nervní z možné přítomnosti Alex, co já vím.

Za mnou se ozývá vrznutí těžkých dveří a Walkerovi jeden po druhém vycházejí ze střelnice, hned na to i Ross s Coltonem. Pohlížím na Setha, jehož obličej nabírá trochu světlejší odstín. Trhaně se nadechuje a očima těká ze mě, na Alex, Logana a zase na mě.

„Uvidíme se jindy," plácá mě do ruky a sprintem utíká pryč, až se za ním skoro práší.

Tenhle kluk nemá nejmenší šanci sbalit skutečnou holku.

„Co to bylo?" chce vědět Colton.

„Seth si něco rozmyslel," kroutím nechápavě hlavou. Colton svého bráchu nejspíš dobře zná, proto nad tím jen mává rukou. Přesouváme se do tělocvičny, kde má probíhat druhá část zabavení nás všech, abychom nepřekáželi při úklidu a ani se nesháněli po Barrowsovi a nekladli otravné otázky.

Sledování lidí, jak sebou hází o žíněnky, je daleko větší zábava, než se jen koukat, jak střílí. Alex znovu boduje, protože se ukazuje, že má za sebou kurzy sebeobrany. A na vlastní kůži to poznává právě Colton, který jí chce něco ukázat a ona s ním nemilosrdně šlehá o žíněnku. Páni, tahle se ve světě neztratí. Pokud má ke všemu pod kontrolou svoje schopnosti, je z ní hotová Amazonka.

Colton s Rossem sourozencům ukazují nějaké jednodušší chvaty a hmaty. Jess je nadšená a připomíná mi Daniela, čiší z ní radost a zájem. Visí na rtech komukoli, kdo něco vysvětluje či radí. Jestli by se někomu líbilo na Faerách, tak Jess. Jen Beth se mi zdá stále trochu zaražená, jak kdybychom se netrefili do toho, co ji vyloženě zajímá. Něco musím vymyslet, chci, aby se našlo i něco pro ni.

Všímám si pohybu u dveří a duchu nahlas skučím. Dveře jsem za sebou jisto jistě zavřela. Zvedám se a už na začátek je mi jasné, že tam najdu Setha.

„Utři si slinu!" bouchám s dveřmi, když vylézám z tělocvičny. „Tobě úplně šplouchá na maják nebo co?"

„Nevím, jestli se víc bojím jí nebo jejího bráchy," vypravuje ze sebe a nasucho polyká.

„Jak jsi sakra přežil ve vaší rodině?" nechápu. „Ještě pár týdnů zpátky bych se tě bála potkat v noci na ulici a teď jsi -" zarážím se.

„Co? Řekni to," mračí se a zakládá si ruce na hrudi.

„Slaboch. Srab. Měkota."

„Tos neřekla."

„Ale řekla."

„Tak sleduj!" nadechuje se a s odhodláním spartského bojovníka bere za kliku a vpadá do tělocvičny. Rychle přibíhá k Alexis, která se akorát chystá hodit s Coltonem. Toho Seth ledabyle odstrkuje. Ukazuje na sebe, pak na zmatenou Alex. Odezírání ze rtů mi normálně nedělá problém, ale mele tak, že dokážu poznat jen to, že jí oznamuje rande. Neptá se, regulérně rovnou sděluje. Nedává té chuděrce ani čas na to, aby ho odmítla. Seth se zase rozbíhá ven a zprudka za sebou dveře zavírá. V očích mu září jiskřičky, jako malému dítěti, když vidí poprvé v životě vánoční stromeček. Pak mě objímá.

„Mám rande!" prohlašuje hrdě. „Tomu Markus neuvěří! Seth Nichols má rande se zrzkou." A během dalších deseti vteřin je pryč.

Alespoň někdo z naší situace těží.

Kapitola téměř bez akce, ale slibuju, že v té další přijde něco FAKT velkýho! :)

Mějte se krásně a děkuju vám všem! ♥